Aelita

Satira na absurditu moderního západního světa, kde člověk má všechno, ale nějak se mu ztratila chuť k životu. Rodina, děti, dům, auto, kariéra - to vše, protože je to tak správné, protože to mají všichni. Něco je však špatně. Při pozornějším pohledu se ukazuje, že nikdo nikoho nepotřebuje nebo nejčastěji nikdo nikomu nemůže doopravdy pomoct. Problémy a životy lidí jsou složitější a komplikovanější, než se zdají být v tom nadýchaném polštáři blahobytu, do kterého lidé zapadli tak pohodlně, že ani nejasná nespokojenost je nedonutí z něj vylézt. Někdo se naplno a hekticky věnuje vnější činnosti, někdo se oddává vnitřnímu snění. "Pane, zavřete hubu" ... a nerušte své představy. A ve snech je vše takové, jaké si člověk přeje mít. Člověk chce něco znamenat a být prospěšný, chce milovat a být milován, vše ostatní je surogát těchto potřeb. Nejcennější a nejlepší na snech je to, že ty snílka nikdy neomrzí. Můžou se však rozplynout. Americký sen, kanadský sen, čínský sen ... hezký obrázek s prázdným obsahem. Ten pravý obsah se nepozorovaně vytratil se ztrátou víry nebo se ztrátou elánu a ideálů mládí. Jak napsal Michail Bulgakov v pověsti Psí srdce, "Rozklad není v klozetech, ale v hlavách." Třetí film barbariány - trilogie Denysa Arcanda - je o unavené společnosti, která dosáhla všech lidských cílů, aniž by ty cíle našla. Smysl se plně vytratil, ale kancelářské krysy ještě doufají v záchranu. Možná je zachrání život v přírodě, pohled na moře, které je symbolem iluzí. Sní svůj sen, člověče, a uleví se ti. Anebo naopak probuď se a přestaň si namlouvat, že jsi něco jiného, než člověk. Vlastně jsem se pořád smála. A líbil se mi také komentář troxora.

Saturnálie. Bakchanálie. Pohanství. Woodstock každý ro(c)k. Kočovnictví na jednom místě. Jarmark marnosti. Trajbalizace. Vypuštění zvířete z klece civilizace. Protest z nudy blahobytnosti a zodpovědnosti dospělosti. Karneval v cirkuse. Dirty Mary and crazy Larry. Tři dny a tři noci sebehledání i sebeztracení. Trip. Peace no war ve znamení hudby. Zvláštní je, že člověk vpouští do sebe hudbu a vypouští ... odsávání z TOI TOI FRESH, vylévání do nádrže a výsledný hnědý moře je fakt hustý. Lidé se nemění, jen každý rok rostou ceny vstupenek, mohutní oplocení a přibývá kamer. Ale vevnitř je úplná svoboda, to jo. It´s Glastonbury Festival from 1970 to 2005.

Ne, ne a ne! Toto není Jonatan Livingston Seagull. To je americký pseudoesoterický film pro věřící Američany s newage zbarvením. Ti, kdo si nečetl kratičkou novelu Richarda Bacha, získají na základě tohoto filmu zcela mylnou představu o tom, jaké je a o čem je toto zčásti autobiografické, zčásti niterní dílo-výpověď. Richard Bach, který sám byl letcem a celý život věnoval létání a letadlům, tvrdil, že jeho povídka vznikla sama od sebe a pod dojmem reálních letů "úžasného" letce Johna Livingstona v letech 1920-1930 (http://en.wikipedia.org/wiki/John_H._Livingston). Kniha je logičtější, ucelenější a hlavně hlubší a pronikavější, než tento film, který je zcela poplatný americkému povrchnímu romantismu hippies kultury začátku 70. let. K dobru filmu lze přičíst pouze vizuální stránku. Když jsem zjistila, že existuje film Jonatan Livingston Seagull, nechtěla jsem tomu ani uvěřit, protože jsem se domnívala, že tuto novelu nejde zfilmovat, a pokud ano, tak jsem si nedovedla představit, jak. Úvodních pět minut při pohledu na BBC vlny a plachtící racky se mi zdalo, že to možná přece půjde, ale při prvních zvucích písničky nepokrytě oslavující Boha, kterého tato novela suverénně překonává, jsem pochopila, že film je scestný. Ale zároveň jsem přišla na to, jak tu povídku lze zfilmovat nebo spíše jak se z tohoto filmového paskvilu dá udělat ten správný film. Jednoduše vypnout zvuk, jako soundtreck použít hudbu J. S. Bacha a nechat Pavla Soukupa předčítat text za kádrem. ___ A jak teď zjišťuji, nejsem sama v tomto nepřijetí. Amerikánský filmový kritik Roger Ebert napsal o tomto filmu následující: "This has got to be the biggest pseudocultural, would-be metaphysical ripoff of the year" - "To má být největší pseudokulturní, rádoby metafyzický ripoff roku", to jest exploatační napodobení-vykradení původního zdroje, s čímž plně souhlasím.

