Aelita

V každém detektivním příběhu jsou nejprincipiálnější jen dvě otázky - "Kdo to udělal?" a "Důvod?". Otázka "Kdo?" je však jen barevným papírkem pro nalákání a udržení pozornosti diváka/čtenáře, skutečným "bonbonem" je Důvod, a to i v tom případě, jestli je důvod prozrazen hned na začátku příběhu. Není totiž tolik důležité, jak se věci dějí, ale proč se dějí a k čemu to vede. Chci říci, že kdyžto ve třinácti mne hlavně zajímalo kdo je pachatel a samotný průběh vyšetřování, teď mne v první řadě zajímá, jaký důvod se z toho vyklube, obzvlášť když se jedná o současnou společnost a informační prostředí, ve kterém se ta společnost pohybuje a operuje. Jen proto jsem se dívala na tento film. Připadám si však občas jako zlatokop rýžující zlato tam, kde žádné není. Možná již prostě hodně víme, protože jsme hozeni do moře encyklopedických i jiných dat a informací - hodnověrných, zavádějících i zcela klamných - a již těžko nás něco skutečně překvapí. Jaké zrníčko jsem tedy vyrýžovala z tohoto filmu? Jedině to, že ve světě jsou síly a jejích nositelé a vykonavatelé, které a kteří mají za cíl regulaci informačního prostranství a pole - v tomto případě internetu. Jaká to novota! Vždy tu záměr a snaha o regulaci byla a vždy bude. Obzvlášť dnes, kdy informace znamenají moc, jak nám třeba předvádí všechny české a jiné vlády :-). Vždy se najdou dobráci, kteří chtějí lidi uchránit před špatným působením nevhodných informací. Tedy nastavit jakýsi filtr a zavést jakousi výchovu. To se ještě dá pochopit, pokud tento filtr a výchova mají sloužit eliminaci zlého pro jednotlivce a společnost, ačkoliv i to se dá zneužít, ale pokud se tím má zakrýt páchaná nepravost nebo vlastní prospěch, pak je to čirá zlovůle. Informace stejně jako všechno ostatní je prostě něco, co existuje, a jak se tato informace nebo jakákoliv jiná věc či skutečnost pojme a jak se s ní naloží, je již jen otázkou záměrů a interpretace. I atomová nálož se dá použít jak pro dobro - zničení meteoritu ohrožujícího život na Zemi, tak i pro zlo - zabíjení pozemského života. Jsme to my, kdo vše pojímá a interpretuje. Neměli bychom tedy být slepí, lhostejní a zbrklí, obzvlášť když se to týká nejen nás samotných. Jak se říká: dvakrát měř, jednou řež. Angličané to doporučují dělat třikrát (measure thrice and cut once) a Rusové dokonce sedmkrát (zřejmě počítání není jejich silnou stránkou :-)) . Bohužel svět už je takový, že je v něm až příliš moc těch, kdo měří a řeže společný dort v osobním pojetí. ___ Dvě hvězdičky za to, že tento film je víc papírek než bonbon.

