belldandy

Aby bylo možné tento film dobře pochopit, myslím, že by bylo třeba dobře znát tvorbu režiséra Denyse Arcanda, o které víme většinou jen tolik (sebe bohužel nevyjímám), že natočil Ježíše z Montreálu a nově získal oskara právě za Invazi barbarů. Někteří jsme také slyšeli, že tento snímek má nějak navazovat na jeho předchozí film Úpadek amerického impéria. I tak málo nám o tomto režisérovi přece jen něco vypovídá. Zdá se, že se setkáváme s autorem, který se skrze příběh několika jednotlivců nepříliš okatě snaží sdělit cosi zásadního a všeplatného. Dnes, kdy se točí filmy buď nejlépe o ničem nebo pro intelektuály o okrajových jevech (národní minority, homosexuálové), je tato snaha trochu ojedinělá a možná i nepochopená. - Následující text obsahuje mou vlastní interpretaci filmu a nikoli závazný výklad. Věřím, že jsem se od jeho skutečných intencí příliš nevzdálila: Máme tu příběh o umírání. Při jeho sledování nás snadno napadne, proč se vlastně tento film jmenuje „Invaze barbarů“. Abychom to pochopili nemůžeme se spokojit jen s tím, co se ve filmu přímo děje, ale přisoudit alespoň nějakou váhu jeho, jak jsem si zde všimla několikrát zatracovaným dialogům. Klíč k názvu nám je alespoň dvakrát poskytnut ( Mám podezření, že právě nepatrná parafráze útoku na americká dvojčata tolik zaujala oskarovou akademii.). Cizinci vpadají do euro-americké kultury. Začíná vpád barbarů. Nenásleduje ovšem pochopitelně žádný xenofobní dokument. Na film až přespříliš inteligentní, názorově extrémně nevyhraněné Arcandovy postavy se zamýšlejí nad světem, hodnotí svůj život. Generace souputníků hlavní postavy patří k trochu exklusivnímu prostředí – intelektuálů, kteří se dívají na svět v souvislostech. Nejsou tak prostí, aby jej hodnotili , aby nad ním plakali nebo jásali. Vidí jeho víceznačnost. Sledují ovšem, že ten „jejich“ svět mizí. Motiv umírání se tak nevztahuje jen na Rémyho, ale na celou kulturu jeho generace. Jejich sebedefinici nacházíme ve všech dialozích, které mezi sebou Remyho přátelé vedou, nejvíce snad v rozhovoru: „Byli jsme komunisty, existencionalisty, maoisty.“ Generace našich, tedy ještě mých, rodičů byla vystavena mnoha ideologiím, na západ od nás si jimi všemi mohla skutečně projít, pokud si na to jako tyto postavy z trochu avantgardního prostředí našla chuť a čas. Remyho přátelé na svou minulost vzpomínají stejně tak z melancholií jako z vystřízlivěním. Vyznačují se možná trochu ztrácenou schopností ironicky a přesto citlivě komentovat svůj život a celý svět. Humor je jim prostředkem, jak život pojímat a jak se s ním vyrovnávat. Podobnost s „Kameňákem“ je pak opravdu jen velmi povrchní. Tohle není zfilmování anakdot. Tohle je náhled do prostředí a podhoubí, z něhož anekdoty vyrůstají. Motiv zániku se vztahuje tedy i na Remyho přátele, v jakémsi letmém náznaku však rovněž k celé naší civilizaci. Postavy se ptají, zda se nenacházíme v éře nového úpadku římské říše? Ve všech těchto motivech, stejně jako dialozích se projevuje Arcandovo historické vzdělání. (Nevylučuji, že se mi tento snímek líbil právě proto, že studuji historii.) V tomto filmu vidím polodokument, či spíše osobní výpověď o době, v které žijeme. Spatřuji ho i v tom, jak postavy užívají prostředků nejmodernější komunikace, nakonec i v „moderním“ způsobu smrti, který si Remy zvolí. (Postavení avantgardního hrdiny, ale především peníze jeho syna mu to umožňují – zřejmě motiv politické satiry?). Okouzlující, ikdyž mnohdy velmi sobecký Remy umírá. Jeho vyrovnaný konec mu můžeme jen závidět. Můžeme se také ptát, zda rovněž konec naší imponující, ikdyž mnohdy sobecké civilizace, bude stejně lehký a uhlazený?

Jak říká Oskar Wilde: "Jediný lék na pokušení, je pokušení podlehnout." Někdy je dobré podlehnout. Čokoláda je film se zajímavým námětem, buhužel rozmělněným. Být kratší, byl by mnohem lepší. Zejména třetí čtvrtinu filmu by bylo dobré vynechat, příběh by byl více hutnější a zůstalo by jen to podstatné. A chuť by pak byla výraznější.

