Aelita

Početní úloha: Kolik jobových zprav a situací musí přijít, aby průměrná žena dostala zkrat a začala vraždit? Odpověď zní - tolik, kolik vyslechne a zažije za jeden běžný den v průměrném moderním městě. Seriózní muž Coenů se může jít zahrabat.

Nečekaný úder pod pás nanesl Zack Snyder všem geekům, dweebům, dorkům a jiné havěti od 13 a výše, kteří vyrostli na počítačových hrách, internetu, filmech na DVD a online a kteří ať již vážně nebo z legrace řeší otázku, jestli žijí v Matrixu nebo ve skutečnosti. A zatímco se tato havěť ženského a mužského pohlaví láme v pase popadaje dech nadšením, nechutí nebo nepochopením toho, co jí to probůh naservírovali, a ztráceje se v marném vysvětlení svých skutečných a domnělých erotických a jiných snů, z dálky věků se k nim donáší slova Buddhova učení: Co je svatý cíl? Věčná jistota bez nových zrození, osvobození od klamu. ___ Dokonalá svoboda je stav bez omezení, kdy se nemusí vůbec nic, protože neexistuje ani stav, ani hranice, ani čas, ani děj, ani něco. ___ Lišák Snyder ví, jak a do čeho se má zabalit to, co ještě nezajímá a nepálí současnou generaci. Ostatně již to vyzkoušel ve Watchmen na starších a teď se zaměřil i na ještě mladší diváky. Celý psycho-matrixovský příběh Sucker Punch se nese v New weird stylu podbarveném steampunkem a tváří se jako počítačová hra nebo sen, kde se bojuje o osvobození. Každý si může přijít na své a vybrat si pro sebe prostředí a roli - snícího nebo snící, protože tu je vše, co si moderní odchovanec nebo odchovankyně virtuality přeje - lepé děvy a drsní chlapi, samurajové, draci, zombie, itemy, tajemství ... Neznámo proč si diváci mužského pohlaví usmysleli, že film zpodobňuje hlavně jejích sny o ženách ve všech podobách a rolích - panenky, panny, matky, učitelky, barové tanečnice, milenky, mrchy a dračice, dobývané a svádějící. Stejně tak ale film nabízí i podobu mužů, kteří ty ženy chtějí, a to je přece tajná podstata dívčích i ženských snů, protože to znamená jejích - ženské - vítězství, i když ve skutečnosti ženy chtějí být "dobyté" jen těmi, komu by se samy rády oddaly, ale to již jsou detaily, které se ani v reálném životě nenaplňují vždy podle dívčích představ. Konec konců kdyby ženy obecně nechtěly být svůdné a dobývané, nedělaly by to, co dělají. Nahlas se o tom nemluví, ale konkurenční zápas sobeckých genů ani u jednoho z pohlaví ještě nikdo nezrušil. Zbraně tedy mají a používají všichni, nikoliv jen zajaté dívky, a oboustranná obvinění a sebeobvinění ze sexismu a zneužití jsou zbytečná a zavádějící, jak svědčí tento zmatený filmem i sám sebou autor: http://shadesofcaruso.wordpress.com/2011/04/01/sucker-punch-moulin-rouge-bayonetta-inception-coherence/ . O něco blíže k odpovědi je autor této recenze - http://www.theidproject.org/blog/caroline-contillo/2011/03/30/sucker-punchs-buddhist-subtext . ___ Snyder nerdům nabídl jejich lidské přirozené představy a touhy a oni se najednou urazili. Jedna věc je totiž prožívat ty touhy o samotě před počítačem a druhá je vidět ta snění zveřejněná na velkém plátně a po celém světě. Ukazuje se totiž, že i nejzarytější nerdi jsou pořád jen lidé. ___ Kdo tedy s určitostí ví, komu jsou určeny otázky a návody Snydera, který napsal k filmu vlastní scénář - divákům nebo divačkám? Ve skutečnosti je to irelevantní otázka, protože film má více rovin a více příběhů zabalených jeden do druhého a určených všem. Dá