Idego

Sociální drama se silným potenciálem, který ale úspěšně zabíjí šroubovaný prvoplánový scénář.

Dechberoucí herecký výkon Hanny Schygully! Cítil jsem, že mi utíkalo pár paralel a alegorií poválečného Německa a jeden rozměr filmu jsem si tak nemohl užít naplno, ale i kdybych měl film hodnotit "jen" jako osobní drama o životě Marie, byl jsem u vytržení. Její postava a její vývoj mě fascinovaly. Přes rozvláčné tempo jsem seděl celou dobu jak přikovaný a užíval si každý záběr na ni. Gut gemacht!

Zmatené a natahované, přitom zároveň bez prostoru, ve kterém by se mohly postavy a hlavně jejich minulost a konflikt víc rozvinout. Až na dvě tři výjimky tak všechny potenciálně dramatické okamžiky vyznívají naprázdno, protože člověk nestíhá sledovat, kdo je kdo, netuší, cože to jejich drama vlastně je, a vše je tak pro něj jen tlachání o ničem.

Jak se mi Fantasma i Odete líbily, Ornitolog mi vůbec nesedl. Nebyl to pro mě ten typ abstrakce a surrealismu, kterej bych si byl schopnej užívat bez hlubšího porozumění a mohl se nechal unášet na vlně vjemů. Celou dobu měl pocit, že mi chybí dostatečný povědomí o katolicismu, životě sv. Antonína a portugalské kultuře, a nepodařilo se mi to nijak uspokojive rozklíčovat. Navíc jsem se chtěl dívat na drama a ne na přírodovědný dokument. Z mýho pohledu to tak bylo napřed 30 minut nudy, kdy ke sledování ptáků dalekohledem už chybí jenom komentář Davida Attenborougha, za kterýma následuje dalších 90 minut nudy prokládané surrealistickýma metaforama, během nichž hlavní postava - údajně - prochází jakousi proměnou. Jakou, to mi asi zůstane navždy utajeno. V naději, že se to zlomí, jsm to dokoukal. Nezlomilo, trpěl jsem až do konce.

Velmi příjemné překvapení. U většiny pohádek jen skřípu zuby, protože trpí dementním šroubovaným scénářem, herci se pohybují někde mezi hysterií a ochotnickým divadlem a celé to působí jako že autoři prostě chtěli natočit pohádku a pro její klasické vlastnosti jako jednoduchý, známý a předvídatelný děj či povinné vítězsví dobra nad zlem si říkali, že na takové pohádce není moc co řešit. Stačí přece narvat lidi do nakasaných kostýmů, zasadit to do 19.. století a přihodit pár princů a královen a voilà, pohádka je na světě! To je možná v pořádku pro děti (a i tam o tom mám jisté pochybnosti), ale ještě to neznamená, že se pohádka nedá natočit i inteligentě. Od Alice Nellis jsem takový inteligentní přístup čekal a dočkal jsem se. Sedmero krkavců se tváří velice civilně. Dialogy jsou střízlivé, herci přirození, a nebýt hlasu vypravěče, člověk by ze začátku chvílemi i věřil, že místo pohádky začíná povedené drama. Brzy se čarodějnice, kouzla i princové objeví, ale na rozdíl od většiny pohádek, které tyhle klasické atributy zneužívají jen jako mimikry odvádějící pozornost nenáročného diváka od absence čehokoliv jiného, Sedmero krkavců neskouzává k povrchnosti a pohádkové prvky jen občas, nenásilně a jakoby mimochodem připomene, zatímco laskavý pohdkový děj přirozeně plyne. Film je chvílemi dojemný, chvílemi napínavý, nebojí se zlo vykreslit střízlivě a věrohodně, a přitom to ani s dojetím, ani se strachem nepřehání. V poslední řadě nelze nezmínit překrásnou výpravu a kvalitní hudbu. Kéž by se takových pořádných pohádek točilo víc.

Povrchní, křečovité a k uzoufání nudné s otřesně přehrávajícím protivným Aldou. Myslel jsem, že ty dvě hodiny nikdy neskončí. Tohle má 84 procent? Skvělé herecké výkony? Romantická "komedie"? Viděli jsme stejný film?

Ani jednou jsem se nepousmál, ani jednou jsem na příběhu a postavách neshledal nic tragického. Není to ani černohumorný bizár o pošahaných venkovanech, ani drama o bezútěšnosti a zbytečnosti lidského bytí. Je to jen nuda o nudných a neuvěřitelně natahovaných příbězích nudných lidí s tunama nudných záběrů na nudné koně, kteří jsou srovnatelně nudní jako hromada kamení. Zřejmě jsem neodhail ten skrytý jinotaj, díky kterému se více zasvěcení do islanské mentality při sledování popadali za břicho. Upřímně by mě zajímalo, v čem ten vtip spočívá.

DiCaprio se plazí po zemi a hýká. Dvě a půl hodiny. Občasné WTF flashbacky a záběry na krajinu pravděpodobně měly vzbudit dojem, že se jedná o umění, žel je to spíš k uzoufání trapný až komický pokus být deep za každou cenu. Emoční plochost Glasse a šroubovaný, zcela prvoplánový scénář věrný tradici hollywoodského popcornového odpadu pak podtrhává laciná akce okořeněná ne úplně povedeným CGI. Krom kamery si tu nezaslouží pochválit nic.

Z úvodních scén jsem čekal další nudu k uzoufání, ale nakonec mě samotného překvapilo, jak moc se mi film líbil. Díky pomalému tempu a konstantnímu záběru na Fettaha může naplno rezonovat, co se mu asi odehrává v hlavě, a je možno jeho příběh silně prožívat s ním. Obdivuju, s jakým minimem prostředků se režisérovi povedlo podat tak komplexní a intimní záležitost jako je rozhodnutí opustit svůj život a riskovat vše pro překonání Atlantiku, natož v takových podmínkách. Oceňuju symboliku a poetiku, která vypráví, aniž by věci musely být přímo vyřčeny, ale zároveň nesklouzává k šíleným pseudouměleckým metaforám. Navíc se jedná o de facto romantický příběh. Romantický film je většinou laciné klišé, což Atlantic. není ani trochu a umožňuje i náročnějšímu divákovi si tento žánr užít. Skvělá byla i hudba.

Pěkné drama z nemocničního prostředí, které není zbytečně laciné jako jiné výtvory podobného zaměření, ale zároveň ničím invenční a s hodně jednoduchou zápletkou. Nepotěší ani neurazí. Jeden z těch filmů, které vyplní prázdný večer, ale za pár dní si na ně nevzpomenu.