belldandy

Ano, Alphaville je určitě experiment. A Ano, Alphaville je lehounce i parodie. A přestože zde jsou prvky noiru i sci-fi, přesněji anti-utopie, není to ani noir, ani sci-fi. Dochází tu pouze k jejich konfrontaci, které je popravdě prapodivná. Silná individualita noirového detektivního hrdiny popírá absolutní moc totalizující společnosti. Některé noirové odkazy jsou zřejmé (zmínka o Dicku Tracy, na počátku čtený Hluboký spánek od Raymonda Chandlera), některé jsem si musela teprve dohledat (Harry Dickson a Lemmy Caution - to jsou jména Francouzi vymyšlených noir-ových detektivů). Inspirací k filmu byla pro Godarda básnická sbírka „Město bolesti“, která je ve filmu citována. Alphaville je ztělesněním onoho města bolesti. - Spíše než detektivka tvrdé školy nebo sci-fi je Aphaville taková „společenská“ fantazie. Je tu znát, že Godard nemá žádné technické vzdělání. Přesto si troufá jit do kritiky technokratické, logice zcela odevzdané, společnosti. Než ho za to zavrhneme, měli bychom si uvědomit, ona distopická vize společnosti není založená na uvažování o technických problémech (na rozdíl od Clarkova HALLa 2000), ale na znalosti sémiotického diskurzu (sémiotika – nauka o znacích, slovech a jejich významech) a uvažování jejího dopadu na společnost. Viz. neustálá přítomnost symbolů a jejich leckdy matoucí využívání – šipky, označení sever - jih, obrácené užívání kroucení hlavou na ano-ne a podobně. Natáčení se měl původně účastnit i Roland Barthes, což by možná bylo tou správnou stoupou k chápání filmu. Společnost je tu ovládána nejen pomocí teroru (odpůrci jsou pragmaticky a sytematicky ve velkém zabíjeni), ale také pomocí slov (některá slova jsou rušena a jiná zaváděna). Lemmy Caution také nakonec zničí Alphu 60 tak, že jí zadá poetickou hádanku, snaha o její interpretaci nakonec Alphaville ničí. Bez pokynů Alphy jsou obyvatelé Alphavillu zmatení a neschopní akce. (PS: Většinu informací jsem převzala z knihy Jamese Monaca – Nová vlna. Praha 2001.)

Je to typický japonský příběh, který staví spíše na náladě než na ději. Přesto je dobré vyčkat do konce, který předchozí děj sice nepřehodnotí spíše mu konečně vtiskne nějaký smysl. - Je duben. Nireno nastupuje do studia na Tokijské univerzitě. Uprostřed jara, tedy začátkem roku stojí Nireno nejen na počátku studia na vysoké škole, ale i na prahu dospělosti. Nireno cosi hledá snad jen své místo v životě. Její stav se podobá dubnovému počasí, které se nemůže rozhodnout, zda pršet či hřát. Jakoby bezúčelné potulování mladé Nireno začínáme chápat až ke konci. Radostná katarze ovládne oblohu, hlavní hrdinku a dokonce i diváka. - Zase jeden z oněch japonských příběhů o dospívání – kterým u nás doma říkáme stále častěji „murakamiovské“ (podle našeho oblíbeného japonského autora). Je to nenápadný, ale (z odstupu se mi zdá) stále více povedenější film.

Korea je rozdělená ve dví a mezi těmito dvěma částmi je území nazývané "Joint Security Area". Rozdělená země, rozdělený národ. Dvě země a dva způsoby žití. Vše v tomto příběhu je velmi symbolické, od té bílé čáry na mostě po scénář jako celek. (Některé scény by se daly dokonce shrnout v malé ponaučení. Například: Když stojíš na mině i severokorejec je ti dobrý... Nebo: Pro vítr hranice neplatí. Anebo dokonce: Máš-li dva podezřelé. Zatímco vyšetřuješ jednoho, druhý ti vyskočí oknem. :) ... :( ) Přesto se film vůbec nejeví jako nějaká laciná morilitka hoolywoodského střihu. Ani to není typická vojenčina, kde padá jeden voják za druhým s výjimkou hlavního hrdiny. --- Z bizardních poměrů roste bizardní přátelství. A jeho konec je očekávaně tragický. Ale ono čekání ... kdy už to příjde? ... není vůbec prosto napětí ... Brrrr... Kdo bude mít nervy na to přečkat nepřátelství mezi kapitalismem a socialismem? A kde je místo pro ty, kteří si odmítli mezi nimi vybrat? Silný příběh podaný exkluzivní formou - to je "Joint Security Area".