se donekonečna rozebírat, co sděluje, na co naráží a co symbolizuje to či ono - kdo chce, ten najde své. Je tu například paralela s filmy E. Kazana Baby Doll ( http://www.youtube.com/watch?v=qtcITOEdePg ___ http://en.wikipedia.org/wiki/Baby_Doll ), Přelet nad kukaččím hnízdem, Moulin Rouge, Matrix, Inception, s biblickým příběhem o tančící Salome atd. Je tu pastva pro milovníky freudovských výkladů a psychologických rozborů osobnosti. Například pět dívek může personifikovat pět složek charakteru, pět stránek osobnosti, nejsilnější z nichž - nesmrtelná duše (?) - dosáhne osvobození. Nebo čtyři tance Babydoll můžou symbolizovat stadia pohlavního aktu - zaujetí a vtažení, zapálení a vnoření, otevření a výbuch, vysvobození a úlevu. Může to být i obraz dospívání okořeněný varováním "Nevzbuďte matku", protože dívka, žena, partnerka, milenka má nakonec překonat a přetrumfnout postavu matky v mysli muže, jinak ten nikdy nedospěje a navždy zůstane maminčiným synáčkem. Je také krásně zavádějící scéna rozhovoru dívek v šatně bordelu, kdy mizí hranice mezi reálnými dívkami a jejích zrcadlovým obrazem - "Za zrcadlem a co tam Alenka našla". Lze také dlouho řešit, kdo je v čí hlavě a čí je to příběh - možná Babydoll, možná Sweet Pea nebo toho chlapce, který nastupuje do autobusu, ale nakonec ani jedna z výše zmíněných rovin, obrazů či symbolik není podstatná, protože můžeme sice putovat ze snu do snu, z příběhu do příběhu, z levelu do levelu v hledání prvotního nebo konečného bodu v nekonečném kruhu Ouroborose a nikdy přitom nedosáhnout konečné jistoty, avšak pokud se soustředíme na to hlavní, zjistíme, že poselství leží hned na povrchu a že se ho nikdo nesnažil schovat nebo zašifrovat. V tom se diváci ve své vlastní chytrosti nachytali na množství návnad, které jim bohatě nasypali Snyder v Sucker Punch či Nolan v Inception a přehlédli to, co jim bylo řečeno otevřeným polopatickým textem. Ovšem kdyby se to podalo čistě a jednoduše bez bombastických obalů a nerdích návnad, opět by diváci byli nespokojení a uražení tou triviálností. Dnes je opravdu těžké se zavděčit komukoliv. Je dobře, že Snyder ten pokus nevzdal a přes všechny příběhy a levely nastavil jeden jediný most k jediné skutečné svobodě - k probuzení. "Kdo to je, kdo dělá všechny tyhle věci? Kdo nás učí, co je skutečné?" Vesmír, bůh, ty sám? ___ "Ti, kdo zaměňují nepodstatné za podstatné a vidí podstatné v nepodstatném, se nikdy nedoberou podstaty, nýbrž zůstanou v zajetí klamného myšlení. Osvoboď se od minulosti, budoucnosti i přítomnosti a přejdi na onen břeh. S myslí od všeho osvobozenou již nepůjdeš vstříc opětnému zrození a stárnutí. Tento svět je zaslepený, jen málo je mezi lidmi těch, kteří dosáhnou onoho břehu. Zbytek lidského pokolení jen pobíhá sem a tam po tomto břehu." (Dhammapadam) ___ Kdo se domnívá, že přišel na to, která rovina Sucker Punch je reálná - zda blázinec, bordel nebo nerdí sen diváka - možná klame sám sebe. Snyder ani jedné z těchto verzi nevtiskl rysy živé, nám známé reálnosti - vše je stylizované a podmíněné. Konečná scéna - nástup Sweet Pea do autobusu - se odehrává ve stejných divadelních kulisách s namalovaným nebem jako ty taneční levely-sny Babydoll. Řidič autobusu - tento převozník na onen břeh Charón - bere nesmrtelnou duši Sweet Pea na dlouhou cestu. A stejná cesta čeká na všechny nerdy a nerdky na všech levelech reality a virtuality.

