VictorMartel

Václav Klaus uvádí... dokumenty s tematikou globálního oteplování (dobová glosa Zdeněk Holý) (zdroj: http://cinepur.cz/article.php?article=1291#top) Už to bude skoro rok, kdy dokument spojený se jménem bývalého amerického viceprezidenta Alberta Gora Nepříjemná pravda vstoupil do našich kin. Chtěli jsme tento dokument recenzovat, ale ukázalo se, že nedostatečná znalost z oblasti problematiky globálního oteplování je tomu zásadně na překážku. Filmový kritik sice může popsat, jakých rétorických forem dokument používá, ale už si nemůže být jist správností jejich zapojení. Např. názorné ukázky katastrofických důsledků lidského počínání mohou být v jednom případě ospravedlnitelným varovným mementem, v druhém se naopak mohou stát zbytečným spouštěčem veřejných hysterií. Když letos v červnu uvedl prezident republiky Václav Klaus dokument Velký podvod s globálním oteplováním popírající tezi o globálním oteplování, objevila se výborná příležitost oba dokumenty porovnat. Oslovili jsme proto ty, jejichž názor je v této problematice nejrelevantnější a u nichž by měla každá diskuse na dané téma začínat, totiž vědce zabývající se změnou klimatu. Položili jsme jim dvě anketní otázky: 1) Jak zachází s fakty film Alberta Gora Nepříjemná pravda a jak ve srovnání s ním zachází s fakty film Velký podvod s globálním oteplováním? 2) Jak v této souvislosti hodnotíte rozhodnutí prezidenta ČR Václava Klause uvést exkluzivní projekci filmu Velký podvod s globálním oteplováním v pražském kině Blaník?   RNDr. Jan Pretel, CSc. V roce 1966 ukončil studia na Matematicko-fyzikální fakultě UK, obor meteorologie a klimatologie. V letech 1966–1991 pracoval v Ústavu fyziky atmosféry ČSAV, v letech 1991–1993 na Ministerstvu životního prostředí a od roku 1993 v Českém hydrometeorologickém ústavu na pozici vedoucího oddělení klimatické změny. V letech 1995–2004 byl členem delegací ČR na jednáních k Rámcové úmluvě a Kjótskému protokolu, v letech 1997–2002 byl členem výboru IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change (Mezivládní panel pro klimatické změny), založený při OSN v roce 1988). 1) Film Nepříjemná pravda je emotivně laděným snímkem, založeným na přednášce Al Gora o klimatických změnách a globálních nebezpečích a rizicích, které tyto změny mohou v budoucnu vyvolat. Prezentuje řadu odborných zjištění, ale nelze v něm nevidět i aspekty politické osobní propagace Al Gora. Snímek podporuje představu velmi silného negativního vlivu lidské činnosti na klima. Informace jsou podávány většinou realisticky a hlavně velmi přesvědčivě. Občas jsou i mírně zkreslovány či ukazují jen část pravdy, někde poněkud nadsazují. Pasáže, které nejsou pravdivé, jsou spíše výjimečné. Film uvádí spíše katastrofičtější varianty dalšího vývoje, a proto se zmiňuje pouze o těch nejméně příznivých vědeckých scénářích. Nadsazuje i v části o extremalitách budoucího počasí. Uvádí např. příliš vysoké počty zemřelých v důsledku vlny veder v Evropě 2003, nadsazuje kauzální vztah mezi počtem hurikánů a klimatickou změnou, zdůrazňuje ničivou sílu hurikánu Katrina, nechává ve filmu stoupnout hladinu oceánů o sedm metrů a zaplavit Floridu, San Francisko, New York, Kalkatu, Peking, Šanghaj a velkou část Nizozemí – zřejmě proto, aby více zaujal. Projekce nárůstu hladin do konce tohoto století je přitom i při nejpesimističtějším scénáři necelých 60 cm... Nechává „zastavit” také Golfský proud, což je zatím skutečně silně nereálné. Film jako celek zvýší zájem diváka o problém, vykreslí mu důsledky v poněkud černějších barvách, nadsadí, ale zásadně ho neklame! Zato film Velký podvod s globálním oteplováním je skutečně klamné a propagandistické vylíčení současného stavu poznání o klimatické změně. Jako nesourodá snůška trochy pravdy, a pak už jenom polopravd a nepravd, které cíleně míří k diskreditaci problému, je skutečně „velkým podvodem” na divákovi. Autor provedl silně selektivní výběr vědeckých informací, a to zejména těch, které jsou spojeny s jistou neurčitostí. Ty se pak snaží divákovi prezentovat tak, aby vyzněly jako „silné argumenty” proti probíhajícím globálním změnám. Například vztah mezi teplotou a koncentracemi CO2: Již paleoklimatologická měření ukázala, že někdy nastává situace, kdy teploty předchází nárůstu CO2. Je to ale jenom důkazem, že mezi oběma veličinami existují zpětné vazby. Primární vliv je ale na straně absorpce a vyzařování dlouhovlnného záření při rostoucích koncentracích, a o zpětných vazbách film nehovoří vůbec. Celý problém je tak účelově vytržen z kontextu. Rovněž 800letý posun mezi oběma křivkami byl pro záměr filmu vytvořen uměle. Rozdíl je dokumentován na křivkách z doby ledové před asi 240 tisíci lety. Konec doby ledové byl ale vyvolán zásadními změnami v poloze Země i změnami její orbitální dráhy a nemá vůbec nic společného se změnami koncentrací. Nebo tvrzení filmu, že antropogenní emise CO2 jsou zanedbatelné vůči emisím ze sopečné činnosti: Současné antropogenní emise jsou více než stokrát vyšší než emise ze sopečné činnosti. Nesprávné jsou i prezentované vztahy mezi změnami teploty a změnami sluneční aktivity za posledních čtyři sta let. Část grafu byla evidentně zkonstruována ze zcela chybných hodnot, pro část grafu byly hodnoty „vymazány”. Film se rovněž nezmiňuje o tom, že v posledních třicet letech sluneční aktivita klesá, zatímco teplota i koncentrace CO2 narůstají. A podobných argumentů by se dala nalézt celá řada. Film Nepříjemná pravda je možné divákovi zajímajícímu se o problém ke shlédnutí doporučit spolu s doporučením, aby se o svoji budoucnost zase moc nebál. Navštívit film Velký podvod s globálním oteplováním je spíše ztráta času, pokud se člověk nechce nad jeho obsahem spíše pousmát. 2) Upřímně řečeno, panu prezidentovi se dost divím, že si před rozhodnutím osobně uvést projekci filmu Velký podvod s globálním oteplováním v kině Blaník neprověřil nejdůležitější ve filmu uváděná fakta a neseznámil se ve větších podrobnostech s fyzikální podstatou problému, na který skutečně není odborník. Jsem také překvapen, že mu neporadil tým jeho poradců. Ve filmu totiž o ekonomické ani společenské problémy vůbec nejde, dokonce v něm nejsou ani v souvislostech zmiňovány. Mělo jít pouze o fyzikálně laděný snímek, bohužel s výsledkem, který jsem popsal v odpovědi k předchozí otázce. Bylo to ale asi jeho vlastní rozhodnutí v zájmu snahy o zpochybnění problému klimatické změny jako „jednoduchého” odrazového můstku k širšímu zviditelnění jeho názorů na některé ekonomicko-politické důsledky změn. S těmi se ale ve značné míře docela ztotožňuji... 2. 8. 2007   RNDr. Václav Cílek, CSc. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor geologie. Od roku 2004 je ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR, kde se mimo jiné zabývá změnami klimatu a prostředí v nedávné geologické minulosti a vývojem krajiny ČR. Za knihu Krajiny vnitřní a vnější a za následující knihu Makom: Kniha míst získal Cenu Toma Stopparda. V červnu 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie”. 1) Film A. Gora je sice americky emočně-rodinný a nám Evropanům nemusí vyhovovat právě tou profesionální vypočítavostí – „hraním na city”, ale jinak je v zásadě správný. Mohu mu pár věcí vytknout – například volbu horších scénářů nebo onen sugestivní záběr zaplavování USA při zvedání mořské hladiny, kde není uvedeno, že v tomto století se počítá se vzrůstem globální mořské hladiny „jen” o asi 30 cm (podle různých výpočtů 17–32 cm) – ale jinak nemanipuluje s fakty. Řekl bych, že poněkud manipuluje s city, ale to je v rámci osobní subjektivity a těžko se hledá správná míra. Na druhou stranu právě ona manipulace s city vzbuzuje zájem publika o tento typ problémů. Na film Velký podvod s globálním oteplováním existuje řada věcných kritik, které ukazují manipulaci s fakty. Gorově filmu v zásadě důvěřuji, druhému filmu v zásadě nedůvěřuji. 2) Víte, před časem jsem přišel do nakladatelství Dokořán, kde právě vydali knihu V. Klause o klimatu a svobodě a nabízeli mi ji zadarmo. Odmítl jsem s pocitem, zda nejsem proklatý intelektuál, který z pýchy odmítá jiný názor. Doufám, že to je jinak – buď můžete jako většina komentátorů ztrácet čas a energii nikam nevedoucí diskusí s prof. Klausem, anebo ji věnovat četbě primárních pramenů. Mám málo času, a tak jsem se již před lety rozhodl, že raději budu rozplétat prameny odborné četby, abych pochopil, co se s klimatem skutečně děje, než abych se pokusil rozumět tomu, jak politici reagují na tyto zprávy. Nejsem odborník na balkánský folklor, takže se těmto diskusím raději vyhýbám. 23. 7. 2007   prof., Ing. Jaroslav Kadrnožka, CSc. V roce 1960 absolvoval Fakultu strojní Českého vysokého učení technického v Praze, obor tepelné energetické centrály. Dnes působí na Vysokém učení technickém v Brně, Fakultě strojního inženýrství, kde se zabývá problematikou tepelné energetiky, teplárenství, parní a plynové turbíny, teorie tepelné energetiky a tepelných turbín a turbokompresorů. Autor knihy Energie a globální oteplování. Za knihu Proměny Země při opatřování energie obdržel cenu Českého literárního fondu a Hlávkovy nadace. Další, značně podrobnější a rozsáhlejší kniha na toto téma Globální oteplování Země. Příčiny, průběh, důsledky, řešení by měla vyjít tento rok. Problém globálního oteplování Země a z toho plynoucí celosvětové i regionální klimatické změny je velmi vážný problém celého lidstva, a to se projevuje ve velmi živém zájmu ve všech vrstvách společnosti. Tomu odpovídá též velká frekvence podávaných informací v mediích. Problém globálního oteplování je problém nesmírně složitý a komplikovaný a mnoho důležitých otázek zůstává i z vědeckého hlediska dosud otevřených. Této situaci odpovídá šířka názorového spektra prezentovaného s různým důrazem na jeho jednotlivé části v mediích, knihách i v dosud dostupných filmech. 1) Film Alberta Gora Nepříjemná pravda patří do skupiny prezentací orientovaných v zásadě správným směrem. Problémy globálního oteplování jsou sice interpretovány poněkud zjednodušeně, ale v zásadě v souladu s vědeckým poznáním. Globální oteplování není jen přímo úměrné rostoucí koncentraci oxidu uhličitého v ovzduší v důsledku spalování fosilních paliv. Ovlivňuje je i řada dalších lidských činností, jako je například vypalování lesů, zejména tropických pralesů, čímž se snižuje rozsah fotosyntézy, která odnímá oxid uhličitý z ovzduší, a naopak spalováním biohmoty vzniká oxid uhličitý. Dále je to mnoho lidských aktivit, které zvyšují koncentraci metanu a dalších skleníkových plynů v zemské atmosféře. Navíc oteplování akceleruje celá řada takzvaných kladných zpětných vazeb. Takovou významnou zpětnou vazbou je s rostoucí teplotou vzduchu zvyšující se množství vodní páry v ovzduší, která má rovněž skleníkový účinek. Dále je to vliv albeda spočívající ve velké odrazivosti slunečního záření od ledovců a sněhových plání, a naopak ve velké pohltivosti oceánu po roztátí ledu a zemského povrchu po roztátí sněhového a ledového pokrytí. Velmi významný je vliv rostoucí koncentrace metanu v ovzduší, jednak jako důsledek mnoha lidských aktivit (zvyšování rozsahu a intenzity zemědělské výroby, těžby, přepravy a zpracování fosilních paliv), ale též působením další kladné zpětné vazby spočívající v uvolňování metanu z rozmrzajícího permafrostu (trvale zmrzlé půdy) a z rozmrzajících rašelinišť (například sibiřských). Potenciál globálního oteplování metanu je přitom 20 až 110krát větší než potenciál globálního oteplování oxidu uhličitého. Autor filmu měl k dispozici velké množství unikátních filmových záběrů a výzkumných i ekonomických informací, a to zvyšuje dokumentární cenu filmu. Film je emocionálně velmi působivý, nezapře zkušenost dlouholetého politika s ovlivňováním veřejného mínění a může pozitivně oslovit mnoho diváckých vrstev. Ve filmu jsou uplatněny bohaté zkušenosti autora a jeho poznatky o vnímání posluchačů problematiky globálního oteplování získané z velkého množství přednášek nejen ve Spojených státech, ale i v Číně a mnoha jiných částech světa. Snad poněkud menší rozsah filmu mohl být věnován prezentaci vlastní osoby autora a jeho rodiny. Ale to zřejmě patří k politickému stylu a z něho se autor nedokázal dostatečně vymanit. Film Velký podvod s globálním oteplováním patří na opačný okraj spektra prezentací o globálním oteplování. Na otázku položenou redakcí, který z obou filmů používá vědečtější argumentace, nelze odpovědět přímo a krátce. Neznám argument, který by vědecky zpochybnil nastupující globální oteplování. Rádoby vědecké námitky, které zpravidla používají odpůrci globálního oteplování, a platí to i v tomto filmu, spočívají v tvrzení, že v minulosti byly na Zemi i daleko vyšší teploty a naopak také mnohem nižší teploty. To je sice pravda, ale příčiny těchto vyšších teplot byly zcela jiné než příčiny dnešního globálního oteplování. Zásadní rozdíl je však také v tom, že ke změnám teploty docházelo tisíckrát až milionkrát pomaleji než dnes, a proto se většina rostlinných a živočišných druhů těmto změnám dokázala přizpůsobit. A přesto mnohé druhy vyhynuly, naopak mnohé druhy se vyvinuly. Tvůrci uvedeného filmu samozřejmě také využili takzvané středověké teplotní optimum s doklady, kde všude se v Evropě v té době pěstovala