Idego

Tady nevím, jestli na piku jeli tvůrci nebo ti, kterým se to líbí, případně obojí, ale já nejel na ničem a tuhle videoartovou etnografickou onanii jsem si moc neužil.

Fakt nechápu, jak je možný, že Anderson točí všechny svoje filmy vlastně stejně, ale zatímco u Isle of Dogs a Grandhotelu Budapešť mně jiskří očička nadšením z té naivistické stylizace a směju se od začátku do konce, takovej všema milovanej Mr. Fox pro mě byl odjakživa meh a nechápal jsem, co na tom filmu všichni vidí, a tahle záležitost mě srala, srala, srala a ještě jednou srala od samýho začátku až do konce. Nebyl jsem se tu na tu jeho absurdní vlnu schopnej naladit. Hlavní postava je protivnej sebestřednej blb, tzv. "klukovské" baronoprášilovské abenteuer a la Cousteau mě taky spíš už jen konceptem nasere než nadšeně nostalgicky zaujme, a to nonstop drnkání na kytaru v portugalštině mělo být poetické jak přesně? Jediný, co bych tu kvitoval s povděkem, je možnost ten film chápat ne jako poctu Cousteauovi, ale jako jeho kritiku. Velkej pan uctívanej oceánograf a "ochránce přírody" ve skutečnosti pro dobrej záběr neměl problém týrat zvířata, vyhazoval dynamitem do povětří korálový útesy jen tak z prdele a šlo mu jen o to být za každou cenu slavnej, takže pokud ta Zissouova záliba v dynamitu a dojebaná sebestředná osobnost mají říkat, že Cousteau byl taky kretén, proč ne. Bohužel si ale myslím, že to v tom filmu ve skutečnosti není, že byl myšlenej jako laskavě poetická pocta, a že se v tom jenom snažím vidět něco, co by se mi líbilo, abych si líp obhájil dvě ztracený hodiny svýho života (pocitově spíš pět).

Pásmo absurdních dada skečů s dost ujetým, ale chytrým humorem a stylová hommage koženkovému kupé. Trošku pokulhává zasazení do rámce, ale na co vlastně absurdní film potřebuje rámec, že. Některý kousky zas tak vtipný nejsou, pár jich není vtipných vůbec, ale u většiny jsem se smál, občas i řval smíchy. Ty nápady a hlášky jsou pure genius. A je strašně příjemný zjistit, že něco tak originálního se může natočit i u nás. „Ale my přece nejsme dopraváci a navíc jsme v cizině!“ „Dopraváci jistě ne, ale také máme své morální povinnosti vůči celému světu.“ :)

Gospod postoi je kromě dramatu o postavní ženy v silně patriarchální společnosti i sociálním dramatem o zemi, kde jsou všichni chudí a nezaměstnaní, rodinným dramatem o ambivalentním vztahu matky a dcery a zároveň i komedií. To na první pohled zní jako toxický koktejl, na kterej už hodně filmů dojelo, ale tady to funguje překvapivě slušně. Petrunija prostě má všeho dost a rozhodne se, že si už nechce nechat dál srát na hlavu. Situace, který jsou na pozadí vlastně strašně smutný, tak místy působí až groteskně, což mě bavilo a dává to filmu civilní a neškrobený ráz. Hloubka mu ale taky nechybí a krom trefných dialogů se Petrunija nespokojí s tím příběh jen vyprávět, ale nechá nás v něm taky pořádně vymáchat. U scén sexuálního obtěžování a konfrontace s tlupou agresivních vylízanců ve mě vyloženě trnulo. Právě ten až fyzický pocit úzkosti z ve mě po projekci rezonuje nejvíc. A to tam takových momentů bylo jen pár.

Jelikož obecně nemusím muziály a na Starce jsem se rozhodl podívat jen kvůli tomu, jaká je to klasika, ani jsem nečekal, že bych z toho mohl být bůhvíjak nadšený. Že to ale bude takhle tupý a budu si to muset přehrávat zrychleně, abych to vůbec zvládl dokoukat, mě překvapilo. Starci na chmelu jsou dějově retardovaná romantická sračka se zápletkama a dialogama jak z té nejlacinější telenovely. Ale pozor, on to je muzikál! Tam přece není děj to nejdůležitější, řeknete si. Ony jsou tam i písničky a pěkný písničky to podrží! No jo, ale ony i ty písničky jsou tupý! Ty melodie jsou otravný a nápaditější texty by napsal i pacient po lobotomii. „Opakujme ta dvě slova, bosa nova, bosa nova“ - WTF???. Hopsání sem a tam a veselé výjevy kolektivní epilepsie na poli bych promyšlenou choreografií taky nenazval. A jakkoliv byl ten budovatelský étos asi míněn ironicky, sral mě i tak. Tohle je prostě ze všech stran tak vylízaný, že to až fyzicky bolí sledovat. Neříkám, že má být všechno vysoké umění a že filmový muzikál o letní lásce musí být vysoce sofistikovaný, ale co je moc, to je moc.

