belldandy

Nezbývá než bez výčitek dodat, že i já patřím k "vděčným divákům" této "v rozpětí Bergmanova díla stále jen průměrné podívané". Pro mě byla tato milá hříčka v mladém věku asi tím pravým úvodem do Bergmanova díla. Protože právě tahle roztomilá variace na Shakespearův Sen noci svatojánské mě přesvědčila, že ten Bergman není zas tak vážný, až bych se na něj snad nemohla dívat. Proto všem, kteří přistupují k Bergmanovým filmům se stejným ostychem jako tehdy já, mohu tento film jen doporučit. (Opravdu je to "jen" lehká komedie, ale pro mě také jedno z nejpovedenějších a nejmilejších vyznání o lásce. Tím nechci umenšit ani Lesní jahody, ani Sedmou pečeť, ani Šepoty a výkřiky - ale prostě - i tohle stojí za vidění)

Pokud jde o mě - film s výborným námětem, nakonec ovšem s trochu moralistickým řešením. Tato love strory totiž v podtextu řeší problém síly mediálního humbuku. Hlavní hrdinka pochopí, že klíčem k úspěchu je sláva sama, která nemusí být ničím podložena. Daří se ji prodat samotné své jméno - bez dalšího obsahu. Přiměje všechny, aby uctívali vyprázdněný pojem, který nic nepředstavuje. V závěru si pochopitelně uvědomí "nesmyslnost" podobného počínání a pokorně se vrátí k opravdovým životním hodnotám. Tento konec je prostě jen poplatný své době. V padesátých letech příběh ani nemohl skončit jinak. - O několik let později "skutečná" celebrita Andy Warhol bude otevřeně uctívat úspěch a slávu. Odhalí ostatním, že "známost" se už dávno stala novou hodnotu nového médii prolezlého světa. - Tenhle film "málem" předběhl svou dobu.

(český název: Den začíná). Francouzký před(noir) film. Detektviní zápletka, tentokrát ovšem výrazně poeticky (Jacques Prevert) laděná s moralistickým vyzněním.

Při škatulkování to samozřejmě nejde udělat jinak než film označit za detektivní nebo dokonce thriller. Je to však zavádějící. Vzpomínky na vraždu jsou vlastně antidetektivka. Spíše je to film psychologický, ve své vlasti možná vnímáný i jako sociálně-kritický. Můžete ho vnímat buď tak, že odhaluje neschopnost policie (zde je cítit onen společensky kritický tón) nebo tak, že poukazuje na naši všeobecně lidskou neschopnost poznat pravdu (v tom je čistě postmoderní). Mnohému divákovi může způsobit zklamání, protože nenaplní jeho očekávání. Neřídí se totiž pravidly detektivního žánru, ale právě tím je zajímavý. - Rozhodně nevidím v tomto filmu žádné korejské "Se7ev" a to je jedině dobře. Není to totiž napodobenina, ale originál.

Je to opravdu pěkný film, který startuje dráhu mladého režiséra. Věřím, že James Wan nám v budoucnu ještě lescos zajimavého předvede. Jednu věc však cítím a nemohu neříct. V tuto chvíli je myslím Pila trochu přeceněná. Tenhle film se drží receptů na úspěch, které se filmu ujali v posledních deseti letech. Možná je to věkem. Když jsem sama před pár lety podobné triky viděla u Finchera (Sedm, Hra, Klubu rváčů) přišlo mi to nové a neokoukané. Ovšem Pila není zjevení, není to žádný objev. Jen dobře pracuje se zaběhnutými systémy. Tlačí na "pilu" pokud jde o projevy násilí, vytváří komlikovanou zápletku o masovém vrahu a na závěr přináší povinou pointu. Atmosféra jen hned od prvních sekund velmi silná. Rozvíjející se složitost děje jí už později jedině ubírá. Překvapení je ((ovšem trochu násilně)) překvapivé. (Bojím se, že následkem toho, že se z překvapení stalo něco poviného, je opravdu těžké vymyslet něco nelámající psychologii postav a logiku děje přes koleno.) Vidím před sebou, jak takový film mohl vzniknout: mladé tvůrce, kteří potřebují na sebe upozornit a potřebují úspěch. Mladý režisér a mladý scénárista ( Leigh Whannell) použijí osvědčený "fincherovský" recept na úspěch, přitlačí ještě trochu více na pilu a vytvoří tak Pilu. Kde je jejich vlastní styl, ptám se? Takhle je to jen práce z holywoodské řemeslné dílny. Zkrátka více než dobrý start mladého režiséra, ale určitě ne nejlepší film posledních let.