vinná réva. Toto oteplení však nebylo celosvětové. Globální teplota byla v té době dokonce o málo nižší než průměrná teplota v minulém století. Ne zcela seriozně prezentovaný průběh teplot od konce 30. let do konce 70. let (podle mých podkladů tento průběh nevykazuje monotónní pokles teplot) dávají do protikladu s takzvaným hospodářským poválečným boomem v letech 1940 až 1975. Ten zdaleka nezačal tak brzy. Ještě větší část 50. let se svět vzpamatovával z války. Za období hospodářského boomu (ale jen v některých zemích) lze označit až 60. léta. Spotřeba fosilních paliv v té době však byla jen nepatrným zlomkem dnešní spotřeby. Byla na úrovni 20 až 25 procent dnešní spotřeby a spotřeba fosilních paliv by se měla v průběhu tohoto století zvýšit na několikanásobek dnešní spotřeby. Tvůrci filmu rovněž neopomněli spojit zvyšování teploty na Zemi s vlivem Slunce, jak se o to pokouší mnozí odpůrci globálního oteplování. Ten se nepochybně projevuje, a je dobře popsán velmi známou teorií Milankoviče. Je způsoben takzvanými astronomickými rytmy. Ale teplotní cykly vyvolané astronomickými rytmy se pohybují v délce větší než 100 tisíc let, a proto teplotní změny jsou nesrovnatelně pomalejší než při současném globálním oteplování Země. Rychlejší teplotní cykly jsou způsobeny slunečními skvrnami. Tyto cykly mají periodu 10 až 11 roků, ale změna slunečního záření mezi maximem a minimem slunečních skvrn činí okolo 0,1 procenta a to odpovídá teplotní změně na Zemi v setinách oC. Teplotní změny ve velkých částech planety jsou způsobeny změnami v oceánském proudění a s tím souvisejícími změnami v atmosféře. Počasí v Evropě podstatně ovlivňuje takzvaná Severoatlantická oscilace podobně jako v Tichém oceánu jsou to jevy El Niňo a La Niňa. To vše je poměrně dobře známé, i když dosud nejsou jasné příčiny, které tyto děje spouští. Teplotních změn na Zemi tedy proběhlo a probíhá mnoho. Zneužívání těchto přírodních procesů k popírání zcela nového, antropogenního jevu – rychle nastupujícího a akcelerujícího globálního oteplování planety –, považuji za velmi neseriózní a škodlivé. Na podrobnější rozbor zde není místo, souhrnně však lze říci, že film Velký podvod s globálním oteplováním je sestavený v duchu známého úsloví „Kdo chce psa bít, tak si hůl najde”. Bagatelizování a zpochybňování globálního oteplování a lidské zodpovědnosti za tento proces je velmi nezodpovědné a škodlivé, protože narušuje úsilí velkého množství lidí a institucí o dosažení nezbytného světového konsensu k co nejrychlejšímu přijetí nezbytných a razantních opatření. U přemýšlivého diváka, který zná i jiné názory, může mít film Velký podvod s globálním oteplováním pozitivní účinek. U jednoduššího diváka, který nemá další informace, však může mít účinky a důsledky velmi nežádoucí. 2) Rozhodnutí Václava Klause uvést projekci filmu Velký podvod s globálním oteplováním je jedním z důsledků jeho vidění dnešního světa, které se projevuje v jeho osobitých názorech politických, ekonomických, v názorech na význam různých společenských struktur a podobně. Součástí tohoto vidění světa jsou též jeho názory na globální oteplování, které jsou dostatečně známé z mnoha jeho projevů a v koncentrované formě z knihy Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?. Problematika globálního oteplování je nesmírně složitý komplex vzájemně provázaných problémů takřka ze všech oblastí přírodních věd a z mnoha oblastí technických věd. Problematika globálního oteplování má nepochybně dimenze politické a legislativní, ale též etické a rovněž ekonomické. Vidění této problematiky u Václava Klause je bohužel pouze ekonomické a politické, a dokonce vidění jen prizmatem určité ekonomické a politické orientace. Poznatky tisíců vědců z mnoha oborů Václav Klaus nechce vidět. Bohužel své názory nezměnil ani po zveřejnění studie světoznámého ekonoma a finančního experta Nicholase Sterna, kterou zpracoval pro britskou vládu a která byla masivně a ve světovém rozsahu prezentována v listopadu 2006. Názory Václava Klause na problematiku globálního oteplování jsou jednostranné a krajní. A z toho vyplývá i jeho podpora filmu Velký podvod s globálním oteplováním. 25. 7. 2007   prof. RNDr. Lubomír Nátr, DrSc. Absolvoval studium biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně (dnes Masarykovy) v Brně v roce 1953. Od roku 1976 působí na Katedře fyziologie rostlin Univerzity Karlovy v Praze, v současnosti jako emeritní profesor. Zájem o globální klima zákonitě vyplynul z jeho studia přímého vlivu CO2 na rostliny a nepřímých důsledků změn klimatu. V roce 2006 vydala Academia jeho knižní publikaci Země jako skleník. Proč se bát CO2?. Pozn. red.: Lubomír Nátr se rozhodl odpovědět pouze na první anketní otázku. 1) Film Nepříjemná pravda (dále jako film A) jsem vnímal jako populární ilustraci toho, co znám ze studia vědecké literatury. Mám pocit, že populární forma celkem přesně popisuje stávající stupeň poznání o podílu antropogenních emisí CO2 na změnách klimatu a možných důsledcích globálního oteplování. Protože nežiji v USA, vadí mi přílišné velebení „bývalého budoucího prezidenta”, Al Gora, i připomínání „velikého národa”. Film Velký podvod s globálním oteplováním (dále jako film B) mě zaskočil velkým podílem času věnovaného kritice samotných zastánců podílu lidských aktivit na změnách klimatu. Také nejsem ochoten akceptovat představu, že se jedná o celosvětovou organizovanou manipulaci, která vědeckou komunitu zformovala k záměrnému šíření nepravd. Také tvrzení, že katastrofické vize se publikují snadněji, a proto se k tomu vědci uchylují, jistě platí pro obecné sdělovací prostředky a bulvár. Ovšem stejnou publicitu dostávají i velmi předčasné informace o nových lécích či léčebných postupech. Většina vědecké literatury prostě popisuje výsledky vědeckého bádání, a to metodami odpovídajícími aktuálnímu myšlení i experimentálním možnostem. A je jistě povinností odpovědných vědců upozorňovat na neutrální, žádoucí i obávané důsledky nového poznání. Kromě toho jsem při sledování (B) měl pocit, že mnohých tvrzení jsou si dobře vědomi i ti, kteří ukazují na rizika oteplování. Například omezení výpovědí matematických modelů: Jejich tvůrci a interpreti nejsou ignoranti neschopní vnímat limity modelů dané vstupními daty. Kritici modelů nenabízejí alternativu. A naše planeta nemá dvojče, které by se mohlo vyvíjet bez lidí, a takto testovat naše dopady na klima. Ve vědě neplatí, že pravdu má vždy většina (film A). Shoda většiny vědců – specialistů nepochybně vypovídá o aktuálním stupni poznání. Ale nezaručuje jeho absolutní pravdivost. Na druhé straně (film B) vědecká