Willy Kufalt

Jak to, že ten mužík (Icudži Itao), který se hned v prvních scénách představí jako úchyl sexuálně posedlý panenkami, působí často tak sympaticky a hoden soucitu? Jak to, že tak zvrácený příběh plný bizarních sexuálních scén ve svém zbytku může působit tak lahodivě poeticky a kouzelně? Protože Japonsko = jiný svět a jiná dimenze... A jak to, že tak skvěle vedený film s neotřelým námětem se opět, v rukou dalšího ze slavných japonských tvůrců současnosti, promění posledních 20–30 minut v jednu bizarní šílenost plnou nihilismu, extrémních zvratů, tekoucí krve i několikanásobné porce oněch úchylností? Protože Japonsko = jiný svět a jiná dimenze... Někomu takový film může plně sednout jako celek, za mě škoda přeškoda toho přerodu v téměř jiný film v okamžiku, kdy už po dvou třetinách mírně přestávalo kouzlo atmosféry Nafukovací panny fungovat, protože navzdory tomu, jak mě první scény vylekaly, se mi tahle nevšední love story velké oživlé panenky hodně líbila, stejně jako výkon hlavní herečky (Du-na Bae) s proměnou od živé panenky po zralejší mladou dívku i rozjímavá poetická atmosféra ve jménu radostí z obyčejných věcí, setkání či scenérií nočního Tokia; zajímavým je určitě i „filmové“ prostředí DVD půjčovny. Škoda přeškoda, protože v právě tak poeticky fantaskním filmu bych určitě přivítal odlišné vyústění, které by nezničilo veškeré předchozí kouzlo a nepřešlo by do trpce vyhroceného bizáru. [70%]

Nicolase Cage příliš nevyhledávám, ale za mě v roli stárnoucího profesora podal velmi zdařilý a zábavný výkon v poloze, jakou bych od něj nečekal, párkrát mě i mírně rozesmál. Na film mě nalákal originální námět člověka, který se ze záhadných důvodů začne dennodenně objevovat ve snách spousty lidí, což ovlivňuje i jeho soukromý a profesní život... a pokud jde o scénář, ani jsem si po většinu doby nemohl tolik stěžovat, žeby se se slibným námětem nepracovalo zajímavě. Třeba mysteriózní snové sekvence mě hodně bavily a na pár překvapení určitě dojde. Problém jsem cítil v nasazeném tempu, které ve vztahu k obsahu, jaký film rozehrá, mi připadalo zbytečně rozmáznuté do dlouhé stopáže. Přestože jsem z mladší generace, před lety jsem často po večerech dospíval u československých filmů a inscenací, což je tvorba taky plná někdy i poutavých fantaskních a černohumorných námětů... a když jsem si během sledování vzpomněl, jaký nezapomenutelný zážitek ve mně zanechal Zločin lorda Savila nebo Spravedlnost pro Selvina, aniž by přesáhly stopáž kolem 65 minut, tak... novinka Kristoffera Borgliho mi připadala jako komedie částečně zabitá festivalovým stylem zpracování, jaké by padlo k hloubavějšímu dramatu, ale třeba 7 minut staticky působících dialogů mezi třemi lidmi v jedné místnosti za stolem tu pro mě dělalo z jindy zdařilé surrealistické hříčky až nefunkčně rozplizlou záležitost (a takových scén jsem tam vnímal víc). // Teprve po zhlédnutí jsem se dověděl o mysteriózním fenoménu This Man, který patrně film inspiroval – žel pro film, i pouhé přehlížení stránek v angličtině, kde se objevil i slovenský plakát (český překvapivě nikoliv) mě na chvíli mrazivě znepokojilo víc, než viděný Borgliho film. [65%]

Intenzivní a dechberoucí příběh boje o přežití dle skutečných událostí je natolik nosný, že ho s technicky a režijně obstojným zpracováním snad ani nešlo úplně zkazit a zpracovat hůř, než minimálně průměrný film... a tenhle byl pro mě naštěstí vysoce nadprůměrný (starší zpracování jsem neviděl). Na začátku mě sice zaskočilo, že ústřední katastrofa v Sněžném bratrstvu přijde již kolem 13.–14. minuty, aniž bychom dostali trochu představené postavy a s tím i větší příležitost si k nim vytvořit hlubší vztah a s vědomím dvou dalších hodin jsem se obával monotónního utrpení plného chladu, jímž oplývaly zasněžené andské hory. Ale nakonec jsem si to pouto k přeživším trosečníkům začal díky více silným okamžikům úspěšně vytvářet, ve druhé polovině si mě čistá atmosféra prostředí a tísně hodně podmanila, až se mi (vzhledem k pocitu souznění s přežíváním v tak dlouhé pusté zimě) přestávalo tempo vybraných scén zdát dlouhé. Jednou ze sytě naplňujících chvilek bylo pro mě završení putování ve svahu skal, u osvěžujícího potůčku. Za zdařilý nápad považuji krátké asociativní flashbacky, které během dlouhého času mezi ztroskotáním, přibýváním obětí a okamžikem záchrany dělají z vnitřního prožitku až lehce psychedelickou záležitost. V závěrečné dojemné části jsem ocenil, že aspoň v krátkých záblescích mimo obvyklých happyendových záběrů ukáže i relativně méně radostné nadcházející situace (u lékaře, s médiemi), byť klidně bych si nechal toho vyprávět o ústředních postavách ještě víc, ještě dál. [80%]

