Aelita

Inflace zobrazení. Totální dedramatizace. Krajní absurdita. Porušení všech kinematografických kánonů. Babylonský zmatek. Výsměch říznutý don't-give-a-fuckismem. Mám vlastní verzi o tomto filmu - Godard se povozil na výletní lodi, přičemž zčásti drze, zčásti utajeně natáčel tu na mobil, tu na videokameru jak své souputníky, tak cizí pasažéry, turisty a výletníky – kdo mu přišel pod ruku – a pak to vše sestříhal, nazval to filmem, poslal to na festival pod značkou "Godard" a vrátil si tak peníze za luxusní dovolenou strávenou na lodi. A protože "Godard" je tradiční uznávaná značka, všichni, kdo si tento výrobek koupí, raději umřou nudou, než by přiznali, že výrobek je jednoduše řečeno nepoužitelný. Je přece experimentálně dokázáno, že čím je dražší víno, tím více člověku chutná, i když mu nechutná vůbec. Citát: "... lidé, kteří nevědomky ochutnali dvakrát stejné víno, ale pokaždé jim byla oznámena jiná cena, měli větší potěšení z vína, o kterém věřili, že je dražší. Kdyby mírou potěšení byly pouze dotazníky vyplněné ochutnávajícími, efekt by mohl být přisuzován strachu ochutnávajícího přiznat, že nepozná lepší chuť dražšího vína. Vědci ale také naměřili, že konzumace domněle dražšího vína vede k větší aktivitě v části mozku, která bývá spojována s pocity potěšení. Zdá se tedy, že dražší vína nám chutnají více, ovšem ne pro svou objektivní kvalitu, ale právě pro svou cenu. Kdo není znalec, kvalitu nepozná. Přesto o ni ale stojí, a tak ji odhaduje z ceny. Nabízí se otázka, v kterých dalších oblastech platíme za domnělou kvalitu, ačkoli tu skutečnou neumíme rozeznat." (konec citátu). Profesor ekonomie Antonio Rangel se přiklání k evolučnímu vysvětlení: Lidé k tomu, aby přežili, museli spoléhat i na zkušenosti jiných a přebírat je. Takže když jim někdo sdělí, že něco je pro ně dobré (a cena je symbolem této informace), tak tomu snáze uvěří. Také potěšení z filmu se dá ovlivnit - již dřívější pokusy ukázaly, že lidé lépe hodnotí takový film, o kterém už před jeho zhlédnutím slyšeli, že je dobrý. (viz http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=519937). Neplatí snad totéž i v případě "konzumace" Godarda? Tento režisér, který v roce 1960 stál u zrodu francouzské "nové vlny", získal tenkrát ceněnou pověst kinematografického revolucionáře, a tato pověst-doporučení dodnes působí na mozky diváků, obzvlášť těch, kdo nechtějí zapadnout do průměru či platit za neznalce. Naštěstí nemusím být znalec za každou cenu. Ano, byla jsem zvědavá na to, co Godard řekne o socialismu, ale zjistila jsem, že to jsou jen senilní útržky bývalé slávy - jak Godarda, tak i socialismu. Po třech dnech se mi toto "víno" úplně vypařilo z hlavy a žádná lítost se nedostavila.

Jméno růže pro děti v nádherném středověko-moderním byzantsko-arabském vzorování geometrie vesmíru. Forma filmu převyšuje obsah, který je spíše romanticko-básnický, než prozaicko-informativní. Kniha jako zdroj světla. Iluminace neznamená osvícení, ale hlavně osvětlení, vysvětlení. Nejdříve vznikly obrazy, ilustrace, pak písmo. Lidský mozek myslí mentálními mapami smyslových vjemů, proto celkový obraz vysvětlí skutečné i myšlené rychleji než řada slov a film vítězí nad knihou v moderním světě, kde je rychlost výhodou.

Jednou tak šla po ulici krásná žena ... (http://wn.com/A_Very_Fine_Lady__1908__Louis_Feuillade)

Polopatický, avšak nikoliv triviální obraz pro filmové teoretiky a domorodé filosofy. Vše o příliš populárním, a tím pádem i dlouhém seriálu, počínaje psaním scénáře, přes produkci a adaptaci a konče dopadem na realitu. Výstižná metafora našeho života - čím dál víc se stáváme tou postavou, roli které hrajeme, ať již tu roli odmítáme nebo ne. ___ "Synecdoche, New York" po našem, po vesnicku.