publikace neznámého i veleslavného vědce přinášející zcela nový poznatek není akceptována, dokud není potvrzena (nebo vyvrácena) jinými vědci, laboratořemi. Průměrné i nejvýznamnější vědecké časopisy občas publikují něco, co se ukáže jako (myšlenkový či spíše experimentální) omyl. A naopak odmítnou práci, která jinému časopisu přinese významný ohlas. Ale znovu opakuji: představa o celosvětové cenzuře či cílevědomém publikování jen určitých názorů či autorů je naprosto absurdní. A osobní poznámka: Před několika lety měl na naší katedře přednášku jeden z vědců známý svým popíráním antropogenního vlivu na klima a vystupující i ve filmu B. Podle mého vnímání následné diskuse přítomní čeští klimatologové jeho tvrzení vyvraceli jednoznačnými argumenty. Neobvykle na mě také zapůsobilo (ve filmu B) zdůraznění relativní nevýznamnosti CO2 mezi skleníkovými plyny. Ale i kdyby, tak si představme citlivé váhy, na jejichž obou miskách leží jedna tuna. Přidání nebo ubrání byť jen jedné miliontiny, tedy jednoho gramu, by rovnováhu vychýlilo. A klimatický systém Země je systém velmi citlivý. 7. 8. 2007

1.-4. ŘADA: „Hey, the world is a rich tapestry, my friends. But trust me on this. You don't want to see it.“ (S02E02) Podobně jako v Breaking Bad je zde důsledně použit princip romantického hrdiny, tříštícího se o svá vlastní východiska, na svých vlastních předsudcích a hodnotách dominujících danému společenskému zřízení, ano o celou svou dobu. Přitom neschopen vykročit za periferii tohoto všeobecného ideologična zčásti přejímá charakteristiku protagonistů programu klasicistního: pokud už zápolit se systémem, pak nanejvýš ještě v jeho koridorech a jeho prostředky, co víc: jemu k prospěchu. Tento snaživý právník, který se v závěru první řady zřekne velkých peněz jen proto, že prošly traktem zločinu, a volí si čest, je tak trochu pokryteckým a chorobně předvídatelným bratrem otitulován jako „šimpanz se samopalem“ (S02E04), ačkoli si jen leckomu sympatickými manévry hledá cestu z ulice, pomáhaje přitom nejpotřebnějším. Chuckův kolega Howard je jako z reklamy na prací prášek, čemuž alespoň v prvních sezónách odpovídá i, tehdy ještě tak prezentovaný, skromný profesní výkon. / Budoucí grázlík, v něhož se Jimmy McGill vyvine, přitom není žádný socialistický případ systémové kritiky, ale americký hrdina „sám za sebe“, a s tím v souladu o své marnivé poctivosti (jak bych odmítnutí špinavých peněz nazval) na konci první řady prohlásí: „Už mě to nikdy nezastaví.“ Nicméně, kdo ví, co by z Jimmyho bylo, kdyby mu co chlapci zloděj v obchodě jeho otce nepověděl o světě pravdu... Možná by neokrádal svého otce, ale skončil by jako otec. Na druhou stranu, načas si tak mohl počínat líp než jeho ubohý poctivý otec, mít i skvělé vyhlídky, ale nakonec prohrál úplně všechno. Rozhodne se některé hranice plovoucí právní „etiky“ překračovat, až nejenže regulérně porušuje zákon, dokonce odvrhuje zábrany trestat i jen domnělé zlo zlem daleko horším a nevyhnutelně kolaterálním.  5. ŘADA:  5. řada pomalu roste a napětím vybuzuje očekávání dalšího rozhovoru s nadčasovým jádrem a úderností. Skvělých pasáží je tu více než dílů a některé koncizně shrnují celý charakter s jeho úlohou v universu. Mstylačný Gus, špinavými penězi civilizující bezprizorní mexický venkov, zazáří v 5. epizodě: „It makes up for nothing. I am what I am.“ Ještě mocněji než u předchozích řad tu pulsuje vědomí neprostupnosti světů. Nám oponentní světy si lze představit a vycházet z nich při vyjednávání, jen jestliže opozice hodlá přijmout naše podmínky, plynoucí z toho, jak svět vidíme my (6. epizoda, závěrečná konfrontace mezi Jimmym a Kevinem). S problémem nepřenositelného vnímání světa v důsledku vždy jedinečné historie, ano anamnézy charakteru souvisí i konflikt s Howardem. Howardova do-sebe-zamilovanost se ještě silněji než v minulosti projeví v dialozích s Jimmym a Kim. Pořád nemůže pochopit (a já tak trochu s ním), že se oba vzdávají finančně nejvýhodnějších forem spolupráce, on nestojí o jím nabízenou pozici v korporátu, ona se vzdává stejně výnosné a komfortní pozice v jiném korporátu, obsluhujícím místní banku. Je přitom zřetelné, že oba, jakkoli vzájemně odlišní, chtějí zbohatnout co nejvíce na svém a po svém, doslova se štítí nabubřelých a bezohledných postav. Kim se od nich vzdaluje spíše z altruismu, Jimmy pro svou pýchu a odpor ke všemu, co reprezentuje elita nedotčená ulicí. Howard je oba vytáčí tím, jak nepochopitelný je mu jejich nezájem o to, co nabízí on i jemu podobní. Uráží je, když si myslí, že chce-li on sám jen perfektně vyžehlený oblek, všechno čisté, bezvadné a co nejpohodlnější, musí to chtít i ostatní, a – to je prostě jeho úsudek, naprosto bezelstný – komu se taková příležitost naskytne, má jakousi zdravou povinnost se jí chopit. Jenomže z perspektivy obou je to malý svět, bublina do sebe zahleděného kapitalistického idealisty. Z jeho arogance si Kim během rozhovoru s Jimmym utahuje: „Like I’m just waiting for him to ride up on his white horse? It’s all about him. It’s always all about him. The guy is in love with himself.“  (S05E10) Dobírali si Howarda, protože jeho význam v systému přeceňovali. Opakovaným argumentem byla jeho samolibost, včetně jedné zřejmě ne primárně blahosklonné Howardovy pohnutky pomoci Kim s vystřízlivěním vůči Jimmymu (S05E10). Jimmy sice podniká jednu sebereflexi za druhou, nicméně toliko verbální. A třebaže celá eskapáda s přepravou peněz by už měla být definitivním varováním, Kim mu dál dělá chůvu. Howard je narcis, ale tato vada je spíše komicky roztomilá, pravděpodobně i jediná. A pokud se Kim nemohla ztotožnit s tím, že by jí někdo jako Howard mohl pomoci, stalo se tak spíše z nedostatku její sebedůvěry, takže si nedokázala přiznat, jak je v oboru dobrá a že to samo může být opravdu hlavním, ne-li jediným motivem Howardových nabídek i jeho starostlivosti vůbec. 6. ŘADA: Každý má někde svou vlastní hranici, s jejímž překročením se nemůže vypořádat jinak, než sebeodmítnutím. Tohoto člověka už nikdo nepotrestá, nikdo mu nemůže nic vzít, protože se začal trestat sám a nic už nepotřebuje. To je proměna Kim v 6. řadě, které se Jimmy lekl. Bez nejmenší šance téže vnitřní vině uniknout děsivě zestárl 6 lety stresujícího utíkání a zbytek života stráví ve vězení. POZNÁMKA KE KAUCI: Je-li systém kaucí v USA vyobrazen věrně, podpírá to pověst poněkud chaotických pořádků světa za oceánem, protože kapacita dodat řádově nižší částku by sama měla být důvodem k držení podezřelého a přezkumu jeho finančních toků. Tady se z úplně anonymního zdroje pokryje kauce $ 7 000 000 a stát na to nijak nereaguje.