Argentinské filmy mě dokážou hodně překvapit a tentokrát mi to plně vyšlo i v případě dalšího argentinského pokusu o oživení „loupežných“ krimi komedií. Viděl jsem i mnohem úspěšnější Loupež století, která mě celkem bavila, ale nic víc než naprosto tradiční a předvídatelně plynoucí příspěvek subžánru na jedno použití a brzké částečné zapomenutí mi nepřinesla. Na svébytně odzbrojující a mnohavrstvé pojetí, s jakým loni přišel Rodrigo Moreno, jsem si tedy musel dva-tři roky počkat, ale výsledkem byl jeden úžasný zážitek z filmu, v němž se pro mě až nečekaným způsobem snoubilo cosi málo z francouzských krimi 70. let, severských bijáků se silným motivem spjatosti člověka s přírodou a místy i artového filmu ve stylu „slow cinema“ (zejména u přechodu mezi oddělenou první a druhou částí filmu s procitnutím v jiném světě díky potkané nezávislé komunitě)... „Heist“ krimi, komedie, drama, poetický film, meditativní art, romance plynoucí bez zbytečných klišé i další zajímavé epizodní motivy (např. koníček fotografování i zvukového nahrávání přírody), to je prostě žánrová kombinace snů a jsem rád, že ten můj dnešní (sen/film) mohl trvat rovné tři hodiny, aniž bych chtěl z jeho světa utéct nebo zacítil jakýkoliv záchvěv nudy či zklamání. Znepokojivý je fakt, nakolik (až zcela zbytečně, byť na druhé straně poskytující právě další zásadní okamžik ve jménu náhody) musel ke změně životního stylu obou protagonistů přispět vykonaný zločin, ač důležitým zvratem se vůbec nestává vesměs nepotřebný lup. Zajímavá pointa pro mě přišla s retrospektivní části po dvou hodinách a možná mi na konci jen chyběl pro ještě větší radost záběr jednoho shledání, který jsem si musel pouze představit... ten hajzl režisér nás totiž rafinovaně nechal na pochybách, ale po všem, co jsem celé 3 hodiny sledoval, mi už tohle utnutí nemohlo dojem pokazit. Navíc celý film (byť převažně odděleně) táhnou hned dva skvělí, charismatičtí a zábavní herci, kteří si mě brzy získali a já tuším, že si další případné počiny Daniela Elíasa, Estebana Bigliardiho i Rodrigo Morena budu hlídat. :) [95%] (obrovský dík za tip Petru Konečnému v rámci jeho večera nejlepších filmů a seriálů roku 2023...)

„...než něco zavrhnete jako nudné či nepodstatné, tak mějte na paměti, že chcete-li skutečně porozumět současnosti či sobě samému, musíte začít v minulosti.“  Jak krásně řečeno. O učitelství, jeho poslání či vztahu učitele k žákům (včetně přesahů mimo vyučovací hodinu) je v každé době dobré přemýšlet. Přestože se tento příběh s nenápadně stylově vybroušeným retro vizuálem odehrává v počátcích 70. let (místy díky atmosféře až můžeme nabýt pocit, jakoby v oné éře snad i vznikal) a doba za těch pár desítek let též pokročila, promlouvá Alexandre Payne ve svém nejnovějším filmu směrem k nadčasovým hodnotám, tak důležitým i v dnešku. Od pana režiséra mě už nadchla Nebraska (která pro mě z Payneovy tvorby pořád vede) a vnímám ryze pozitivně, že se Payne po následném, za mě tedy nepříliš zdařilým pokusem o sci-fi (Zmenšování) vrátil tentokrát zase k tomu, co mu nejvíc jde – tedy laskavě citlivým příběhů obyčejných lidí – a ukázal, že tato odnož amerického nezávislého filmu pořád funguje... Plně přicházím na chuť i Paulu Giamattimu (Můj svět, Bokovka), který do ztvárnění profesora Hunhama opět vnáší malý kus jemné komiky, ale zároveň zůstává plně civilní, s vystižením té charakterní hloubky postavy, odehrané s humornou nadsázkou, ale zároveň navzdory pár negativněji vyznívajícím črtům i sympaticky polidštěné. Moc se mi líbil jeho výkon, možná bych to u postavy Hunhama ani nenazval úplně proměnou, spíše velmi pozvolným odhalením jiné tváře s nacházející situací během zimních prázdnin. Kdybych měl popsat film dvěma slovy, možná by to bylo nacházení lidskosti nebo nacházení pouta. Ale ukrývá se toho zde i víc a pokud ono kouzlo Zimních prázdnin pocítíte, možná zjistíte, že zažíváte u filmu podobný hřejivý pocit zážitku, k jakému dospějí nejen díky svátkům i hlavní postavy. Překvapivě jsem si nestěžoval na rozsáhlou stopáž a po dojemném závěru, podaném tak přirozeně, bez zbytečného sentimentu, se přikláním k plnému hodnocení. [90%]

