Aelita

Film o různých lidech v různých částech světa, jejichž cesty a činy jsou nějak propletené. Mladý americký úspěšný manželský pár ‒ on, počítačový génius, ona, chirurg ‒ oba jsou pořád v práci, takže jejich desetiletou holčičku hlídá filipínská chůva, která má sama doma deseti- a šestiletého syna a ty zas hlídá babička. Počítačový génius odlétá do Thajska, aby tam podepsal smlouvu za 45 milionů dolarů. A aby měl čím zapůsobit i podepsat tu smlouvu, jeho právník mu daroval super pero za 3000 dolarů. Pero je tak drahé proto, že je vyrobeno z kosti mamuta, kterého vykopali kdesi v permafrostu na Sibiři, pak 5 let sušili mamutí kly, a pak z nich udělali tuto super věc, bez které se nedá žít. Všichni v tom filmu trpí tím, že jim práce, povinnosti, nutnost znemožňují být tam a s těmi, s kým je jim dobře. Kdo za to vše může? Za ty nespravedlnosti, které se lidem dějí? Nikdo. Nikdo nechce být vědomě zlý. Není mezi námi nevinných a viníků. Prostě je nastartován stroj, kterému se říká moderní civilizace, a náš svět takhle funguje. Chceš-li se vézt, tak se vez, jestli nechceš či nemůžeš, běž z kola ven. A záleží i na tom, v které části stroje jsme ‒ jestli nahoře v kabině nebo dole v kotelně, nebo jestli jsme se octli pod koly. Když počítačový génius popisoval to mamutí pero své manželce, řekl: "Kdysi žili mamuti, ti pak vyhynuli a na jejich místo jsme přišli my, vyhrabali jsme jejich kosti a udělali si z nich různé suvenýry. Kdo ví ... jednou takhle vyhyne i lidstvo a na naše místo přijdou nějaké krysy. Také pak budou vyhrabávat naše kosti a dělat si z nich krásné tretky?" Myslím, že pokud pofrčíme na tom úžasném superstroji plnou parou vpřed, moc dlouho ty krysy nebudou muset čekat.

Pokud tento snímek budu hodnotit jako kochání se střídmou krásou hor, planin a koní, pak mu můžu klidně dát čtyři hvězdičky. Já ho však hodnotím jako dokument o vězních jedné zvláštní věznice v americkém Wyomingu, jejichž charakter se napravuje tak, že je nechají krotit divoké mustangy. A z tohoto hlediska je film podle mne promarněná šance. Konflikt, střet, proměna? Veskrze žádná. Na skoro hodinové ploše se nenašlo místo ani pro prostředí a život samotné věznice, ani pro osudy koní po jejich zkrocení. Vše, co divák vidí a slyší, se odehrává v malé ohradě. Koně běhají v kruhu, vězni se jim snaží dostat na záda, trenéři dohlížejí na koně i vězně. Vězni jsou lidé, které vyloučila společnost, divocí mustangové jsou koně, pro které není místo v přírodě, protože větší část přírody zabral člověk pro své účely. Lidé i koně jsou kroceni civilizací. Vyžaduje se řád, trpělivost, účelová činnost, ovládání emocí, podřízenost. Kdo to nezvládne, podstoupí nápravu, krocení, přizpůsobení, v nejhorším případě trvalou separaci nebo dokonce likvidaci. Učit koně je snazší než lidi - výcvik mustangů trvá 90 dní, náprava lidí pokroucených civilizaci zpět k civilizaci trvá roky. Možná nejvíce na vězně působí uvědomění si paralely mezi nimi a koni. Když vidí, že vytrvalost, soustavnost a vlídný přístup přinášejí nejlepší výsledek, začnou možná uvažovat, že když to funguje u mustangů, mohlo by to fungovat i u nich. Hlavní je zkrotit, ochočit strach - strach z neznáma. Strach zvedá hladinu adrenalinu, který vede k bezhlavému, zbrklému chování nebo k hrdinství a silným prožitkům. Nadšení je nepoznaný nebo překonaný strach. Zvláštní agenti se liší od výbušných asociálů tím, že umí držet svůj strach na uzdě.

