TroiMae

Na jednu stranu je tato řada výjimečná svou celkem civilní autentickou atmosférou newyorské gay komunity 80. let. Je patrné i použití filtru, takže záběry dostávají jistotu patinu. Problém je, když se to zvrhne v Hostel a myšlenka jde do výlevky… Proč je závěr rozdělen na dva díly nevím, předposlední je tako psychedelický trip a poslední v podstatě takový půlhodinový videoklipem, byť hezkým. Řada pracuje s několika důležitými autentickými motivy. Jednak metaforou epidemie HIV/AIDS, jednak příběhem sériového vraha (v New Yorku v letech 1992–1993 - ale jinak vraždil od 70. let - tzv. Last Call Killer zabil a rozčtvrtil několik gayů, které vylákal z barů, dopaden byl v roce 2001, jeho povoláním byl zdravotní bratr na chirurgii) a hlavně autentickou a nadčasovou červenou linií k oběma tématům, tedy zoufalým nezájmem úřadů.

Skvělé herecké výkony, barvy, výprava, některé songy, působivé, ale i když mám rád muzikály, zřejmě mi k srdci přirostla více původní verze. Tahle zase může dílo oživit pro další generace, ale zajímal by mě spíš přímo divadelní záznam muzikálu než film, který je jeho „technikolorovou“ verzí. Ne, že by to nebylo působivé, ale trochu jako Čaroděj ze země Oz.

V každém asijském romantickém filmu musí aspoň jeden člověk (aspoň jednou) zemřít. A občas prší.