emma53

Kdybych neviděla Stopaře, nevím ani náhodou nic o nějakém kmenu Čudů a už vůbec ne o žádné legendě, či mýtech, které se k nim vážou. Tady se jednalo podle toho, co jsem si přečetla na Wiki o finské, karelské nebo ruské lupiče. Byl to příběh tak trochu ojedinělý svým mysteriózním nádechem. Bude vám zima z toho obrovského množství sněhu a mrazu, kde byl slyšet zcela zřetelně ten skřípot nohou lidí, kteří po něm chodili. Budete se bát při pohledu na jakéhokoliv Čuda, který se tam objeví a budete s úžasem v očích vzdychat nad nádhernou norskou krajinou, ovšem v teple svého domova. A závěrečné finále vás nerozběsní, protože je to přece legenda a v nich je možné téměř cokoliv. Nechtěla bych v té době a na tomhle místě žít ani náhodou, ale jsem ráda, že jsem se alespoň na chvíli mohla ponořit do minulosti a života takových lidí, jako byli třeba hezoučká Sahve a odvážný Aiigin. Přemýšlím do čeho všeho bych musela být zabalená já při natáčení takového filmu, muselo to být docela náročné. Klobouk dolů před celým filmovým štábem a všemi herci, kteří na takové klima přece jen nejsou zvyklí.

Většina z nás nic podobného nezažila, tak ani já se neumím cele ponořit do myšlení člověka, který si prošel takovým peklem. Co všechno prožil a cítil při různých situacích na té předlouhé cestě do svého domova. Jak bylo vidět, tak ty obrovské jizvy se jen velmi těžko hojí a každý zdánlivý a pro nás normální moment dokáže vyvolat u takového vnitřně zraněného člověka kruté vzpomínky z minulosti. Jeden z těch pro mě zajímavých momentů byl i příjezd na Mnichovské nádraží a s tím i spojený symbolický akt jedno Němce. I když kdo ví, sice to vzbudilo u mě mírné rozpaky, ale co když se to opravdu stalo...........já nevím. Když vezmu v potaz, že je to z části podle skutečné události, tak si tenhle trochu vyjimečný film určitě zaslouží ocenit.

Simonův debutní počin byl pro mě poměrně náročný, vzhledem k počínání všech postav. Takže opět se zde vyskytne mé již známé slůvko, že z tohoto snímku mám ambivalentní pocity a nevím kam bych ho zařadila. Je to smutné, drsné, nepochopitelné v několika situacích a potřebovala bych ho asi víc prožít. Takže je to mezi trojku a čtyřkou. V závěru Matteo ze sebe vydal silný výkřik, ale kam a ke komu...........? Kdo mu pomůže.....?

Churchil asi zaplakal, že to nepadlo podle jeho představ, ale v tohle filmu šlo hlavně o přátelství a nesmyslnosti takových akcí, notabene s kluky, kteří sice chtěli bojovat, ale jak na to, k tomu nedostatek výzbroje (wiki), to už byla věc jiná a podle toho to také dopadlo. Čekala jsem trochu víc akcí, ale dostalo se mi hodně z atmosféry, která tam byla před velkými boji. A to přece také není k zahození. K tomu se vysloveně hodí citát jednoho velkého a moudrého muže Alberta Ensteina : "„Není lepší zemřít za věc, ve kterou věříme, jako je mír, než trpět za věc, v niž nevěříme, jako je válka?“

Mohl to být dobrý film, kdybych nelovila po deseti minutách jeden titulek a francouzsky nebo katarsky neumím. Takže něco jsem si domýšlela, sem tam se objevily titulky, takže jdu na průměr s tím, že je to škoda.

Kontraband si dám asi ještě jednou, protože jsem za nic na světě nemohla přijít na tu jednu kulišárnu, o kterou se postaral Chris (Mark). Jinak jsem byla nadšená tím, že to jelo jak na drátkách a na konci jsem byla přilepená na monitor, jakej to byl nervák. Tak to tady trochu zvednu, protože tenhle kousek si to vážně zaslouží. Akorát by se měli kluci na ty kšefty soustředit ve dne, protože jsem chvílemi viděla ho....uby.

"Díky, dobrou noc", říká na konci koncertu Michael. Ale já Vám to neřeknu, protože Vás zvu na sklenku vína (nic jiného se k tomu nehodí) a pojďme do studia v Salfordu poslouchat tu báječnou muziku a kdo bude mít chuť si zatancovat, tak se tomu nebraňte. To je přesně ta hudba, kde to mezi partnery musí jiskřit a jestli že ne, pak je někde chyba. Michaeli, díky, ještě teď mám na rtech ten stabilní úsměv, když jsem nesmírně spokojená.

Tak takhle si představuji akčňák. Všeho akorát, žádná pompéznost, ale čistokrevná akce a ještě k tomu super akce, skvělá dvojka, no nemějte je rádi, když se třeba muchlujou v písku. Sice neradi, každý hrál za jinou ligu, ale co, nakonec to dali dohromady a zachránili celý svět. Přežili všechny přestřelky, to se hned tak nevidí, jen sem tam nějaké škrábnutí, až jsem přemýšlela o zařazení do sci fi žánru. Za mě je to pravé ořechové. Bobby a Marcus byli prostě prima kluci a to si zaslouží vyšší ohodnocení. Jen škoda těch autíček, ale ta jízda stála za to.

Poměrně nenáročná jednohubka s tématem ubručených dědulků jsem viděla v poslední době už víc. Tak tady se jeden protivný dědula ocitl najednou sám na statku bez syna, který to nějak nezvládl a dlouho na zemi nepobyl, možná protože za ním přijela jeho krásná žena Lamai z Thajska(kdo viděl, tak ví). A tady to začíná......pletky, techtle mechtle o dědictví a komu vlastně patří, rozvíří hladinu v celém městečku. Lehké, jednoduché, ale fajn nebo mám zrovna dobrou náladu, takže čtvereček s hoooodně ohnutýma růžkama.

Stojím v divadle Prince Edwarda, tleskám vestoje a konstatuji, že to byl úžasný filmový zážitek. A jistě, inženýr musel stát při děkovačce uprostřed. Jeho Americký sen byl naprosto famózní.............někdy chybí slova chvály, takže pět zářících hvězd je jasných i beze slov.