Část "Kdyby ty muziky nebyly" nastoluje otázku celého umění: - Buď děláme muziku z lásky anebo pro peníze. - Anebo voboje, že? Takže, "člověče, seber svá fidlátka a běž tam, kam tě táhne srdce", a když již jsi tam, tak nenadávej, že je málo peněz. ___ Část "Konkurs" nastoluje otázku, jak dalece může umělec zajít ve svém úmyslu ztvárnit své vize, aniž by přestal být umělcem a stal se podvodníkem nebo člověkem bez vkusu a svědomí. Fiktivní konkurs vyhlášený divadlem Semafor na objednávku Miloše Formana, kterého se zúčastnilo kolem 300 nic netušících zpěvaček natáčených při zpěvu skrytou kamerou, ukazuje, že umělci jsou stejně trapní ve své bezohlednosti k obyčejným lidem jako ty holky, které přitahovala sláva umění jako můry oheň. Jak vzpomíná zpěvačka Yvonne Přenosilová: "V roce 1963 byl vyhlášen konkurs zpěvaček do Semaforu, v podstatě sloužil jenom k tomu, že pan Miloš Forman skrytou kamerou natočil, jak se ztrapňuje na 300 dívek. Ovšem pan Karel Mareš, který seděl v tzv. porotě, mě asi po půl roce oslovil a pozval mě na skutečný konkurs do pořadu Ondráš podotýká. Ten jsem vyhrála a tak jsem se dostala i ke skupině Olympic. Byl to "podvod", protože nás Miloš Forman točil skrytou kamerou. My se tam ztrapňovaly a on z toho udělal film. Snad jedině Věra Křesadlová to tehdy věděla, protože už s ním měla bližší styky. Jinak to nevěděl nikdo, došlo nám to až za rok, kdy ten film běžel v biografu. Zpívala jsem španělskou píseň Malageňa, čímž jsem porotu probudila. Karel Mareš, který v ní seděl, mě pak pozval na opravdovej konkurz." (viz http://yvonne.webnode.cz/news/konkurs/). Mimochodem je zajímavé porovnat konkurs 60. let s dnešními soutěžemi à la Superstar. V podstatě se toho moc nezměnilo kromě snad stylu oblečení a způsobu zpěvu. Mně osobně výkony dívek ve filmu vůbec nepřipadaly trapné.

Opojení a oslnění svými přáními a sny jsme všichni, když vidíme jen lákadla života a zapomínáme na to, že tento svět je rozdělený, nerovnoměrný a nevyvážený. Nic není stoprocentně kompletní a dokonalé. Mužům chybí ženy a naopak, s rájem sousedí peklo, radost střídá zklamání, sladký šťavnatý plod v sobě skrývá červa ... Bůh a Ďábel ruka v ruce plní svůj plán záchrany lidstva vlastním dosti poťouchlým způsobem. Pohled na to, jak se pokusní lidičky proplétají jejich labyrintem k malému kousku sýra, je evidentně baví, jinak proč by to dělali. Stejné je to i s tímto filmem, kde se tragické téma vypráví komediálními prostředky, tradiční Bůh a Ďábel jsou pojati netradičním způsobem, promyšlený humor občas vypadá jako lidový trapas a ve všech směrech skvělá ďáblice Elizabeth Hurley plní přání přehrávajícího a jednoduchého již se samotné role Brendana Frasera. Samozřejmě se filmu dá vytknout to či ono, podstatné je však to, že mne bavil, v čemž shledávám poťouchlou zákeřnost Boha s Ďáblem, v jejichž nabídce vždy chybí to nejdůležitější, bez čehož skutečnost pozbývá smyslu a její prožití dokonalé spokojenosti, ale přes to všechno se jim daří oslňovat lidi a činit je spokojenými i s nedokonalým, náhradním a pomíjivým. Tomu říkám bedazzle-art nebo eye-wash nebo hocus-pocus. ____ Zajímavosti: Kromě reklamního plakátu s polonahou kráskou a sloganem "In your dreams ... ", kolem kterého procházejí Elliot (Brendan Fraser) s Ďáblem, mefistofelské téma pokoušení a plnění přání dokreslují dva obrazy na zdech ďáblovy kanceláře. Jeden z nich zobrazuje Adama a Evu u stromu poznání dobra a zla, druhým je obraz Hieronyma Bosche "Sv. Jan Křtitel rozjímající" (St. John the Baptist in the Wilderness - viz http://www.abcgallery.com/B/bosch/bosch63.html). ___ Matematický úkol "Xn + Yn = Zn , kde n > 2 a X, Y, Z ≠ 0", který Ďábel stírá z tabule, nemá řešení v oblasti přirozených čísel. Je to Velká Fermatova věta, pro kterou přes 300 let hledali důkaz matematici celého světa.