On za to vlastně nemůže - za to, jaký je. Prostě mu takhle funguje mozek - racionalita na úkor emocionality. Chybí mu soudnost a schopnost vcítit se do jiných lidí. Jeho život je program a přání smrti je jen logický výsledek neplnění tohoto programu, nikoliv deprese či zoufalost. Stejně logicky - z kvantitativně kvalitativního hlediska - ten muž hodnotí sebe i možnou budoucí partnerku, která je pro něj pouhá samička pro sex a zplození potomka. I to dítě chce jen proto, že to mají všichni. V něčem podobný typ člověka ztvárnili Ivan Trojan a Klára Pollertová ve filmu Jedna ruka netleská. A položíme si otázku - není-li cílem kultury a civilizace konečná redukce zvířete v nás včetně emoční složky v rozhodování se a posílení vědomé sebekontroly a logického rozumu? Jaký bude - ten člověk kyborg? ___ Film je ke zhlédnutí na docalliancefilms.com

V plném slunci člověk někdy oslepne. Obzvlášť když ho nechrání žádná střecha. Americká tragedie po francouzsku.

Jednou nakonec tam budeme všichni. A až tam budeme, bude to stejné jako dnes - rozdělení společnosti podle Gausovy křivky: 15% podprůměr, 70% průměr, 15% nadprůměr. A také podle Paretova principu, kdy zhruba 20% obyvatel vlastní 80% bohatství, a zbývajících 80% obyvatel se dělí o 20% bohatství. A nad vším bude stále vládnout Paretovo optimum - rovnovážný stav, kdy, pokud se někdo chce mít ještě lépe, než na tom je, může tak učinit jen na úkor někoho jiného. Jednoduše řečeno kasty a rozdělení, i když s pohyblivými demokratickými hranicemi, byly, jsou a zůstanou, protože to je zákon přírody. A všechny revoluce - politické, společenské a technologické - vedou jen k přerozdělení moci a bohatství. ___ Stejně jak dnes Viagra i pilulky na mozek, ač různé kvality, jednou budou dostupné pro 90% obyvatelstva. A změní se jen rychlost využívání Země, pokud se zároveň nezmění i způsob přežití lidí - místo přetváření prostředí k potřebám člověka by mělo přijít organické přizpůsobení člověka přírodnímu prostředí a maximální využití vnitřního potenciálu a energie - hlavně té duševní. Vždyť skutečná božská všemoc tkví v tvoření jen sílou myšlenky a vůle. Nic z toho však nebude, pokud se nezmění hodnoty. A přesně to potvrzuje Všemocný, který využívá matrix možností ve vlastní hlavě nikoliv pro evoluci, revoluci, transformaci a vysvobození lidstva ze závislosti na hmotě, ale pro osobní hmotný a společenský prospěch - přesně v duchu hodnot americké společnosti - síla a mimořádné schopnosti jedince k vyšplhání na vrchol potravinového řetězce. V tom choze má naprostou pravdu: "Film, který se mohl vybrat stovkou cest a zvolil si tu nejméně zajímavou a pro mě maximálně urážlivou - oslavu bankovního sektoru v době ekonomické krize! WTF???". A co jiného se dá očekávat v nastavené optice dnešních závodů za moci a blahobytem? Nn, tento film nastavuje naprosto přesné zrcadlo pro dnešní výkonnostní civilizaci a není nutné spílat na to, že odraz je křivý. Když se divák oprostí od nereálných očekávání nového úsvitu, které lidem přinese průsvitná pilulka, pak začne vnímat všechny ostatní kvality Limitless - kameru, střih, akci, zvraty a zlomy, vtipy, narážky a tu pravdu, kterou film v sobě má - beze změny obsahu samotné hlavy žádné technologické zlepšení neudělá z člověka lepší bytost - pořád to bude pouhé vytunění místo upgradu.

Soustředění se na kýžený cíl částečně nebo úplně vypíná soudnost a někdy i rozum. Zoufalost je životu nebezpečná. Láska má mnoho podob a ne všechny jsou jen příjemné a krásné. Muži a ženy se často nesetkají ve svých představách, zájmech a způsobech konání. Nikdy nevíš, koho potkáš.

"Člověk spíše věří tomu, co chce považovat za pravdivé, protože nemá dost trpělivosti k objevování. Zavrhuje věci nesnadné, jež jdou do větší hloubky, protože je pyšný a nadutý. A především odmítá věci paradoxní, protože podléhá běžnému mínění." (Francis Bacon) ___ "Neříkej, co si myslíš. Mysli na to, co děláš, ale nedělej, co myslíš." (Hamlet, Polonius) ___ Není tento film tak trochu o tom, jak hloupý Honza přijde ke štěstí, mezitím co chytráci o něj přijdou? Neboli Idiot, neboli I chytrák se spálí. Neboli posvětit se dá všechno, leč svatá je jen původní prostota.

