Willy Kufalt

Ou, ou... tak tady jsem se s Williamem Friedkinem (po 7 skvělých zkušenostech) poprvé totálně minul. Filmařsky zručně natočené, jistou atmosféru na půdě jednoho domu se tu Friedkinovi s přibývajícmi zvraty (zvláště s příchozím deštěm) vybudovat podařilo a v rámci děje ve víru postupně gradující charakterní hry jde najít pár celkem zajímavých momentů... ale co s tím, když pojetí téměř všech homosexuálních postav, pokud jde o jejich výstředně stylizovaný tón a infantilně přihřátou mluvu, mi připadalo hodné maximálně tak parodie či komedie typu Klec bláznů, zatímco tvůrci se snaží s tímto stylem rozehrát seriózní drama? Nehledě na to, že problémy či spíše pseudoproblémy homosexuálů mi byly ukradeny, strávit v téhle společnosti dvě hodiny trapně zkaženého večírku bylo pro mě místy nesnesitelné a nekonečné a zvládl jsem to jenom díky rozložení filmu na tři části. Postupně zesílující naději, že se film pořádně rozjede a zlepší, začala v poslední třetině vystřídavat pouze naděje v brzký konec. Příliš se mi nechce chválit ani tu Bacharachovu hudbu, když zde tvůrci jako ústřední motiv zvolili (a pouze zrecyklovali) šlágr „The Look of Love“, který zazněl již o 3 roky dříve v Casinu Royale. Snad jen fakt, že Friedkin natočil gay film v době, kdy tohle téma ještě nebylo v módě cpát do každého druhého filmu, naopak šlo o ožehavě minoritní záležitost, lze brát jako zajímavost k dobru. [45%]

"This is a serious miscalculation." Loupežní komedie z dílny Williama Friedkina neoplývá zrovna nejrychlejším tempem, plyne spíše v typickém režisérově stylu s důrazem na realisticky pomalé vtažení diváka do prostředí, ale překvapivě to fungovalo. Friedkin se neztratil ani v humornějším provedení kriminálního žánru, velmi jemně během lupičských a gangsterských akcí partičky polovičních smolařů vkládá do jejich průběhu gagy a vtip. Velký podíl na všem skvělém má rozhodně Peter Falk v hlavní roli, jenž opatřil svého kasaře Tonyho osobitě zábavnou dikcí, jeho stylový projev krásně dotváří celkově vkusnou a režisérem precizně vytvářenou retro atmosféru těsně poválečných Států. Není to pro mě zdaleka vrchol subžánru ani vrchol v tvorbě režiséra, jehož styl přeci jenom asi nejvíc sedí k nesmlouvavě drsným příběhům typu Francouzská spojka nebo Žít a zemřít v L.A., ale já si docela pošmákl i na tomhle odlehčeném kousku. [75%]

Do světa legendárních nočních můr s Freddym jsem nahlédl úplně poprvé a na základě doporučení horrorového příznivce Mr.Apache zvolil místo prvního filmu netradičně tuhle „trojku“. Jak jsem tak trochu předpokládal, tenhle typ přímočárého tínedžerského horroru nebyl tak úplně mým šálkem kávy, ovšem musím uznat, že v rámci toho, čím Bojovníci ze sna jsou, jde o velmi dobře udělaný kus, který i navzdory tomu, že během trikových scén tu občas byl starší věk filmu znát, strčí pořád hravě do kapsy spoustu současné žánrové tvorby. Líbilo se mi zasazení většiny napínavého děje do snů, které zde probíhají na pokračování a postupně se propojují s realitou, zaujalo mě promyšlení snového světa s číhajícím nebezpečným záporákem ze záhrobí i mladičká Patricia Arquette. Ke konci se mi už ty akční boje se všemi netvory zdály utahané a rovněž zbytečně přepjaté, včetně klasického horrorového zvratu k závěru (ve chvíli, kdy se všechno zdá být vyřešené). Zatím se k oblibě tohoto kultu přidávat rozhodně nemůžu, ale coby v jistém směru skutečně originální žánrová jednohubka za mě může být a minimálně na první film z roku 1984, kterým to celé kdysi začalo, se ještě někdy v budoucnu ze zvědavosti podívám. [60%]

