Badkonake sefid
The White Balloon
The White Balloon
The White Balloon
Obsahy(1)
Tento film získal v Cannes zlatou kameru a poté obletěl snad všechny festivaly. Na příběhu děvčátka, jež v den oslav Nového roku vymámí na mamince peníze na nákup zlaté rybky, ale cestou do obchodu je ztratí, je podepsán jako scénárista slavný Abbas Kiarostami. Jeho vliv se odráží i na rukopisu režiséra Jafara Panahiho, který byl ostatně nějakou dobu jeho asistentem. Film, který je takříkajíc o ničem: jedinou hádankou je, zda malá Razieh dostane své peníze ze škvíry, kam zapadly, do té doby, než krám s rybkami zavře. Ale kolik postřehů o městě, o životním stylu jeho obyvatel, o jejich lidské podstatě se vyjevuje v řadě setkání malé protagonistky, kolik poetického půvabu má tenhle malý velký film, který by u nás pochopitelně v kinech naprosto propadl? (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (46)
Debutový snímek, za nějž dnešní trestanec ostražitého íránského režimu Jafar Panahí získal v Cannes Zlatou kameru, znamená při soucitném ztotožnění s dětskými hrdiny enormní psychický nátlak – podobně jako rané (dětské) filmy Abbáse Kiarostamího, jenž rozepsal i tento scénář. Jednoduchý, a zdánlivě jednoduše realisticky natočený, „všední“ příběh o snaze dívenky Razieh získat krásnou, tělnatou zlatou rybku pro novoroční čas, získává od prvních momentů křehký, napínavě niterný tón, v němž krácení svátečního deadlinu a překážky rozličného druhu stupňují diváckou zvědavost, nejen jak svízelná situace dopadne, ale také jak si oba sourozenci poradí, poučí se a uspějí v komunikaci s dospělým světem. Působivost projevu (nehereckých účastníků) a pocit reálného průběhu asi devadesátiminutového dění přitom posiluje absence hudebních vsuvek (opačně k metodě Kiarostamího Kde je dům mého přítele?), nicméně pečlivě načasovaný, funkčně vystavěný scénář působí až formou dramatického, divadelního textu, v němž každá překvapivá epizoda má vlastní místo. Z přirozeného následování klikaté trasy 500-tomanové bankovky ulicemi Teheránu se tak stává úvaha nad tématy zodpovědnosti, odolávání pokušení a prostupování bariér mezilidských kontaktů a zvládnutí bezvýchodně se jevících situací s sebou nese nově nabytou zkušenost, že smysl vzájemné výpomoci spočívá v „dospělé“ vytrvalosti, byť pomoc samotná musí přijít od spřízněného vrstevníka, jemuž na tyči zbyde pouze jediný, bílý balónek, jako symbol smíru. ()
Abbas Kiarostami nejen zřejmě hodně rozumí dětské duši, ale dokáže jako scenárista vygradovat v napínavé a pocitově náročné drama i takovou banalitu, jakou je z pohledů dospělých třeba jeden sešit a domácí úkol, jeden zavěsený klíč nebo jedna pětistovka. Mám pocit, že úplně nejpůsobivější je, když si svůj scénář zrežíruje sám a dodá tomu často jedinečnou vizuální poezii (Kde je dům mého přítele?), ale i v případě filmů dle Kiarostamiho scénářů točených jinými režiséry (jako Klíč nebo tenhle Bílý balónek) je to pořád silný zážitek a kdyby tohle byla moje první zkušenost s íránským filmem pro děti a mládež, asi jsem úplně ohromen. V prvních minutách mi film chvílemi připadal trošku průměrný, ale jak se stále více rozjíždělo malé, pocitově bezvýchodiskové drama malé holčičky, zážitek velmi rychle nabral na své síle. Krásný obyčejný příběh, silně lidský, do poslední chvíle napínavý, opět s tradiční ukázkou íránských reálií a skvěle rozehraný i v rámci epizodních postav. Jafar Panahi i díky svému velkému učiteli Abbasi K. rozhodně zabodoval již svým režisérským debutem. [85%] ()
Rozpustenie vnútorných napätí a agresivity prostým (ba možno aj nevedomým) uvedomením si súvislostí. Všetko v jednoduchom príbehu dievčatka, ktoré si išlo kúpiť bacuľatú rybku na oslavu iránskeho Nového roku, keďže tie, čo plávali doma v záhradnom jazierku boli príliš priesvitné a kostnaté. Veľká bankovka, ktorú dostala od mamičky na kúpu, sa jej nešťastne zapatrošila. Ľudia, ktorých dievčatko stretne si vplyvom situácie nenápadne rozpustia svoje prvotné hnevy, zlosti, či krátkodobé zisky. ()
Minimalistická brilantní sonda do duše malého dítěte, jakou jsem snad v "západním" podání ještě neviděl. Devadesát procent filmového zážitku vám dá malá Aida, která doslova nesleze z plátna a ve své roli vám vyrazí dech bezprostředností a schopností zahrát cokoli, včetně velmi dlouhých spontánních monologů (jednoho napadá, kdeže je téhle herecké naději konec..). I v hodně netradičním a pro Čecha vzdáleném prostředí pro vás film na pár ulicích znovuobjevuje spoustu životní pravdy (scéna s hadími derviši). Vlastně ani nevím, proč nedávám za pět, snad proto, že Bílému balónku určitě nic nepřebývá a tak mám hloupý, nepodložený dojem, že mu ještě něco chybí. ()
Připadlo mi, jako by dal režisér Aidě volnou ruku, nechal běžet kameru a jen natáčel komunikaci mezi ní a dospělými herci. Její emoce byly tak čisté, že není možné, aby je zahrála podle scénáře. Ona byla skvělá, její úsměv, její slzy, její radost, když viděla svou vysněnou rybku. Jenomže u všeho ostatního jsem cítila obrovskou nudu. Dialogy mezi Íráčany v krámech byly neuvěřitelně stupidní a nekonečné. Neustále mluvili o jednom a tom samém, neustále se ptali na jedno a to samé, jako zaseknutá vinylka. Jedni o hadech, druzí o košili. Ubíjelo mě to. ()
Galéria (2)
Fotka © Ferdos Films
Reklama