belldandy

Triky již viděné, ale tentokrát ve výborné orientální dekoraci.

Možná má "Ženatý se závazky" břidčí humor, ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že tenhle seriál hodnotíte hůř jen proto, že hlavní hrdinka je obézní. to je ovšem trochu sexistické, pánové.

Mulholand Drive nám odhaluje očekávání, jež o filmu máme, tím, že je nenaplní. Aby bylo možné zachovat si logiku vyprávění a také zdravý rozum, nutí nás Lynch vybrat si jednu ze dvou částí filmu a té uvěřit a druhou chápat pouze jako fantaskní - snovou. Za mnohem rozumnější však považuji takový soud nedělat a pozorovat pouze zřejmé a konec konců vysoce logické vztahy mezi těmito částmi. (Doporučuji raději než chápat jednu část jako sen, vidět jako sen obě.) Právě vztahy mezi oběma částmi jsou tím nejzajímavějším, co nám film nabízí. Pokud se nebudeme snažit film racionálně rozluštit jako narativně posloupné dílo, ale přijmeme ho v jeho imaginární „do sebe zaseknuté – kruhové“ podobě, budeme moc najednou logicky luštit přítomnost symbolických snových znaků. Mám tenhle film ráda, protože se mi nezdá, že je vhodný k jednomu zhlédnutí a dost. Spíše je určen k nekonečně pokračující diskuzi o něm. A mě se líbí, když mi tohle filmy umožňují.

Kubrick je prazvláštní mimo jiné tím, že se neopakuje a každý jeho film se zdá být velmi precizním cvičením na téma některého filmového žánru. Berry Lyndon je v podstatě životopisný film, vyprávějící o vzestupu a úpadku hlavní postavy. Kubrick si ponechává po celou dobu vypravěčský odstup od jeho životního příběhu a stejný odstup vnucuje i divákovi. Setkávám se tu už po několikáté s jeho bezprecedentním chladem, který je patrný snad v každém jeho díle. (S téměř badatelským odstupem sledujeme přípravu zločinu a jeho nešťastné selhání v noir-ovém příběhu „Killing“. S chladnou estetizující magičností se k nám obrací film „2001:Vesmírná Odysea“. A právě lhostejný přístup hlavního hrdiny „Mechanického pomeranče“ k násilí je zdrojem šokujícího působení tohoto filmu.) - Také Barry Lyndon se staví jako pomalá nezaujatá životopisná studie, jež nic (hlavního hrdinu ani děj) nesoudí, jen pozoruje. Přes leckdy emočně vyhraněné události, jež se na plátně odehrávají, působí film překvapivě (téměř) jen na naši rozumovou stránku. Nutí diváka aby sám věci racionálně, bez citového zaujetí posoudil. A právě to je zdrojem jistého neladného dojmu, který z tohoto filmu mám. - Nedozvíme se mnoho o pohnutkách Lyndona k jeho činům. Musíme buď sami začít jeho pohnutky a plány rekonstruovat anebo vnímát jeho činy jen jako projevy nahodilosti. Na svém bohatství, stejně jako na jeho ztrátě, se hlavní hrdina podíllí jen menší měrou. Ani jedno není tak docela důsledkem jeho vědomého úsilí, ale spíše štěstí či naopak fatálního neštěstí. Jeho příběh je nám tak představen jako osudový. Ale třebaže divák sleduje vše jako neodvratné drama, samotný Lyndon se může jen podivovat, kdy vlastně nastoupil cestu neodvratného pádu.- Dějově mi film nejvíc připomínal Zweigova Fuschého, v němž autor rovněž detailně a při tom s odstupem bez stranění sleduje kariéru ctižádostivého a bezzásadového muže i jeho pád. Pokud jde o filmový projev je srovnatelný s pomalými historickými filmy jako Věk nevinnosti nebo třeba Portrét dámy. Svým citovým chladem mi připomíná zejména posledně jmenovaný film , který se předstíráním a nedostatkem citů přímo námětově zabývá. - Ať se na to dívám z jakékoli stránky. Existuje mnoho lepších a zajímavějších Kubrickových filmů. To neznamená, že je tenhle špatný. Není však nadprůměrný nebo geniální. Je jen velmi, velmi precizní.

Film byl natočený podle literární předlohy F. H. Burnetta a není zdaleka první adaptací tohoto pohádkového příběhu. Zatímco Walter Lang jej natočil na konci třicátých let jako muzikál s Shirley Templovou (přesněji pro Shirley Templovou), Alfonso Cuarón mu dokázal vtisknout velmi snovou magickou atmosféru konce tisíciletí. Tam kde Sařiny představy byly vyplněny muzikálovými výstupy popatnými době, nám ukazuje Cuarón příběhy z indické Ramajány. V jeho podání připomínají drogový trip, což je koneckonců rovněž poplatné určité době. Každopádně mě Cuarón po Harry Pottrovi už podruhé přesvědčil, že dokáže dodat filmově průměrnému příběhu atmosféru, která z něj dělá cosi nadprůměrného.