Michela Galabru mám v oblibě, ale většina komedií, v nichž má zrovna hlavní roli, mi připadá spíše průměrná (čest Doživotní rentě coby velké výjimce) a týká se to i této zapadlé hříčky, podle jejíž názvu V mlýně je kost. Část viny zde na tom nese většina ostatních herců, kteří jsou na tom herecky minimálně o třídu níž. Prakticky jediný důstojný komický výkon tu vedle Galabruho podává Darry Cowl (...jako ty Cowlovy nenucené opilecké pohledy s cigaretou v puse patří k tomu nejvtipnějšímu z celého filmu), bohužel natruc se zde Galabru a Cowl potkávají před kamerou spolu velmi málo. Netradiční pokus obsadit Paula Préboista do jedné ze tří hlavních rolí nevyšel a ani zkušenosti z řady legendárních vtipných epizodek Préboistovi nepomohly k tomu odtáhnout takový prostor před kamerou. Pak ještě v pozadí nejednou zakulhá i scénář s rutinnou režií. Teď jsem zjistil, že od Raoula Andrého jsem už v minulosti viděl Le Grand Bidule a na základě obou jsem nabyl dojmu, že tenhle režisér by nejspíš strašně rád natáčel komedie naplněné množstvím postav a vedlejších situací, ale spojit je všechny dohromady na pořádné úrovni se mu příliš nedaří a tak mu vzniká pod rukama zase jenom zmatená slátanina. Povedené a vtipné scény se střídají s táhlou výplní a napůl nefunkčními fórky, až se postupně prokloužeme k závěrečnému vyvrcholení, které pak probíhá ve znamení totálně šílené, svým způsobem i neodolatelné frašky. :-) Celkem jsem se pobavil, ale ty 3 hvězdičky jsou tu velmi těsné a hlavně díky tomu, že po tak povedené finální šarádě se mi nakonec nechce jít níž. [55%]

Hmm... Jamese Franca (As I Lay Dying) si docela cením jako režiséra zajímavých, netuctových filmů „proti davu“, ale tady mi poprvé (po čtyřech pozitivních zkušenostech) jeho snímek zcela nesedl. Když napíšu, že to byla často nudná dějová i žánrová slátanina, asi to stále úplně nevyjádří moje rozporuplné dojmy ze Zerovillu. Ten film se nejdřív chce strašně tvářit jako zapálená pocta Hollywoodu, nakonec se asi proměňuje v jakousi obecnou poctu slavným filmovým velikánům (když zde dojde v rámci toho Hollywoodu znenazdání i na Dreyerův němý snímek nebo Lynchův undergroundový debut), chce být při zasazení do sklonku 60. let naplněn fůrou odkazů na filmy, reálné osobnosti a události, ale ani základní časovou postupnost při tom nerespektuje. Tak třeba podle Franca natočil Coppola svojí Apokalypsu (1979) už kdysi počátkem 70. let, před Altmanovým Dlouhým loučením (1973)? Ale hlavně, že vzpomínáme, odkazujeme a asi čert vem onu dramaturgii a souvislosti, které tu místy nesedí, i celkově zmatené vedení příběhu. Občas mě to bavilo z toho důvodu, že jsem snad neviděl žádný jiný film, v němž by hlavní postavou byl filmový střihač, a vedle řady odkazů (které tu podivnost ovšem nezachrání) to ještě k atraktivitě v závěrečné třetině pozvedl originální mysteriózní prvek s hledáním záhadného klíče v předělaných záběrech z různých filmů. Ačkoliv i tento prvek se v žánrově zcela odlišném ději objeví znenazdání a taky mi připadalo, že s ním tvůrci pracují spíše ledabyle (jako v mnoha dalších aspektech, pokud jde o scénář) a ten potenciál jakoby film spíše jen trochu ukazoval, než že by ho pořádně využíval. Vlastně se to týká i samotného závěru (inspirovaného jednou povídkou z Twilight Zone), po němž by jako epilog klidně mohl následovat sestřih scén s přidanou hlavní postavou, ale dojde pak uprostřed závěrečných titulků zase jen na tu ukázku potenciálu s jednou takovou scénou. Ačkoliv mi Zeroville v některých scénách nesedl ani co do stylu humoru či vybraných hudebních čísel, stejně si zde říkám, že to byla trestuhodně zpackaná příležitost. [45%]

