Willy Kufalt

"Tak se probudit a přijít na to, o čem byl včerejšek..." Mystery příliš nevyhledávám, naplat ale musím říct, že poměrně dost filmů tohoto žánru mi už dokázalo přinést osobitý zážitek. Zdobí-li film hned na několika pozicích za kamerou jméno Davida Lynche, bylo mi jasné, že zážitek to bude ještě více nezapomenutelný. Lynchův nezaměnitelný tříhodinový náhled do nejtemnější říše lidského vnitra plného zvrácené fantazie a divokých nočních můr, je si možné užít v patřičném rozpoložení a sledovat (mimo kina) opravdu jen pozdě večer s přesunem do hluboké noci. Jsme v říší divů mnohem divočejších, než jaké zažívala Alenka. Postavičky králiků se sice objeví už hned v úvodu, ale dobrodružství, jaká následující dění přinese hlavní hrdince i divákovi, budou mít daleko blíže k horrorovému prožitku. Hlavní zápletka kolem ženy-herečky, proti své vůle zamilované a plně vžité do nové role ve filmu, kolem něhož se začíná stále odhalovat jeho nekompromisní historie, slouží jako funkční odrazový můstek k celému spektru bizardních situací na pomezi reality, fikce a podvědomých představ. Divák se stejně jako ona stává obětí této podivné spleti šíleného světa... a jestli jsem se dočkal v závěru vysvobození, předchozí prožitek ve mě stejně dlouho doznívá. Nesnažím se chápat význam každé scény, pokud působí děj na někoho zmateně, tak v případě stělesnění světa snů a nočních můr to nevnímám jako zádrhel, neb logiku zde dotváří kompozice s pravidelným střídáním a vystupňováním jednotlivých propojených motivů. Myslím, že případné čtení teorií odborníků by mi nejspíš jenom zkazilo zážitek, založený v první řadě na celé škále pocitů od překvapení, přes těžké záchvaty smíchu (scény s prostitutkami :)) až po zděšení a momenty, ze kterých mne silně mrazilo. K těm nejsilnějším patří určitě pravidelné rozhovory herečky a psychiatra, Laura Dern v nich předvádí fascinující herectví plné různých odstínů. K těm nejhumornějším (mimo jednu svéráznou taneční vložku) pak třeba úvodní epizodka s prozřetelně dotěrnou sousedkou. // Obrovské díky ČT Art, sám bych se od sebe na podobný film asi neodhodlal... Ufff, ať žije surrealismus i v digitální éře! ;o) 90%

Sice mě nikdy nenapadla otázka, jak by asi mohlo vypadat něco jako road movie v podání Luise Buñuela, nicméně v Mléčné dráze jsem na ní nečekaně dostal odpověď. ;o) Dva poutníci, jeden mladík a jeden stařík, putují a to "horizontálně" v prostoru napříč krajinou a dvěma státy, současně i "vertikálně" v čase různě po okamžicích celého našeho letopočtu a do třetice v sobě putování nese od začátku i duchovní rozměr. Bohužel z onoho pěkného putování s několika vyšperkovanými momenty (jako když se dva putující setkávají v hospodě s lidmi spřed pár století nazpátek a za chvilku jí kontrolují příslušníci moderní policie :)) asi pro mě zůstanou jen nepatrné vzpomínky – jak se brzy ukázalo, hlavní devizí zde představuje něco jiného. Zmíněný originální námět bych dokázal více ocenit, kdyby zpracování nebylo v každé scéně prošpikováno nejrůznějšími náboženskými obrazy, produkcemi, neustálými citacemi z Bible... Sám, ač nevěřící, se snažím ve vztahu ke křesťanství zachovávat minimálně toleranci, mám přibližně stejný názor, jaký zastával i Buñuel, že víra může být opravdu krásná věc, ale nesmí se s ní přehánět... i k posvátným věcem lze být kritický a jakýkoliv fanatismus v tomto směru se může lehce proměnit ve velké zlo. Tahle dávka obscénnosti při vysmívání se z náboženského fanatismu ale byla i pro mě místy poněkud přes čáru, v lepším případě mě většina těchto výjevů "jenom" nudila. Z některých provokativních scén (zvláště to ukřižování jeptišky) na mě číšela až samoúčelnost a výsledný dojem z filmu jako celku je pro mě rozporuplný. Neb jeden pěkný nápad v dějové zápletce, jenž mě docela okouzlil a bavil, je tu sklouben ruka v ruce s druhým nápadem, z něhož jsem byl naopak dost nepříjemně rozčarován. 60%