Omluvte mě, ale nedokážu tento film vnímat jinak než skrze autora jeho literární předlohy. Proti Heinleinovi jako autorovi mám snad s vyjímkou knihy "Dveře do léta" neuvěřitelnou averzi. Spojuje v sobě mnoho věcí, které nesnáším: Liberalismus v jeho sobecké podobě, militantní narcisismus, eugenické psedudovědecké teorie. Třebaže přešel politicky v šedesátých letech z prava do leva, což v jeho případě znamená z extrémního liberalismu do extrémního anarchismu, v jeho podání je to v podstatě to samé. Je přesvědčen, že vláda nás vykořisťuje a každý se má o sebe starat sám. Slabí musí zemřít a vyklidit místo těm silnějším. Co se stane v takovém světě s námi slabými mimo svět jeho superhrdinů nám neříká. Taky ovšem má slabost pro armádu. Ve své podstatě je sociální darwinista a bohužel myslí všechno, co říká naprosto vážně. Podává to sice zábavnou formou, ale mě je z toho nakonec stejně na zvracení. - Pokud jde o film sám, chápu slova KevSpa, že je tento film parodií. Skutečně se tak vzhledem k absenci jakékoli věrohodné psycholigizace postav a jejich jednání jeví. Vidět ho skrze toto prizma je jediná možná rozumná interpretace. Můžete mu dát za pět a můžete dát odpad!, obojí je stejně odůvodněné. já se v tomto případě hodnocení raději vyhnu.

Film se nám nepředvádí zrovna v jednoznačném světle. Zůstává někde na poli mezi moralizujícím dokumentem o jedné typicky východoevropské postkomunistické zemi, která přešla z éry hladu po konzumu do konzumního ráje a mezi reportáží o studentské recesi dvou mladíků, kteří dostali od státní organizace peníze na svou megalegraci. Je to ale asi dobře. Vyhnuli se tak tomu, aby se film stal v prvním případě pseudofilozofickou moralitou a v druhém případě nepřijatelně cynickým. Každopádně se Filip Remunda a Vít Klusák dokázali vedle třeba Věry Chytilové a Svěráka přiřadit k režisérům, kteří zazářili už svou závěrečnou školní prací. Už teď jsou to páni režiséři. A pokud je film trochu nedokonalým, pak je to snad z tohohle důvodu ještě stále omluvitelné. Rozhodně je to film, který stojí za vidění a to je myslím zvláště pro začínajícího režiséra to nejdůležitější. Je to mnohem lepší než jiné letošní filmy od mnohem zavedenějších režisérů.

1. Hodíme se k sobě, miláčku...?, 2. 'Já to tedy beru, šéfe...!' , 3. Já už budu hodný, dědečku!, 4. Zítra to roztočíme, drahoušku..., 5. Co je doma, to se počítá, pánové ... , 6. Příště budeme chytřejší, staroušku! - Petr Schulhoff natočil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let fimovou sextalogii. Její filmy mají v zásadě sestupnou tendencí ve kvalitě. A to znamená, že jsou dost mizerné, poněvadž už první film byl akorát průměrný. Divácky to bylo ovšem asi vděčné, jinak by byl netočil pořád dál. Od neškodné rodinné komedie "Hodíme se k sobě, miláčku...?" po objednané soc-satiry socialistických nešvarů. Brr..... ("Brrr, Petře...")

Tohle není dobrý film. Problém je, že na druhou stranu není ani docela špatný. Patří k vlně "odvážných" socialistických filmů, které tepou do nově se objevivších nešvarů. Patří sem třeba ještě s Láskou z pasáže. (Letos Vietnamci přivezli na festival do Veselí celou řádku podobných filmů. Tam se točí dnes to, co u nás v osmdesátých letech. Zdá se, že si prožívají svoji přestavbu.) Třebaže jsme ten film v mládí pociťovali jako zajímavý, protože nám ukazoval, co u nás nebylo dříve k vidění: zločin a sex zblízka - Já mám radši, když filmy řeší nadčasové problémy. Tahleta přestavbová dramata zatraceně rychle zestárla a to neukazuje na jejich kvality.

