belldandy

Tento film je, zdá se mi, trochu neprávem ve stínu jiných slavných Chaplinových děl: humanistického Kida či protifašistického Diktátora. Světla velkoměsta za nimi v žádném směru nezaostávají. Od první scénky, v níž se Tulák probudí na právě odhalované soše až po úplný závěr nabízí velmi vyrovnanou kvalitní podívanou. (Tato vyrovnanost mi trochu chyběla u Moderní doby, kde je rozjezd tak geniální, že zbytek filmu pak zklamal náhlým příklonem k průměru.) Světla velkoměsta taková nejsou: Vyprávějí samozřejmě o našem starém známem Tulákovi, ubožákovi bez domova a bez peněz, který přežívá díky svému specifickému daru "vybruslit", trochu poctivě a trochu nepoctivě, z každé problematické situace. Tulák tentokrát potkává bytost - samozřejmě ženu, jejíž situace se mu jeví ještě neutěšenější. Mimo svou chudobu je totiž ještě slepá. Ona dívka považuje Chaplina, samozřejmě v důsledku blaznivého sledu okolností, za boháče. A on, sám zcela bez prostředků, se snaží dál pro její radost a potěšení, své bohatství předstírat. Jde o melodrama a proto svou náklanost k dotyčné ženě přivede k maximální oběti. - Při tomhle filmu diváci v kinech jistě velmi slzeli, ovšem jen místy to bylo dojetím... Film totiž zároveň obsahuje celou řadu z těch nejvydařenějších Chaplinových gegů: od úvodního odhalování sochy, přes scénu placení -neplacení v restauraci, až po legendární boxérské vystoupení v ringu. Zkrátka Světla velkoměsta jsou výborný a, jak jsem již řekla, neprávem přehlížený film, který má své místo mezi těmi nejlepšími. Začíná se mi zdát, že Chaplin prostě neuměl natočit nic slabšího.

Na tomhle filmu nejvíce překvapuje, že představuje vizi budoucnosti, která je tolik podobná těm, které známe i dnes. Blude Runner nebo Minority Report nám stále předvádějí totéž. Metropolis byl ale první. Ukázal nám ten důvěrně známý neútěšný svět přetechnizované budoucnoti už roku 1927. (O těchto a podobných retrofuturistických souvislotech jsem psala zde.) Pominete-li zbytečně melodramatický příběh, zůstává děsivá antiutopie, ve které se plouží robotizovanání dělnící jako trubci v "Úlu" od Pecinovského. Na jejich nahrazení roboty už se stejně pracuje. Pak už zbyde na světě místo jen pro onu horní vrstvu obyvatel žijících ve vysokých patrech onoho futurizovaného světa. Mezi mrakodrapy sice létají trochu neuvěřitelně letedla a nikoliv ornitoptéry či jiná fantastická vznášedla (To dnes působí jako roztomilý anachronismus), jinak by však nad architekrutou toho světa radostí zaplakal i Sankt Elia. Marná snaha je poznat, že Fritz Lang byl původním povoláním architekt. - Všem, kteří mají rádi tento film, bych však přeci ráda vzkázala, že nejen Metropolis je Langův mistrovský film. Je tu také Unavená smrt či temný noir M a mnoho dalších, které jsou myslím trochu neprávem ve stínu tohoto díla.

A zase je tu ta postmoderna. Kombinace nezkombinovatelného. Je to dobře? Je to špatně? Každopádně je to velmi, velmi ... originální. Pozor: pokud to čekáte, Život pod vodou rozhodně není žádná třeskutá komedie. Atmosférou mě překvapivě připadá nejblíže asi filmu Zatraceno v překladu Sofie Coppolové - lehká nostalgie s dávkou humoru. Příběh zpracován jinak by mohl být vnímán jako 100% realistický. Vše je ovšem "shazováno" = parodováno přítomností teatrálního barevného mořského světa. Bill Murray jako hrdina Steve Zissou (a vlastně jako Jacquese Cousteau) pluje po moři a řeší své životní problémy. Vizuálně film pojí estetiku dokumentů Jacquesea Cousteaua a filmů, k jakým patří například Lhurmannovo Moulin Rouge. Je to spojení neuvěřitelné, ale je to tak. Trochu se za to stydím, ale opět mě napadla definice filmu skrze rovnici: Život pod vodou = příběh z dokumentů Jacquese Cousteaua + bizarní prostředí jako v Moulin Rouge + atmosféra Ztraceno v překladu + samozřejmě herecký výkon Billa Murrayho, z kterého se pomalu začíná stávat kultovní postava s naprosto specifickým hereckým projevem.