Trefa do černého neboli všechny revoluce světa v kostce, neboli z jeskyně do jeskyně. ___ Čtvrtý film tzv. rumunské nové vlny (Úterý po Vánocích; Smrt pana Lazaresca; 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) musím odlišit hvězdičkou navíc - dávám tedy plný počet, protože to, co ukazuje tento z hlediska hollywoodsko-bollywoodsko- brazilsko-turecko-snobského diváka naprosto nekoukatelný film, je to, co momentálně prožíváme, což potvrdil i bujarý tanec kolem mrtvého Havla. A až se odehraje Velká internetová virtuální revoluce, první plamínky které čerstvě rozdmýchaly SOPA a PIPA (ty zkratky mluví samy za sebe), počkáme a uvidíme, zda nějaká revoluce byla či nebyla.

"Jsme liberálové, děláme správnou věc. - Tak jak to, že ten svět stojí za h... . - Protože ho neřídíme. - Takže nakonec vykonáme trochu dobra. Pomysli na všechny ty pravicový idioty, bez kterých by na světě bylo líp." ___ Zábavně poučný příběh o vysokoškolácích liberálech, kteří pěstovali sladká rajčata a pořád řešili otázku "zda jsem ubohý hmyz, nebo zda mám právo", a o tom, kdo se směje naposled. Škoda jen, že těch debat zaslepenců se zaslepenci bylo málo - ty přece tvoří největší sousto filmu.

Třicet let "experimentu" na italském lidu neboli brainwashing po berlusconsku. ___ Tento dokument mi v něčem připomněl všechny diskuse, chaty, fora a jiné virtuální prostory s neomezenou možnosti vyjadřování (včetně čsfd). Ukazuje se totiž, že myšlení mas je jako voda - když ho neomezují a netvarují nějaké hranice a plochy, vždy klesne na tu nejnižší možnou úroveň. Humanizace, zušlechťování je kultivace, bez které lidstvu vládne vulgarokracie. Ale možná vše záleží jen na tom, jaká společnost se sejde. Na myšlení mnohých lidí je totiž i Berlusconi krátký. Nejsem moc optimistická nebo naivní? Snad ne, jinak bychom přece již dávno byli po uši v hnoji. Jsou tu ale jedinci, kteří ten hnůj periodicky odhazují jak bájný Hérakles v Augiášových chlévech společnosti i sebe sama. ___ P.S. Tou kultivací nemyslím jen Kulturu zvenku, ale hlavně Kulturu zevnitř - tedy sebekultivaci k nedostižným ideálům z vlastního přání a podnětu.

Eden, Deset ran egyptských, Apokalypsa, Boží láska. Malick je konzervativní, patriarchální, venkovský, fatalistický, idylický člověk, který pochybuje o Bohu a hluboce věří v Přírodu a obdivuje ji. ___ Dny nebe a země je kinematografické umělecké dílo ve své čisté podobě - stejně krásné, jako umělé, až bezcitné. Člověk se prostě dívá a poslouchá. Co je přírodě do lidských emocí a citů?

Nestačí anime dobře nakreslit. Ani zaměnit ropu znečištěním. Ani rozdělit lidskou společnost. Ani vložit lásku. Ani vnést do lásky soupeření. Ani nechat mrznout dětičky. Ani spustit revoluci. Ani nechat odlétnout hrdinu ke slunci. Ani měnit hloubku ostrosti a simulovat zpomalovačky. Nic z toho nestačí, pokud ze všeho nakonec vznikne pouhá slepenina obrazů bez vazby a příběh bez duše.