Tak tedy. Je pravda, že USA se staly symbolem prozápadně vysvětlovaného porcování mnoha kolonizovaných ekonomik a že odpovědněji spravované státy se do privatizačních pastí nachytat nenechaly a místo toho si vyvinuly vlastní, zpravidla spolehlivější procesy rezorty napříč. Nicméně Where to Invade Next je selektivní a tendenčně se staví na stranu systémů, které jako celek vůbec nefungují spolehlivěji. Ve své snaze zpranýřovat americký model se bez nejmenší otázky po zdrojích ujímá propagace jeho alternativ. Na této cestě se tak například zastaví v Německu, kde nám vysvětluje vztah mezi produktivitou a spokojeností dělníka. Německý dělník má prý krásné pracoviště, továrna má dokonce okna, je zasazena do krásného prostředí v historické části města, jeho přestávky jsou až idylické a není přetěžován. Něco z toho je pravda i mimo hranice zdejší návštěvy. Německý dělník, který samozřejmě také pracuje v periferních plechových krabicích, skutečně odpracuje mnohem méně hodin než například dělník český. Je i mnohem líp reálně odměňován. Vážně ale pana dokumentaristu nenapadlo, odkud se berou takové kapacity? A že hned za Německem je zemička, která mimo jiné německému kapitálu umožňuje takto platit německého dělníka? Nebo idylické příklady z Itálie. Vážně si můžeme brát za vzor ekonomiku před bankrotem? Copak si pan Moore, se kterým, myslím, sdílím základní východiska a pohledy na prolhaně „úspěšný“ americký model, nedal dávno dohromady, že americký dělník, byť nemá placenou dovolenou, profituje už tím, KDE své peníze vydělává a utrácí? Protože nikde se na hlavu nevyplýtvá tolik potravin… Sice jsou i takoví američtí dělníci, kteří sotva vyžijí, ale ty zná popravdě celá Evropa, a zpravidla Spojeným státům přibývají s tím, jak zachraňují svoji zaměstnanost čínskými akvizicemi. Je to vlastně jednoduché. Alternativou ke kapitálu není jiný kapitál.

·         Metaforu „nádoby“, jíž přizpůsobujeme své jednání, seriál rozvíjí ve vícero rovinách, například i jako resignaci volenou s cílem přežít zkušenost s neměnitelnými okolnostmi. Macarena se právě z takové pohnutky ujímá mateřství, z něhož může čerpat nadhled. ·         KLADY: o   Zatím nejlepší seriál o manipulaci a buď musel být konsultován s odborníky, nebo je psychologická zdatnost autorů fenomenální. Porovnám-li nevyřčené pobídky nastávající ve vztazích vězenkyň i personálu třeba s komiksově naivním House of cards, kde mají „transakce“ primitivní strukturu „ty mi tohle, já tobě toto“ bez hlubšího podání důvodů, Vis a vis vyniká šokujícím jemnocitem v naturalisticky podávaném pohledu na svět. Skoro máme pocit, že je Darwinova pravda absolutní, antropologie kapitolou zoologie a člověk přírodovědným exponátem. Darwinismus tak drtivý nepředvádí ani Hra na oliheň (Ojingeo geim; 2021-), přičemž evolucionistická inklinace je explicitně signalizována srovnáním vězenkyň s opicemi (několikrát). o   Seriál také jako asi žádný umí podtrhovat význam perspektivy, když nám jejich prostřednictvím zprostředkovává až zcela protikladná vidění toho, co se stalo. Interpretace je okamžitým shrnutím toho, čeho jsme vždy v jakémsi zkreslujícím úhlu domnělými svědky. Fakticky sotva kdy vidíme pravdivý běh události. Necháváme se zblbnout. Macarena se dostává právě do takových podmínek, kdy ji systém krok za krokem vidí nejdříve jako podvodnici, posléze s diagnosou psychopata, nakonec i vraha, a sobě toto vidění usnadňuje nepřiznanou ignorancí. Kdokoli se dostane na šikmou plochu oficiálního zločinu, neboli je tak ocejchován úřady, systém se ho snaží zbavit jako odpadu. Co víc: tlačí ho do situací, v nichž je mu čím dál těžší nedávat zapravdu sebeobranným jednáním. o   Seriál umí skvěle pracovat s dvojznačností a tím, jak se v ní mohou schovat kódy určené exkluzivním adresátům, hlavně ve scénách se Sandovalem a Fabiem, kteří si šiframi komunikují pokyny a výhružky za přítomnosti ostatních. ·         ZÁPORY: o   Torture porn telenovela sílící v 2. řadě. Seriál se smrskává do střídavého módu, ve stále kratších intervalech přepínaje z patetického spoluprožívání jednotlivých dramat do repetitivních cliffhangerů. Protahovaná hra spravování a rozbíjení postav je čím dál průhlednější. o   Seriál se shazuje i tím, jak je v konečném vyústění rozporuplný. Celou dobu ukazuje hrůzu prostředí, jeho destrukci etiky a důstojnosti trestanců. Evidentně i s extrémní koncentrací nadsázky konstruuje příhody neuvěřitelně nešťastné, kdy se na oběti sype jedna nespravedlnost za druhou a jsou doslova vyzývány, aby reagovaly mimo rámec zákona. Když už dávno v nejmenším nepochybujeme o zkaženosti zde vymyšleného, křiklavě nereálného vězeňského systému – a jsme si tedy dokonce vědomi, nakolik je přehnaný, nechceme-li považovat dnešní Španělsko za středověký stát –, vidíme jako jedinou možnost Macareny utéct. Jenomže ona se rozhodne „příkladně“ vrátit. Tím dává zapravdu zde pranýřovanému systému vztahů (zatímco ředitelem vězení se stalo superinteligentní mostrum). A samozřejmě obsluhuje poptávku na pokračování. CITACE: „La verdad es que es una oferta tentadora. Pero pagaría por no tener que ver a mi señora en bañador. Aunque la adore.“ („Musím říct, že je to lákavá nabídka. Zaplatil bych, abych neviděl svoji ženu v plavkách. - I když ji zbožňuju.“; v Netflix verzi S02E02)

První dvě řady jsem se zájmem, ale docela přežíval, tu a tam uchlácholen pointou, dobrou prezentací, zápletkou; stejně tak odrazován přihlouplými tématy zlaté mládeže a snad i přehnanou infantilizací její reality. Jenomže 3. řada v lepším dupe na plyn a brzdí devadesátkový „teenage“ balast à la školní telenovely (Beverly Hills, 90210; Heartbreak High). Z dětiček se stávají SVÉHO DRUHU dospělí a ústřední kriminální zápletka se opravdu „zaplétá“ po celou dobu v sotva rozluštitelné tajemství. Samozřejmě některé segmenty jsou řešeny na objednávku k uspokojení otevřené společnosti a směrnic příkladně rozvinutého Západu, kdy si připadám zkoušen marketingovými triky jeho pubertálně tolerantní idyly. Především z relativně variabilní zkušenosti s lidmi sotva mohu s čím srovnat tu programově nadsazenou sexuální nejednoznačnost, ale pokud by seriál odrážel skutečnou statistiku bisexuálů, pak leda že by narůstala s pozdějším zapadáním slunce, protože u nás jich nějak ne a ne uvidět; možná nejsme dost bohatí. Na druhou stranu, homosexuální role a jejich vnitřní konflikt, navozený k takovým touhám nepřátelskou kulturou, jsou řešeny nejen věrohodně, ale za mě taky sympaticky. Mí oblíbenci se tu dokonce několikrát prohodili, směsici antagonistických východisek prorostla jakási „po příběhu“ nasbíraná solidarita, a při nejmenším u Guzmána a Lu jsem si užil jejich proměnu od začátku do konce. Ta má jasný plán: po dvě řady nás přesvědčovat o jejich progresivní kariéře o nedostatek ochuzených vypatlanců a pak všechno otočit. 4. řadu otevírat nehodlám.