Tak teda. Mně se to líbí. Humor je trochu suchý, ale právě jeho svéraznost oceňuji. Se stále dalšími shlédnutými díly se mi dokonce líbí víc. Každý díl představuje takové malé cvičení - opakující se situace, nová témata. Změť senzačních postav, jednoduchá animace odvážně kombinující reál s kresbou a kidy slečny (pa, pá) Razzi - to dohromady tvoří něco, co mi český animovaný film dosud nanabídl - nejspíš to bude povrchnost kombinovaná s hlubokomyslností. Taková břitká změť. Myslím, že to je zajímavý kousek a byla by škoda, aby zapadl.

Myslím, že je chybou jít na takový film jako je Křižník Potěmkin zcela nepřipraven. A ještě větší chybou je domnívat se, že ona nepoučenost, je projevem nějaké nezaujatosti. - Právě nepřipravení si totiž sebou přineseme určitý druh předpojatosti. Naše filmová zkušenost je totiž pevně zakotvena v době, v níž jsme vyrůstali. A proto se neumíme dívat na starší filmy a zvláště pak na filmy němé éry, které jakoby spadají do doby filmového pravěku. K obsahu Křižníku Potěmkina můžeme mít po všech těch letech převážně ironický vztah, ale jeho forma nic neztratila na své bravurnosti. My jsme však za to ztratili z velké části svou schopnist vnímat ji. - Ona bravurnost spočívá, jak v kráse a orginálnosti záběrů (nástoupená posádka lodi viděná přes lodní kanón, pohledy do hlavně kanónu), tak zejména v obratnosti práce s motáží. Montáž je tu hlavním rpostředkem vyprávění. Vytváří rytmus díla (viz. např. rychle se střídající záběry skupin při cystající se popravě námořníků), ale především vytváří kladením zaběrů vedle sebe filmový jarzky plný obrazových metafor (viz. tři záběry oděkého lva, které vytvářejí obraz jednoho lva, který povstal). Umíme ještě číst obrazový jazyk. Znamená zkažené maso upadající carskou monarchii? Rozbité hudební nástroje jsou symbolem neslavného konce jejich majitelů? Pád malého chlapce v davu a jízda onoho slavného kočárku po schodech jsou ukázkou pošlapané nevinosti a bezbranosti? Také nevím. Ale myslím, že to stojí za to, dát si práci a přemýšlet. - Opět si jednou dovolím hodit odkaz na svůj blog, kde najdete podrobný popis děje a i trochu toho rozboru. Moc mě za to nelynčujte.

Tento film mi utkvěl v hlavě díky své temné atmosféře, která zcela postavila na hlavu radostné vyznění králíka Rogera. Komiksové postavičky žijí v naprosté anarchii, která může být "peklem" pro živou postavu. Z Bakshiho se asi nikdy nestane populární režisér, zůstává ale jedním z těch nejoriginálnějších.

Rozumím tomu, co tu všichni říkáte. Ovšem pro mě jde o jednu z nejpovedenějších komiksových adaptací. Splňuje přesně to, co si představím pod pojmem - komiksový film: rychlá akce, bizarní postavy, ujetý děj ... Rozjezd je popravdě docela pomalý, konec taky stojí za prd, ale alespoň v prostředku se film povedeně rozjede a je zatraceně cool ... Přesně tak, jak to podle mě vyžaduje undergroundová komiksová předloha. Celý film taky nakonec vyzní tak nějak hodně undergroundově ... což k předloze a vůbec celé hlavní hrdince bezvadně sadne. (Vivat Tank Girl, vivat zmutovaní klokani a vivat Gorillaz!)

