Willy Kufalt

Když jsem napsal na podzim 2020 po zážitku z Vystěhovalců, že jsem plný očekávání nad volným pokračováním, nemyslel jsem si, že mi bude trvat přes dva roky, než se na Novou zem podívám. Ale velké dlouhé filmy si žádají speciální chvíli a rozpoložení, které u mě teď přesně padlo. S prvními záběry jsem se hned vrátil do atmosféry a příběhu postav, které se ocitly za oceánem se zhroucenou iluzí v bídných podmínkách pro přistěhovalce, jejichž místy zdánlivě pohodlný život ohrožují i místní divocí indiáni a nejde o jediný konflikt v konfrontaci švédské vesnické rodiny s odlišnou kulturou. Když pominu, jak mě první hodinu trochu zaskočilo, kolik různých motivů a dějových linek se tu v tak pomalém poetickém tempu načrtávalo, tak si mě tato velkolepá rodinná historická sága v režii Jana Troella hodně získala a velmi zajímavou byla i samostatná dobrodružná linka mladšího bratra Roberta s vítězstvím i prohrou na cestě za Eldorádem... Pokud jde o formu, tak to, co zde předvádí Jan Troell s kamerou a střihem jako režisér v některých scénách, zejména během hraničních situací, coby nečekaně divoký audiovizuální kontrast k dlouhým poetickým scénám (ať už hon a obrana v zasněženém lese, dlouhé putování pouští na pokraji vyčerpání nebo záchrana s pitím špinavé vody X spatření koster padlých poutníků), bych se nebál vnímat jako přímo ikonickou ukázku mistrovského a nápaditého filmařského umění. Velmi spokojen jsem byl i díky švédské herecké elitě, jíž vévodí herecký génius Max von Sydow – fascinovalo mě ho sledovat v roli otce rodiny Karla-Oskara v snad každém záběru. Když to vše shrnu trošku provokativně, Nová země byla tak skvělá, že jsem si za celé tři a půl hodiny vůbec neuvědomil, že je to (prý) western... :o) [90%]

Vyčerpávějící film, jedním dechem však nutno doplnit: vyčerpávějcí nejen tříhodinovou délkou konverzačního dramatu, ale rovněž v rovině psychologie postav, která se zde rovná doslova podrobné analýze lidského nitra a složitých pocitů během několika období manželského páru. To, s jakou hloubkou dokáže Bergman spolu se svými dvorními herci vykreslit a ztvárnit ponor do lidské psychiky až na dřeň včetně nejintimnějších míst, s tím, že veškeré intimní dění zde probíhá čistě v rovině dialogů, pokládám za obdivuhodné a raději si s úctou k mistrovi a jeho dílu odpustím bližší srovnání se současnou tvorbou. Film velmi zajímavě odkrývá dvě jakoby protichodné tváře manželství, u nichž postavy i divák postupně zjišťují, jak se i přes zdánlivou neslučitelnost obě střídají, doplňují a tak přes obrovskou vázanost silným citem k životnímu partnerovi pravidelně přichází touha po změně (mající za následek poměr s novým partnerem), kterou po čase zas vystřídá touha alespoň dočasného navrácení se zpátky k původnímu vztahu a nezlomnému citu. Sledovat charismatického Erlanda Josephsona a excelující půvabnou Liv Ullmann s precizním ztvárněním všech emocí, v společném hereckém koncertu je též silným požitkem. Víc, než dvě hodiny mi film v tom pohlcení rychle utíkal, pak mě už začal s příchodem vrcholné krizy začal vyčerpávat, ale těší mě, že jsem se dočkal na konci i osvobozující útěchy. Rozhodně nelituji podívání, neboť cítím, že Scény z manželského života mě měly čím obohatit přesto, že jsem je zatím viděl pouze coby mladý muž bez vlastních manželských zkušeností. [80%]

