Due pezzi di pane

Když napíšu jednoduše, že tento film mě sebral, asi stále tím plně nevyjádřím tu fascinaci, to nadšení, ty emoce a dojmy, které ve mě během sledovaní vyvolával. Jakoby mě tvůrci skrze film na začátku oslovili „Pojď!“, já s radostí kývl a šel pak dvě hodiny dlouhou procházkou, během níž jsem se snad na ničím nepozastavoval (byť minimálně během scény z nemocnice bez hlídacího personálu by to asi šlo...), jen jsem zůstal s plným zaujetím sledovat a obdivovat, jak se sdělují pocity a myšlenky pomocí umění... hudebním ze strany postav, hereckým ze strany herců, filmovým v podání režiséra a scenáristy... Scéna z vězeňského dvůrku možná nepředstavuje vrchol filmu, neboť dojde na ní už kdesi v třetině, ale pro mě by ten vrchol mohla klidně představovat... už jen tím, v jakém kontextu staví před diváka nádherný pocit radosti a požitku ze vzešeného, při tom tak prostě, ze srdce podaného sborového zpěvu pod holým nebem. Příběh dvou svérázných požitkářů je stejně osobitě i zpracován ve jménu poetické, muzikální a někdy až divadelní stylizace. Miluji Philippa Noireta a řadu filmů s ním a tenhle bych spolu se Šťastným Alexandrem řadil za sebe k tomu úplně nejlepšímu, co jsem s mistrem viděl. Noiret s Gassmanem si evidentně hodně sedli, neboť vytvořili spolu úžasnou dvojici. [95%] (13.12.2022)