Nemám ráda divadlo, protože je umělé a protože již dávno existuje kino. Nemám ráda absurdní divadlo, protože absurdity je dost i v reálném životě. Nemám ráda Ezopovy bajky v době glasnosti, svobody a demokracie, protože to poněkud zavání zbabělou inteligenci. Nemám ráda rockery starší 30 let. Krátce řečeno Odcházení mne nebavilo. Již během prvních 5 minut mi bylo jasné, že se jedná o absurdní alegorii nebo alegorickou absurditu společenského i soukromého života všech minulých, současných i budoucích významných politiků, kteří mají tak velké ego, že nikdy nedokáží opravdu odejít. Takže po 10 minutách jsem se začala nudit a usínat a nepomohly ani tance na vodě, ani páté zakopnutí o kámen a dokonce ani papouškovsky barevný oblek Duška. Dobře mi tak - chtěla jsem si vytvořit vlastní názor na toto dílko a proto musím nést následky svého rozhodnutí. Nejsem striktně proti divadlu ve filmu, musí ale být tak dobré, abych zapomněla, že to je divadlo. Podobně jako v Kočce na rozpálené plechové střeše nebo v Posledním tanci Salome. V Odcházení jsem zapomněla, že to je film - tolik hereckého hraní se do mne prostě nevešlo. Byl tam jediný dobrý okamžik - konec, a jediná dobrá postava - Havel v roli vodníka - to mu fakt seklo. Kdybych tento film ohodnotila jako "odpad!", bylo by to příliš dobré hodnocení, protože by svědčilo o tom, že mne přece film emočně zasáhl, proto mu dávám pouhou jednu hvězdičku - pro mne tahle hra na divadlo je o ničem. Nebo správněji je o příliš dlouhém odcházení. Slušní lidé v takovém případě říkají: Děkujeme, odejděte.

Hodnotit tento film je problematické jak pro ty, kdo si nečetl příběhy Prachetta o Zeměploše, tak i pro ty, kdo si je četl. Ti první moc dobře nevědí, o co jde, ti druzí konfrontují svojí vnitřní vizi s tou filmovou. Vlastně to je stejný problém, který vzniká při zfilmování jakékoliv knihy, kterou si někdo četl. Čtenář si totiž vytváří vlastní mentální představu toho, o čem si čte, a to znamená, že kolik čtenářů kniha má, tolik je individuálních mentálně obrazových příběhů. Je však snadnější zavděčit se zfilmováním nějakého realistického příběhu, románu, povídky, než fantastického či fantazijního, protože přes rozdílnost lidského vnímání a prožívání realita má víceméně vymezené hranice a podobu, kdežto fantaziím se hranice nekladou ... tedy kromě samotných hranic fantazírování. Dokážeme si sice představit draka jako létajícího ještěra a černou díru jako propast beze dna, ale představit si něco, co neexistuje v tomto Vesmíru, zřejmě nedovedeme. Takže zfilmovaná klasika nebo moderní próza sice nesednou všem stejně dobře, ale nevyvolají tak rozporné reakce, jako zfilmovaný Tolkien, Philip K. Dick nebo Prachett. Po špatné zkušenosti s Pánem prstenů, kde se pro mne osobně absolutně ztratil duch knihy, jsem s velkou nedůvěrou a jen ze zvědavosti zapnula Barvu kouzel a ... nehledě na to, že si představuji Mrakoplaše úplně jinak - vizuálně i charakterově - jsem se nakonec dodívala až do konce a vůbec toho nelituji. Rozhodně to nebyla pohroma jak Pán prstenů, ba dokonce nebylo to vůbec špatné, obzvlášť když vezmeme v úvahu i to, že to byl "pouhý" televizní film s několikařádově menším rozpočtem než ten Jacksonův. A během filmu jsem pochopila, proč je tomu tak. Vysvětlení je jednoduché - Prachett a jeho hravá kompilativní fantazie a humor jsou tak dobré, že je opravdu těžké je zkazit. Nejvíc mne ale překvapil a pobavil okamžik, kdy jsem uviděla horu Wyrmberg a draky. Ta hora se vznášela nad údolím a ten, kdo viděl Avatara, musel v ten okamžik strnout překvapením nad tím, že se zeměplošský Wyrmberg a létající ostrovy Pandory podobají jako vejce vejci. A pak že archetypy neexistují. Anebo si Cameron tu létající horu jednoduše zapůjčil. Ostatně nejen horu, ale zřejmě i samotnou Pandoru, ale o tom snad někdy jindy v komentáři k Avataru. Krátce řečeno nehledě na některé výhrady Barva kouzel mne mile překvapila i pobavila a proto jí dávám čtyři hvězdičky. Možná tím nakonec jen vzdávám hold Prachettovi.

An American Tragedy by Theodore Dreiser is far better. Reed books :-)