Aelita

"Jednoho letního odpoledne roku 1896 Bridget Driscollová neopatrně sestoupila z chodníku na londýnskou ulici a byla usmrcena automobilem: byla to první smrtelná oběť automobilismu v dějinách Velké Británie." ___ Od té doby automobil neohroženě vládne ulicím, městům i krajině. Zbývá ovládnout vzduch. ___ Sam film je k vidění na: http://www.youtube.com/watch?v=09C_pgOXULw ___ http://www.youtube.com/watch?v=zN7EWbMgDDs&feature=related

Přijmi sám sebe. Sjednoť nebe a peklo. Vypij krev Krista ve jménu Ďábla. Skutečnost nebo sen? Americké a obecně lidské psycho pokračuje. Něco je špatně. Něco je navíc. Dobro nebo zlo?

Mezi blockbusterem a artfilmem na jedné straně a historickým a sci-fi filmem na straně druhé leží malinkaté území snímků ukazujících dnešní každodenní průměrný život nenápadné většiny, která se ztrácí v lesku hrdinů. Při pohledu na vlastní život nemáme stejně podivný pocit jak při pohledu na podobný život ve filmu. Jen plátno totiž najednou vypíchne, jak nudná, stejnotvárná, zaběhlá a obyčejná je naše každodennost. Vlastně si na vše rychle zvykneme a pak již žijeme skoro automaticky - jedeme po zajetých kolejích, pokud kolečka nezadrhnou nebo nevykolejí. Láska, city ... nepleteme si pojmy? Pokaždé je to stejná intenzita a stejný prožitek - po pár dnech zamilovanosti i po 5, 10, 25 letech? Opravdu? Možná víc než city lidi ve skutečnosti drží pohromadě spíše majetek, děti, zvyk, strach ze změny? Jak oživit a vybarvit každý den? Kde vzít tolik radosti a lásky? A jak je rozdělit mezi všechny, aby nikdo netrpěl a nestrádal? Kdo na to zná odpověď, je šťastný člověk. ___ Tento film by se měl povinně promítat všem, kdo očekává od partnerství konkrétně i od života obecně nehynoucí svátek a zábavu. Akorát nikdo dnes nechce o povinnosti ani slyšet.

Obsah a dialogy jsou v podstatě vedlejší. Hlavní je obraz a ten je ostrý jak komiks nafocený pro reklamu a natištěný na křídovém papíře. Prostě Gillette.

Zacyklení se. Toto je momentální stav nejen sci-fi seriálů a filmů, ale i celého odvětví sci-fi. Parafrázuje Stephena Kinga lze říci, že dnes lidé nahlížejí do mrtvé zóny budoucnosti, to jest nevidí ji jasně a zřetelně, anebo ještě přesněji narazili na horizont událostí, za kterým již pro ně nejsou přístupné informace kromě těch náhodných a útržkovitých fragmentů, které uniknou z budoucnosti díky kvantovým fluktuacím. Battlestar Galactica je tomu zářným příkladem. Nenabízí divákovi žádný nový neotřelý pohled na historii a budoucnost lidstva a je vlastně notoricky známým Starým zákonem ve výkladu Ericha von Dänikena skloubeným s Planetou opic, roboty a cyberpunkem - 12 kmenů, země zaslíbená, civilizačně i technicky vyspělí "mimozemšťané", kteří nastartovali vývoj pralidí, Adam ... Vše již tu bylo a bylo prohlédnuto z různých stran, avšak žádná z vizí ještě neukázala cestu k dokonale volnosti a blaženosti pro všechny a všechno, nejen pro lidi. Pořád tu zůstává omezující závislost na potřebě energie pro udržení existence, pořád tu zůstává všeprostupující řád i chaos. Dokonce i nová naděje je stará jak lidstvo samo - smrtelně unavená odcházející generace vkládá budoucnost do rukou nové generace v naději, že se snad aspoň té se podaří dostat ze zavřeného kruhu věčného boje mezi životem a smrtí. ___ Ta zacyklenost a poznavatelnost starých příběhů však není to, co bych vyčítala tomuto seriálu. Možná jsem konzervativní, možná perfekcionalistka, ale tento způsob natáčení ruční, klipovitou, lezoucí přímo do ksichtu kamerou vydávaný za autenticitu, který se tak rozmohl poslední dobu, pro mne neznamená dokumentární opravdovost, ale prachobyčejné zanedbání filmového umění ve smyslu umění něco dělat dobře a krásně. Inu, doba je uspěchaná a digitální kameru dnes má kdekdo - odtud je snaha profesionálních filmařů přiblížit se amatérskému vidění a roztěkanému způsobu vnímaní moderního člověka. Není čemu se divit, jen doufám, že opravdoví umělci nevymřou jak dinosauři. Obecně ale Battlestar je celkem k nakousnutí ;-)