Tenhle velice znepokojivý film se může v první řadě pýšit brilantně strhující atmosférou, vytvořenou bez větší akce v rovině ryze komorní. Napětí tady výborně funguje od začátku do konce, s každou další scénou se zvyšuje nejistota a ta "kafkovská" bezvýchodiskovost z tajemných prostorů, úzkych chodeb a nočních scén jen přetéká. Divák objevuje dechberoucí zákoutí složité a nebezpečné špirály zločinů a manipulace společně s hlavní postavou, nic netušící vnímá před sebou tíživě bludný kruh, z něhož není úniku. Za odměnu pak dostane pořádně sklíčující závěr, ve kterém se navíc úplně nedočká ani některých dlouho očekáváných vysvětleních. Přiznám se, ten surrealistický kabátek ke konci jsem příliš nepobral a moc mi ani nesedl, i když lze ho vnímat jako osobité umělecké spestření v rámci obdobných konspiračních thrillerů 70. let. Osobně pro mne je Motýl na rameni jeden z nejméně oblíbených filmů s Linem Venturou, ba musím na sebe prásknout taky, že můj oblíbený mistr mne zde s tím svým monotónně ledovým výrazem výjimečně spíše nudil, než bavil a narozdíl od jiných filmů působil na mne absolutně bez charismatu. Proti Venturovu výkonu ve výsledku určitě nelze nic vytýkat, ten chlad k jeho postavě určitě sedí... možná bych v takhle specifickém filmu uvítal v hlavní roli méně okoukanou tvář, těžko říct. Každopádně určitě nezapomenutelný filmový zážitek, který ve mne ještě dlouho doznívá. // Poprvé viděno v únoru 2019 v rámci Challenge Tour "52 let filmu za 52 týdnů" ... podruhé dnes a do třetice bych se znovu takhle dobrovolně už rozhodně nechtěl deprimovat. ;o) 75%

Zapomenutí v zcela okrajové čtvrti velkoměsta, oddávající se uprostřed bídy kriminalitě v již dětském věku... Tuším, že jde o hodně oceňovaný snímek, vnímám jeho historickou a výpovědní hodnotu, ale zestárl za těch 70 let natolik, že je dneska pro jednoho našice daleko víc "pouze zajímavý", než vyloženě strhující. Nemůžu říct, že by mne mnohé scény dětských kriminálníků (ať už během nekontrolovaných toulek městem nebo v konfrontaci s policií) neoslovily, ale spíše šlo o vybrané momenty, než celek, u nějž jsem se občas pral se znuděním. Variace na italský neorealismus v poválečném exotickém Mexiku je fajn, Buñuelovi nemožno upřít obrovské sociální cítení a znalost prostředí, ve kterém v tomto období žil a natáčel, ale film jaksi postrádá tu správnou atmosféru hodnou podobně založeného filmu. Ve svých pozdních filmech si Buñuel zakládal na tom, že nevyužíval žádnou scénickou hudbu (pokud nešlo o scénu s vystoupením orchestru či hudebníků) a musím říct, že po zhlédnutí tohoto filmu, kde každou chvíli hučí mocné symfonické tóny (jež mě dost rušily), jeho neskorším záměrům zcela rozumím. ;o) Naopak zde Buñuel neopomněl svou zálibu v surrealistických snech, bez nichž bych se v tomto případě výjimečně snad i obešel. 60%

