Idego

Kdyby mi před projekcí někdo dal dvouhodinovou filmovědnou přednášku o tom, čím byl Kane tak revoluční, asi bych dovedl víc ocenit všechny ty formální lahůdky, nad kterýma se všichni rozplývají, ale jelikož jsem se nemohl dojmout nad něčím, co v tom filmu nevidím, bylo to pro mě prostě starý tuctový hollywoodský drama poměrně o ničem a nehodné zvláštního zřetele.

Další z řad cinefilních do sebe zahleděných onanií bez obsahu. Mank není nic jinýho než film v roce 2020 natočenej tak, aby věrně vypadal jako z roku 1940 a vzdával hold zejména Občanu Kaneovi a jeho technikám. V tohmle ohledu úspěch, opravdu to vypadá jako starej film, dokonce mysleli i na takový detaily jako hodit do rohu cue marks. Už ale bohužel zapomněli, že kromě té formální stránky by to taky mělo o něčem být, a tady narážím na svůj limit. Je mi úplně jedno, jak je to formálně dokonalý, když to je nesnesitlně nudný. Kdybych neviděl Kanea a neznal aspoň základní historický souvislosti, bylo by to určitě ještě horší, ale i tak jsem dobrou třetinu filmu nevěděl, o čem tam ti lidi kurva mluví, a byla to pro mě pozérská nuda o hovně, kterou sledovat bylo na vyškrábání si očí. Očekávám, že dostane miminálně 10 Oscarů jako třeba Irishman nebo další nudné a prázdné "pocty Hollywoodu", co se poslední dobou točí.

Hezké poselství, ale přes všechny ty krásné postavičky, příšerky a další vizuální nápaditosti, na které jsme od Ghibli zvyklí, mi to přišlo repetitivní a nudné.

Kýč.

Určitě nedoporučuju sledovat místo seriálu. První i druhý film jsou jenom zhuštěný seriál osekaný o dvě hodiny celkové stopáže a je to na tom dost znát. Některý scény zůstavají nedovysvětlený, ztrácí se souvislosti a občas dokonce pokulhává i návaznost děje. Dobrý leda jako recap před dlouho očekávaným třetím filmem Dawn of the Deep Soul, který vyšel místo druhé série. a na seriál přímo navazuje. Jestli seriál neznáte, na Journey's Dawn a Wandering Twilight se vykašlete a koukněte místo nich na něj.

Podle synopse to mělo být drama o comingoutu v represivní konzervativní komunitě, reálně se ale ve filmu nic neděje a emočně je to totálně ploché. Místo abych s Davidem prožíval nějakej vnitřní konflikt, vzrušení z objevování světa venku, bolest první lásky a tragédii AIDS, nudím se s ním v domově důchodců. Všechno tzv. drama se tu řeší náznakem, což v jiných filmech dovede budovat napětí a nechat ty emoce vřít místo na plátně v divákovi, ale tady ty náznaky nedělají nic. Navíc to není film čistě o comingoutu v konzervativní náboženské komunitě, ale je to i o vykořeněnosti přeživších holocaustu a vykořeněnosti imigrantů, což by se teoreticky mohlo vzájemně umocňovat (a asi to tak tvůrci i chtěli), ale mně přišlo, že si to neumí vybrat a už tak řídký materiál se tím dál rozmělnil na nefunkční štěky bez síly. Ten film je jak klacek, kterým tvůrci rýpou do mršiny u cesty a doufají, že se pohne. Taky mně silně nesedlo, že Davidovi má být nějakých 17, ale Samuel H. Levine vypadá spíš na 30. Hořkou tečku tomu dala závěrečná věta jakože moudrého rabína, která byla tak klišoidní, že jsem až poskočil. Dovedu si představit, že někoho to nadchne a ta atmosféra i styl vyprávění jim naprosto sednou, ale pro mě byl Minyan dvě hodiny nudy s až příliš mnoho klarinetovými sóly.