Cinefilně laděný úvod mě hodně navnadil, pak jsem se chvíli prokoukával romantickými historkami jedné slečny, které mě bavily různou měrou a připadaly mi ve své kombinaci i tím, jak se hlavní hrdinka ocitá pokaždé v jiné sociální roli (jednou obyčejná pracovnice z chudého, jindy filmová hvězda či dáma v luxusních šatech), až neuvěřitelné. Uvědomil jsem si, že jsem neviděl snad žádnou italskou komedii pro pamětníky přímo z 30. nebo 40. let, což je tvorba, kterou mají Bílé telefony (jak jsem se dověděl dodatečně) parodovat. Ale naštěstí to vůbec nebyla překážka k tomu, abych se od scény ve filmovém ateliéru plně chytl a přistoupil na styl vyprávění, v němž si Risi pohrává s realitou, hvězdnými sny, filmovým ateliérem i promítáním na plátně a nechává vše takřka bez hranic splynout v jeden svérázný celek. Opět jednou mě Dino Risi snímkem ze své tvorby dokázal zaujmout, opět si mě získal značnou originalitou i atmosférou, jež se mu podařilo vytvořit a obzvlášť poté, co na scénu nastoupili dva miláčkové pana režiséra Vittorio Gassman a Ugo Tognazzi (tentokrát každý zvlášť, nicméně oba svým výkonem geniální), film získal teprve výborný spád. Navrch mě ještě upoutalo i dost netradiční spojení parodického žánru s hlubší reflexí doby narůstajícího fašimu a válek, kdy scény zobrazující s nadsázkou dobový filmový průmysl, s cílem bavit romantickými a veselými příběhy, kontrastně doplňují válečné scény ztělesňující realitu mimo filmové plátno... přičemž obě linky se tu v jedné zajímavé scéně s postavou herce před koncem i propojí. [80%]

„Zakončili jsme to tím, že se věci jednou změní, ale bude to pěkně, pěkně dlouho trvat.“ No dobře, tak já skopíruji, co jsem před pár dny už napsal k jinému filmu: Ne, ne, ne... nemám rád tyto filmy typu L'Invitation, ve kterých se sejde spousta postav na jednom místě a už skoro nic víc zajímavého se pak v tom neuděje. Bohužel mám na ně poslední dobou až příliš velké „štěstí“. Do toho filmu jsem šel s tím, že Jean-Marie Poiré je sice režisérem, který mi zatím nikdy moc nesedl, ale přesto jsem byl na jeho počin zařazený do hudebního žánru zvědavý. Chyba lávky! Občas zde dojde v rámci flashbacků na kousky hudebních vystoupení, z nichž mě toho moc neupoutalo, občas zazní kus nějaké skladby v pozadí. Jinak celých 110 minut je o tom, jak se sejde několik lidí z neúspěšné rozpadlé kapely po letech, baví se občas i o hudbě, ale především o sexu, do toho se režisér ve flashbacích vyžívá nad fetováním v éře hippies a to mě má zřejmě bavit... Jako komedie vtipné jen velice zřídka díky světlým momentům ze strany Claviera, jako drama po stránce emocí a psychologie postav ploché, jako hudební film prakticky nefunkční, jako art stylově i myšlenkově pro mě nepříliš výrazné, i když se mi líbily první dvě černobílé sekvence ve víru mladické rebelie a taky smířlivý závěr. Bohužel Poiré mi jako režisér nesedne, ať už od něj vidím cokoliv a tady vše relativně zajímavé zkazil mj. nezájmem hlouběji pracovat s postavami a přepálenou stopáží. [40%]

Vzhledem k pojetí ve stylu rodinné ságy a častým voiceoverům ze strany vypravěče, resp. vypravěčky (které mi zrovna moc nesedly), jsem během sledování tipoval, že půjde o adaptaci úspěšné knihy... a ono překvapivě ne, jedná se o autorský počin paní režisérky, která velmi slušně za 100 minut rozpracovala příběh velké rodiny, jíž vládnou ženy, vytvořila i více (vlídně řečeno) divných postav s nějakou anomálií nebo úchylkou a vše navrch potřepala parafrázovaním či přímo čtením filozofie pánů Schopenhauera a Nietzscheho. Člověk by z tohoto popisu řekl, že z takového filmu vznikne jedna (pseudo)filozofická slátanina... a ono překvapivě ne, vše velmi pěkně včetně samotného epického příběhu i protavení filozofie do něj funguje a připadalo mi dostatečně zajímavé. Antonia je skutečně silnou ženou, jejíž síla spočívá v odhodlání ve všem, od poskytování pomoci a vykročení za zvolenými cíly až po smíření se s přicházejícím stářím a smrtí k závěru života. Slabý oproti ní zůstává nejen starý otec, který své jediné východisko nachází v sebevraždě, ale rovněž postrach vesnice Pitte, jehož slabina spočívá v opakované neschopnosti dostatečně ovládnout své pudy a tím je v rámci komunity předem určen k tragickému konci. Naštěstí není celý film jen pesimistický a jedním z hezkých protipólů se stávají i hezké nápady s oživením soch či mrtvol, které v představách hlavní hrdinky víckrát vtipně vstoupí do děje. Nizozemská režiséra Marleen Gorris mě po Lužinově obraně docela upoutala již podruhé... [75%]