Ponor do složitého vnitra ženy v provokativním příběhu nepostrádá vtip a Buñuelovy tradiční surrealistické výjevy mu dodávají osobitý nádech. Vlastně mě jen překvapilo, že zpracování děje kolem prostituce se obešlo bez jediného erotického záběru odhalující vnady Catherine Deneuve, zrovna u filmu, kde by odvážnější sexuální scéna snad ani nemohla působit samoúčelně. O to více možná lze ocenit kouzlo, jaké z decentně zrežírovaných a nasnímaných erotických scén sálá, kdežto pikantní nádech pramení především z obsahu. Spočátku vypadalo, že tenhle Buñuel bude ve srovnání s jinými filmy své pozdní tvorby málo zábavný a bez humoru, jakmile Séverine vstoupila do nevěstince, začala být Kráska dne nejen zábavná, ale i docela napínavá. Séverine hraje dvojí hru, jinou tvář představuje během chvilek vedle manžele, jinou, když začne poskytovat porůzným klientům své sexuální služby; režisérovi i herečce se skvěle povedlo odlíšit tyhle dvě roviny a přenést z nich na diváka často vzájemně odlišnou náladu. Pobavili mě i pánové hostující v nevěstinci, zvláště Buñuelův dvorní „epizodkář“ François Maistre, tentokrát jako profesor se svéráznými svůdníckými praktikami. 90%

Trosečnice Bláža uprostřed meziválečné doby zasažené hospodařskou krizí, v úzkém rodinném kruhu zasaženém maminčinou smrtí, zdolává nástrahy na trati dospívání a cestě k samostatnosti... Po třech letech jsem si Robinsonku zopakoval a udělala na mne stejně silný dojem jako tenkrát. Jednoduchý příběh dal pod Kachyňovým uměleckým vedením vzniknout emočně působivému prožitku, v němž trápení se skloubí s něžností, poezií a vnitřní touhou po dobrodružství. Výrazný podíl na tom má excelentní 16-tiletá Miroslava Šafránková, která si ve svém hereckém debutu odbyla svůj životní výkon. ,,Ty jsi nádherný taťka! Ten skromný titul guvernéra je tě nehoden." Krásný, přenádherný film s dětskou duší. 95%

Ehm, ehm, žeby francouzsko-italská konkurence pro Talíře nad Velkým Malíkovem? :D No, chvílemi to tak vypadalo, poněkud bizardní zápletka (což by nevadilo) v naprosto šíleném zpracování (což už otravuje) na čele s několika animovanými triky, které musely směšně a jako pěst na oko působit snad už v době vzniku (což z toho dělá bizardnost ještě větší). Smrtící strojek v opuštěné barabizně si řádí, všichni mizí beze stopy, ostatní kolem se zde chovají tak nějak stejně praštěně a v závěru se děj samože totálně překombinuje. Annie Girardot to chvilku i sedí, její pěvecké výstupy (narozdíl od těch Matuškovych v "Talířech" :)) se mi líbily, ale v jiných chvilkách se pak pro změnu zbytečně ztrapňuje. Celá tahle fraška mi opravdu nesedla, jedině Bernard Blier coby vyšetřující komisař zde v druhé polovině pozvedl úroveň. 40%

