belldandy

Je mi to až trapné, když vidím vaše reakce, ale mě to bavilo. Dívala jsem se teď podruhé a zas mě to bavilo. Je to taková crazy švanda: Telefonní budka uprostřed trávníku v soukromé zahradě a zvoní v ní telefón. Schody, co nevedou do vyššího, ale stále stejného patra. Matka - muž a otec- žena. Je to roztomile absorudní surreálná komedie, trochu jako Hudson Hawk, ovšem velmi britská...

Česky: Pochodová píseň z Kamaty (Kamata odkazuje na jižní část Tokia, kde jsou umístěna filmová studia a zároveň je název citací stejnojmenného japonského filmu z 30. let). Potrhlá komedie o tom, že ti, co jsou dnes první, věčně první nebudou a i ten poslední může být někdy nebo v něčem první. Tahle trochu obligátní myšlenka je podána poměrně neotřelou crazy formou. Příběh se odehrává v prostředí filmového studia, kde se natáčí tradiční kung-fu filmy a kde herecké hvězdy mají své věrné noschledy, jimž mohou rozkazovat jak chtějí. Zapadající hvězda Ginširo požádá svého ctitele a zároveň herce filmových štěků Jasua, aby se oženil z jeho těhotnou milenkou Konatsu. Jasu zvyklý ve všem poslouchat bez protestů souhlasí. Vznikající vztah mezi ním a Konatsu ho však postupně mění. Jasu sice souhlasí s natočím sebevražedné scénu na schodech, která má zvednout popularitu posledního Ginširova filmu. Začíná být však zřejmé, že už se nechce věčně jen podřizovat.

Mám dojem, že filmy Streisandové-režisérky mají bohužel sestupnou tendenci. Tenhle je první a tudíž nejlepší. Je na něm znát, že Barbara námět dlouho vybírala a promýšlela a právě proto ji dokonale sedl. Zápletka je sice zbytečně prvoplánově feministická, ale působí v použitých prostředcích spolehlivě tak, jak má. Je to ukázka dobře a kvalitně odvedené práce (ikdyž ničeho víc). Yentl je film, na který se i opakovaně ráda podívám a neurazí to můj vkus.

Český název: Čikuzamova osamělá pouť. Životopisný film o hráči na japonský strunný nástroj šamisen - Čikuzanovi Takahaši. Film zachycuje jeho mládí, ve kterém zažil ještě tradiční způsob života hudebníků na tento nástroj. Hrou na šamisen se živilli slepí putující hudebníci. Jejich práce stála někde na pomezí mezi uměním a žebráním. Za jídlo či několik drobných předváděli originální improvizace. Čikuzan ve svém drsném osamělém životě se neustále pohybuje mezi hledáním společnosti a rezignací na ni. Přes zdání, že jeho existence je bytím na samém dně, Čikuzan dokáže být životem ještě zklamán. Nemůže však utéci svému osudu, jímž je být osamoceným hráčem na onen sudbou mu předurčený nástroj.