Precizně gradující děj, zanechávající i odhalující tajemství nevšedních schopností neobyčejného pacienta, nabízí toho opravdu mnoho zajímavého, včetně uzemňujících podnětů k zamýšlení zacházejících až do zneklidňujících morálních dilemat (v souvislosti s posledním zasáhem) či nenásilného propojení žánrového filmu s politickým tématem. Dlouhou dobu jsem měl za to, že udělím silné 4 hvězdičky, ale po skončení mě vážně nenapadá nic, co bych vytkl, spíše musím jen chválit... i na vizuálně působivé záblesky dojde (zvláště bych vyzdvihl ten nájezd v studeném tunelu), herecké výkony zúčastněných pomáhají držet film ve vysoce kvalitních vodách a závěr pouze završil silný účinek. Takhle skvěle promyšlených a natočených mysteriózních sci-fi thrillerů jsem mnoho neviděl, tenhle byl po všech stránkách povedený a společně s Dotekem medúzy za mě snad i nejlepší z této specifické kategorie, co jsem viděl. Velmi dobře ztrávitelný, uhlazený snímek Davida Cronenberga, který mi sedl. [90%]

Rád bych tento snímek více docenil, jeho originalitu, nápaditost a další kvality vnímám, ale bohužel šel po většinu času dost mimo mě. Když se tam začaly pravidelně zjevovat nechutně oplzlé příšery a monstrózní hmyzí potvory, které si tu Cronenberg neodpustil přesto, že tentokrát vlastně horror ani netočil, nejednou jsem málem pokroutil hlavou. Postupně se mi sice v souvislosti s nimi pár nápadů líbilo (jako třeba psací stroj coby součást těla jedné z metamorfoz té příšery), ale i tak nemohu říct, že by se mi pan režisér trefil do noty... a to mám různé podivnosti a absurdnosti ve filmech i rád. Jenomže atmosféra byla tady slabá na to, aby mě dokázala do všech těch kafkovsky podivných situací kolem pana spisovatele naplno vtáhnout. Humoru, který by mohl celý absurdní příběh učinit atraktivnějším, jsem postřehl pramálo. Ve výsledku jde o čistý mindfuck, v němž jsem postrádal hutnou myšlenku, nebo jí přehlédl. K žádné z postav jsem si nenašel hlubší vztah, herci mě tu také moc nezaujali (snad trochu Roy Scheider, který tu měl ale stejně roli v rozsahu dvou scén). Vcelku zvláštní zážitek, ve filmu mě na jedné straně řada scén svým pojetím upoutat dokázala, ale jako celek mě Nahý oběd přesto moc nebavil a vypadá to, že cestu k Davidu Cronenbergovi si asi nadále budu hledat obtížně. Ale možná jsem jen neměl (už dvakrát) při výběru filmu šťastnou ruku. Starší Mláďata byla skvělá a díky nim zatím jeho tvorbu úplně nevzdám. [60%]

„Stále se mě jen vyptáváte, hňupe. Starejte se o mou smrt a neotravujte!“ Tož Bertrandu Blierovi asi vážně není nic svaté a s absurdním tónem si dokáže tropit šoufky i z děsivě vážných věcí. Dostal mě takhle již před třemi lety u prvního filmu, co jsem od něj viděl (Studený bufet), z času na čas mě dostává pořád a s příjemným zjištěním jsem se přesvědčil, že se mu skvělý kousek podařilo natočit i v druhé dekádě tohoto století. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby ještě s něčím novým přišel i v nové „post-covidové“ éře, protože alespoň tady Blier ukázal, že pořád ještě umí a pořád má čím dokonale odbourávat diváka včetně jeho případných předsudků. Neuměl jsem si představit, že by mě mohl bavit film, kde se jednou z hlavních postav stává smrtelná nemoc druhého člověka, ale nakonec proč ne... už Cimrmani v jedné ze svých her oživili smrt(ku), která rozmlouvá s budoucím nebožtíkem u krbu, Blier si takhle dovolil oživit rakovinu. :o) A rozmlouvání plné nevšedních dialogů i klasických blierovských motivů ve víru jeho typických vztahových propletenců to je často nesmírně zábavné, ba přímo kouzelně absurdné. Také jsem si neuměl představit, že by mě mohl bavit Jean Dujardin, většinou mi připadal strašně nezáživný, na základě výkonu v Jelenici byl bych klidně schopen říct, že do komedie už vůbec nepatří, ale Blier by zřejmě dokázal vyprovokovat k pořádnému výkonu kdejakého tajtrlíka. :-) Dujardinovo naduté ego v tomto případě náramně a vtipně ladilo s celkovým účinkem postavy a zdá se, že je s Dupontelem dostatečně sehraný. Takže i po herecké stránce spokojenost a přestože k závěru s pár WTF scény a zvraty to vypadalo, že Blier si skvělý film zase jednou na konci pokazí trapným vyústěním, kupodivu mi zde to úplné zakončení, byť stejně trochu šílené, i dost sedlo a pobavilo (včetně neotřelého využití slavného Brelova šansonu). [80%]