Film tak pozitivní, až to může mít někdo za nevkusné. Funguje jako dokonalý lék na všechny životní neduhy - když je mi zle vždycky se k němu vracím. - Je to příběh o tom, že ikdyž od života nedostane právě to, co jste chtěli, přesto můžete zjistit, že byl "krásný". A taky je to o tom, že každý má zde ve světě své nezastupitelné místo a jeho život má tedy hluboký smysl. Jak krásně útěšná myšlenka to je. - Jestli to tak náhodou není, je přesto dobré alespoň jednou za čas tomu věřit. A u tohohle filmu se tomu věří moc snadno.

Mám Jacka Lemmonam a Waltra Mattheua hodně ráda, ale že jejich verze "rozhodně" lepší, tak to tedy ne. Nezdá se vám třeba, že mezi nimi chybí to vhodné erotické napětí?

Kandidát na titul - nejhorší český film všech dob. Je pravda, že ty opravdu nejhorší filmy vám z paměti většinou vyklouznou, protože prostě nestojí za zapamatování. Tenhle je ovšem špatný tak nějak aktivně zábavnou formou. Uvidíte "obyčejný" život českých hvězd v zákulisí mladežnických klubů a učně, který si "prostě a obyčejně" přeje sloužit české pop-musik. Když vám dojde, že tohle představuje vrchol kultury éry vrcholné normalizace, pochopíte jaká nuda a šeď byl život v téhle době. Vše ve filmu je samozřejmě zcela nereálné a absorudní - samotná zapleka "s tou korunou" ze všecho nejméně. Nevkus, nevkus, nevkus... Promiňte, ale mám trochu předsudečný odpor k 70. letům. Každopádně dnes z odstupu se lze u tohohle filmu opravdu gottovsky (= božsky) pobavit. Přeji, dobrou chuť...

Ale jóóó ... jde o parodii. Množství gegů odkazuje na starší zombie -filmy, zejména na Romerovu trilogii. (Hned název na její druhý dil.) Jako v Noci oživlých mrtvol i zde přichází zkáza z vesmíru. Stejně jako v Úsvitu mrtvých postupně přestávají vysílat televizní stanice. Jako ve Dnu mrtvých přežívají hrdinové díky ochraně vojenské jednotky. -- Spíše než o horovou parodii, ovšem jde čistě o zombijácko-teenegerovskou komedii. Shauna čeká těžký den, na který si předsevzal několik nelehkých úkolů. Seřazeny od nejjednoduších po nejtěžší to jsou: navštívit maminku, získat zpět své děvče a nakonec úspořádat svůj život. Než skončí den Shaun samozřejmě všechny úkoly zvládne, přičemž jen tak navíc se vypořádá s poměrně slušným počtem zombíků. Sečteno a podtrženo: Pokud jde o mne - zábavná komedie, která neurazí ničí vkus. (Tuhle scénu má rád můj muž. Popsal ji na svém blogu a pokud se rozhodujete, zda film vidět, řekne vám, myslím, hodně o celkovém charakteru filmu)

Doufám, že nebude moc vadit, když si místo komentáře dovolím hodit odkaz na článek o Romerově "živo-mrtvé" trilogii ze svého blogu.

Film, jehož název lze přeložit jako "Kočičí polévka", je čímsi jako filmovým manifestem studia "Čtyři stupně". Bizarní dobrodružství roztomilých kreslených kočiček nejsou žádným příběhem v tradičním slova smyslu, spíše sledem naprosto fantastických snových výjevů. Pokud vás tato surreálná hříčka osloví, troufám si říci, že následující film studia Čtyři stupně "Myšlenkové hry" se vám zalíbí ještě mnohem více.

Po Kočičí polévce další "majstrštyk" ze studia "Čtyři stupně". Studio má tak za sebou minimálně dva v rámci anime zcela neprůměrné snímky s nádechem surreálna a lze věřit tomu, že i do budoucna si od něj můžeme slibovat zajímavé projekty. Masaaki Yuasa, jenž byl scénáristou předchozího snímku se tentokrát ujal režie sám a zdá se, že to bylo jen dobře. V tomto surreálném do sebe zavinutém příběhu je smrt hlavního hrdiny teprve počátkem děje. Pokud máte chuť vydět něco zcela šíléného, za to však graficky vyvedeného a velmi promyšleného - pak je "Myšlenková hra" ta správná volba.