Idego

No tak to jsem se zas nechal místním hodnocením napálit. Hlavně dětští herci tu příšerně přehrávají a od první scény je to jen kolekce takovýho toho tradičního českýho televizního "humoru", který bych jízlivě popsal asi jako "obyčejný" nebo "laskavý". Jasně, je těžký očekávat od díla snažícího se zachovat věrnost historickýmu románu nějaký moderní scénáristický odvaz, ale "vtipy" založený na tom, že si někdo přes varování přepepří polívku, takže o pár sekund později ostentativně hltá vodu, nebo dokonce že někdo řekne psovi "ty jezuito", je fakt cringe na úrovni Petra Novotnýho. Jestli to jsou originál "hlášky" z knížky nebo si to a tomu podobný scény tvůrci domysleli, je celkem jedno. Výsledkem jsou momenty, kdy je mně až trapně z představy, že to někdo napsal a myslel si, že je to vtipný. Dovedu si představit, že nějaká babička s vnoučatama se u toho příjemně společně pobaví, ale pro mě tohle není. Sledovat to šest hodin bych zvládl leda po lobotomii.

Přepálená emoční ždímačka plná klišé. Eastwood točí prakticky jenom emoční ždímačky, ale většinou se mu daří držet to na uzdě a nepřekračovat hranici, kdy bych místo soucitu s postavou obracel oči v sloup a říkal si srsly. Tady se to nepovedlo.

Zanussiho filmy věnující se spíš morálním dilematům moc nestárnou. Tady pro mě bylo těžší se do postav naplno vzít, protože zub času se na výrazových prostředcích už trochu podepsal. Líbil se mi ale jejich postupný vývoj. Oba se vyrovnávají s traumatem války a postupně si, opatrně, zkoušejí připustit, že by možná mohli být šťastní, a sledovat ten vývoj bylo působivý i bez toho, aby mě to rozbrečelo. Příjemný překvapení v nabídce Netflixu.

Horrorově mysteriózní stránka filmu není dost dobrá na to, aby vyvolávala pocit strachu a napětí, ale není ani dost béčková na to, aby byla aspoň vtipná, takže ve výsledku je prostě jenom meh. Naštěstí jsou tam jiný místy dost vtipný momenty, pěkně si to střílí ze světa galerií a vysokýho umění a Jake Gyllenhaal je prostě perfektní. Jako oddechovka dobrý.

S Greenawayem jsem začal úmyslně jedním z jeho přístupnějších filmů a setkání to bylo víc než úspěšné. Bavily mě ty krásně komponované záběry připomínající barokní obrazy, ty i na baroko přehnaně zdobné kostýmy, symbolika a překvapivě i děj, který jsem u Greenawaye vlastně z definice nečekal, natož s tak zajímavým vývojem v dynamice powerplay. Nad to nadevšechno mě ale film dostal dialogama. Postavy do sebe prakticky nonstop jedou jízlivýma barokníma urážkama, který střídavě skrývají za fasádu pseudozvrořilosti a květnatých slovíčkek nebo do sebe rovnou bez milosti šijou arogantní hejt, a tuhle nesmírně zábavnou změť bitchy campy shadingu ještě přikořeňujou sexuálníma dvojsmyslama. “Geschmacklos. Like your coat.”

Postupné budování atmosféry a někdy i celkem dobré dějové zvraty zabíjí logické nedostatky, scénáristické zkratky, zjevná vykonstruovanost a ve výsledku i předvídatelnost děje. A když je film takhle scénaristicky tupej, může pak mít sebelepší námět, herce, hudbu, cokoliv, ale ve výsledku si z něho odnesu jenom pachuť té šroubovanosti. A tady se šroubovanost dá rovnou stáčet. [Potenciální spoilery] Kamion zatroubí zrovna když je to nejmíň vhodný, mobil zazvoní taky zrovna v momentě, kdy to protagonista potřebuje nejmíň (mobil tímto způsobem použit dokonce 2x!), jasná stopa v záběru tak strašně obviously září, aby se to divákovi přímo vpálilo do sítnice, ale policajti si jakože ničeho nevšimnou, aby mohli být později "překvapení" a mohlo dojít k "vývoji" a "zvratu", a třeba když se poprvé objeví ta píšťalka, tak je taky naprosto jasný, k čemu bude sloužit, a moment, kdy se to stane, taky víme dobrých 30 sekund předem. Pak už vlastně ani nepřekvapí, že rozuzlení přichází v podobě naprosto nepřirozenýho monologu záporáka k "vyšetřovateli", ve kterým detailně popisuje svoji motivaci a modus operandi, aby divák mohl spočinout úžasem nad dalším dějovým zvratem. Už chyběl jenom Hercule Poirot a všechny postavy sesazený v obýváku u krbu... [Konec spoilerů] Takže ve výsledku se první třetinu film vlastně jenom rozjíždí, napětí se sotva stihne budovat a hned potom začnou tyhle klišé a dei ex machina. S každým z nich to napětí pak mizí a naopak přibývá frustrace z pitomosti. Za 2,5 hodiny toho už má člověk plný zuby, atmosféra je v prdeli a zůstane jen ta nasranost z toho, na jakou kravinu se to tak dlouho díval. Ano, jsou daleko horší detektivky a je těžký natočit ne-tupou detektivku, když je detektivka tupá už z definice žánru, ale i tak jsem od režiséra Next Floor a Arrivalu čekal víc.