Ačkoliv mnou posledně viděný film z dílny Jamese Franca (Úžasný propadák) byl ze zcela jiného soudka, moje dojmy při hodnocení jsou zhruba stejné: na jedné straně nemohu popřít, že mě ten film po celý čas bavil, byl zážitkem a slabší 4 hvězdičky vnímám s ohledem na spoustu kladů jako zasloužené, na druhé straně opět nezapřu ani menší zklamání, protože s ohledem na námět jsem to čekal ještě zajímavější... v tomto případě bych rozhodně uvítal alespoň kousek psychologie u tak zvrhlé hlavní postavy, s případným objasněním minulosti a kořenů. *** Franco tady stejně jako v As I Lay Dying projevuje obrovský cit pro filmařinu v přírodních exteriérech, mnohdy to působilo na mě strhujícím dojmem i v zdánlivě výplňových scénách, které zrovna nic kontroverzního nepřinášely. Příběh nekrofilního vyvrhele byl už sám o sobě děsivý a kontrastní „country“ atmosféra tomu dávala osobitý punc – oceňuji, že to i díky ní nespadlo do žádného všedního horroru a dýchalo mnohem více silným realismem, než pokusem o uměle temnou stylizaci. Naprosto parádních, nesmírně napínavých je posledních 15 minut z jeskyně, aneb akční scény z těsnějších a omezenějších prostorů aby jeden pohledal! Famózní výkon Scotta Hazea tvoří pak samostatnou kapitolou, určitě jedno z nejlepších ztvárnění psychopatického sériového vraha na plátně, co jsem viděl, zapáleně odehraný, dokonale odpudivý, z něj skutečně bylo cítit tu odpornou fascinaci zvráceností a psychickou narušenost jdoucí až do jemně groteskních rozměrů (...a opět si neodpustím tu poznámku: kam se hrabe všemi opěvovaný "Joker" Joaquin Phoenix). Fakt škoda, že Francův film, ač filmařsky skvělý a oslnivý, naráží zase na trochu plytký scénář s povrchně vedeným příběhem, protože kdyby Boží stvoření mělo v sobě pořádně rozpracovanou psychologii hlavního antihrdiny nebo nějakou další vrstvu (ať už kritiku společnosti, více rozvinutou linku s policisty či třeba hlubší myšlenku), asi by to fakt bylo NĚCO... I v této podobě to sice vystačilo na sugestivní zážitek, ale zase musím souhlasit i s těmi, co v tom vidí částečně samoúčelnou nechutnost, protože i navzdory nevšedně odvážnému tématu z toho žádná hloubka nebo pozitivní myšlenka z druhé strany fakt neplyne. [75%]

Jak to jenom ten Blier s vyprávěním dělá... tady už totálně opoustil logiku času a prostoru, až by jeho dílko s prazvláštním řazením scén, řádkou prostřihů a někdy i explicitně nerozehraných důležitých zvratů mohlo na první pohled zavánět těžce ztrávitelným experimentem s kapkou pohrdání divákem. Ale ono to má kupodivu silnou atmosféru, scény dýchají podmanivou filmařinou s krásným spojením obrazu a (převažně klasické) hudby, která tu pomáhá dotvářet emoce. Taky samotná forma v kombinaci s obsahem není samoúčelná, ale děj plný vztahových, milostních a sexuálních propletenců, které (jako mnohdy jindy v Blierových filmech... a možná někdy i v životě? :o)) jakoby též postradali závaznou logiku s jasně rozpoznatelnou motivací. Samozřejmě, je to Blier mladší, který si jen málokdy odpustí, aby se jeho film pravidelně netočil i kolem sexu, ale tady to překvapivě zvládl bez jediné explicitní scény a většinou o ožehavých intimních stycích nechává své postavy pouze mluvit. Je to taková pocitová romance o lásce, nespokojenosti i samotě, občas doprovázená absurdním nádechem, navrch se skvělými herecký výkony... úspěšný muž a otec zahýbá své ženě kvůli milence, zatímco ani pro jednu z těch dvou žen to také není jediný vztah, se kterým se právě potýkají – dějově to zní možná banálně, ale právě díky onomu neotřelému vyprávění měla pro mě tahle vztahová hříčka osobité kouzlo. Blier mě zase překvapil, že mi sedl víc, než bych čekal a to navzdory ústřednímu obsazení, protože mě tu výjimečně neiritoval ani Depardieu a také bych nikdy neřekl, jak může být i Josiane Balasko zajímavou herečkou. :-) [75%]