To se tak potká Hoří, má panenko a Díra u Hanušovic... Říkám si, proč to má tak nízké hodnocení a proč jsem o tomhle klenotu slyšel poprvý 17 let po natočení, a to ještě jenom díky obskurnímu podcastu. (A hned se nabízí odpověď, že v tom lidi až moc vidí nastavený zrcadlo.) Není pravda, že to nemá děj. Je tu prostě víc postav a jejich příběhů, který se víceméně náhodně střídají, ale všechny postupují v čase a patřičně se vyvíjejí. Taky není pravda, že je to špatně zahraný. Naopak je to skvostně trhlý a součástí toho je i ten hereckej styl. Tohle přece není Sorrentino. Kouř by taky nešlo zahrát civilně. A hlášky jsou tu brutální, až se divím, že nezlidověly. Zeitgeist až na dřeň a nebetyčně vtipná kritika čecháčkovství okořeněná trochu béčkovýho trashe. Poklad. Dobrý večer, soudruhu tajemníku!

Při sledování jsem se ze začátku místy ztrácel, protože děj skáče mezi časovýma rovinama, není lehký se orientovat v postavách, a zdálo se mi, že se film vleče. To ale s přehledem vyrovnají jiný kvality v čele s hereckýma výkonama hlavních představitelů. Ty se mi i dva měsíce od zhlédnutí pořád občas vybaví a spolu s nima i vzpomínky na podmanivou hudbou podkreslený intenzivní scény (nemyslím ty erotický, i když ty byly intenzivní taky) a celkovou dobovou atmosféru válečné Šhanghaje a Hong Kongu. Takový ten film, co člověka na první dobrou moc nechytí, ale pak na něj ještě roky vzpomíná.

V začátku tupá roadmovie o protivným dědkovi, co jede na výlet s bonvivánským hovadem. Dominují cringe scény mlsného pokukování po ceckaých masérkách a "humor". Později to nasadí vážnější tvář, ale ani tak žádnou katarzi nečekejte. Tlumočník si rýpl do otázky dědičné viny, slovenských gardistů a arizace židovských majetků. Jakkoliv je fajn vědět, že i dneska při tom pod tíhou kognitivní disonance mnozí začnou vidět stejně rudě jako když se u nás řekne "brněnský pochod smrti", témata to nejsou originální a zpracovat je po tisící prvé jinak než tisíckrát předtím je těžké. Navíc rýpl je opravdu to správné slovo, jelikož mluvit o zpracování by byla nadsázka. Scény s nějakým morálním přesahem a hloubkou se dají spočítat na prstech jedné ruky a zbytek filmu je vata. Děj je nudný a předvídatelný, klišé střídá klišé. A – se vší úctou k Vladimíru Godárovi – poslouchat nonstop pořád dokola při každém záběru na auto jednu a tu samou ukňouranou melodii lezlo na nervy. Do toho Menzel mluví příšernou němčinou a příšernou slovenštinou; těžko říct, co drásá uši víc. Proč bylo při hledání náhrady za zesnulého Herze pro obsazení hlavní role důležitějším kritériem vybrat jiného uznávaného režiséra než někoho, kdo ovládá rodný jazyk postavy, nepochopím.

Syrové až na kost, přitom plné citu. Stejně, jako se opakuje každodenní rutina a jak se vlečou životy protagonistů, se vleče i celý film, kvůli čemuž jsem úplně nehltal každou scénu a nakonec si to naporcoval na promítání s pauzama. I tak se mi měsíc po zhlédnutí pořád vybavují některé scény a celková bittersweet atmosféra, kde se nespoutaná volnost bezstarostného mládí mísí s chudobou a obavami nejistého života prekarizovaných. Takže dokoukat to bylo náročnější, ale zážitek ve výsledku silný.

Kdo čeká druhého Rick and Mortyho, bude zklamaný. Humor, pokud se vůbec zasměju, není nijak brutální, absurdní ani meta. Je to spíš jak sci-fi Simpsonovi. Prostě čekal jsem víc.