Obsahy(1)
Estela má dvanásť rokov a bláznivo sa zaľúbi do mladého policajného kadeta. Ten jej zakrátko navrhne, aby spolu utiekli a zosobášili sa. Skôr ako stihnú naplniť svoj sen, musí jej rodina čeliť extrémnemu násiliu... „Mojou snahou nie je prinášať posolstvá, ani rozvíjať žiadne tézy. Viac ma priťahuje špecifické prostredie, ktoré vytváram. Nemám osobné skúsenosti s tým, čo zažili postavy v tomto príbehu. Dedukoval som a využíval svoju predstavivosť. Oveľa viac ako konkrétne fakty ma zaujíma jú psychologické aspekty. Napríklad, ako niekto dokáže žiť v neustálom strachu. Moji hrdinovia sú sužovaní násilnými činmi, v dôsledku ktorých pod nátlakom objavia samých seba. Práve ten nátlak sa pokúšam ukázať a podeliť sa oň s divákom. Ukazujem extrémne situácie. V Mexiku žije každý s istým druhom strachu. Násilie je neustále prítomnou realitou, aj keď sa vás priamo netýka." (Režisér Amat Escalante) (Art Film Fest)
(viac)Videá (2)
Recenzie (17)
Drogová válka očima obyčejných lidí, tedy těch, kteří se na ní nijak nepodílí, ale přesto (anebo právě proto) jsou čím dál častěji jejími obětmi. Escalanteho pohled na (post)calderonovské Mexiko je přitom oproštěný od veškerého patosu a důsledně se vyhýbá tomu, aby dané téma jakkoliv bulvarizoval. Výsledkem je pak poněkud odtažitý film, který však onu každodenní spirálu chudoby, korupce a násilí zachycuje se zdrcující upřímností. ()
Přemýšlím co si z toho mám odnést. Kvituji syrovosti, kvituji rovněž režii, podávající film jako pár dní v životě chudých mexikánců. Téma drogových gangů rovněž aktuální. Ale to je asi tak všechno. Není to celé, není to kompletní, nedotažené. Prakticky vyvolávající nulové emoce. Škoda promrhaného nápadu. ()
Typický festivalový hype. Řídký příběh (Guy Ritchie by ze stejného scénáře udělal pětiminutový kraťas) byl prostě utnut v náhodném okamžiku (ne nadarmo se říká, že artfilm se pozná podle toho, že ho můžete ukončit po libovolné scéně a divák nic nepozná). Ani na tématiku mexických drogových válek se moc netěšte, o tom film není. Doporučuji snad jen fanouškům mexické kinematografie a sadistům - scéna mučení, doprovázená siluetami odcházejících diváků, byla zdaleka nejzábavnějším momentem filmu. ()
Pro mě naprosto průměrný festivalový film, jakých jsem už viděl spousty, nevybočující řady ničím, snad jen scénou mučení, během kterého došlo k menšímu exodu části obecenstva z kina. Působivost té scény však nespočívá v brutalitě, ale tím, jak je natočena - hrajeme si na mobilu, vaříme ve vedelejší místnosti večeři, kouříme tráva a jen tak mimochodem tu mlátíme a pálíme dva týpky. To se stává. Jinak na mě ale Escalanteho režie vůbec nezapůsobila, ničím nezaujala. K dosažení úrovně Reygadase nebo Eimbckeho má imho Escalante ještě daleko. ()
Mistrovská režie, která zachovává odstup, precizně volí perspektivu a rámování (kdy ukázat všechno, kdy jen naznačit), perfektně zachycuje banalitu zla a dusivou všednost bezmoci a strachu. Ano, je to na rozdíl od mnoha "burcujících" člověčinek studené, odtažité, nepředpojaté, ale zároveň je to naprosto nekompromisní, bez náznaku útěchy nebo vykoupení. Obraz stále frustrovanějšího hrdiny a jeho tragédií zasažené rodiny má mrazivý nádech, který vynikne jen proto, že film v klíčových momentech zůstává procedurálně věcný a svět brutality a bezpráví nijak nekomentuje. Všechno je až příliš všední. Penisy hoří, bába vaří, děti se dívají. V něčem z toho lze cítit Reygadasův vliv - především v nedoslovnosti a chirurgicky přesném zachycení prchavé atmosféry všedního dne. Skličující, byť značně divácky nekomfortní. ()
Reklama