Aelita

Když je máma Tyranosaurus Rex ... Nadšení objevování světa je tak nakažlivé ... Zatím jen návnada - krátký trailer k budoucímu filmu o tyranii tyranů, dětské fantazii a solidaritě.

Pollock v akci. Vesmír v akvariu. Praktický základ pro sci-fi filmy v době před zrodem počítačové grafiky a Lucasfilmu. Něco podobného vidíme u Tarkovského i Karla Zemana. Určitě to byla velká zábava a je to zároveň čisté umění - umění přírody ... s přispěním člověka.

Remake filmu Wicker Man Robina Hardyho z roku 1973. Komunitní život v patriarchálně-matriarchálním duchu v obou filmech odkazuje na pohanskou náturu člověka. Nicméně tam, kde v roce 1973 film odrážel masová hnutí - doznívající hippies a vzkvétající okultní, esoterické a synkretické new age - v jejích děsivější sektářské poloze, remake z roku 2006 odráží již jen podivné praktiky okrajových skupin vyznávačů toho či onoho receptu na spásu člověka i světa. Po seznámení se s ukázkami původního snímku však nakonec dávám přednost modernějšímu střihu a větší dramatičnosti Nikolase Cageho.

Originální název filmu - Podzimní zlato. Není všechno zlato, co se třpytí, jak práví české přísloví. Na rozdíl od všech nadšenců, obdivovatelů výkonu seniorů i obecně nezlomných optimistů jsem v tomto filmu viděla jen reálný úbytek fyzických sil a možností včetně postupného vyřazení stárnoucích lidí z koloběhu života. Je dobrým zvykem nebo možná jen projevem slušnosti vyzdvihovat hodnoty stáří - moudrost, vytrvalost, vůli k životu, celoživotní přínos. Každodenní realita však ukazuje něco jiného - lidé v produktivním věku se o staré zajímají jen v rámci práce, charitativních činností a návštěvy rodičů či prarodičů. V době internetu i ta hodnota moudrosti a zkušenosti je bezvýznamná, protože starší lidé nestíhají držet krok s vývojem nových technologií. Co se týká zábavy, koho skutečně baví poslouchat "moudré" kecy starých? Všichni, kdo jsou mladší než hrdinové tohoto dokumentu a kdo si v duchu říká, že být starý není tak těžké ani zlé, by si měli uvědomit, že neporovnávají své možnosti s možnostmi starých, ale jen možnosti těchto aktivních starců a stařenek s možnostmi průměrných starých lidí. Mně však toto obdivování a porovnání připomíná Special Olympics (Speciální olympiády) a sžíravý výrok s nimi spojený: Even if you win, you're still retarded - I když vyhraješ, pořád jsi debil. Pravda je, že "biologická vybavenost člověka velmi tvrdě omezuje pole jeho činnosti." Ruku na srdce - kdo dobrovolně chce být starý?

Návrat playboye.

Playboy, který objevil kouzlo šlechetného altruismu, když se stal železným. Ve virtualitě má lidstvo štěstí, že všichni superhrdinové touží po jeho záchraně. V realitě pozorujeme spíš opak - moc člověka málokdy šlechtí, častěji morálně kazí a rozkládá. Moc manipulace je zkrátka nakážlivě sladká.

"Kdybys věděl, co se má stát ráno, nevstal bys z postele." Šedý život šedých myšek v šedé každodennosti, kde nejvíce ze všeho zabijí absence jakékoliv perspektivy kromě leda tak zázraku - to je neo nebo socrealismus po anglicku. Mike Leigh má víc pochopení pro hrdiny svých filmů, než Bůh a příroda, a chápe, proč ti můžou nebo dokonce mají právo být passivní. Mike Leigh je stejný maximalista jako já - doteď nemůžu pochopit, proč je svět tak omezený, natož člověk. Všechno nebo nic je důstojné krédo.