Vastně jsem od toho filmu moc nečekal a představoval jsem si, že to bude tuctový film o zakázané lásce, kterých jsme viděli už desítky. Moffie je ale daleko kompexnější, vícevrstvý příběh o mladým citlivým kluovi, kterej žije v silně rasistické, homofobní společnosti, vyrovnává se s tím, že je "vadnej", a teď má ještě jít do války, ve kterou nevěří, kterou si nevybral a ve které má ve jménu té samé homofobní společnosti, která ho nepřijímá, zabíjet. Hned na začátku mě dostaly mrazivou hudbou podkreselný záběry na vlak sbírající rekruty a otevřený výjevy rasismu na nádraží. Působivý, místy silně svíravý raw drama, u kterýho mi nejednou nebylo dobře. Zásadní roli tu hraje originální soundtrack, kterej tu tíseň a vykořeněnost umocňuje na entou. Takhle použitýho Schuberta jsem ještě neslyšel. Po zhlédnutí jsem se taky hned vrhnul do hlubšího zkoumání historie Jihoafrické pohraniční války a hned potom taky do knižní předlohy, která se na rozdíl od filmu věnuje krom vojny i Nicholasově dětství, dospívání a hlavně vztahu k jeho macho otci. Byl jsem ale překvapenej, jak dobře i přes všechno zjednodušení a osekání dovedl film zachytit z knížky to podstatný. Takže i z hlediska adaptace úspěch. Každopádně knížku doporučuju všema deseti.

Chápu, co se básník snažil říct. Mělo to být nahlédnutí do otřesené mysli vyrovnávající se s tragédii, kterou si ani nechce/neumí připustit, a obávající se následků. Opakované záběry na skejtující mládež mají být jakože myšlenkový útěk z reality, daydreaming o světě, kde se nic špatného nestalo. Ty tupý dialogy o ničem jsou tak taky udělaný schválně, protože opět víme, že za tou pěnou dní je mladej kluk v mentálním šoku. A do toho chudák ještě dospívá, rozvádějí se mu rodiče a zažívá první lásku. A to všechno má být jakože v kontrastu s tím, jak pod povrchem zcela implicitně bublá ten vnitřní rozkol a trauma... Bohužel se mi podařila interpretace, ale naladit se na to emočně naopak vůbec ne. Nevím proč, nápad to byl dobrej, ale prostě to šlo mimo. Takže pro mě osobně ve výsledku jenom mix otravné hudby a natahovaných dutých scén, kterej oproti všem očekáváním silně nudil i na 85 minutách. Sorry Gusi, třeba příště.

To si tak pustíš stand-up, že se pobavíš. A první půlku se občas zasměješ, ale zas ne že by ti smíchem tekly slzy, a říkáš si dobrá oddechovka, ale těch 87 % na ČSFD zas přehnali. Ale pak to začne být trochu dark, pak darker a v tobě pomalu čím dál víc trne a najednou se nedíváš na stand-up, ale seš uprostřed drsnýho dramatu na malé scéně, kdy ti herečka dýchá až za krk, zato ty skoro nedýcháš a ty slzy ti už tečou, ale smíchem to není. A pak se zase směješ a vůbec to není divný. Chytré, dojemné i zábavné stand-up divadlo o jedné holce, co byla jiná, o patriarchátu a o kaleidoskopu na Piccasově péru. A o slunečnicích. It's funny because it's true.

Jako nerakušákovi mně sem a tam chyběl kulturně-politický kontext a na 90 minutách je to chvílema i trochu nuda. Určitě by neškodilo trochu to prostříhat a soustředit se víc na záběry z místa na úkor některých mluvících hlav. Samotná pointa toho projektu je ale dost univerzální, a to jak národnostě, tak časově, takže vůbec nevadí, že se to odehrává ve Vídni před 20 lety. Hodí se vědět, co je FPÖ, ale aby si to člověk užil, není potřeba být odborníkem na rakouské politické dějiny. Takhle se dělá angažované umění.