(český titul: Modrý drak) režisér: Tian Zhuangzhuang

Prý se chystá americký remake tohoto filmu. Režisérem má být Finscher a není divu: Park Chan-wook natočil totiž příběh a la Finscher po korejsku. Doufám však, že navzdory pověstem se Fincher Oldboye natočit nechystá. Proč po hoolywoodsku standartizovat něco tak krásně zvláštního? Oldboy je velmi, velmi východní a umí diváky od začátku překvapovat i šokovat. Asi tak první třetinu filmu si myslíte, že sledujte studii člověka izolovaného od zbytku společnosti. Reakcí hlavního hrdiny na existenci mezi stále stejnými čtyřmi zdmi a na k zbláznění pravidelný řád je zprvu nepochopení, pak rezignace a nakonec zoufalá činorodost. Psaní deníku, procvičování bojového umění, zhotovování seznamu podezřelých i úsilí o únik – to vše je motivováno především snahou něčím zaplnit svůj život a nezbláznit se. Dlouhých 15 let stráví hlavní hrdina v bezdůvodném vězení a pak přijde náhle konec, stejně bezdůvodný jako předchozí uvěznění. Následuje příběh o pomstě, ale také o snaze pochopit proč. Zaznívá tu montechristovké téma. Ale je-li Dae-su Monte Christem, je to Monte Christo jednadvacátého století: zarputilý, surový a horkokrevný. Oldboy je filmem vyhraněných stavů a stěží uchopitelných vášní, z nichž některé jsou krvesmilné. Naturální a brutální scény se střídají se šokujícími odhaleními. Oldboy je také příběh o tajemství a proto nechci říct více pro případ, že se vám tento film podaří vidět. Čím méně dopředu víte, tím lépe. A já už jsem toho řekla až moc.

Harvey Pekar vede obyčejný a přesto zajímavý život. Svůj looservský osud se totiž rozhodl vložit do komiksového scénáře. Byl to nápad trochu exhibicionistický, ale zároveň dostatečně originální, aby se mu podařilo získat pro něj vydavatele. Všechny životní peripetie tohoto věčného smolaře a misantropa se od té doby odbývaly za dodatečné účasti čtenářů jeho komiksu. Pod jejich dohledem se Harvey seznamoval s Joyce Brabner, svou druhou ženou (Jejich první setkání skončilo scénou zvracení na záchodě a následným prohlášením Joyce: „Vynecháme námluvy a rovnou se vezmeme.). Pod jejich dohledem překonával manželské krize i urovnával vztah se svým přítelem nerdem Daniellem Batonem a nakonec i prodělával léčbu rakoviny. Film American Splendor není nic jiného než adaptací Harveyho komiksu. V záplavě všech komiksových adaptací ze života superhrdinů, jde však zřetelně o něco jiného. Nejen proto, že nám film nabízí pohled na odvrácenou stranu amerického života, ale také proto, že režiséři Shari Springer Berman a Robert Pulcini se svého tématu chopili netradičně a postmoderně. A tak mimo herců představujících Harveyho, Joyce a Daniella vidíme ve filmu i jejich skutečné životní předvzory, kterak děj různě komentují. Příběh se zaplétá sám do sebe, když hrdinové prožité scény znovu sledují napřed v komiksu a pak na divadelním jevišti. Film se nám otevřeně představuje jen jako čtvrtá verze původní události a svoji fiktivnost tak nezastírá, ale naopak hrdě odhaluje. Jeho originalita je tak výrazná, že to nemohou zkazit ani viditelně malé náklady a tak trochu televizní formát. Bohužel jediné ocenění, jež se tomuto filmu, pokud vím, dostalo, je cena Sundance festivalu z roku 2003. Lze pochybovat, že se kdy bude zdát některému českému producentovi dostatečně divácký, aby ho přivedl do Čech. Je to škoda, ale ještě větší škoda možná je, že český čtenář nemá příležitost seznámit s původním komiksem.

Toto dílko alespoň zčásti vyplňuje vzduchoprázdno, jež nastalo po „Strach a hnus v Las Vegas“ v Gilliamově filmografii. To, co mělo být původně "filmem o filmu" se změnilo v dokument o tom, jak jeden film skončil v propadlišti dějin. Sledujete Gilliamův vzestup a pád. Prožíváte spolu s ním potěšení z práce a radost z uplatněné fantazie. Po té co se objevují první neočekávané problémy začnete se o něj (i o film) bát. Před vašima očima Gilliam dojde od prvotního entuziasmu k úplné rezignaci. Celý projekt se mu hroutí pod rukama. Prosíte: „Ještě ne, ať ještě není konec. Chci vidět víc z toho milého filmu. Ještě malý kousek ať se natočí.“ Johny Depp se potýká s umíněným koněm. Poslední záběr a je po natáčení. A je i po filmu. A poučení: Gilliam je don Quichote usilující o nemožné (o převedení snů ve skutečnost). Ono přirovnání však v dokumentu nevyznívá nijak manipulativně. Při posledním rozhovoru Giliam konstatuje, že don Quijote nedokázal zvítězit nad větrnými mlýny reality. A v tu chvíli vám to dojde samo: Tím donem Quijottem je nejen on, ale v podstatě každý režisér, který musí riskovat peníze své i cizí v podniku tak nejistém jako je film. První neúspěch znamená nedůvěru sponzorů na mnoho let. Z každého činu a rozhodnutí se musí skládat účty. Kolik projektů a snů bylo takto zmařeno? Díky tomuto dokumentu však „Muž, který zabil Dona Quijota“ přesto zůstane v lidské paměti jako pomník všem nesplněným lidským snům. (Slovník cizích slov: donkichot = člověk ušlechtile, ale pošetile usilující o nemožné.)

Syrový až trochu hororový příběh ze starého Japonska se pohybuje kdesi v rozmezí mezi historií, krvavou pohádkou a mýtem. Minimalismus, co do použitých motivů (dvě ženy, jeden muž, rákosí, jáma a maska), zajišťuje sevřenou a jednotnou atmosféru. Klasický dobrý film z klasicky dobrého období japonského filmu s krásnou černobílou kamerou. Radost pro oko.