emma53

Inés zahrála hypochondrickou Soledad luxusně. Její výrazová zásoba byla neuvěřitelná a já jsem jen četla v jejích očích a mimice ten strach, zmatek, ale i touhu. Hlavně kvůli ní to zvedám nahoru i když přiznejme si to otevřeně, Nico nebo jakýkoliv jiný normální chlap by musel být přinejmenším anděl, aby se s ní dal do kupy. Zvláštní filmek, kde stále čekáte až ......a co kdyby........aby vás její poslední výraz ve tváři zcela odrovnal. Není to asi pro každého diváka, ale já jsem strávila příjemný večer. Ach jo, Sole, přijeď, trochu poklábosíme, protože v některých situacích jsem tě dokázala vážně pochopit :-)

Jihokorejská kinematografie opět v jiné podobě. Oni jsou známí v lásce buď svojí nesmírnou a pro nás někdy nepochopitelnou cudností a nebo naopak, jako tady v tomto příběhu, kde je explicitně otevřená, ale tak, že intimita záběrů není vulgárně urážlivá, ale nabírá nádherných rozměrů. Příběh Seo-Hyun a Kim Mun-hee, kde věkový rozdíl nečiní lásku odsouzeníhodnou, ale krásnou a v tak krystalické podobě, že se mně občas tajil dech a měla jsem chuť klopit zrak a nebo potichoučku odejít, abych tu kouzelnou atmosféru lásky nějak nenarušila. A jsem ráda, že nejsem sama, protože i mně poslední záběry připomínaly divadelní představení, kde excelovaly myšlenky a názory jednotlivých postav. Ještě malinko víc si pohrát se scénářem a čistá pětka by byla na světě. "Pokud se jednou oženíš, můžeš říct své manželce o tajemné ženě, kterou jsi znal. A nebo si mě ponech jako své tajemství". Jak to vše opravdu dopadlo, to už se podívejte sami a láska je přece většinou bláznivá, ale nádherná..

K Moolaadé je hlavně nutné přistupovat úplně jinak, dokonce i jinak než třeba ke korejským filmům. Když se podíváte v jaké koprodukci byl natočen, tak Vám to mnohé napoví. Já se ocitla někde úplně jinde, velmi daleko od domova, v zemi, kde se dodržují mnohé tradice, z nichž jedna se zde line celým filmem. Je to velmi kontroverzní téma, týkající se ženské obřízky. A přitom jsem měla pocit jako kdybych se dívala na přírodní divadelní představení. Nevím, ale jsem přesvědčená, že mnozí z nich stáli a hráli před kamerou poprvé a nebo je to jejich zvláštní styl filmového zpracování. A jak jsem tak sledovala ty krásné scenérie a děj, tak se mimo jiné nedalo přehlédnout, jak jsou pro ně důležité tuny baterií do kazeťáků, tuny chleba (já bych řekla podle vzhledu, baget), kde nemají náměstíčko na drby, ale studni, která sama o sobě je unikátní, žoldáka, vykutáleného prodavače a sukničkáře v jedné osobě a podobné bytůstky. A v tomto prostředí se setkává Moolaadé se Salindé v boji, týkající se již nahoře uvedeného problému. Je to zajímavý film, možná ne pro každého, ale já jsem ráda, že jsem trochu pronikla do míst a tradic, které jsou mi zcela neznámé. Co bych chtěla osobně vyzdvihnout, bylo vynikající sladění barev, které je tak typické pro africkou zem.

Souhlas z třetí verbalovou větou ohledně kreativity a souhlas s Davis182, jinak bych šla do plných.

Jako kdyby mně bylo osmnáct, plus mínus, tak jsem to cítila a v myšlenkách se tam párkrát ocitla, když jsem tu dvojku poslouchala. Některé situace byly jak přes kopírák, to postupné oťukávání, nedůvěra, zvědavost.........až, ano až tam. Jen jsem byla trochu zmatená tou poslední čtvrtinou příběhu, kdy jsem měla pocit, že se Rodrigo s Isabel opravdu nemohou dohodnout jak dál a tudíž se to odrazilo i na té dvojici, která začala jednat tak trochu iracionálně a ani prášky mi tentokrát nestačily zcela pochopit následné jednání. Škoda, jinak bych dala jasnou pětku, ještě o tom popřemýšlím.......