Vše záleží na měřítku a úhlu pohledu. Nahoře jako dole a dole jako nahoře. Vtipná děsivá parodie na moderní výcvikově-válečné filmy neboli slimáci na bitevním poli.

Šlapkokracie to je to, co vyroste v zahradě, když je kozel zahradníkem. Taťka Berlusconi a jeho poslušný parlament. Italský model demokratické republiky ve znaku prolínání politiky a médií spolu s modelingem. Berlusconi není žádný metafyzik - když si tělo žádá, proč ho mořit hlady u bohatě prostřeného stolu. Moc zprostředkovává sex a sex zprostředkovává moc - nic nového pod sluncem. Možná jen to, že to, kvůli čemu se dříve stříleli pro ztrátu cti, se dnes stává ctí.

Na tento film jsem se podívala jen proto, že se o něm zmínil A. Stankovič (básník, knihovník, editor a filmový kritik) ve svém článku "Nový styl, nebo manipulace?" pojednávajícím o filmech Formana. Stankovič se pozastavuje u motivu hledání, který Forman postupně rozvíjí a doplňuje: hledání ztracené tečky nad písmenkem "i" pod nohama nakupujících v Černém Petrovi, zakutáleného prstýnku v Láskách jedné plavovlásky a sbírání rozsypaných perliček v Hoří, má panenko. Ve všech scénkách nad tímto děním bdí přísné oko nějakého strážce-svědka. Stankovič píše: "V taneční, až pantomimické scéně, odehrávající se za vděčné pozornost ostatního obecenstva v dancingu (scéna má parodický charakter zábavného výstupu), se velice pádně zesměšňuje konvenční erotické chování. Poněvadž se nic neskrývá; oproti Formanovi tu nejsou žádné postranní úmysly, ani spodní tón, ani všeobjímající konsekvence, jen pouhá brutální demonstrace kýčovitého prožívání erotiky." Napadá mne, že tam, kde se Forman, podle Stankoviče "poklesle", snaží o dokumentárnost, Laurel a Hardy jednoduše nabízejí kabaretní polopatičnost všech gagů, která i na tu dobu (rok 1929) byla imho již dost prostoduchá. Ale kdo ví - v té době jsem nežila, takže je dost možné, že se tenkrát publikum skutečně stejně prostodušně bavilo.

Scorsese nejen že natočil příběh čistě pro děti, ale hlavně nenabídl žádného hrdinu, kterého by si divák oblíbil, zamiloval, kterému by ze srdce a nekriticky fandil. Po formální stránce je Hugo skoro dokonalý, po citové - absolutně chladný. Jinak je to ještě jeden znak-důkaz toho, že odchází duch doby druhé generace filmařů. "Praví se, že to, čemu se říká ´duch doby´, se nedá vrátit. Tento duch pozvolna mizí, protože svět se blíží ke konci. Z tohoto důvodu se dnešní svět nedá vrátit k duchu, který byl před stem či více lety, i kdybychom se o to snažili. Proto je důležité využít vše to nejlepší z každé generace." (Hagakure - cesta samuraje). První generace jsou tvůrci němých černobílých filmů. Druhá generace jsou tvůrci hollywoodské klasiky a autorského filmu 20. století. Třetí generace jsou remakeři, klipaři a djeové. Poslední dva roky se roztrhl pytel s nostalgickými ohlednutími za minulou slávou tvůrčího života režisérů druhé generace. Tarr, Malick, Trier, Scorsese a dokonce i Spielberg (recenze Ondřeje Štindla v LN, 25.02.2012) - všichni hodnotili odcházející dobu. Hugo se však vyjímá v této nostalgické řadě tím, že apeluje na diváka, aby nezapomínal - ani na minulé doby, ani na jejich hrdiny. Proto mladičký Hugo je strážcem času.

