belldandy

Je to tak blbé, až je to zábavné. Pokud je úkolem tohoto filmu odhalit skutečné komerční pozadí oblíbených křesťanských svátků, pak funguje bezvadně. Je to výborná parodie na vánoční filmy - vlastně je to antivánoční film. Co taky může vzniknout, když kombinujete vánoční nostalgii s akčností. Heslo zní: Santa umí, batman čumí!

Výborny film, jenom ten Arnold mi tam vadí. Hrdinou by měl být nevýrazný úředníček, který je znastálé situace úplně v prdeli a ne akční svalovec, u kterého hned od první chvíle jasné, že skutečně nikdy jen tak nesededěl doma a nevedl normální život. Ale pořád je tam cítit Dick. Ta atmosféra hrůzné noční můry, to je velké plus. No, je to nejlepší film s Arnoldem Schwarzeggrem a to je docela ironie vzhledem k tomu, co jsem již výše napsala.

Nápad: *****, provedení:*. Tvůrci, jak se zdá, se rozhodli spojit nespojitelné. Pokusili se o značně intelektuální parodii na jeden z typicky hoolywoodských žánrů a zároveň chtěli natočit dobrý film podle hoolywoodských měřítek. Hlavně v závěru je to celé postavené na hlavu. V reálném světě by to mělo vypadat trochu jinak. A ne, aby si tam Arnold prováděl své za hlavu přitažené kousky. Copak se v reálném světě stane, aby někdo spadl ze střechy, ale pak se ukázalo, že se vlastně čehosi zachytil takže je vše OK. Copak v reálu jde sjíždět po oponě na sekyře. V těhle akčních sekvencích se záměr autorů někam ztratí a přítimnost Bergmanovi smrti pak působí beznadějně trapně. Jo, a copak může mít postava z akčního filmu tak rozvinutou lítostnou psychologii. Mohl to být výborný film. Ale jen mohl. (Pořád to ale v mém osobním žebříčku patří mezi tři nejlepší díla s Arnoldem Schwarcenggrem - hned po Total Recal a Pravdivých lžích)

Tak já mám pocit, že jsem snad viděla jiný film, či co?: a) Nebylo to o žádné alkoličce. b) Mabel si nenašla žádného chlapa, s nímž by Nicka podváděla (viz. oficiální text distributora). c) Po celou dobu se ve filmu odehrávalo na tolik silné citové drama, že jsem se ani chviličku nenudila. Na omluvu všech ale musím říct, že mnohé v tomto snímku je jen lehce naznačeno a nedořečeno, takže si film přímo vyžaduje vlastní interpretaci. – Filmu Woman Under the Influence (česky: Žena pod vlivem) dominují výborné na improvizaci založené výkony Geny Rowlands a Petera Falka. Postavy Mabel a Nicka, jež tu ztvárňují, jsou velmi nešikovné a neobratné v projevování svých citů. Příběh tohoto filmu je mi osobně, přiznávám, velmi blízký. Ikdyž nejsem až takový pošuk jako Mabel, taky cítím, že se mé chování s očekáváním okolí neustále lehce míjí. Mabel podléhá lehce citovým hnutím a nedokáže se s tlakem svého okolí vyrovnat. Ale ani Nick ale není žádný macho. Je to zranitelný muž, který se ze všech sil snaží, aby jeho žena netrpěla. I Nick, stejně jako mnoho jiných postav tohoto filmu, se v některých citově vypjatých chvílích pohybuje na hranici příčetnosti. Přes svou snahu nedokáže Mabel ochránit a Geny Rowlands předvede výbornou hereckou kreaci při zobrazení jejího propadnutí šílenství. Ale to není konec příběhu

Velmi zvláštní dokument Nikyty Michalkova, který zpovídá opakovaně svoji dceru Annu a klade jí jednoduché otázky: "Co máš ráda? Čeho se bojíš?..." Jak Anna vyrůstá mění se její odpovědi od dětsky nevinných, podlehají sovětské propagandě až po vážnou právě počínající dospělost. Dospívání Anny posloužilo Michlovovi jako alegorie pro stav ruské společnosti v 80. a 90. letecj, jež se taky vyvíjí od nevědomosti k bolestným odhalením a novým zkušenostem. Aby tuto alegorii učinil zřejmou Michalkov střída Anniny odpovědi s komentovanými výjevy z dějin SSSR a jejího pádu.

Po jiných Michalkových filmech je tohle jistě zklamání. Je to zkrátka film hoolywoodského ražení: vymakaný, výpravný, ale ne přehnaně hluboký. Není to ovšem zas taková hrůza. Vlastně mezi hoolywoodskými filmy je to rozhodně nadprůměrně hluboké. A každopádně působivé. Do Olega Menšikova jsem se přímo zamilovala. Hmm.. takový krásný, mladý a hlavně čestný hrdina, to se dnes už nevidí. Ach ...

(česky: Trojka z mravů) Tak trochu anarchistický snímek o úspěšné vzpouře dětí ve výchovném ústavu vyznívá díky režisérově práci s kamerou až překvapivě poeticky a hravě. Nezbedné kousky žáků překračují běžnou míru. Neustále narůstající nekázeň vyvrcholí ve scéně útoku ze zálohy na shromažděné zastupce moci (učitetele, ředitele i významné hosty). Zatímco vychovatelé si nevědí rady, čtveřice vzbouřenců sklízí ovace ostatních dětí.

Tahle pohádka, ve mě probudila alespoň Jednu zavažnější otázku: Proč proboha princezna chtěla toho idiota Miroslava a nevzala si raději toho výbornýho černokněžníka?

Co vše se může přihodit kolem bankovky zapadnuté do sklepa uzavřeného obchodu. Vedle Dětí nebes (Majid Majidi, 1997) zase jeden z íránských filmů s jednoduchým příběhem a přesvědčivými dětskými hrdiny, který jímavě a přesto s lehkým humorem zobrazuje každodenní životní realitu Iránu. Je to takový iránský neorealismus.

První Tarkovského celovečerní film patří v jeho tvorbě ktomu nejnormálnějšímu, co natočil. To ovšem není pochvala, protože to znamená, že patří k tomu nejprůměrnějšímu. Ale přestože některé pasáže se nevymykají z průměrných sovětských snímků o válce, nemohu souhlasit s nízkým hodnocením Limy. Tu a tam se ve filmu zjevují v Ivanovi a jeho představách takové hloubky, jejichž dno by člověk nezbadal. Ivanovy sny nám neukáží, co přesně mu nepřátelé provedli. Muselo to být však strašlivé, protože je za to nenávidí k smrti, do poslední kapky dechu, víc než dokáže vyslovit, víc než dokáže snést. Obraz pochmurné krajiny se snoubí s pochmurným obsahem tohoto filmu.