"Když prý vyzval perský šach vynálezce šachové hry, filozofa Sessu, aby si žádal od něj odměnu za tuto skvělou hru, požádal Sessa, aby mu dali na první pole šachovnice zrnko pšenice. Na druhé pole dvě zrnka, na třetí čtyři, na čtvrté osm, a vždy na další pole dvojnásobek. Šach s úsměvem poručil odměnu vyplatit, zvláště když Sessa chtěl zrnka jen z posledního, 64. pole. Když však počtáři vypočetli, kolik má být zrnek na 64. poli, šach málem omdlel. Mělo tam být téměř devět a čtvrt trilionu zrnek. To znamená, že zrnka ze 64. pole by se vešla do prostoru 322,8 trilionů mm krychlových. Byla by to nádoba o délce 46,115 km, šířce 7 km a výšce 1 km = 322,8 km krychlových. Toto množství by nepokryla veškerá světová výroba pšenice ani za 100 let." Tato bajka ilustruje tzv. matematickou úlohu "wheat and chessboard problem" a popisuje geometrickou posloupnost. Hravý krátkometrážní film Marka Vohryzky je založen na podobném matematickém úkolu a fyzickém fenoménu, který vyřešila americká školáčka Britney Gallivan (http://en.wikipedia.org/wiki/Britney_Gallivan + http://pomonahistorical.org/12times.htm), která dokázala nejen vypočítat vzorec pro skládání listu papíru, ale i prakticky složit kus toaletního papíru a posléze i tenkou zlatou fólii. Může být docela dobrá zábava, když se nejdříve přátelům položí otázka, kolikrát se dá složit obyčejný list papíru formátu A4 nadvakrát, a pak se jim nabídne praktické ověření jejich odhadu. Málokdo se strefí do správné odpovědi, že papír se dá přeložit maximálně 7 krát. Problém skládání-ohýbání tkví v nedostatku papíru na ohyb, protože papír je neroztažitelný. Zato elastická hmota se dá skládat bez problémů, jak třeba vědí výrobci listového těsta. To, že praktické vyřešení "paper folding theorem" je lákavé a zábavné, ukazuje i pokus studentů školy Sv, Marka v Southboroughu, ve státě Massachusetts, kteří složili zase toaletní papír 13 krát (video - http://www.newscientist.com/blogs/nstv/2012/01/paper-folding-limits-pushed.html). ___ Film "Just Another Paper Story" je napůl přeložený příběh-list, který ilustruje, jak se virtualita odráží v realitě, s napůl přeloženým postskriptem, které ukazuje, jak se zdar nebo nezdar snah odráží na psychickém stavu člověka. K tomu bych přidala svoji jednoduchou poznámku - časem člověku dojde, že je marné se snažit změnit vesmírné zákony a mít z marnosti snah depresi, zbývá tedy naučit se ty zákony ohybat, obcházet anebo jednoduše je svědecky pozorovat a naplňovat.

Význam francouzského výrazu "diable par la queue" (doslovně "ďábla za ocas") zprostředkovává české úsloví "třít bídu s nouzi", ale taktéž v přeneseném smyslu to může znamenat "házet sebou jak kapr na suchu", to jest marně se snažit. Oba významy spojuje syžet nenáročné francouzské komedie, kde se zchudlá aristokratická rodinka marně snaží přijít k velkým penězům, kdežto zbohatlý lupič se marně snaží uniknout ze zašlé noblesy šlechtického zámku. V tomto případě hrdinové tohoto příběhu netahají ďábla za ocas, ale naopak ďábel tahá za nitky, aby dosáhl kýženého výsledku. Sdělení zkušeného aristokrata zní "A pak poznáte pravou slast nicnedělání." Opravdu velké peníze poskytují dvě možnosti - nic nedělat a dělat příliš moc. První způsob užívání peněz se tradoval v minulosti, druhý způsob je rozšířenější v současnosti. Mně je však bližší nezávislá nečinnost skeptického realisty monsieura Patina a stoické komtesy Jeanne, která se místo peněz věnuje jiné nezadržitelné a prchavé věci - hudbě. Hudba evropských mistrů znějící v tomto filmu je rozhodně to nejhodnotnější z toho, co film nabízí.

Absolutně nic nového kromě toho, že ze zhruba 11 milionů signálů přicházejících do mozku uvědomíme si jen nějakých 200, přičemž aby mozek vůbec zvládl tento infoproud, používá filtry a šablony. "V konfrontaci s informačním přetížením nemáme jinou alternativu kromě vnímání podle vzorů, stereotypů" (McLuhan). LSD tyto filtry částečně odbourává, rozšiřuje vnímání i vědomí, přepíná registry. ___ Dokument čpí americkou polopatičností a samozřejmě stejně jako všechna jiná vyprávění o působení psychotropních látek nezprostředkovává samotný prožitek tripu. Takže teoretici jako já zas zůstanou v odfiltrované subjektivní realitě. Počítám však za větší kumšt dojít podobných poznatků a vidění světa, jako ti, kdo měl psychedelický zážitek, jen za pomocí vlastní chemie, intelektu a životních zkušeností.