Jednou to asi muselo přijít a poprvé mě nějaký film od Waltera Hilla zklamal... Brewsterovy milióny skoro vůbec neobsahují typický Walterův styl ani atmosféru, humor mají výrazně odlišný, tentokrát jen malá dávka hudby Ry Coodera zapadne v spleti notorických orchestrálek, natočeno je to (až na jednu geniální scénu s dlouhým video vzkazem starého dědka) naprosto rutinně a celé mi to připadalo jako průměrná rodinná komedie, kterou mohl natočit kdekdo jiný a možná (v případě režiséra vyloženě specializovaného na čisté komedie) i lépe. Námět o výhře 30ti miliónů a výzvě minout je za vybraný čas vzbuzoval očekávání nad vším, co se bude dít, dojde na více vtipných či zábavných scén, ale k mnoha z nim jsem se musel prodírat ve víru polonudného průměru a nakonec souhlasím s uživatelem Zagros, který svůj koment trefně uzavřel: Největším plusem filmu bylo to, jak jsme si všichni představovali, za co bychom to všechno dokázali sami utratit. Dvojice svérázně ujetého černocha a jeho tlustého kolegy mě sice spočátku bavila, ale do poloviny filmu se mi jejich humor okoukal. Nejlepší z hereckého obsazenství mi připadal Rick Moranis, který však tu má oproti Ohnivým ulicím jen dvě výrazné scény a pár štěků. Je celkem zajímavé, že hned po (dle mého názoru) nejslabším filmu Waltera Hilla následovaly v jeho tvorbě dva, které považuji od pana režiséra naopak za úplně nejlepší (Křižovatky a Extrémní předsudek). [60%]

Několik úvodních a závěrečných minut (od scény loučení na nádraží) mě silně uzemnilo, i mezi tím se působivé či minimálně zajímavé pasáže najdou, včetně silného obrazu milostného vztahu uprostřed politických protestů v Maďarsku roku 1956. Občas jsem měl pocit, jakoby se István Szabó rozhodl zahrát si na Claudea Lelouche a vyzkoušel si natočit film o romantickém vztahu na pozadí politických událostí, zpracovat ho ve formě mozaikově vyprávěných útržků a natáhnout vše přes 2 hodiny, jenže na rozdíl od mnoha filmů zmíněného francouzského režiséra mě Szabó touhle mozaikou nijak neohromil. Spíše se až často utápěl ve scénách, v nichž se nejednou s pomocí herců snažil sdělit vnitřní pocity přímým vyprávěním postav na obrazovku jakoby v dokumentu, zatímco já nejednou pociťoval zvláštní chlad. Od režiséra a filmu obecně očekávám, že mě vtáhnou do vyprávění a dění uvnitř, něčím zapůsobí a vzbudí zájem o další scény, tady to až velmi často vázlo a okamžiky, kdy jsem měl pocit, že mě příběh lásky a vzájemných shledání těch dvou zajímá a proniká ke mě, se střídaly s těmi, kdy mi rozvláčný a odtažitější styl celkový zážitek rozmělňoval. Jinak, tolik paruk vystřídala hlavní hrdinka, ale největší kouzlo pro mě měla, když se pohybovala doma v kuchyni, se svými vlasy, bez dalších úprav, přirozená... [60%]