Pomalu plynoucí, okořeněný troškou erotickýho teasingu, a místy strašně svíravý. Dějově se to odvíjelo jinak, než jsem si ze začátku představoval. Určitý motivace postav, který mi přišly jako chyba scénáře, se později ukázaly jako součást nenápadně rafinované hry s divákem. Moc se tu toho nenamluví a hlavní drama se odvíjí spíš na poli pohledů a náznaků, což tomu přidává na působnosti a hlavně intimitě. V tomto ohledu taky patří velký uznání hlavnímu hrdinovi za jeho herecký výkon. Další příjemný překvapení letošních Mezipater.

Čekal bych nějakou provázanost s Nicht der Homosexuelle ist pervers, ale Bruce LaBruce si od Rosy jenom vypůjčil název a tentokrát už nenatočil jenom béčkovej film s porno scénama, jak točí rád, ale už jen a pouze pornofilm vč. typicky pornofilmové parodie na příběh (a malé aluze na Smrt v Benátkách). Hledat v tom hloubku je asi zbytečný. Porno je fajn, ale nevím, proč ho vydávat za film a předstírat, že to je něco víc než jenom porno. Ze stejnýho důvodu nechápu, proč pořád čtu v synopsích, že jsou LaBrucovy filmy provokativní a šokující, protože porno samo o sobě šokující není a nic jinýho v jeho filmech nevidím. Když se toho porna vzdá, dopadne to zase nemastně neslaně jako jeho Svatý Narcis, kterej pak není ani vzdáleně šokující už vůbec ničím. Z lásky k trash filmům a asi marné naději, že ještě někdy natočil něco tak super jako Hustler White, možná dám Brucovi ještě někdy šanci, třeba s No Skin Off My Ass, ale teď u mě má zas na dlouho utrum.

Bruce LaBruce už asi nikdy nenatočí nic tak kouzelně ujetýho a vtipnýho jako Hustler White. Další jeho filmy byly napůl telenovela, napůl porno, a tohle je variace na to samý, akorát už tu není ani to porno. Použít jako základ expoitačního filmu legendu o sv. Šebastiánovi a její übergay rozměr a okořenit to twincestem rámovaným béčkovým dramatem sice zní jako super ujetej nápad a recept na natržený bránice, ale Bruce se tu – hlavně na svoje vlastní poměry – držel v explicitnosti i ujetosti dost zpátky na to, aby to bylo provokativní a/nebo vtipný. Tohle by zvládlo urazit leda nějakýho hardcore katolíka a jakkoliv je z toho snaha o tu béčkovost a sebeironii cítit skoro až fyzicky, vtipnej tu byl jeden jedinej moment ("That's different, we are family"). Zbytek byla natahovaná zívačka, shock value nula. Kdybych si nekoupil permanentku na Mezipatra a neměl pocit, že ji musím vytěžit až na kost, asi bych to ani nedokoukal.

Pásmo mluvících hlav, které na necelé hodině a půl proplouvají 20. stoletím a kombinací osobních příběhů a faktických poznámek přibližují, jak se žilo LGBT lidem v US před rokem 1969. Na můj vkus to ale nejde dost do hloubky. Pokud o historii hnutí za občanská práva už něco víte, tenhle dokument vám asi nic novýho neřekne. A bohužel mám pocit, že nebude velkým přínosem ani pro ty, kteří naopak o tomto tématu neví nic, protože neposkytuje z dnešního pohledu potřebný jednotící rámec, který by ty jednotlivý příběhy a informace dával do širšího kontextu doby. A bez toho kontextu divák zákonitě nemůže plně chápat a docenit, jak významná a/nebo přelomová ta která událost byla. To samozřejmě není chyba tvůrců, protože to je film určený americkému publiku v roce 1984, které má ten big picture buď osobně nebo zprostředkovaně zažitý. Z pohledu střední Evropy v roce 2020 ale není Before Stonewall dostatečně komplexní.