Miloš Forman skutečně už natočil, jak říká betelgeuse, pěknou řádku filmů o svých společnosti zpěčujících se rebelech. Tento film je ale, ať už je to zásluha scénaristy nebo samotného Miloše Formana, trochu jiný. Nejspíš však bude příčinou sám Andy Kaufman, který nám tu ukazuje, že humor je nejzajímavější právě tam, kde přestává být pouhým humorem. Jedině na této hranici se stále ještě děje něco pozoruhodného. Andy nikdy nechtěl být prostě jen komikem. Svá šou přeměňoval spíše v jistý druh umění (nejblížší snad happeningu). Při svých vystoupeních byl podobně jako dadaisté schopen spílat svému publiku. Nechtěl se jim totiž líbit. Chtěl upoutat pozornost. Šokovat a vyprovokovat reakci - ať už jakoukoli. Chápu, že tenhle druh legrace pobuřuje. Leckdy připomíná rozmar koupajícího se člověka, volajícího o pomoc. Jeho nevhodný způsob žertování bude potreztán. Pomoc mu bude odmítnuta ve chvíli, kdy se skutečně začne topit. Andy totiž rád staví na motivu mystifikace. (Zdá se, že z ní stále lze a to nejen v oblasti humoru hodně vytěžit. Vzpomeňme jen třeba na u nás oblíbené Zelenkovy mystifikace.) Přesto mi však Andyho snaha zaujmout připadá mnohem přijatelnější než třeba způsoby bulvárních novinářů anebo metody reklamních pracovníků, kteří své publikum rovněž rádi manipulují. Jeho snažení je totiž mnohem čistčí. Je to přístup spíše dětsky hravý než vykalkulovaný. Jeho žertování připomíná legrácky malého chlapce (dovedené ovšem k magalomanství), který si dělá legraci jen pro vlastní potěšení. Abyste se mohli pobavit s ním, musíte přijmout jeho úhel pohledu. Pak nám teprve může odhallit hodně o nás samotných: o našich nevědomých očekáváních (tehdy, když je zklamává) a o postupech, jimž se necháme manipulovat.

V Brazil je budoucnost postavena na zchátralých kusech minulosti. Vše je tak výstřední a zároveň naprosto všední. Ten, kdo zde dělá, co mu přináleží, se svou prácí stává podvratným živlem. A “vzájemné podezírání“ prý vede „k větší důvěře“. Nikdo se vám ani nesnaží nabízet lepší zítřky. Brazil není film a vlastně to ani tak docela není ani anti-utopie. Brazil je váš včerejší sen. Je podivný a jen obtížně proniknutelný. – A proč se mi Brazil líbí? Právě proto, že je nepochopitelný. Chápu, proč je na téhle databázi tak oblíbený Shawshank a o poznání méně oblíbený Brazil, který je při tom, troufnu si to drze říci, mnohem lepší. Je to jednoduché. V Shawshanku je vše přehledně jasné, zatímco Brazil znepokojuje svou neuchopitelností. Jenže právě proto Shawshank je a provždy zůstane sice velmi hezkým humanistickým, ale také trochu kýčovitým, dílem. Nikdy nebude uměním. K tomu mu chybí odvaha jít za vyježděné koleje. Gilliam tu odvahu má. Stojí si za vlastní vizí, i když riskuje nepřízeň producentů, kritiky i diváků, i když riskuje i umělecký debakl, protože kráčet po nevyzkoušených cestách je nesnadné a ne vždy je taková cesta zakončena úspěchem.

Rozhodnutím natočit film podle literární předlohy Henry Jamese se Jane Campion-ová vrhla na nebezpečné pole filmových adaptací. Portrét dámy trpí všemi nedostatky pro tyto adaptace typickými. Filmové médium si vynucuje dramatické zjednodušení příběhu, což se logicky dotkne čtenářů knihy. Citlivé motivační pohnutky v jednání postav se stávají ve filmu mnohem méně srozumitelnými a průměrný divák je proto pochopitelně zmatený. Film je také poznamenán dalším jevem typickým pro filmové adaptace: Režisér se buď může otrocky držet předlohy a tak riskovat, že bude obvinět z nedostatku invence. Nebo se pokusí příběh někam posunout a nově interpretovat, ovšem pak hrozí, že mu bude vyčitáno pokřivení klasického díla. Jane Campion -ová zůstala někde napůli cesty. - Její film se skutečně jemným až portrétním způsobem snaží vyjádřit vnitřní zápas ženy mezi touhou po svobodě a touhou (p)oddat se. Příběh je zároveň jakousi parafrází na Nebezpečné známosti (Isabel = madam se Tourvel, Madam Merle = Madam de Marteuil, Osmond = Valmont, Pansy = Cecil). Na rozdíl od paní de Tourvel není však hlavní hrdinka pouhou pasivní obětí. Její podlehnutí a pád je zapříčeněn i vlastními chybami, jakýmsi osudovým, přímo geneticky zakódovaným předurčením. Její odpor k přijetí všedního života manželky, hledání čehosi vyjímečného - to vše ji nakonec nezíská svobodu, ale naopak vžene do spárů nejdémoničtějšího z mužů v jejím okolí. Řešení Isabelina dilematu nám zůstane autor dlužen. Zůstává nejisté, zda-li takové řešení vůbec existuje.