Čekal bych leccos, ale rozhodně ne, že takový film začne poetickou scénou v baru, kde ústřední akční hrdina (byť v první scéně spíše evokuje jakousi hongkongskou obdobu Felixe Slováčka :D ) hraje sólo na sopran saxofon a celý tento úvod vtáhne nesmírně podmanivou melancholickou atmosférou. Vůbec to snímání prostředí, v němž se už záhy rozjede první velká akce plná výstřelů a smrtelných kulek, mi v úvodních minutách připadalo geniální a stejně tak dobrá první půlhodina, která ubíhá až na jednu sérii přestřelek dost pomalu, mě spolu s objevující se zádumčivou atmosférou, např. u opětovného návratu do baru, navnazovala na luxusní žánrový zážitek. Ten částečně zůstal, protože takto z každého koutu a až do posledních minut stále souvisle gradující, nabité zpracování akčních scén, které již za chvíli začnou zabírat téměř veškerý zbytek další stopáže a stále přecházet do většího masakru s ještě větším postav do akce zapojených, jsem snad ještě neviděl a celkem dost scén s nějakým nápadem a prvkem (zvláště celá sekvence, kde policisté rozbíjí náboje a vnitřní obsah v rámci další akce využijí jinam...) mi tu přišlo památných. Už jen pro tenhle aspekt zážitku spolu se zmíněným úvodem a taktéž, že mě Hard Boiled drželo u pozornosti po celou dobu, přestože fanda do žánru tak úplně nejsem, se přikláním k (slabším) 4 hvězdičkám. I přes zřídkavější chvilky krátkého poklidnějšího se zastavení u pár slov a vět mimo neustálé honičky, přestřelky, inscenované výbuchy a jiné akční úkony, musím ale na druhé straně říct, že mě vývoj filmu v rámci děje částečně zklamal, protože po bohatěji rozehraném začátku jsem to čekal... trochu jiné, dramaticky barvitější, možná i lehce hlubší. [75%]

Ale jo, zatracenej Fernande, pobavils' mě ve společnosti s Andrém na cestách dost, i když na styl filmu jsem si chvíli zvykal. Jednou fajn absurdní humor míchnutý groteskním putováním zločince na útěku ve společnosti slepého kumpána, občas velmi jemný kousek filozofie vtěsnaný do řízných bonmotů („Je rychlé někoho zabít. Mnohem rychlejší, než někoho porodit.“ ), k tomu svěží a často vtipné herecké výkony hlavní dvojice, kdežto mezi Lhermittem a Yannem tu funguje i přes rozdílnost postav jistá chemie – ale jindy mě čekala nejen smršť vulgarismů, pro jistotu hned v několika jazycích (nad čímž jsem se většinou spíše bavil), ale i dodaných nechutností, úletů a vtipů jak z páté cenové skupiny (což mi dojem nasazené laťky už dost kazilo). Často jsem měl pocit, jakobych koukal na film z dílny Jeana-Marie Poirého, kterého moc nemusím – ač film, nímž se G. Mordillat se svým Fucking Fernardem patrně v oné groteskní verzi válečného odboje inspiroval (a v němž si také, byť na menším prostoru, zahráli Lhermitte i Yanne – Dědoušek se dal na odboj) se mi výjimečně docela líbil a obojí bych řadil k té lepší variantě „poiréovské“ blázniviny, která slušně ubíhá, má mě čím i přes kolísavou kvalitu humoru plně chytnout a také řada vedlejších až epizodních postav tu přidá do vína svou světlou chvilku. [70%]