Ehm, ehm, opravdu Jaromil Jireš? Svým způsobem děkuji panu Brodskému za jeho přítomnost, protože díky němu se chvílemi na "Talíře" šlo dívat i bez vážnější újmy na zdraví a na psychice. Po víc než 6 letech, kdy už jsem Talíře jednou viděl, jsem si z filmu nic nepamatoval, jenom že to bylo strašně podivné, smazal i své někdajší hodnocení a rozhodl se osvěžit si dojmy... a doufal, že snad to nebude tak hrozný. Tenhle nehorážný úlet ale nedokážu respektovat ani v rovině případného guilty pleasure. Janžurová, obvykle schopna trefně zahrát i šílené postavy v crazy komediích, se zde otřesně pitvoří, Medřická a Pešek snad ani netuší, v čem to vlastně hrají, Větrovec se zapomněl kdesi v Chalupářích, u představitele "humanoida" se raději zdržím komentáře a že Tříska zakončil předemigrační éru svojí kariéry opravdu velkolepým trapasem, na tom není zhola nic úžasného. Do toho všeho nepravidelně vstupuje Waldemar Matuška jako z nějaké Podskalského estrády, aby zazpíval několik naprosto nemožných popěvků. Vlastně mne pak už zaujal jenom zdejší obsah od distributora, který se dokáže v souvislosti s filmem myšlenkově rozplývat nad společností a smýšlením mimozemšťanů. Bohužel v celém filmu nenastal jediný moment, v němž bych jakousi smysluplnou myšlenku spatřoval. 15%

Spojení westernu a životopisního filmu možná lze pokládat za hodně originální, ale jaksi mi unikalo, čím byl v rámci Divokého západu osud Wyatta Earpa tolik výjimečný, že vznikl o něm i tříhodinový filmový epos. Wyatt Earp měl kupu svých příznivců a snad ještě víc nepřátel, ale sám se během filmu nedokázal přidat ani k jedné straně, byť mne chvílemi i jeho počínání bavilo, jeho osud mi zůstal spíše lhostejný. Holt každý národ má své hrdiny a není asi povinností ostatních je oslavovat stejným dílem. Poměrně jednoduchý děj se snaží obsáhnout více linií, proniknout také do sociální roviny (smrt první Wyattovy ženy i dítěte na týfus), ale všechno se rozpadá na tolik různých epizod, že to místy ani příliš nedrží pohromadě, i v té sociální rovině klouže spíše po povrchu. Historická atmosféra se povedla, po filmařské stránce na mne z toho dýchá skvělý dojem a kdyby nic jiného, tak temná "modrá" scéna z poslední půlhodiny, kdy se Wyatt jde na vlakovém nádraží pomstit za smrt svého bratra, mne přesvědčila, že minimálně ty 3* si film určitě zaslouží. Podruhé bych už ale víc než tři hodiny tohoto filmu s plným soustředěním asi nezvládl. Čekal jsem vcelku záživnější a komplexnější příběh. A také, že Gene Hackman bude mít daleko víc prostoru, když je uveden v titulcích jako třetí v pořadí. 60%

,,Poškrábej mě!" Tak zní poněkud choulostivá první věta celého filmu, při níž se svlečená Romy Schneider už nějakou tu chvíli plně oddává sexuálním hrátkám se svým partnerem u bazénu. Z dnešního pohledu možná nic tolik šokujícího a odvážného (povážeme-li navíc, že Delon byl navíc Schneiderové skutečným životním partnerem pár let před tím filmem). Přesto mne těch pár erotických scén v první polovině skoro vyrazilo dech, protože na oblíbenou francouzskou kriminálku 60. let s velkými hereckými hvězdami bych něco podobného nečekal. Nebudu zapírat, že na Rominu v celé své kráse se mi dívalo skutečně hezky, ale to bylo asi tak všechno, co mne výrazněji dlouhou dobu zaujalo. Skoro hodina a půl prázdného plácání se dvou až čtyř lidí u bazénu, letními radovánkami tu zcela obyčejnými, tu pro změnu erotickými se pak v poslední čtvrtině změnila na brilantní psychologické drama na pozadí závažného incidentu, do něhož se navíc mezi mileneckou dvojici skvělým způsobem vkládá i postava vyšetřujícího inspektora. Tak, rozumím tvůrcům, že rozjezd k takovým vypjatým okamžikům musí nějakou dobu trvat. Ale v tom případě bych prosil vedle vší té erotiky napětí i někde jinde a to ve věci hlubší psychologii postáv, kterou jsem po většinu času před zvratovým okamžikem poněkud postrádal. 60%