Ti, co mě mají rádi, pojedou vlakem
Ceux qui m'aiment prendront le train
Those Who Love Me Can Take the Train
Réžia:
Patrice ChéreauKamera:
Eric GautierHrajú:
Pascal Greggory, Valeria Bruni Tedeschi, Charles Berling, Jean-Louis Trintignant, Bruno Todeschini, Sylvain Jacques, Vincent Perez, Roschdy Zem (viac)Obsahy(1)
Skutečným autorem mnohoznačného prohlášení byl sice krátce před smrtí francouzský režisér François Reichenbach, jeho přítelkyně, scenáristka Danièle Thompsonová, si ho ovšem vypůjčila nejen pro název snímku, jehož je spoluautorkou, ale i jako klíč k němu. Vložila ho do úst malíře Jeana-Baptista Emmericha, který svými posledními slovy vyzval blízké, příbuzné a přátele, aby ho tímto neobvyklým způsobem doprovodili na cestě do Limoges, kde si přál být pohřben. Ale snad ještě dřív, než vlak vyjede ze Slavkovského nádraží, začíná být zřejmé, že charizmatický Jean-Baptist byl zaživa patrně také neobyčejně zlomyslný, manipulativní a snad i krutý. Podařilo se totiž shromáždit na jednom místě lidi, které miloval, jimiž se milovat nechával a jejichž rivalitu o svou přízeň s chutí rozdmýchával. Nastupuje historik umění a jeho milenec, stárnoucí žena, přesvědčená, že byla nebožtíkovou jedinou láskou, synovec s odcizenou manželkou, bývalí milenci, přátelé... Takřka tucet postav, které se v omezeném prostoru, roztřeseném jako jejich pocity, vydávají na cestu, se tak stává obětí posledního žertu muže, jenž cestuje v zapečetěné rakvi – autem. Cesta vlakem, pohřeb na „největším hřbitově na světě“ a konečně „svačina“ v rozlehlém rodinném domě. To jsou tři dějství, do nichž scenáristé Chéreau a Thompsonová rozdělili výtečně rozehrané (a na Césara zrežírované) melodrama, v němž se smuteční slavnost stává nejen katalyzátorem vztahu k nebožtíkovi, ale i tavicím kotlem osobních a vztahových problémů všech zúčastněných. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (16)
Zmatené a natahované, přitom zároveň bez prostoru, ve kterém by se mohly postavy a hlavně jejich minulost a konflikt víc rozvinout. Až na dvě tři výjimky tak všechny potenciálně dramatické okamžiky vyznívají naprázdno, protože člověk nestíhá sledovat, kdo je kdo, netuší, cože to jejich drama vlastně je, a vše je tak pro něj jen tlachání o ničem. ()
Konverzační >chemin fer - route movie< a společensko funerální seance jako provokativní rodinná terapie s vsunutými zasutými tenzemi napětími tlaky a jinými významnými významy... Jinak mimo jiné i film vypovídající mnohé o francouzské kultuře cestování a železnici vůbec... ;-) . . . Drama tedy spíše obsahem, než formou, ale já osobně jsem ocenil právě onu civilnost vyprávění, v daných situacích vcelku smysluplné herecké kreace a nežvanivé dialogy či křičení k věci, včetně nepokryteckého uměřeného přístupu tvůrců ke >všelijakým< těm (i méněprocentním) věcem lidským, že... . . . Ideální (mně osobně evokující kousky hnutí "Dogme") film pro sledování cizích strázní v jakoukoli pozdní pondělní televizní noc - ovšem s pochopením sobě vlastním musím uznat, že ve vydýchaném festivalovém kinosále to musel být i svou délkou těžce rozdýchatelný zážitek... °-] . . . Sakryš, přetěžko se mi zase jednou hodnotí! S nadhledem tedy třiapůl hvězdičky za neotřelou, lehce artistní pikantní