Vše, co perfektně fungovalo v seriálu, nefunguje ve filmu. Pokus slepit pár zdařilých a hodně nezdařilých skečů, scének a postav dohromady v naději, že se vytvoří sourodý a více méně logický příběh, jednoduše nevyšel, protože film není matematika a 1+1+1 záběr nemusí zákonitě vyústit v celek 3. Hyperboly (neboli nadsázky), které v seriálu vykreslují zdařilé a, dá se říci, laskavé karikatury skoro reálných lidí, ve filmu jsou natolik přehnané, že se stávají karikaturou karikatury. Záměr autorů filmu dostat své hrdiny tam, kam chtějí, je natolik okatý, že pozbývá věrohodnosti a tím samým i účinku. Vznik tohoto filmu si vysvětluji jen a jen snahou televize Nova po způsobu amerických producentů vytřískat z jednou úspěšného titulu co se dá za každou cenu a až do vyčerpání tématu i diváků. Prequel je bohužel horší než seriál a případný sequel již rovnou vynechám.

Okresní přebor je kvintesence nejen fotbalu, ale i obecně české lidovosti. Seriál představuje sbírku různých typů a charakterů a plynule navazuje na nejoblíbenější české komedie. Jak by vypadal seriál Okresní přebor v inovovaných názvech populárních veseloher? Zhruba takto: Vesničko má fotbalová. Hnátko-Orlova jedenáctka. Rozprášený a vypuštěný. Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Mančaft základ života. Román pro muže. Fandi, má panenko. Marečku, podejte mi balon. Hovorka to zařídí. Rozhodčí, prchni! Vrať se do hry. Hra jako řemen. Co je na hřišti, to se počítá, pánové. Čtyři góly stačí, drahoušku. Větvička je děvkář. S fotbalem nás baví svět. Vážení přátele, ano.

Když se člověk může zbláznit ... A kde prosím ? V Paříži ! Proč ? Protože Polanski udělal z Paříže New York. ___ Je to typický hitchcockovský film, kde je MacGuffin - falešné tajemství, kolem kterého se vše točí, je strach z výšek na střechách Paříže i s nezbytnou závratí, je osudová žena i žena pobočnice - obě v červeném, a hlavně je v něm americký konzervativní poklidný měšťan, který nejdříve nechápe, co se děje, pak ztrácí naději v pomoc odborníků a pak v zuřivé zoufalosti jedná sám na vlastní pěst. Je to hrdina proti své vůli - člověk postupně vyšilující, avšak neústupně vytrvalý jako buldoček zakousnutý do buřtu. Polanski obehrává anglické slovo s francouzským zněním v názvu filmu i všudypřítomnou americkou sochu svobody a hlavně opakuje hitchcockův vzorec "wrong man" (nepravý muž) v absurditě bezmoci jedince před tváří mocenského nebo totálního spiknutí. Dokonce i název spínače Krytron evokuje Krypton amerického Supermana. Polanski napěchoval film nostalgií hraničící se sarkasmem v pomyšlení na Ameriku, zemi svobody, kam se nemůže vrátit, protože by tam byl uvězněn za to, co se přesně nedá dokázat ani vyvrátit. V podstatě Mission Impossible IV opakuje syžet a stavbu Polanského "Frantiku", který když se postaví čelem k problému, vždy ho dotáhne do vítězného konce, jen s tím rozdílem, že Ethan Hunt je předem připraven na vše. ___ Zajímavý je vliv-znak doby. Chybějící obličej manželky hlavního hrdiny filmu vystřižený z rodinné fotky, tento symbolický čtverec otázek, díra v přítomnosti, bylo možné natočit v roce 1988. Dnes by to již nešlo, protože řezat foto nikdo nebude, jen ho zkopíruje do počítače. Co do významů v něm ukrytých je tento snímek stejným "žrádlem" pro filmové teoretiky a psychology jako Godardovo Pohrdání a stejně tak i emočně studeným, přehledným a nezajímavým, možná až na ty svůdné křivky, které potěší oko diváka.