Cinéma vérité je pojem, který použil francouzský filosof a sociolog Edgar Morin při popisu stylu zobrazení reality v dokumentech ruského režiséra Dzigy Vertova. V podstatě se jedná o doslovný přepis složeného slova Kinopravda, což je společný název pro sérii celkem 23 krátkých dokumentů, které Vertov natočil v letech 1924-25. Kinopravda ve Vertově pojetí znamenala spíše odpozorovanou realitu (fakticky je Vertov první paparazzi), cinéma vérité francouzských dokumentaristů (Jean Rouch, Chris Marker, Bertrand Blier) se více přikláněla k stírání hranic mezi uměleckým a dokumentárním filmem a upřednostňovala realitu na úkor scénáře. Pokrok v oblasti filmařské techniky, jehož výsledkem bylo zmenšení a zdokonalení kamer až k dnešním digitálním přístrojům, přispěl k vývoji tohoto směru také v USA, kde se vedle francouzského termínu ujal název "direct cinema". Přímým pokračováním tradic "kinopravdy" je mimo jiné i Dogma 95. (Podrobněji: http://www.rezek.biz/T_verite.htm). Určitým společným rysem pro vérité filmy je nezasahování do přirozené situace, nenápadnost svědka-filmaře. Na druhém konci filmového spektra stojí žánrová hollywoodská produkce. Typický hollywoodský film má kompletní scénář, účast filmových hvězd s milionovými honoráři, nákladné speciální efekty, drahé vybavení, rekvizity a velký štáb. Hollywoodští producenti se snaží přilákat do kin obrovské masy diváků. Jejich cílem není snaha ukázat realitu jako takovou, ale vydělat. (Podrobněji: http://www.parlez-vous.com/misc/realism.htm). Co se však stane, když se spojí cinéma vérité a hollywoodská podnikavost a výpravnost? Vznikne výdělečná reality show atraktivní pro masové publikum. Tak se zrodil první televizní "vérité" dokument v hollywoodském stylu - americký televizní seriál "An American Family", který se natáčel 30.05.-31.12.1971 a poprvé se vysílal na stanici PBS na počátku roku 1973. Film "Cinema verite" je stručným příběhem o vzniku, natáčení, konci, výsledku a dopadu tohoto seriálu, a to jak na samotnou rodinu Loudových a na filmový štáb, tak i na celou americkou společnost a v konečném důsledku i na celý styl života a vnímání reality moderní společností západního střihu. Americký seriál a jeho přímí potomci Big Brother, Survivor atp. včetně Rodiny Simpsonových nastolují řadu otázek filosofického a sociologického rázu týkajících se souvztažnosti reality, virtuality a etiky. "Diváci milují iluzi" a vzrušení - to je odpověď reality show na kinopravdu. Co mají společného cinéma vérité a Schrödingerova kočka? Je to vliv pozorování na pozorovaný objekt. Proto se řeší, jak je blízko pozorovaná realita čisté realitě. A je tu i otázka objektivity samotného diváka a vlivu času. Stejně jako na všechny filmy, které pojednávají o událostech minulých dob, i na tento film se vztahuje otázka, kterou položil lupuscanis v jedné z diskusí na čsfd: "Jak té době ale porozumíme? Opravdu to půjde bez ptaní? A jak bez toho, abychom se na tu dobu ptali, pochopíme to, v čem žijeme teď...?" Odpovědí budiž parafráze reakce GilEstela "Kdo o té době něco ví, dokáže jí rozumět a pochopit jednání lidí v dané situaci". A tato odpověď zní - Kdo v dotyčné době žil a byl zasažen dotyčnými událostmi nebo pocítil jejích dopad a vliv, dokáže té době rozumět a pochopit jednání lidí v té či oné situaci v rámci svých vlastních životních zkušeností a prožitků. Lidé z pozdějších dob můžou do dob dřívějších pouze nahlížet a snažit se pochopit svoji dobu vycházeje ze svých vlastních zkušeností a prožitků a s přihlédnutím k ozvěnám minulosti, které jsou vždy subjektivní v podání i vnímání jedinců.

Roy: V jaké společnosti to žijeme? ... Ty nový protipirátský reklamy jsou dost drsný. (evidentně při pohledu na SOPA, PIPA a ACTA) ___ Ajťácký vtip => Wikipedia: "Vše vím!" Google: "Vše najdu!" Facebook: "Všechny znám!" Internet: "Jsem vše!" Elektřina: "Všichni sklapněte!"

Kapitoly dokumentu: Filosofie. Vyvrácení stereotypu. Bojové umění. Fyzická kondice. Akční filmy. Hudba. Branding. I kdyby pro tento dokument platil Sturgeonův zákon, hlásící, že 90% vyprodukovaného je měkce řečeno navíc, pořád platí, že zbývajících 10% v tomto případě tvoří zlatou cihlu ve zdi chrámu moderní kultury.___ Bruce Lee. Hrdina pro celou kulturu, která žádné hrdiny neměla. Ikona sebe sama. Mírumilovný bojovník a praktikující filosof. Tvůrce eklektického Jeet Kune Do - přímého a netradičního bojového umění. Bruce Lee je jen jeden - včera, dnes a navždy.