melánž formy a obsahu po Francouzsku, z nutnosti pak zaokrouhleno nahoru i za d.m.s.n. vcelku zdařilý mix hudby od G.M. po M.A. ( http://www.imdb.com/title/tt0118834/soundtrack ) a fór s výčtem skladeb v závěrečných titulcích - a tu jednu pátou jen tak - jako protiváhu zdejším nesmyslným jedno a dvou hvězdičkovým >nepochopením< - jó chápu, >hřebejkoffský< cajdák to holt není... - - - P.S. A neříkejte, že všelijaké >ty věci< se nestávají i v lepších (natož vašich) rodinách, že... - - - - - - (Poprvé viděno 23.5.2011 na >rodinném prostoru< , hodnocení 84, komentář s lehkou nadsázkou zde jako devátý - 24.5.2011) ()
Je to postavené na podobném principu jako Desplechinův Vánoční příběh (omezený prostor a čas, tuny postav mluvících přes sebe, vyjevování rodinných vztahů a starých křivd, typicky francouzské zcizování zdánlivě neprostupným intelektualismem), ale mnohem lepší, přestože o nic méně náročné na sledování. Unikátní práce s kamerou a výtečný "dolanovský" 90s soundtrack (tedy, až na pekelnou Bjork...). Závěr je jak z raného Tykwera nebo Medema. ()
První polovina filmu: tři hvězdičky. Zajímavě načrtnuté dějová linka. Skupina příbuzných se sjíždí na pohřeb "hlavy rodiny". Dlouho se neviděli a bylo jim dobře. Uposlechnou však poslední přání zemřelého a společně vyrazí vlakem do Limoges, kde si přál být pohřben. Ve vlaku se rozehrávají stěźejní dramata, dovídáme se kdo s kým a proč se nemá rád. Emoce dosud udržované pod povrchem doutnají a filmové postavy se ucházejí o naše sympatie. Není jich moc k rozdělení... Druhá polovina filmu: půl hvězdičky (za herecké výkony). Děj se přesunuje po pohřbu do starobylého sídla. Režisér promarnil možnost ukončit se své dílo se ctí. Nastupují zdlouhavé scény, v nichž si hlavní aktéŕi jeden po druhém vylévají svou zlost a nenávist vůči ostatním. Zuří, uráží a ničí vše co jim přijde do cesty. Nebo se zpovídají ze svého zoufalství spřízněné duši. To vše se ale odehrává v mikrosvětě filmového plátna. Divák nemá ani tušení, proč se tak děje. Ví jen, že jsou všichni z nějakého důvodu na sebe naštvaní. Vydržet usledovat proč se chovají tak jak se chovají vyžaduje mnoho sil. Až příliš mnoho. Hodnocení: dvě hvězdičky. Jedním slovem zdlouhavé. ()
Všetci, kto nemajú radi gay porno vo vlaku, prepnú na chvíľu na iný kanál. Potom možno nazad, ale už to nebude ono. Možno je tento film kvalitný, lenže ja som sa v zmäti postáv príliš nevyznal a režisérsky prístup mi to ani nijak neuľahčoval. Takže mi nakoniec bolo jedno, kto je kto, kto s kým spáva, kto je gay, kto je transvestita a kto je nakoniec mŕtvy. Ak by to bolo o 20 minút kratšie, bol by som aj ja k filmu ústretovejší, ale udržať pozornosť pri tomto type osadenstva po celý čas bolo v mojom prípade nemožné. Rodinka sa volá Emmerichovci, takže film bude artovou metaforou na zkomercionalizovanú hollywoodsku kinematografiu, ktorej sa predávajú za veľké peniaze európski tvorcovia. Asi preto režisér svojich hrdinov tak nenávidí. Čo na to Roland? No bodaj by to tak bolo, aspoň by som mal pocit, že som v tomto filme niečo pochopil. V krátkom zábere tu zahliadneme časopis Depeche mode, takže film je povinnosťou pre všetkých depešákov, našťastie je to na začiatku filmu, nemusia trpieť dve hodiny. ()
Reklama