Člověk se odvážně pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal ... aby tam nakonec našel sebe sama. ___ Zajímavý pohled na Star trek nabízí kniha "Federation & Empires: Federation, Vulcans, Klingons and Romulans" Johna Peela, ve které autor mimo jiné vysvětluje poměrně zřejmé ekvivalence mezi skutečnými národy a spojenci a rivaly startrekovské Federace. "Klingoni jsou zřejmým zastoupením pro Sovětský svaz. Méně zřejmou, ale nijak skrytou, je ekvivalence mezi Romulany a Číňany. V původních sériích jsou Romulané tajnůstkářští a rezervovaní a je o nich známo jen málo. Jsou bojovní, ale nepředstavují takovou hrozbu jako Klingoni. Zajímavé je, že jsou blízcí příbuzní Vulkánců, kteří jsou mimozemšťané (ve vztahu k lidem), ale přesto součástí Federace. Vulkánci jsou tak ekvivalentem k Japoncům, kteří nejsou jen “blízcí příbuzní” (nebo přinejmenším sousedé) Číňanů, ale jsou známí nechutí k vyjadřování silných emocí na veřejnosti." Celá anotace na knihu: http://aelitafrommars.blog.cz/

Každodenní zabíjení jako práce - to je řezničina. Jatka na okrajině Paříže roku 1949. Mnozí při sledování řezníků v akci mluví o krutosti ke zvířatům, ale profesionálové je zabíjejí rychle, obratně a bez libování si v zabíjení. Je to skutečně jen práce. Mně se však vybavily vzpomínky na návštěvu muzea mučících nástrojů v Praze - teprve tam mi došlo, jak vynalézavý a krutý je člověk, když chce způsobit bolest jinému člověku. "Ukřižovaná" a rozpilovávaná těla zvířat ve filmu připomínají Krista, jsou to však jen mrtvoly. Zavěšení za nohy a rozpilovávaní lidé v středověkých mučírnách byli neskonale trpící živé bytosti, a jejích utrpení a krutost mučitelů byly o to děsivější, že to byl stejný živočišný druh, nikoliv člověk a kráva nebo tygr a člověk. Odvracenou stranou lidského soucitu je lidská vědomá krutost, obě ale mají stejný základ - schopnost se vcítit do pocitů jiného člověka. Kráva ani tygr nedokáže vymyslet mučení, člověk - ano. Pokud je člověk stvořen k Božímu obrazu, čeho je pak schopen Bůh? ___ Dokument v sobě podivně skloubí vnější estetickou krásu a klid s vnitřním rozkladem zahaleným párou stoupající z proudící krve. Je to horké napětí smrti v chladivém obalu života, hypnotizující sen o tom, čemu se člověk vzpírá. Není divu, že znalci surrealismu považují tento film za příklad "surrealistického dokumentarismu". ___ "To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít. ... Kdo by chroptě se potil krví na galejích žití, než jen, že strach z něčeho po smrti, z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo se nevrací, nám ochromuje vůli a dává snášet raděj zla, jež známe, než prchnout k jiným, o nichž není zpráv?" (Hamlet)

První setkání se Slavojem Žižkem a hned trefa do černého. Hudební klipy jinýma očima.