emma53

Možný spoiler : Velmi vydařená atmosféra irského venkova s neústupným, pyšným, tvrdohlavým (řekla bych až despotickým) samorostem Bullem McCabem, který pro svou pastvinu žije a dýchá. On jí totiž celý svůj život zúrodňoval a moc dobře ví, co pro lidi, kteří prošli hladomorem znamená, i když jí má pouze pronajatou. Ne tak tomu ale je s jeho synem Tadghinem, který nezdílí otcovu lásku a vztah k půdě, ale spíš ho v jeho mladém věku zajímá jedna pohledná cikánka. Ale takhle by to stále nešlo a tak se Bull ocitá v situaci, která má rozhodnout, komu nakonec tahle pastvina připadne a to je ta chvíle, kdy přichází drsné drama, které je možná pro mnohé nepochopitelné, navíc s koncem, který se mi zdál trochu přes čáru. A i když Richarda Harrise znám z některých filmů, tak tahle jeho role mi nejspíš utkví v paměti nejvíc. Sean Bean hrál opravdu velmi zdařile poslušného synka, který je duchem někde úplně jinde i když chvílemi mně připadal jak mentálně postižený a pro jemné odlehčení celého dramatu si obecního blázna zahrál výborně John Hurt.

Já nevím jestli je to mnou, mou malou zaníceností pro věc a nebo tím scénářem, ale mně se celá ta právnická anabáze zdála příliš nezáživná. Asi to takhle chodí v reálu, ale ve filmu se musí chytnout za něco, co by diváka upoutalo natolik, aby si na konci mohl říct : "To byla paráda, jak jim to tam u toho soudu nandal nebo..... chudinka Marie, co ta si musela vytrpět, aby získala, co jí patří a takhle to je tedy s tím slavným obrazem od Klimta, ach to jsem ráda, že jsem něco takového mohla vidět". A ono nic. Jeden z těch snímků, které zřejmě brzy zapadnou mezi mnoha jinými podobně zpracovanými dramaty. Jinak vizuál byl výborný, to nemohu říct......

Nostalgie jak Brno, ale ty plakáty nahoře, za ty bych vzala Vinnetouovu pušku a střílela bych :-) Jo, tenkrát se u takových filmů upřímně a od srdce bulelo a srdce nás bolelo ještě rok i déle po posledním výstřelu.

Bezradná, zmatená, zranitelná a krásná Alexis spolu s charismatickým Irem Dougem tvořili pár, kde fungovalo to těžce pojmenovatelné fluidum, které působilo na mě pocitově moc příjemně. Jejich chvilky, či okamžiky setkání měly kouzlo romantiky, kde se mezi nimi to jejich vzájemné jiskření a fungující chemie nedalo přehlédnout a vše se odehrávalo v té klasické francouzské atmosféře, která tyto momenty pochopitelně jen umocnila. Asi je to jeden z těch těžko popsatelných zážitků, který bude na každého působit trochu jinak a já se přiznám, že jsem byla určitě ovlivněná Gabrielem a Emmanulelle. A chválím kameru za spoustu nádherných záběrů, z kterých jsem byla nadšená. P.S. Pusu.........kdo viděl, tak ví.....

Tolik nezměrné brutality jsem jen těžko rozdýchávala a věřte mi, že někdy mně schází slova i pro ocenění kvalitního zpracování, kamery a podobně, protože ta tíže bezmoci, že to možná existuje i v reálu, to všechno přebije......

Babi, Babi, kam jsi se mně poděla? Bylo Tě tam jen kousíček, ale i ty jsem si s Tebou vychutnala. Maria tam opravdu byla jen pár momentů a docela mě to mrzí, protože na mě v s Hachem po té emotivní stránce zapůsobila přece jen víc. Tady jí nahradila nezkrotná, divoká, ale pro Hecheho uhrančivá Gin. Mohla jsem si opět užít spousty barviček, několik střídajících se chviliček smutku, smíchu, lásečkování na neobvyklých místech (ale bez té "ach" jiskry), bezvadné muziky, aby se to vše na konci slilo v jediné možné vyústění.