Zahrát sám sebe hrajícího sebe sama svůj hořkosladký život - to je životní úkol každého člověka. ___ "Když jsem se se svými pomocníky pokusil vytvořit příběh, který by zobecnil a ukázal protiklady, nejistotu, únavu, absurditu, nepřirozenost určitého způsobu života, začal jsem si opakovat, jako kdybych slyšel hlas shora: Ne, není nutné se starat o vyprávění, tento film nemusí být syžetovým příběhem. Raději udělejme toto - dáme dohromady veškerý nahromaděný materiál, pohovoříme si otevřeně, rozdělíme se o své myšlenky, vzpomeneme si na to, co jsme si četli v novinách, časopisech. Hodíme chaoticky na stůl všechny poznámky a dokumenty." (z interview s Fellinim) ___ La Dolce Vita je odyssea bývalého spisovatele a současného úspěšného novináře bulváru, typického "syna své doby" Marcella Rubiniho všemi způsoby života a všemi vrstvami italské společnosti na přelomu 50.-60. let, která prožívala "ekonomický zázrak" po poválečných letech bídy. "Překrásnými zuby se Sylvie zakousla do pizzy, která hýřivě připomíná naši radost ze života." ___ Putování se skládá z prologu, epilogu, intermezza a sedmi základních epizod, které někteří kritici a teoretici přirovnávají k sedmi dnům stvoření nebo sedmi smrtelným hříchům. 1. Noc s aristokratkou Maddalenou 2. Dlouhý den se švédsko-americkou divou Sylvií 3. Setkání s intelektuálem Steinerem 4. Zjevení Panny Marie dětem 5. Návštěva otce 6. Večírek na zámku 7. Párty v Riccardově domě a scéna na pláži. ___ Marcello se již také zakousl do sladké "pizzy" nesnesitelné lehkosti bytí a začal ztrácet pevnou půdu pod nohama - dosavadní hodnoty jeho, stejně jako i celé společnosti, se začaly rozvolňovat a vytrácet, a Marcello pocítil v sobě nejasnou potřebu chytit se něčeho smysluplného, pevného, naplňujícího. Rodina, tento základ klasické italské katolické společnosti, je první a nejdůležitější kámen, který se pod nohama Marcella propadá. Otec mu již nemůže nic dát a manželství s Emmou se mu jeví jako vězení ubíjející volného ducha. "Když se dva mají rádi, na ničem jiném nezáleží. Čeho se bojíš? - Tebe, tvého sobectví, tvých ubohých ideálů. Chceš, abych žil jen kuchyní a postelí. Muž, který to přijme, skončí jako vyřízená nula. Já na tvoji lepivou mateřskou lásku nevěřím! Nechci ji. To není láska, ale otupělost. Nechci takhle žít. Chci být sám." ___ Věčné úniky a návraty - víme vůbec, co chceme? A co milenky, od těch bezvýznamných, placených, po ty v určitý okamžik žádané? "Za měsíc bys mě nenáviděl. - Proč bych tě nenáviděl? - Protože nemůžeš mít všechno." ___ Východisko neposkytuje ani přátelství s inteligentním Steinerem, který se sám potácí ve svých nejistotách a bolesti z krásy života, o kterou se tolik bojí přijít. "Klid mě děsí ze všeho nejvíc. Jako by to bylo jen zdání, pod nímž se skrývá peklo. Měli bychom žít mimo vášně a city v harmonii, jakou najdeš jen v největších uměleckých dílech. Měli bychom se naučit milovat sami sebe, abychom dokázali žít mimo čas. Vyvázat se ... Ve skutečné velikosti jsem takhle malý." ___ Vyšší společnost - tato sbírka přežívajících fosílií zašlé slávy italské aristokracie - je vyprázdněná až do morku kostí. "Naše večírky jsou vyhlášené jako pohřby té nejvyšší třídy." Skutečná aristokracie se vyznačuje snad jedině tím, že se umí nudit s jistou elegancí, zatímco se v polích sklízí obilí. ___ Víra a prostý lid - socha Krista nad věčným městem, fanatický dav lidí lačnících po zázraku, které lehce napálí i malé děti - i zde jsou samé surogáty. ___ Najde Marcello nějaký smysl a hloubku v práci, mezi kolegy, umělci? Principem bulváru a možná i celé moderní civilizace je nenasytná všežravost. "Je lepší mít zprávy nadsazené, než vůbec žádné." Přitom "Většinou si nadsázku žádá právě veřejnost." Řekneme přesycená, nudící se, otupělá veřejnost. "Podle výzkumu jsou chobotnice přesexovány." Ve filmu spatříme i nejoblíbenější lidskou činnost vůbec - lov duchů. Co jiného, než lov duchů, je lidská honba za ideály? Druhou stranou přesycenosti je nestálost. Sotva člověk začne vnikat do hloubky, již se rodí touha po novém. Když cíl je dosažen nebo se zjistí, že je nedosažitelný, touha mizí a nadchází necitlivost blízká prázdnotě. Snad jsme dosáhli všech možných lidských cílů a máme dolce vita, ale, jak ukazuje Fellini, odměnou za to je pro moderní společnost větší míra osamocení a odcizení lidí, nejistota a relativita všeho. "Zanechal jsem literatury i novinářství. Dělám teď bulvárního písálka a jsem navýsost spokojen." ___ Úděl člověka je stejně velkolepý jako bídný. Co je určeno tvoru, který se nachází na půlcestě mezi věčnými bohy a zvířaty žijícími jen instinkty, mezi realitou a virtualitou? Od dob eposu o Gilgamešovi se moc toho nezměnilo: "Život, který hledáš, nenajdeš," řekla mu Siduri. "Když velcí bohové stvořili lidstvo, určili lidstvu los smrti, věčnost si nechali pro sebe ve svých rukou. Jiný život hledej, hrdino Gilgameši, poslechni mou radu! Hleď si svého blaha, naplň si žaludek, pořádně se napij, ve dne v noci se vesel! ... Hlavu měj vždy umytu a vlasy učesané, dbej o své tělo a koupej se ve vodě, měj vždy na sobě čisté a bezvadné šaty! Pečuj o své děti, potěš se s manželkou, měj stále dobrou náladu, starosti hoď za hlavu a na smrt zapomeň! Tak si počínají lidé, takový život je určen lidstvu!" ___ "Žijeme tady a teď."