Na Zatoulané dělo jsem byl zvědav hlavně díky zařazení do žánru road movie a trochu (ne)překvapivě se jedná o dalšího, tentokrát československého zástupce linie dobrodružných filmů na cestách náklaďákem či kamionem, odstartované v roce 1953 Clouzotovou Mzdou strachu. Později tato linie pokračovala námatkou ve Francii 100 000 dolary na slunci, v Itálii Il bestione, v Rumunsku Transportem... a v neposlední řadě inspirovala Mzda strachu také Williama Friedkina v roce 1977 k remaku s asi vůbec nejefektivněji natočenou proslavenou scénou přejezdu nákladního vozu přes rozpadající se dřevěný most. Přesně taková scéna, byť bez deště, za to uprostřed mlhavé noci, se nachází i v tomto československém filmu a musím uznat, že na rok vzniku byla velmi slušně natočená (včetně důstojné záchranné pomoci zpod mostu) a tvoří nejnapívanější vrchol celého snímku, navíc s bojem za život další postavy ve hře. Měl jsem pocit, že čím déle film trvá, tím se stává lepším a lepším... tedy až na úplný závěr. Nevadí mi moc, že jde pouze o volnou variaci na něco, co už jsem viděl víckrát v jiných filmech, když tu napínavá atmosféra od jistého okamžiku báječně funguje, včetně humorných odlehčení a dost mě tu z herců bavil Jaroslav Mareš. Hůře překusuji nápad zasadit ono schéma dobrodružné road movie do komunistické agitky a než se konečně rozjelo na filmu to hlavní, musel jsem si projít asi 20ti minutami dobové propagandy, vojenských písní, tanečků či nepříliš záživně podanou romancí. A rovněž, nakolik Zapomenuté dělo nabídne i skvěle gradovaný napínavý biják plný temný atmosféry, po vyřešení jednoho z mnoha náročných problému se až příliš rychle a nahodile změní na optimistické a prosluněné vykročení do šťastných zítřků. Na jedno zhlédnutí, s vypuštěním rudého nánosu, to celkem jde. [65%]

Tak po skončení tohoto filmu vážně nebudu smutný, naopak si pobrokuji melodii poutníků na cestách a chce se mi do ní tančit... Krásné to pohlazení lidovou svérázností, ironickým humorem a požitkářstvím uprostřed poezie starých časů... inu, sedlo mi to přesně do noty, vykouzlilo úsměv na tváři, který u mě trval skoro po celý film, a potěšilo. Kdybych neviděl před měsícem a půl skrytý klenot italského filmu jménem Due pezzi di pane (nebo-li Dva bochníky chleba), který má v sobě docela podobnou poetickou a muzikální stylizaci (akorát o něco méně zpěvů a více živé hry na hudební nástroje), ale zároveň mnohem víc rozvitnutý příběh včetně napětí a také charismatičtější hereckou dvojici v hlavních rolích, asi bych zde šel s procenty o něco výš. Takhle mi to vychází jako hezký předchůdce daleko propracovanějšího následovníka, prozatím s domněnkou a otazníkem, zda měl Sergio Citti někdy během 70. let možnost tuhle sovětskou komedii vidět a inspirovat se. [75%]

Ohromující. Takový jsem měl pocit po skončení i z více scén, jejichž svědkem jsem tu byl. Filmy z pracovního prostředí se u mě celkem těší oblibě již déle a byť asi nejsem sám, komu u pár scén i bylo trochu líto nad tou hromadou pokácených stromů, beru tento snímek především jako velmi důstojnou poctu drvoštěpům a jejich fyzicky náročné práci, vyžadující enormní úsilí a nasazení, jaké zde sálá i z celé závěrečné sekvence. Dlouhé scény s autenticky ztvárněnou prací v lese či u vody braly dech, mohou se těšit velmi poutavému nasnímaní a nejsou to zdaleka jediné pasáže, díky nimž za to stojí tento film nabízející zároveň i velmi zdařilé drama několika lidí napříč generacemi, jež pojí tato práce či rodinné vztahy. Nesmírně mě překvapilo, jak zřejmě nejvypjatější a nejtragičtější příhoda z celého příběhu může zároveň přinést ty nejvtipnější momenty filmu, plné odzbrojujících dialogů a humoru uprostřed hraniční situace na pokraji smrti. Paul Newman je nejen úžasný v hlavní roli, v níž obstál po fyzické stránce výkonu stejně jako třeba v dokonalém ztvárnění pohnutých emocí v momentech dlouhodobého osamocení, ale současně se mu zadařilo celý film odtáhnout i režisérsky, aniž by mě v některé ze scén zanudil. Koho oslovili Velcí mluvkové Roberta Enrica, může z filmů ze stejného prostředí vyzkoušet i Tak mě někdy napadá (anebo obráceně :)). [90%]