Potřetí a doufám naposledy ... Myslím, že konečně si ten děj budu pamatovat. Ten film mi pořád nějak uniká, vytrácí se z mé paměti - zřejmě proto, že ne a ne na mne emočně zapůsobit. Dívám se na něj stále jen nezaujatým průzkumně-psychologickým okem a necítím nic v duši. Vlastně nestraním nikomu a to je špatné. Zvláštní, že analytická část mého mozku si na ten film dobře pamatuje - již při prvním záběru na běžící Fosterovou se mi vybavily všechny klíčové scény. Musím uznat, že každá ta scéna sama o sobě je nápaditá a vydá na celý film i jeho následnou kritiku, ale film jako celek, přesněji jeho postavy, na mne nijak nepůsobí. Možná přece jen jedna scénka - tanec Buffalo Billa, který mi připomněl Jaye z Clercs II, přičemž, i přesto, že Jay parodoval Buffalo Billa, původnější anebo spíše emočně působivější a tudíž zapamatovatelnější je pro mne Jay, nikoliv Bill, protože Jay má ve svém tanci více rozměrů a rovin, než ten psychoomezenec Bill (http://www.youtube.com/watch?v=eVYv_PEhqPo&feature=related). Pokud tedy mám uvést podobný film, který se do mne vryl nesmazatelněji a vybavovatelněji, než Mlčení jehňátek, bude to Sběratel (VB / USA, 1965) Tím se omlouvám všem fanouškům jehňátek, že nesdílím jejích nadšení.

Před léty viděný film, který ve mně tenkrát zanechal jen barevné vjemy, ale tak zvláštní, že jsem vůbec neváhala s opakováním. Teď bych již ten film mohla zařadit lépe, pořád ale nevím kam. Zůstal stejně zvláštní, stojící mimo řadu zdánlivě podobných filmů, jako poprvé. Ano, je to typická hoolywoodská produkce - silně romantický nadnesený příběh, pár slavných herců pro přilákání konzervativních diváků, avšak nálada, vyslovované myšlenky i obrazy nejsou ani americké, ani katolické, a možná ani filmové. Snad by něco z toho vysvětlilo to, že režisér je Novozélanďan. ___ Film by se dal popsat jako spojení Nolanova Počátku, Nekonečného příběhu, Matrixu a Tibetské knihy mrtvých a to celé vystavěné na obrazech Prerafaelitů a Bosche. Nakonec se však ukazuje, že sen není ani architektura, ani fantazie, ani cestopis, ani vědomá představa, ani jakýsi statický obrázek, ale reálný svět převáděný lidským mozkem do virtuálních symbolů a jejích okamžité a průběžné spojení v metafyzický neboli přesahový pohyblivý filmový pas mentálně-duševního života člověka v návaznosti na vesmír. Jednoduše řečeno sen je napojení lidského bytostného Já na pole kolektivního nevědomí a převod reálně zažitého do jazyka a obrazů tohoto pole se zpětnou vazbou. Ještě jednodušeji - sen je rozmluva člověka s vesmírem. ___ Nechci říci, že jsem nadšená tímto filmem. Nejméně pro mne byl přijatelný Robin Williams, přesněji řečeno jeho způsob "vyksichtění" role (a to ve všech filmech s jeho účastí). Naštěstí jsem se již snad naučila brát z filmů to, co je pro mne přínosné, aniž bych byla zmatená hollywoodskou velkolepostí nebo naopak céčkovostí obrazového příběhu. Jak ke mně přicházejí sny, na které si navíc ani nepamatuji, já nevím, ale každopádně si přeji, aby ty sny nebyly děsivé, jak občas bývá realita. Jaké sny se teď zdají třeba Japoncům, kteří zažili zemětřesení? A kdy ty jejích sny vplují z oceánu kolektivního nevědomí do našich tichých vod?

"Všichni se za něčím ženeme. Chceme víc peněz, víc lásky. To, co opravdu hledáme, je víc života. Ale někdy chcete pořád víc, a skončíte ... s málem. Svět je nádherný. Měli bychom být spokojení. Ale pravdou je, že všichni chceme víc. ... Někteří riskují kvůli pocitu vítězství. Někteří pro lásku. Ale nemůžete mít svůj sen, aniž byste něco nevsadili. Nesmíte riskovat nic, co si nemůžete dovolit ztratit. Možná si myslíte, že jste jiní, ale jednou budete taky chtít víc. Otázka zní, kolik jste ochotní vsadit." ___ Za sny jsou lidé ochotni vsadit vše.

To ale byla nuda-a-a-a-a-a-a ... Ještě že jsem u toho mohla pracovat. No co, co, co? No?

Je třeba zabit dospělé?