" Zlým světem nářek zní, dá se v něm žít jenom s trápením. Já přesto můžu vždy říct, že žít marné není". Jeden z mnoha výkřiků hrůzy, který zaznívá z úst dítěte jménem Chavi. Je ze země, která je nám na hony vzdálená a možná o ní víme jen velmi málo informací, jako třeba já jsem o téhle události věděla jen velmi kuse. Ze země, kde tváře dětí ztratily svou nevinnost, kde jejich nejčastějším místem pobývání bylo místo pod postelí a nebo na střechách jejich domovů, těch krabic, které držely pohromadě silou vůle, ale jim v danou chvíli zachránily život. Ze země, kde se každý chlapec bál dožít dvanácti let a kde střelba byla všudypřítomná. Přes veškerý ten děs to byly přece jen děti, které prožívaly mezi tím vším i své trampoty a krátké chvilky radosti, mezi které patří třeba jen ten kraťoučký dialog mezi Chavem a jednou prima holčinou : "Ty jsi tak pěkná. A ty ošklivý jak ropucha. Ale líbíš se mi". Kéž by nářek zmizel z dětských úst, ale co si budeme namlouvat, dlouho nebude.........syrové, smutné, beznadějné.......

Tohle by byla přímo lahůdka pro nějakou zanícenou psycholožku, protože téměř každá z postav stála za podrobné prozkoumání. Od chorobně závislé matky na Oliviéra až po dceru Nadine, která mě po té psychologické stránce zajímala asi nejvíc. Vynikajícím způsobem vystavěné drama, které graduje možná až příliš neuvěřitelně, ale to vnitřní napětí, které ke mě pulsovalo z celé té rodinky Duvalovi všechno přebíjí a já jdu bez váhání na plnou palbu. K tomu naprosto výborné výkony všech herců, prostě není co dodat, jen, že Oliviéra doporučuji všema deseti.

Kdo viděl Siworae, tak si ho při sledování Donggama okamžitě připomene. Křehoučký a citlivý příběh, tak jak to jen korejci umí s originálním námětem jako je radioamatérština, která je mně na hony vzdálená. Tady ovšem nabývá úplně jiných rozměrů, jen mi tady chybělo trochu víc šlápnout do té romantické linie, ale ve velké míře jí nahrazovala opět přenádherná hudba. Ovšem po seriálu Summer Scent jsem asi moc náročná. Nicméně souhlasím se slovy So-eun, že "muset nechat odejít ze svého srdce někoho, koho miluji, je nesmírně těžké, ne-li zcela nemožné".

Je to fakt a nebo se mně to jen zdá, že mě Francie skoro pokaždé něčím překvapí a není tomu jinak ani v tomhle snímku. Nevím, který muž by byl nadšený z těch prvních setkání jako Arnaud z Madeleine. Ju ju, byla to láska na první boj, to bylo jasné už na té pláži u moře. Z jeho strany určitě a já jsem se mu dost dlouho divila. Koho by přitahovala holka toužící po vstupu do armády, pijící koktejly (brrrr), které jsem nemohla ani vidět, natož to pozřít. Nebo její jiné tréninkové metody? Nicméně i taková Madeleine byla motivací pro Arnauda, aby šel do přípravky na vstup do armády. Ale on jí prokouknul a měli spolu nejeden zajímavý dialog. No každý jsme nějaký, budiž. Neotřelé téma, asi ne pro každého, ale právě tou neotřelostí se mi to moc líbilo. Fretka, plavání se střešníma taškama v báglu na zádech atd. udělalo tenhle snímek netradičním. "Musíš umět úplně vypnout, jinak nepřežiješ. Umět zabít čas a zároveň nic nedělat. Nemyslet přitom na nic světobornýho. To je umění přežít. Jinak se zblázníš!" A Madeleine na tohle najednou slyšela a věděla úplně přesně, jak zabít ten čas...........