Při pokusu o charakterizaci Pasoliniho díla mě napadá srovnání s tvorbou českého scénáristy a režiséra Pavla Juráčka. Oba začali u filmu jako scénáristé. A jejich vlastní režisérská práce nese potom znaky určité neobratnosti, která je však pevnou součástí jejich stylu. Ke svým filmům si samozřejmě i nadále psali scenáře sami. Jejich filmy tak byly přetíženy intelektuálními významy a poselstvími. Ze snahy psát komentář k Pasolinimu mě jímá závrať. Jeho filmy nelze k ničemu v dějinách kinematografie přirovnat. Chce-li kritik posuzovat dílo nějakého autora pak je jistě dobré mít pocit, že se svou myšlenkovou úrovní autorovi alespoň dostačujete. Když mu nedokážete porozumět, jak o něm psát. Pasolini je režisér, ale je také scénáristou, je také filozofem. Není snadné do jeho díla proniknout. Ale lze vůbec Pasolinimu jen na základě jeho filmů porozumět. Padesát procent všech výkladů jeho díla má původ ve výrocích samotného Pasoliniho. Ve zveřejněných rozhovorech podává komentář k tomu, jak je chápat. V rozhovoru s Donem Giovannim Rossim zaznamenaném v Obhlídce exteriérů prohlásil: "Nevěřím v boha. Ale v mých dílech přetrvává dech křesťanské lásky k věcem a lidem tohoto světa Nevěřím, že Kristus byl synem božím, protože jsem nevěřící (...). Věřím však v Kristovu božskou podstatu, neboť jeho lidskost byla tak velká, tak přísná a dokonalá, ze překračovala obvyklé lidské meze." - Sám film je poměrně věrným převyprávěním Matoušova evangelia. Nedopouští se větších dějiových úchylek od jeho textu než jaké jsou v podobných případech obvyklé. Přesto bývá často chápán jako skandální. Proč tomu tak je? V době, kdy točil Matoušovo evangelium byl Pasolini v Itálii známou osobností opředenou mnoha skandálními historkami. Film byl pobuřující, již jen proto, že ho točí právě Pasolini, marxistický intelektuál a homosexuál v jednom. Sám film nijak provokativní není. Třebaže z mnohých komentářů k němu bych mohla snadno nabít dojem, že Kristus v tomto filmu vyhlásí revoluci a apoštolové pak začnou střílet do představitelů ovládající třídy. Nic takového se ale neděje. Jde o upřímnou výpověď o tom, jak evangelium Pasolini vidí. Je to odraz i toho, jak je ho od mládí učen znát. Je pravdou, že hlavní důraz Pasolini položil na konflikt mezi farizeji a Ježíšem. Proto je však předpoklad už v samotných evangeliích. V současnosti je zvykem při líčení Kristova příběhu jeho hrany kvůli jeho antisemitskému nádechu otupovat. A raději zdůrazňovat to, co je koneckonců pravda, že přece i Ježíš byl vlastně farizej. V Pasolinim zaznívá ale ještě stará nota vesnických představení. Farizejové rovná se ti bohatí a falešní, ti neupřímně předstírající upřímnost vůči bohu. - Film není přiliš polopatický a počítá s vaší alespoň minimální znalostí děje. Výprava filmu byla minimální, ale je ukázkou toho jak se z mála lze udělat opravdu hodně. Dáte si „plechovku“ na hlavu a ejhle je tu římský voják. Ze všech Pasoliniho filmů, které jsem viděla má tento nejkrásnější kameru. Černobílí obraz, středomořská bezlesnatost, města na skále – nádhera (trochu jako Šimon poustevník od Luise Buňuela, ovšem bez parodického konce). Pasolini točí film jakoby maloval obraz. Pomalé záběry na tváře a emoce, které jimi procházejí. Často jsem při sledování pomyslela na Giotův cyklus a životě Marie a Ježíše v padovské kapli Scrovegniů. Odtud možná i to na starou malířskou tradici navázané zasazení Kristova příběhu do souřadnic prostředí a doby autora. Tváře italských venkovanů jsou možná největší devizou tohoto filmu. Poskytují příběhu věrohodnost, která právě zejména kristovským filmům jiných režisérů chybí. Všichni, kteří tu hrají, jsou věrnými katolíky a jejich herectví není žádným hraním, spíš náboženským aktem. Přehrávají se Kristův příběh a navazují tak na tradici venkovských představení pašijových her. Tím i levností výpravy upomíná film na slavné Jewisonovo ztvárnění muzikálu „Jesus Christ Superstar“, a také na knihu „Kristus znovu ukřižovaný“ a podle něj natočený Dassinasův film „Ten, který musí zemřít“. Řecko a Itálie jsou si přeci tak podobné. Kazantzakis a Pasolini si jsou vlastně taky velice blízcí. Mají blízký vztah k bohu, rouhají se mu, ale to vše velmi velmi upřímně. Nejrozporuplnějším na Pasoliniho filmech se mi nakonec zdá skutečnost, že osobnost jeho autora překračuje i jeho vlastní tvorbu. - Shodnocením musím váhat. Dát průměr se mi zdá nepřijatelné, neboť Pasoliniho filmy jsou vše jen ne průměrné. Takže ***** nebo* ? Ale dát *****, to se musí navenek jistě jevit jako akt intelektuálního snobismu. A dát jednu zas jako ukázka sebevědomého pozérského buranství bez snahy o pochopení. Takže dávám pět, ale ve skutečnosti je tento film stejně jako ostatní Pasoliniho filmy mimo jakékoli hodnocení.