Morální námitkou proti vojenským intervencím za civilizovanější svět bývá bilance poškozených před zásahem a po zásahu. Už takto posuzovány zřejmě všechny humanitární intervence dopadají bídně a vyvolávají oprávněné otázky, odkud Západ bere ta fantasmagorická měřítka svého úspěchu. Totiž pokud to opravdu nemá být úspěch partikulární, jako bylo v případě amerických akvizic na Balkánu (podnikatelská aktivita ministryně zahraničí Albright a generála Wesleyho Clark v Kosovu: Telekom, lignitové doly). Intervence mají ale i jiný než tento vyšinutě optimistický kazatelský rozměr. Vedle katastrofálních dopadů na místě „řešení“ vyvolávají dlouhodobě mnohamilionové diaspory, předjímající budoucí destabilizaci už tak nedobrých poměrů v cílových státech migrace. Především ale na svém začátku i konci znamenají ohromné výdaje, které budou v konečném výsledku jako všechny kapitalistické výdaje delegovány domácím rozpočtům pracujících. Vedle toho jsou všechny záminky proti Assangeovi tragicky debilní a jen mi připomínají, s jakými hodnotovými skřety se musím dělit o volební právo. Lockheed Martin, od něhož čeští kapitalističtí politici chtějí nakoupit systém stíhacích letounů F-35, běžně generuje zisk i přes 10 %. Kurzy.cz udávají takové hodnoty pro Q1/2022: čisté tržby 15 miliard USD v Q1 2022 oproti 16,3 miliardám $ v Q1 2021 (přibližně 8% pokles); čistý zisk 1,73 miliardy USD v 1. čtvrtroku 2022 v porovnaní s 1,84 miliardy USD v 1. čtvrtroku 2021. Prostým výpočtem podílu zisku na výnosech dospějeme k hodnotě 11,5 % ziskovosti. Než ale vůbec vznikne takový produkt, dává vydělat veškerému navázanému kapitálu, jehož zisky se prodražuje každý ze vstupů, určujících objem nákladů v úrovni finálního výrobce. Výrobci jsou dodávány energie, technologicko-poradenské služby, právní služby, administrativní služby, materiály… a tam všude samozřejmě vzniká také zisk. Výrobce má rovněž zaměstnance, jejichž mzda musí obstát na trhu cenově definovaném právě faktorem zisku, tedy i v každé mzdě je zahrnut faktor zisku spotřebním košem napříč. Vůbec nejsme schopni určit, kolik vlastně zisku bude realizováno nákupem jednoho, natož tak komplexního produktu v rámci kapitalistického hospodářství. Kvalitativně však vidíme absurdní primitivní nepoměr, který je zaklet mezi antecedenty kapitalistické redistribuce systémově na úrovni kvazi-meritokratického rozvrhu. Znamená doslova sklízení námezdní lidské síly kapitálem, protože ta sama je bez zisku a svými výdaji operuje výhradně v prostředí zisku. Za kapitál ve filosoficky přesném smyslu lze přitom považovat i ty námezdní aktéry, kteří především v nejvyšších pozicích dodávají systému ideologickou oporu výměnou za privilegia: odborná inteligence jak v podnicích, tak akademická, státní aparát…, obecně námezdní voliči volnotržního směřování. Spodní majetkovou oblast čistých plátců, kteří pouze pobírají neprivilegovanou mzdu, ač drží celý systém pohromadě provozně, sociologie identifikuje pojmem vnitřní periferie a dále pojednává o vnějších periferiích s ohledem na obdobný vztah mezi drancujícími a drancovanými ekonomikami. Pod povrchem těchto jednostranně výhodných transakcí probíhá společné obětování nadhodnotě a kdyby tato nadhodnota měla zbýt pouze horním jednotkám procent, jistě by dříve vše dospělo ke zlomu, protože nevýhodnost systému by jej příliš zatížila nesouhlasem. Nadhodnota je však na technologicky rozvinuté půdě „zlaté miliardy“ různými způsoby a různou, víceméně stále ještě výhodnou měrou porcována mezi desítky procent kompromitovaných. Ti samozřejmě nemohou jinak, než systém držet a stavět se proti každé spekulaci o jeho výměně, a to i pokud začnou následkem jeho nezadržitelných nakumulovaných disfunkcí chudnout. Investovali se. Nadto se ví, kdo kde stál, a toto vědomí o pozicích vždy anticipuje možné budoucí rekonfigurace ve smyslu transformačních transakcí na bázi msty, vydírání a kšeftu s informacemi zpravodajské hodnoty. Jinak vyjádřeno, nadhodnota bude určovat naše ekonomická východiska ještě dlouho poté, co se její schopnost korumpovat horní desítky procent vyčerpá a zůstaví jim pouze stud. Tak jako indoktrinací se prohlubující náboženská psychóza, jíž graduje zpětně racionalizovaný nelad mezi vnímáním a realitou, zakládá svérázný druh lidí zcela oponentních každé přísnější metodologii a pojmu metodologie vůbec, zvnitřněná volnotržní konfese oddávající se prolhaným stereotypům o vlastní spravedlnosti zůstavuje recyklát poruchy: „přízračný kapitalismus“, řečeno s Hauserem (Michael Hauser - Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků).