Můj nepřítel - to je dobrý film podle výborné předlohy a zmařená šance natočit výborný film. Můj nepřítel - to je dojemný příběh o nacházení společných zájmů a pocitů při jinak převládající jinakosti - v povídkové podobě také příběh o potřebnosti nějaké identity a silných kořenů v minulost. Můj nepřítel líčí osudy pozemšťana a "draka", válečných nepřátel, osamoceně "vržených" na "pustou" planetu, jejich opatrné sblížování až po postupné převzetí dračí kultury člověkem. Konec režisér pokazill zřejmě proto, že si náhle vzpomněl, že nebyl celou dobu dost akční a rozhodl se to divákům na poslední chvíli vynahradit. Jsem přesvědčená, že literární předloha vytěžila z konce víc a byla to chyba a zrada celkového vyznění filmu náhle ji opustit. ( I mě tahle sci-fi v mládí zasáhla. Jsem ráda, že podle toho, co tu čtu, nejsem sama koho film zaujal - třebaže to byl jinak "bohužel" takový propadák.)

Film Impérium vrací úder je nejlepší díl série "Star wars" a to ze dvou důvodů: 1) Nedoupoští se chyb, jaké vidím v jiných částech (ty nejnovější nevyjímaje). Není tak pohádkový jako díl první. Mnohem úspěšněji se vyhýbá trapným momentům jako jsou přespříliš procítěné a patetické promluvy mezi DarthVadrem a Lucem v dílu třetím. 2) Střední část filmu patří k nejzajímavějším sekvencím celé série. Někde mezi odchodem ze zasněžené planety a příchodem Luca do Oblačného města se odehrává to nejlepší, co je ve Hvězdných válkách k vidění. Rozdělení do dvou linií velmi prospělo spádnosti děje. Trochu "mysticko - filozofující" část o Lucově setkání s Yodou je střídána akčnějšími sekvencemi z Falcon Milenium, kde se špičkující Leia a Han Solo neodvratně sbližují. I vizuálně je tahle část perfektní. Záběry z Yodovy planety střídané například s průletem mezi meteority nebo pohledy na Oblačné město patří k tomu nejlepšímu. Tedy - dávám jednoznačně pět.

Po zvážení mažu své dosavadní hodnocení. Z odstupu se mi i nedostaky Avalonu jeví jako určité přednosti. To, že celou dobu působí film poněkud "chudě" se započítává jako plus právě díky závěrečné pointě. Virtuální realita může působit podstaně skutečněji než život a naopak život jako by byl jen plochou virtuální realitou. Stále platí, že zápletka tohoto filmu není originální, našli bychom paralely k filmům jako eXistenz nebo Matrix. Pro režiséra Mamoru Oshii jde však zřejmě o téma velmi osobní, o čemž svědčí, že se k němu neustále vrací. Asi platí, že Ghost In The Shell je efektnější a možná i povedenější, ale i Avalon stojí za zhlédnutí. Jenom příhledněte jako diváci k tomu, že vám film nenábídne ani mnoho akce ani mnoho vizuálních triků. A to se od sci-fi obvykle očekává. Mám-li tento film na závěr nějak pochválit, řekla bych: Mistrova ruka zde zůstává patrná. Jako v ostatních Oshiiho filmech hledají jeho hrdinové vlastní identitu, snaží se pochopit uspořádání a smysl všech věcí a nalézt recept pro štěstí ve světě, který snad ve všech Oshiiho filmech působí jako velmi pochmurné místo. Varování: Tento film (narozdíl od ostatních Oshiiho filmů) není animovaný!