Vzhledem k tomu, jak mě první minuty tohoto experimentálního zpracování akčního thrilleru naprosto ohromily, je pro mě výsledný zážitek dost zklamáním. Pokud jde o formu a kameru, tvůrci připravili pro diváka celou sérii neskutečně vytříbených detailů a svébytných vizuálních kompozic. Je to přímo omamná hra se smysly diváka, zvláště jeho zrakem a částečně i sluchem, jaká aspoň krátce uchvátí většinu vnímavých diváků. Problém mám v tom, že moje uchvácení po 10ti minutách začalo již mírně upadat, dalších 10 minut fungovalo už jen zčásti a čím déle film trval, tím moje pohlcení z vybraných scén s nadšením z vizuálních nápadů ubývalo a vracelo se stále výjimečněji. Často pociťuji cinefilní radost, když film ozvlášťňují takto fascinující formální nápady, jenže Nechte mrtvoly chytat bronz! je případ filmu, který po většinu času obsahuje jen ty nekonvenční vizuální nápady, jeden experimentální záběr zde záhy vystřídává druhý, zřídkavé konvenčnější záběry zapadnou v hromadě střihů, šance pohlcení do obsahu se stává obtížnější a pouze se dívat na experimentální výtvarné umění na pozadí celovečerního kolotoče násilí, honiček a přestřelek na jedné pevnosti uprostřed vylidněné pláže mě časem přestávalo uspokojovat. Obsah totiž navzdory artové formě zůstává až povrchně brakový a s částečně vyčerpávějící se formou dojde před koncem až do stádia, kde všechny postavy vzájemně na sebe střílejí bez toho, aby bylo jasné kdo a hlavně proč. Asi je skvělé, že si tento film a jeho tvůrci s evidentně podobně koncipovanou celou tvorbou našli své fanoušky, pro mě je to spíše lítostiplný důkaz toho, že jeden mimořádný umělecký aspekt ještě nemusí znamenat mimořádný film. [50%]

Tak jsem si doplnil žánrový rest, od nějž jsem neměl valná očekávání a výsledek dopadl hůře, než jsem čekal... Úvodních 13 minut přineslo (v rámci béčkového teen slasheru) slušný nápad vraždícího maniaka se zálibou v horrorových filmech a celé první řádění se mi zdálo (opět hlavně v mezích subžánru, do kterého Vřískot spadá) celkem zdařilé, i přestože jsem se více popadal smíchy nad potenciální parodií, než žebych se děsil, ačkoliv pár lekaček v průběhu filmu na mě zapůsobilo efektně. Větší problém je, že většina nasledujících minut mi připadala buď plná spousty nudné vaty, příp. občas okořeněná vesměs průměrně podanými i zahranými poutavějšími scénami. Řádění zabijáka dost upoutá v úvodní sekvenci, něčím snad ještě podruhé, do poloviny fungují jisté nápady, ale postupně se klíčové scény Vřískotu na můj vkus stále více jen cyklily v různých variacích až do šílené finální frašky, během níž mi bylo značně trapno. Nelogičnosti mi tolik nevadí, pokud mě děj plně pohltí napětím či atmosférou – zde se tak u mě mimo pár scén nestalo. Až na nápad s jednoduchým odkazováním na starší spřízněné filmy mi Vřískot nepřijde ničím víc, než tuctovým a průměrným slasherem, který navrch pěkně shodí závěr. Se zdejším vysokým hodnocením se neztotožňuji. Ale to je nejspíš tím, že mě v rámci horrorového žánru baví velmi často jiná pojetí a jiné filmy než zdejší většinu. [35%]

Roger Hanin v exotickém prostředí utíká, řítí se s auťákem, pere se s gangstery nebo nezaujatě předvádí rádoby stylového pomladšího morouse. Naštěstí občas u něj probleskne nadhled, stejně jako u tvůrců, takže vyúčtování sice jemně zranitelného, leč nepřemožitelného akčního hrdiny proti početné skupině gangsterů ve vejminku s neckami s barevnou náplní je za hudebního doprovodu koridy hodně zábavné. Jinak je toho nadhledu pramálo a většina rozehraného děje kolem tajného úkolu Solitéra budí dojem, že se bere tahle předražená koprodukce spíše vážně. Lefebvre se překvapivě netváří celý film jako ňouma, občas i přispěje k pozvednutí koutků úst, zvláště když dokáže zkušeného protivníka útočícího zezadu praštit k zemi pomocí úderu spontánně zrolovaným kouskem novin(!), to bylo něco – to jsem se fakt zasmál... Jinak působily na mě herecké výkony v obou hlavních rolích místy až nevýrazně, jako i scénář, více mě zaujalo snad rafinované zvukové heslo, s odemykáním výhradně za pomocí nahraného zvuku, pouštěného ještě na dálku přes telefon. Akce s výjimkou poťouchlého zúčtovaní přes traktor je málo nápaditá, někdy až staticky nudně snímaná. Prostě totální zaměnitelné eurospy béčko 60. let, u kterého zpětně tápu, proč mi na HDD tak dlouho zabíralo vzácných 5 GB... [45%]