Já jsem k tomuhle filmu přišla jak slepá k houslím, V hrabáku jsem na to hodila očko a vida, Pierre Richard, kterého jsem ještě neviděla a za bůra, no nekupte to. A když jsem si přečetla scénář, tak jsem byla ještě víc udivená....On, Francis Veber a téma : PORNO ? Tušila jsem pochopitelně kulišárnu a té se mi také dostalo. Je tam několik momentů, kdy jsem prskala smíchy, například u předváděčky takového pornografického filmu, který měl být mustrem pro natočení něčeho podobného právě Francoisem (Pierrem). "Tam je někdo plešatý? Ne, to je stínidlo od lampy". A podobně. Je to čtyřka na hraně, protože Pierre má v kapsičce přece jen lepší kousky, ale za to téma, které vyvolalo pousmání na mé tváři jsem to hodila o patro výš.

To byl film, kde mně padli Annie a Philippe do oka svým příjemným hereckým projevem, bezprostředností a francouzskou otevřeností. Jeden z těch filmů , kde si dám jednou moc ráda repete.

A neb několik mužů v jednom Picassovi. Bohém v pravém slova smyslu, který miloval a maloval, vytvářel sochy, rytiny a je toho tolik, že se to ani vypsat nedá. Měl úžasně bohatý život, možná ne vždy šťastný, ale i to dokázal vtisknout do svých pláten, on sám řekl : "Maluji věci jak si je myslím, ne jak je vidím". A já bych občas chtěla do jeho mysli při pohledu na nějaké Pablovo umělecké dílo proniknout.

Možný spoiler - "Stále ti mám co říct. Každý den je co vyprávět. Sním, jsem teď malá, ztrácím se každým dnem. A já bych ti chtěla říct pouze jedinou věc, vzdaluješ se mi víc a víc......víc a víc. Teď jsi jako nejasná vzpomínka. Vše kolem mě vypadá jako v animovaných filmech. Stále ti mám co vyprávět. Každý den je tu nová krize. Už nemám tolik síly, ale ty už mě nemůžeš vyslechnout, nemůžeš vyslechnout..... " Za sebe můžu říct, že scéna kde dcera zpívá svému otci, byla emotivně nejintenzivnější. Je to jeden z těch mnoha příběhů nefunkčních rodin, kde je pro každého člena rodiny něco jako radost ze života na hony vzdálená. Tady se to ve finále v malé míře přece jen trochu podařilo, ale co si budeme povídat, skutečnost bývá přece jen většinou trochu jiná. Jinak je to velmi příjemné překvapení z Izraele.

Proč mně nedělalo žádný problém až na ten mírně nereálný konec, takovému příběhu uvěřit ? Protože lidská chamtivost nezná mezí a je někdy schopná čehokoliv, že někdy zůstává rozum stát a takových lidí jako Jozek, je asi opravdu moc málo. Jednou jsem navštívila kdesi v Jižních Čechách židovský hřbitůvek za vsí, který byl náhodou otevřený, protože tam byl jeden muž, který se o něj dobrovolně stará a chodí tam sekat trávu alespoň jednou za rok. Já tam byla v momentě, kdy ještě nezačal a když jsem viděla ty náhrobní kameny mezi tou metr vysokou trávou, bylo mně z toho tak nějak divně u srdce, takže jsem cítila velkou empatii k Jozkovi, který se rozhodl jednat podle svého svědomí i když netušil, jaké obrovské a negativní emoce to vyvolá. Je jasné, že tak úděsnou minulost nechtěl nikdo z místních vesničanů odhalit a možná, že kdyby Jozek jen trochu tušil, co se za ní skrývá, tak by do toho nikdy nešel, ale to by pak byl už jiný film. S příjezdem bratra, který byl světem přece jen trochu víc ošlehanější a postupně vzal věci do svých rukou, jsem celkem brzy vytušila jaká bude zřejmě pointa, ale i tak to byl velmi silný zážitek a za to dík. Ještě budu přemýšlet o pětce, protože i pár dní po zhlédnutí mně Dozvuky nevyprchaly z hlavy.