Tak tenhle Batman má vážně grády. V jedné chvíli stojí proti sobě v nočním vylidněném Gothamu netopýr, tučňák a kočka. Vskutku bizarní setkání ! Chvíli není jasné, co z toho bude. Pak ale tučňák řekne: "Já jsem ji viděl první..." a ztrhne se honička. Uznávám, že jsem trochu zaujatá, protože miluji kočky a taky jsem tak trochu feministka, tehle díl mi ale mezi Batmany připadá nejlepší. Je takový "nejkomiksovější".

Tohle je velmi surrealistický příběh o nebezpečné dětské fantazii a ušláplé serióznosti rodičů. Skvělé dílko tvůrčí dvojice Miloš Macourek + Adolf Born.

Satiricky laděný film pro všechny misantropy, kteří si umí zdůvodnit, proč něco neudělat. Misantrop se poučí a ostatní se pobaví. Jako všechny Macourkovy filmy má lehce surreálný nádech, což ,přiznávám, se mi velmi líbí. Kresba Adolf Born, ikdyž tentokrát to není příběh pro děti.

Tahle komedie byla jistě točena se záměrem umožnit divákovi strávit s ní a pěkně ubaleným jointem příjemný večer. Jde o podprůměrnou komedii, kterou si ovšem určitě skvěle užijete, když se napřed kvalitně zkouříte. Vaše náročnost na inteligenci humoru a pravděpodobnost zápletky klesne na minimum. Vaše ochota se bavit se dvěma chlápky, co si kouření nenechají vymluvit a dokážou díky němu vyřešit každý svůj problém, stoupne na maximum. Přeji všem příznivcům marihuany pěkný večer.

Film, který zaráží ukázkou toho, co všechno jsou schopni udělat rodiče pro své dítě. Zároveň mě však dovedl k zamyšlení nad tím, co vše lidé dokáží, když se opravdu hodně snaží. Ukazuje nám v novém světle všechna ta slova, jak něco nelze dokázat, neboť nám k tomu chybí dostatek moci, peněz nebo schopností. Jsou to jen výmluvy kryjící nedostatek zájmu a úsilí.

Hudson Hawk je perfektní komiksový úlet Bruce Willise. Patří do přední ligy mých oblíbených nedoceněných filmů. Řadí se tu hned za Carpentrův Dark Star. Jak jen vyjádřit onu ujetou fantaskní a neskutečnou atmosféru filmu? Mona Lisa má zkažené zuby. Tajná vatikánská policie sídlí hlavně v podzemí. Zamilovaná jeptiška váhá mezi dvěmi zradami. Papeži nefunguje televizor. Naštěstí let Leonardovým "letadélkem"všechny zachrání. Nádherný film pokud dokážete být na chvíli šílení.

Z toho, co znám, je to nejlepší Annaudův film. Obraz je pochopitelně úžasný. Snad protože se tu nemluví, nedá si příběhu nic vytnout (narozdíl od Jména růže, či Sedmi let v Tibetu). Tohle je odvažný experiment od režiséra, který přes své ambice točí většinou jen průměrné film. Myslím, že zde ukázal v čem je jeho síla a bylo by vhodné, aby se z toho nejlépe sám poučil.

Při sledování Annaudova Jména růže se musím ptát, jaká nevyléčitelná duševní porucha neustále žene režiséry do zfilmovávání "nezfilmovatelných" předloh. Je to ambice si dokázat, že dokáží nemožné? Ale jistěže nakonec něco zplichtí, ovšem jen stěží ve 20% to za něco stojí. Annaud je jistě v určitém směru geniální režisér. Dokáže budovat atmosféru - to jsem ocenila například u jeho "odvážného" snímku Boj o oheň. - Bohužel pokud jde o Jméno růže platí o mě, nejen že jsem četla předlohu, ale navíc jsem studovala historii. Nemohu snést to mrzačení mnohoznačnosti, to pobuřujícně moderní myšlení hlavních hrdinů, tu násilně dosazenou love story a naposledy toho nápadně opáleného Seana Connerryho (ač ho mám ráda) mezi jinak bledými mnichy. Upomíná na podobně opáleného Brada Pitta v Sedmi letech v Tibetu od stejného režiséra. Brad vypadal po všech strázních neuvěřitelně blahobytně. O Annaudovi mě napadá velice primitivní soud: Tvoří sice krásné obrazy, ale blbé příběhy. To tolik nevadí u filmů, kde se toho moc nenamluví, jako jsou Medvědi nebo Boj o oheň. Běda však, jak se snaží něco důležitého sdělit skrze slovo. Proč si proboha Annaud nenajde originální a inteligentní scénář? A hlavně: Už žádnou adaptaci, prosím!