belldandy

Trnkův film je pro mě nejlepší filmovou verzí Švejka. Jedním z důvodů je, že hraný film si musel odpustit vypravěče děje a tím tak trochu zmizel v příběhu vždy přítomný Hašek, který dodával knize onen typický pitoreskní pohled na světodějné události. - Dalším důvodem jsou Trnkovy loutky, které vycházejí z Ladových malůvek a představují Švejka i všechny ostaní postavičky v podobě mnohem bližší té, kterou znám z knihy. Výrazová neurčitost loutek jen přesně koresponduje s nejednoznačností jejich jednání v knize. Psychologické pozadí jejich promluv i činností nám Hašek nikdy neodhalí. Z těchto důvodů se mi loutkový Švejk zdá být jeho nejadekvátnějším filmovým převodem. - Navíc však vnesl Trnka do děje svůj typický poetický ráz, který jeho loutkám nikdy nechybí. Stejně tak zajímavě doplňuje příběh Werichův trochu zamyšlený a trochu ironický tón vyprávění.

Pokud jde o děj je "Ruka" nejpovedenější Trnkův film. Po předchozích Trnkových filmech, které jakoby spadaly do žánru "loutkového velkofilmu" působí tento minimalistický příběh jako zjevení. Je těžké film vnímat jinak, než že v něm Trnka podává svědectví o své tvorbě a údělu. Nositel státní ceny nám ukazuje, že se nestotožňuje s tím, jak je státem oslavován a představován. - Alegorický příběh "Ruka" vypraví o harlekýnovi vyrábějícím květináče, jehož největším snem je přání, aby vykvetla jeho růže. Jeho prostý život se náhle zcela změní ve chvíli, kdy je konfrontován s rukou - s rukou mnoha gest - budující, hrozící, manipulující, všepřítomnou. Rukami laureován umírá v důsledku vlastního strachu. - Celý tento příběh vykouzlil Trnka prostřednictvím pozoruhodně malého množství rekvizit, jen prostřednictvím náznaků. Složitý příběh je možno vyprávět prostřednictvím tak mála prostředků jen díky jejich symbolicky mnohoznačnému užití. Kromě ruky samotné může být příkladem toho skříň, která kromě své původní funkce v průběhu děje poslouží Ruce jako vchod do harlekýnova pokoje a v závěru se promění v harlekýnovu rakev.

Špalíček je první velký loutkový film pana Trnky. Ikdyž pozdější filmy, jako Staré pověsti české nebo Sen noci svatojánské, byly možná propracovanější, tenhle mezi nimi zůstává "tak nějak" nejčistší. Prostřednictvím ukázky českých lidových zvyklostí během jednoho roku (od masopustu po "tuším" vánoce?) se setkáte s množstvím roztomilých postaviček - hrajících si dětí, rozverných masek a spousty dalších. Snad nejkrásnější je vsuvka v podobě příběhu o sv. Prokopu. Divím se, že nevadil náboženský podtext, který za všemi těmi zvyky leží. Snad to bylo tehdy omluveno tím, že se jedná o ztvárnění zdravích tradic českého národa a prostého lidu.

Noir po japonsku, velmi temný příběh plný stínů a polostínů, odehrávající se ve městě, kde lidé chodí se skloněmými hlavami a kde každý podvádí každého, děsivá verze Červené karkulky.

Na Kaurismäkiho nezvykle "mnohomluvný" a "dějem nabytý" film. I tento film však staví na typických Kaurismäkiho kvalitách: minimalistickém a histerie zcela prostém hereckém projevu. Jak říká můj kamarád Mazzi: "Říkají jen to podstatné." Kaurismäkiho postavy toho mnoho nenamluví, o to důležitějším se však jeví co řeknou, když se k tomu konečně odhodlají. Kaurismäkiho filmy jsou všechno jen ne lacinou podívanou. A tak ani příběh muže, který se ocitne v důsledku přepadení a ztráty paměti na sociálním dně, není žádnou socio-politickou kritikou. Spíš jde o studii toho, jak se s danou situací může člověk vypořádat. Muž, který byl zbaven své minulosti, dokázal ze své situace vytěžit příležitost k novému-lepšímu začátku.

Ach, jo. Tolik jsem si přála něco napsat o tomhle filmu, ale zputnik uz všechno řekl daleko lépe než bych to svedla já. Tekže, zkusím to alespoň takhle: Erice (*****) ukazuje, jak jsou minuty i sekundy drahé, když víte, že někomu pri nich uniká život. Velmi surrealistická a povedená část. Spike Lee (***) nás zavede do kratkého mezidobí, v němž se rozhoduje o vítězi voleb. Zbytečně moc politicky angažované, Spiku. Kaurismäki (*****) vám ukaže, jak rychle lze dělat životní rozhodnuti. Léta na něj čekala zatímco byl ve vězení a pak během pouhých deseti minut se s ním ocitne ve vlaku jako jeho žena. Wenders (***) natočil pro mě nejprůměrnejši část o muži, který má deset minut na záchranu života. Jarmuschi stačí deseti minutová přestávka v natáčení, aby diváky uvedl do životních problémů jedné herečky. Herzog (****) vám předvede, jak se lze posunout v čase o tisíce let dopředu. Život, jenž se po tisíce let neměnil, leži během kratké chvíle v troskách. Také snad zbytečně moc angažovaný dokument o živote amazónských domorodců. A nakonec lahůdka od Kaige Chena (*****). Jeho příběh je trochu tajuplný a snad by se dalo napsat, že vypraví o tom, jak některé věci nikdy zcela nezmizí ze světa. - Těhle pět studií o čase stojí rozhodně za vidění.

Matrix tentokrát naopak. Stroj lapen do virtuálního světa vytvořeného lidmi. Stroje asi vidí svět trochu jinak a tak je i ten virtuální svět pro stroje tak trochu divný. Skvělá zápletka, místy pravda nepochopitelná. Ale to zklamání rozhodně nechápu. U mě patří Přijímací zkouška mezi Animatrixovými díly hned do druhé ligy. (První liga: Druhá renesance, Neznámé území a Detektivní příběh).

Nejpohádkovější a pro mě i nejlepší díl Animatrixu. Povedeně evokuje atmosféru příběhů z Říše divů. Do světa divů se sice tentokrát nevydala Alenka, avšak podobně jako Alenka do Země za zrcadlem, i hlavní hrdinka sem přišla hledat svoji kočku.

Tento film bude možná největším Jacksonovým úletem. A to je už co říct. Roztomilé loutky (jako z dětských filmů) zpívají, souloží, fetují a nakonec se i vraždí. Tu a tam pronesou také nějakou tu nezapomenutelnou hlášku. Ježkovi už budu navždycky říkat jahelníku. (Nemůžu tu nezmínit, vzhledem k tomu, že jsem viděla film na Letní filmové škole, výborný výkon překladatele. Bylo znát, že si dal s překladem práci a našel například i české ekvivalenty pro zřejmě na Novém Zélandě užívané léky. Proti zvyklostem běžným na festivalech své role odehrál a ne jen odříkal a jako bonus dokonce i zpíval.)

(spíš *** 1/2) Dokument o vesnici, kde se nic neděje. Hraje se tu však první fotbalová liga a kdekdo vzpomíná na zlaté komunistické časy, kdy tu "fungovala řada kroužků". Jedno z prvních děl Filipa Remunda trpí začátečnickými chybami. Tomuto dokumentu, chybí sice hodně do dokonalosti, zdá se však, že pan Remund má hodně co říci.