Špionážní film o napravené bad girl, zlých fašistech a o, jak už to ve špionážních filmech chodí, plánech v plánech jiných plánů. Ta hodná Ingrid Bergmanová tu hraje femme fatal. Ona ovšem prostě neumí být potvora a tak jí tu roli opravdu těžko uvěříte. Nejlepší Hitchcockův film to pro mě sice není (vede Psycho, Okno do dvora, Vertigo i třeba taková Marnie), ale přesto je to pořád kvalitní hitchcockovská podívaná a to znamená skutečně hodně ... Ty čtyři hvězdičky platí jen v rámci Hitchcockova díla, jiný režisér by za takové dílo mohl klidně dostat všech pět. (Pokud náhodou zrovna nemáte co dělat, tady nebízím jednu svou starou glosu, která se tohoto filmu dotýká.)

úvod: Proč mám ráda Casablancu? Proč se na ni dívají generace diváků i kritiků po celém světě? Pro toho, kdo ji zná a má ji rád, je každá věta v tomhle filmu citát. Film získává na půvabu a zajímavosti s každou další recepcí, která ovšem neprobíhá jen sledováním filmu samého, ale i všech dalších filmů, které na něj odkazují nebo se k němu vztahují jinak. Casablanca nefunguje jako strhující příběh s dobře vybudovanou kompaktní atmosférou. Ovšem takových se v Hoolywoodu řemeslně natočí každý rok, že s nimi můžet jít.. Casablanca funguje jen až ji začnete vnímat po částech. Scénu za scénou vychutnáváte jako geniální. O každé scéně při každém dalším sledování víte mnohem víc: Co kdo řekl? Co měl kdo na sobě? Jak se při které větě zatvářil? Jaká hudba při tom zněla? Jemné a nepřeberně definovatelné odstíny významu. - Casablanca, jak již bylo mnohokrát řečeno není totéž, co dobře natočený film. Tím méně tkví její kouzlo v jakési umělecké hodnotě. Casablanca, to je zázrak nahodilosti a kouzlo okamžiku. Nemohla vzniknout žádnou vědomou snahou a její kouzlo nemůže být nikdy vědomě napodobeno. - scéna: Hudba zní: "Jak plyne čas.." Ilsa sedí u stolu a v tom přichází Rick:" Neříkal jsem ti snad, že nemáš tohle hrát." Pak ji uvidí a vše má náhle jiný smysl. Jen na pár sekund znehybní a pak začne velká hra - mezi nimi třemi a všemi ostaními stranami ... "Již toho mám dost", říká francouzský důstojník (zastupitel vichistické Francie) a Rickův "trochupřítel" v závěru a odhodí při tom láhev s nápisem "Vichy" do koše ... Teprve teď, když starý příběh skončil, může začít opravdové přátelství... - doporučená literatura: Psát o tomhle filmu je skoro nesmyslné. Mnozí to udělali dřív a mnohem líp. Nejlíp snad Umberto Eco v článku "Casablanca jako kult" (Cinepur č.9, str 61-64). A ještě vás odkážu na Hobermanův článek publikovaný v prvním Fantomfilmu, který se zabývá Casablankou alespoň z trochu podobného úhlu pohledu. - Pokud chtete pochopit Casablancu ... zkuste si ji představit jako americkou (vlastně světovou) obdobu Kristiána ("Zavřete oči ... ") ..... nebo Pyšné princezny ("Našli naši rádcové...") ..... nebo .... ne, ne .. není žádné srovnání .... jen Casablanca si sáhla na vrchol... kam by ostatní jen chtěli.

Je to prostě jen "společenská komedie". Příběh vypráví "jen" o tom, jak francouzký životní styl a západní přepych zkorumpoval napřed tři starnoucí rudé komisaře a pak za pomoci milostného vztahu také přísnou a krásnou rudou komisařku. Ovšem ne každý umí točit společenské komedie tak geniálně. Tenhle film naznačuje, že Lubitsch, o kterém vím bohužel do dnes jen to, že ho obdivoval můj oblíbený režisér Billy Wilder, byl sám o sobě také výborný režisér. (Wilder měl prý ve své pracovně nápis: "Jak by to udělal Lubitch?")