Idego

Ryzí city, silný téma, skvěle zahrané, navíc s krásnou hudbou. Kdybych měl něco vytknout, děj působí šroubovaně. To mi většinou u filmu dost vadí, ale tady jsem se nechal tak pohltit emocema, že mi naopak nějaká šroubovanost byla úplně jedno. Místo hledání problémů ve scénáři jsem zapomněl na reálný svět okolo a na chvíli existoval jenom v katarzní rovině síly okamžiku a bezprostředního soucitu s postavama.

Už kdysi po traumatu, který mi přivodilo sledování celého P'tit Quinquina, jsem tušil, že Dumontův styl nebude moje krevní skupina. Přesto jsem se po letech nechal pod příslibem břítké satiry mediálního prostoru nalákat na France. Bohužel jsem ale dostal jenom to, co už od Dumonta důvěrně znám: nesnesitelnou nudu s postavama naprosto k vyliskání, kde ani při tom nejvyšším mentálním nasazení nedokážu odhalit nic, co by mi pomohlo dívat se na to s odstupem a odhalit v tom jakýkoliv oceněníhodný, natožpak příjemný aspekt. Nevidím v tom ani sofisitkovanou satiru, ani výsostnou stylizaci, ani zábavnou absurditu, jak to umí v podobně dead-pan laděných snímcích třeba Quentin Dupieux nebo Peter Brosens s Jessicou Hope Woodworth. U Dumonta prostě jenom trpím. Dumonta už nikdy.

Působivý komorní film o ztrátě a hledání naděje. Je dojemný aniž by byl lacině podbízivý, emoce nechává pěkně pomalu plynout a dozrát v divákovi, pracuje s nevyřčeným. Má neotřelý scénář s fantasticky poetickým a místy až filozofickým Lucasovým monologem, v němž se mísí vyzrálost s křehkostí a jehož čistota a schopnost introspekce zaráží do sedačky. Děj i dialogy jsou nepředvídatelné a skáčou z místa na místo jako Schnittkeho symfonie, přitom jsou bez jediného klišé a stále tvoří funkční celek. Před herectvím Paula Kirchera, kombinujícím rošťáctví s rozervaností, nelze než smeknout, a zdatně mu sekunduje raněná, přesto pro rodinu silná Juliette Binoche, ze které nejde spustit oči. To všechno spolu s pomalým tempem, tklivou hudbou, atmosférou zimního venkova a místy nápaditou kamerou tvoří nesmírně emočně silný a zároveň esteticky hodnotný zážitek. Nemám co vytknout.

I když odhlídnu od nízkorozpočtové kamery, nízkorozpočtově příšerné hudby a herců na úrovní školní besídky, celý scénář je jenom patetická sračka s pár hloupýma vtipama, jejíž hlavním smyslem je dát záminku pro natočení pedofilního soft porna. Chvílema jsem si říkal, jestli je tohle ještě legální. Cítím se tím filmem zneužitý sám.

Je to taková pohádka o cholerickým jánošíkovi, pro mě osobně milá z hlediska jazyka, protože slovenština dává Lacově postavě extra šťávu, ale bohužel to není nijak chytrý, natož převratný dílo hodný zvláštního zřetele. I když jsem na to šel s velkorysým naladěním a malým očekáváním, odcházel jsem hodně zklamanej. Že Godla s Fischherem hrajou jak z ochotňáku, vem čert. Horší je, že zápletky komických situací sklouzávají do grotesky a jsou strašně, ale opravdu strašně jednoduchý, blbý a navíc repetitivní, takže i ten zlomek řekněme úsměvných aspektů (o vtipu mluvit nelze) se vyčerpá v prvních minutách a zbylou hodinu a půl už není kde brát. Například vtipné má být, že někdo vezme do ruky dildo. A to je všechno. Jenom ho vezme do ruky a překvapeně se na něj podívá. Ochochó, dildo! No to je ale řachanda. Nebo že Laco zaječí "si jebnutý?!" Poprvé možná úsměvné, ale dvacáté "čo ti jebe" nebo "kurva" samo o sobě taky komedii neudělá. Krom toho, že to není vtipný, to dál sráží ta otřesná plejáda klišé a stereotypů – v čele s tím o dobrosrdečných, ale hloupých Cikánech, kteří pochopitelně kradou, a zdatně jim sekunduje ten o gayích s afektovaným hlasem a obligátním malým pejskem. To jsou patrně nezbytný archetypy pro jakékoukoliv mainstreamovou "komedii" z našeho tzv. kulturního okruhu. Jelikož je Lacova žena zdánlivě emancipovaná a bere svůj život do vlastních rukou, mohlo by se zdát, že chybí další klasický stereotyp o hloupých ženách od plotny, které jsou zároveň nesnesitelně protivné a zároveň bez nich nelze žít. Její postava je ale v podstatě opět čistou karikaturou, jejíž existence se omezuje na to, že chce opravit šicí stroj a naštvaně odchází s kufry k sestře. Tu protivnou část archetypu pak obstarává ředitelka muzea. Taky mně vyrazilo dech, že tvůrcům dneska nepřijde nevkusný dát do filmu nezakrytě glorifikovaný archetyp obětavého rudoarmějce, který s úsměvem na tváři hrdinsky padne za ostatní. (Že má Slovensko k ruské propagandě blízko je jedna věc, ale dívat se na to takhle ve filmu v kontextu války na Ukrajině je přímo nechutný). Halt mainstreamová komedie bude vždycky zrcadlit nálady a očekávání společnosti a jakkoliv snad ani z definice žánru nemůže být umělecky hodnotná, nemusí nezbytně být blbá. Snad se někdy dočkáme i času, kdy se obejde bez kopání do menšin. Letos to ještě nebude.

Akční hollywoodská pohádka pro masový publikum se všema náležitostma. Nevadí mi, že je to historicky nepřesný. Nevadí mi, že Mel Gibson mluví jakýmsi kill-me-please hybridem skotštiny. Vadí mi klišé, kýč, hloupý vtipy, ždímání emocí, scénáristický zkratky, povrchnost a šablonovitě jednorozměrný postavy karikující dobro a zlo.

Dvě a půl hodiny prošumělo a ve mě Il Boemo nenechal o moc víc než pocit jakési plytkosti a sledování laciné kopie Formanova Amadea - včetně jedné scény okopírované až nepříjemně. Když se řekne dobový sociální drama, který se zabývá postavením žen, zní to nadějně, ale Il Boemo prostě nějak nemá šťávu. Vůbec jsem se do toho nedovedl ponořit a osudy všech postav, jakkoliv pohnutý, se mi ani trochu nedostaly pod kůži. Ve výsledku je to takové načančané meh. Český film roku 22 je za mě jednoznačně Arvéd.

V jednotlivostech trefné, ale na sledování strašně, straně nudné.

Červená knihovna o dvou párech teenagerů, který svrbí pekáč. Čekal jsem víc.

Idea seriálu s autistickou hlavní hrdinkou je super, ale ne zas tak originální (na Netflixu už vůbec ne: Atypical, Good Doctor...), a tohle konkrétně je tak strašně prvoplánová telenovelově povrchní slaďárna, že víc než jeden díl nedám.