Hodnocení legendy opředené mystikou a sotva srozumitelné positivistickými prismaty moderního člověka je vždy povýtce intimní výpovědí o sobě samém. Objektivně jsme totiž nuceni uznat, že samotná zmínka o zázracích devalvuje historicitu biblického Ježíše, jehož pouhá fyzická existence, pokud jde o jednoznačnost pramenné základny, nevyniká zrovna ostrými konturami. Nepsali o něm doboví historici, nezanechal po sobě tisíce mrtvých ani desítky spisů a jak dokládá dlouhá tradice filologických polemik o literární genezi jeho legendy, jen s docela kreativní shovívavostí povrchních rychlofanatiků můžeme nevnímat (přirozenou) dějovou nejednotu mezi „paměťmi“. Křesťan vystavený učenému kritikovi konsensuálního kompendia římskokatolické církve bude vždy zdůrazňovat duchovní jednotu textů a hnutí, které s ohledem na svůj dalekosáhlý význam a nebývalou míru definovatelnosti na startu, vymykající se obvyklé rozhádanosti revolucionářů, muselo být iniciováno osobním vzorem skutečného člověka. Tato síla původního hnutí, zachycená v evangeliích, dodnes fascinuje, ačkoli důvody ke „spáse“ se v čase masově mění proměnou utrpení. Ano, i utrpení. Nedávno jsem byl jedním křesťanem rozšafně poučen o kardinálním významu utrpení jako nejhlubší motivace každého životního tématu, třeba odborného. Prý zabývá-li se naturalizovaný filosof Tvrdý diskutabilním údělem subjektivistické hypotézy o identitě individua, musí být jeho zaujetí poháněno nějakým traumatem. Kdybych tento laciný účelový předsudek měl extrapolovat, vyřídil bych jím každou svědomitou práci rozumu na těchto otázkách a mohl tvrdit, že třeba akademická produktivita neurovědce Jiřího Horáčka takřka celá vyvěrá z bolesti. Ponechám bez většího komentáře, že filosof Tvrdý je pouze jedním výhonkem z rozrůstajících se řad tohoto směru, který je při nejmenším tak starý ve světě, jako indická filosofie, a tak starý v Evropě, jako Berkeley. Od pohledu laskavý a spíš než křivdami vínem se povzbuzující Searle položil otázku sestrojitelnosti umělé inteligence ve smyslu ekvivalentním mysli vzniklé evolučně, aby tato výzva s mechanickou nevyhnutelností vyvolala pochyby o ontologické relevanci sebeprožívání jako takového. Nejchytřejší hlavy se tomu věnují po generace. Nejsou traumatizovány, jsou fascinovány. Byl to Nietzsche, kdo si jako první udělal program z podsouvání traumat a vykládání filosofických směrů na fyziologickém a pseudofyziologickém základě. Dokonce z tempa a základního rytmu jazyka uhadoval nejsměrodatnější vlastnosti národa (Mimo dobro a zlo). Hodnoceno vlivem jeho názorů se zřejmě leckdy trefil s odhadem, protože strava, terén a podnebí nám obecně připadají jako ty nejdůležitější determinanty vitality. A právě tak se shodnu s křesťanem, který jako pohnutku nekřesťanských spekulací podsouvá nám neznámé trauma, na tom, že otřesný zážitek může vydávat zdánlivě ušlechtilé plody daleko v budoucnosti a nabalovat na sebe zmatené přívržence převratného vědění. Jenomže nepodobá se taková výtka až příliš těm, které uštědřil Nietzsche samotným křesťanům? „Vzešli jste z utrpení“, dalo by se shrnout téměř celé jeho protikřesťanské dílo. A právem: popravdě jsem se mezi vyznavači Kristovými jen málokdy setkal s fascinací; většinou jej vyznávali strategicky v souladu s vnitřním klidem a jeho nároky, jak jim byly vyjeveny v konfrontaci s nekomfortním životem. „Obráceným“ se člověk stane tak, že zapadne v komunitě „obrácených“, takže celá dynamika „obrácení“ funguje jako tautologie vzájemného orientačního utvrzování uvnitř komunity. Kdo jako „obrácený“ není uznán v hierarchii Písmo vykládajících autorit, může sotva sám uvěřit tomu, že se mu obrácení povedlo. Aby se znovuzrození povedlo, musí být znovuzrozený integrován do komunity v souladu s tím, jak tato komunita smýšlí a jedná v daném prostoru a času. Tomu se musely přizpůsobovat i misijní výpravy do Afriky a na Dálný východ. Na svět aplikované křesťanství se vnitřně větví také politickými východisky, jestliže nechceme dát zapravdu pouze jedné z kultur a tvrdit například, že hnutí Gustavo Gutiérreze je marxistická hereze. Křesťané se dohadovali o podobu světa nejen celý středověk, ale nemají jasno dodnes, protože jsou napřed lidmi a teprve potom křesťany, tudíž nutně reagují na specifické podmínky své existence, zkušenosti a potřeby. Z těchto důvodů bych byl velmi opatrný v přejímání východisek od „zasvěcených“, i kdybych Mesiáše fyzicky potkal; ne proto, že bych se považoval za lepšího, ale abych si jeho příklad udržel neporušený. Filmový Ježíš metaforou mapy poskládané z charakterů obrácených k věčnému životu (S02E08) sám předjímá fragmentaritu každého následování; jeho oběť je přece vykoupením z rozkladné tendence hříchu, absolutní cenou za naši neabsolutnost. Seriálová „fanfikce“ The Chosen je skvělá právě v tom, jak plasticky zachází s jeho odkazem a z nesrozumitelné legendy tesá nové vizuální evangelium. Ježíš je tu na kinematografické škále inovován několikrát. Už to není zavedený árijec, je společenštější a větší prostor než v dosavadní kinematografii je věnován zázrakům, které jsou doprovázeny nesdělitelnou interakcí s kajícníkem. Celkový stav seriálu přisuzuji kongenialitě jeho autorů s Ježíšovým poselstvím a přiznávám mu nakonec 100 % účin v tom, co je zřejmě jeho záměrem: podat evangelium co nejvěrněji. / NEJOBLÍBENĚJŠÍ EPIZODY: S01E03, S01E04, S01E05, S01E08, S02E01, S02E02, S02E03, S02E06, S02E08.

·         Bába živící se poskytováním noclehárny pro pouliční povaleče sedí před svou barabiznou luštíc křížovky, a když vyzve našeho právě vycházejícího ožralu, aby si konečně našel práci, ten jí odvětí, že už ji má: zabíjet šváby v tom jejím baráku. Tento obraz slouží k ilustraci politické imbecility toliko majetkově disponovaného kapitálu, který sotvakdy jako řešení společenských problémů navrhne něco jiného než individuální zodpovědnost a snahu, aniž by měl o co tyto pojmy vůbec opřít na základě vlastní životní praxe. Takové lidi potkáváme, narazíme-li na tu část podnikající populace, která se ve svém oboru obejde bez iniciativy a bez větších rizik vydělává držením aktiv cyklicky monetizovatelných jaksi z podstaty toho, kde jsou a čemu slouží. ·         „May I ask you the same damn think, people are always asking me?“ „Like?“ „Like what do you do?“ „I drink.“ Chceš-li ode mě definici toho, čím jsem a co mému životu dává společenský smysl, vrátím ti hodnotu: UNIKÁM TVÉ SCHOPNOSTI MĚ ONTOLOGICKY LEGITIMIZOVAT. Proč? Protože svět definující lidskou existenci na základě její společenské upotřebitelnosti právě proto selhává, a není tedy divu, že s touto zápřahovou filosofií zklamal tolik promrhávajících se talentů. ·         SCÉNA S BOHATOU PŘÍTELKYNÍ: I když má velkou touhu po opojení, první dá jí. Je mu to samozřejmé. To je on. A to ona ocení, vidí-li, že se někdo může opájet i jejím štěstím. o   TATÁŽ SCÉNA DÁL - I když ona chce utéct ze svého světa, o jeho svět nestojí, a on nestojí o její. ·         Hereckými kompetencemi podat ty situace vydatné jako máloco a dodnes mi nic tak nepřiblížilo dobrovolný sociální propad alkoholika z odůvodněného, aniž exhibicionistického odporu k tomu, co znamená střízlivost. Prošlo časovou zkouškou na výbornou. Sám lituju, kolik energie a informací nesených pozabíjenými buňkami jsem alkoholu obětoval, kolik repetice si to pak vyžaduje při styku s týmiž informacemi a kolik jich je nenávratně pryč. I když jsem nikdy necílil na dno, alkohol mě právě tak jako většinu alkoholiků sociálně neproblematizovaných obíral o zdroje. Proto moje nadšení filmem není vedeno slepým úžasem nad moudrostí bezprizorních vyznavačů neplánu. Vím, že jsou moudří a je jim to k ničemu. ·         CITACE BEZ VÝKLADU: „I don't see what you see in that guy.“ „He's as right as any of us.“ (říká denní barman, zatímco si leští brýle) / „You act like some real blue blood, a royalty.“ „I wasn't aware of that. Thank you.“ „Noticed, that you're class too, baby.“ „All right.“ „I gotta tell you something.“ „If a man came by with a fifth of whiskey, I'm afraid I'd go with him.“ / „You know somebody laid down this rule, that everybody's gotta do something. They've gotta be something. You know, a dentist, a pilot, an arc, a janitor, a preacher, all that. Sometimes, I just get tired of thinking of all the things that I don't wanna do. All things that I don't wanna be. All places that I don't wanna go, like India, like get my teeth cleaned. Save the whale, all that. I don't understand that.“ / I know the treasure of my escape. / „Do you need a drink? Yeah, like a spider needs a fly.“

Dodnes mám v paměti, jak Žižek kdesi vypustil, že Orwellův literární odkaz opravdu nesnáší, a i když jsem ani neměl čas doposlechnout důvody, nemyslím, že budu daleko od pravdy, podpořím-li toto znechucení z Orwellova díla s odůvodněním, které je docela nabíledni. Orwellova doleva kritická tvorba posloužila a bude sloužit antikomunistům proti každé aspiraci po troše pořádku a veřejné kontroly nad některými výkony a statky. Kdejaký rázem intelektuální blb, co si udělá čas pro těch ani ne sto stránek hrůzy, má Orwellovou docela neúmyslnou zásluhou pohodlnou omluvu pro každou liberální zlodějnu a dehonestaci státu. Ještě víc se tu shodnu se Žižkem, pokud si někde přečtu nebo poslechnu, že Orwellova dystopie nastala v socialistickém Československu, takže s ní vlastně dotyčný prodělal vlastní zkušenost. Takové srovnání mi okamžitě vyzní jako absence nejmenší zkušenosti s knižní předlouhou, stejně jako přirovnávání komunistické totality k nacistické vyhlazovací mašinérii pochází z hlav nejen nacismem, ale nezřídka i komunismem zcela minutých. Komunismus byl bláhový a hloupý, zatímco nacismus byl uvědoměle temný a destruktivní proud politické filosofie, a pokud i pamětník komunismu chce tuto na světy vzdalující odlišnost podceňovat, patrně sám za komunistů mnoho netrpěl, nebo dodnes neslyšel, co se dělo za kapitalismem vyvolaného a kapitálem poháněného nacismu. / Samotný film podle mě dává nejlepší prostor těm pasážím, kde se ke slovu dostává mnohem širší výklad fenoménu moci v poměru k otázkám svobody, pravdy a autenticity citu. „How does one man assert power over another?“ „By making him suffer.“ „Exactly. Obedience is not enough. Power is inflicting pain and humiliation. Otherwise, you cannot be sure. Power is tearing human minds apart... and putting them together again in new shapes of your own choosing.“ „A také vy jste vůlí k moci, a jinak nic.“, připomněla se mi právě tak exaltovaná a do moci masochisticky zamilovaná pasáž z Nietzscheovy nedokončené Vůle k moci. V tomto nekonečném obdivu k moci je kus železného zákona oligarchie i uhranutí válkou pod návalem propagandy. Válka nám prostřednictvím moci, která ji sama vyvolala, aby nás mohla zdánlivě chránit, vnutí takový postoj k situaci, že se jejím vzýváním definitivně přibližujeme ke svému smyslu a dovršujeme vlastní účel. Cynismus tímto stavem zruinované psychiky, v motivaci jeho oběti ulevit si od svého selhání, ty dosud neporažené chce získat na svou stranu a přesvědčit je, že mohou milovat vlastní ponížení, jemuž se zatím pouze z donucení podvolili, protože stačí pochopit jakousi jim skrytou podstatu. Kinematograficky bych 1984 přiblížil k Threads (1984) a k Tarkovského pozvolnějšímu dialogovému vyprávění. 80 % mu za mě určitě přiznávám i do budoucna, třebaže záběr na součet mazaný po stole by podle mého klidně mohl být poslední.

Ve fyzice bychom člověka ujařmeného závislostmi mohli přirovnat k implodující hvězdě. Dostane-li se jeden z vyhledávaných požitků do eminentní pozice diktátu nad vůlí, vtahuje do sebe, průběžně degradovaný, životní projekt jednotlivce jako jeho osudová idée fixe. Dokud spolu závislosti, v jejichž vleku nějak končíme všichni už tím, že jsme vystaveni volbám, kterou z potřeb preferovat na úkor jiné, mohou nějak ekvilibristicky soupeřit o naši pozornost, aniž by zároveň rapidně destruovaly jak naši tělesnost, tak náš veřejný obraz a schopnost společensky fungovat, jsme „nezávislými“. Našimi závislostmi pak budou emoční a existenční náplně všemožných vztahů a samozřejmě nějaká ta na uzdě držená nebo alespoň v sociálně přípustných mezích korigovaná nutkání: od kofeinismu po zvrhlé večírky. Muži, překonáváním odporu k nimž si Marion obstarává drogu, jsou právě tak posedlí sexualitou, že takřka všechno, čemu se věnují před večírkem, provází očekávání další dávky a existenční příprava, v jejich případě projektovaná dlouhodobě a prováděná seriózními prostředky. Osamělá Sara prahne po společenské pozornosti a aby samotě unikla, bláhově se vydá felčarskému dieto-průmyslu, aby z ní udělal celebritu a z trosky v křesle před obrazovkou farmaceuticky uhnětl onu sakrální entitu celebrity na obrazovce. Jak možnosti lidského života s každým rokem technologicky rostou a zbavujeme se přísnějších determinací jednotlivcovy společenské role, získáváme čas a jiné kapacity propadat determinacím následkem k těmto volbám nepřipraveného individualizovaného rozumu. Průměrnému rozumu takto emancipovaného jednotlivce totiž chybí empirie a prozíravost číst v nebezpečenstvích zběsile inovativního světa požitku, jehož ústředním krédem a testem je memento úspěchu, jakási vize smyslu v oparu všeobecného lopocení, blouznivého vyznávání a rozptylování. Nenarodil se pro lopatu, armádu, vládnutí, bídu… Narodil se, aby sám sebe „co nejúspěšněji“ zužitkoval… A samozřejmě neví. Nebyl tam, kde být teprve má, aby věděl, kam co vede, a teprve zjišťuje, nakolik záludný, vedle mnohem zřetelnějších rizik triviálních závislostí, může být sebeklam o sebeovládání.