Porovnávat Krista z "Posledního pokušení" Scorseseho s odtažitým a marxistickým Kristem v "Evangeliu sv. Matouše" Pasoliniho, je jako porovnávat barevný svět s černobílým - jedině takový může být pravý syn Člověka - zkoušený a trpící, milující a hněvivý, oddaný a vzpurný, pořád se měnící na cestě hledání. Čeho nebo koho? Sebe sama, pevného bodu v sobě. Každý má své vlastní vidění, každý tvoří svůj vlastní svět. "Něco jiného říkám já, něco jiného píšete vy a něco jiného chápou ti, kteří to čtou. Každý do mých slov vkládá své utrpení, své zájmy, své přání", - říká Kristus svým druhům. Kristus Kazantzakise a Scorseseho je ztělesněním boje. "Hlavní a téměř jediné téma celého mého díla je boj člověka s Bohem, neústupný, neuhasitelný boj nahého červa jménem "člověk" proti hrozné moci a temným silám v něm a kolem něho, tvrdošíjnost tohoto boje a vytrvalost malé jiskry v úsilí překonat nekonečnou noc, zápas o změnu tmy v světlo, otroctví ve svobodu." (Nikos Kazantzakis, 1952). Co by se stalo, kdyby Kristus byl pokoušen zůstat člověkem, milovat ženy, mít s nimi děti a zemřít stářím? Obyčejnost, průměrnost, odevzdanost a klid - to je to, s čím mnozí lidé v sobě a kolem sebe bojují celý život, jiní v tom spokojeně žijí, a přitom nikdo nedělá nic jiného, než naplňuje své lidské poslání - žít. Každý život má své místo v nekonečnosti tohoto světa. V Novém zákoně Ďábel pokoušel Krista na poušti třikrát - mocí nad hmotným světem a nesmrtelností. Kazantzakis pokouší Krista, osudově určeného zemřít, stát se bohem a nikdy nepoznat lesk a bídu lidského života, prožitím života obyčejného člověka. Co je jednodušší nebo těžší - být bohem nebo být člověkem? Je vůbec možné osud popřít? ___ Kazantzakis vizionářsky předběhl Evangelium podle Jidáše objevený až v roce 1978. Jidáš v jeho podání není ten lakomý a duchem slabý človíček, jak ho zobrazují konvence. Zde tvoří rovnocenného partnera a protihráče Kristovi. Ba ještě více - bez něj by Kristus nemohl dojít svého poslání a naplnění. Je to on, kdo Krista ve chvílích nejistoty podporuje a zve k boji. Jedna z finálních scén knihy: "Jidáši, byl jsi vždy nespokojený a divoký a nikdy jsi neuznával hranice lidských možností. Zapomínáš, že duše člověka je sice jako šíp a vzlétá k obloze, jak může nejvýš, ale vždy znovu padá nazpět k zemi. Žít vezdejším životem znamená vždy ztrácet křídla." Když to Jidáš slyšel, rozzuřil se ještě víc. "Hanba na tvoji hlavu! Tak hluboko jsi tedy klesl, syn Davidův, syn Boží, sám Mesiáš? Vezdejší život znamená jíst chléb a přetvořit jej v křídla, pít vodu a také ji přetvořit v křídla. Život na zemi znamená narůstání křídel. Tohle jsi nám říkal ty, ty, zrádče!" ___ Hrdě a vědomě přijmout svůj osud, přijmout život takový, jaký je - není to největší vítězství člověka na zemi i jeho největší prohra? "Ubohý Petře, svět se dnes dostal tak daleko, že již nestačí, abys byl jen člověk … Abys vydržel, musíš být Bůh i Ďábel současně."

Dialog: - Ony totiž holky nemají o kamarádství ani potuchu. - Chlapi mizerní. Vůbec nedovedou vážit života. - To je taková mužská nátura. S tím už se budeš muset smířit. - S tím já se nesmířím! Nikdy. ___ Partnerství, vztah mezi pohlavími je mimo jiné i o stálém smíření nesmiřitelného.

"Víte, co mám na dětech nejraději? Že vidí svět takový, jaký by měl být."

Ang Lee zde zase objevil pro kinematografii létání a choreografii boje.

Ruští herci, kteří zahráli v tomto tv-mini-seriálu, se museli každý večer po natáčení hurónsky smát naivitě, namyšlenosti a zaslepenosti Amíků, protože věděli, že to, co Američané berou jako fikci, je naprostá pravda. Ano, přátele, již je to tak - syn Stalina je živ a zdrav a celý ruský lid se třese na okamžik, kdy se syn národa zase postaví do čela Ruska a dokončí to, co nestihl jeho slavný otec. A ten okamžik je skutečně blízko. Syn Stalina se již neskrývá kdesi v archangelských lesích, ale dočasně se zdržuje v Chimkinském lese hned na okraji Moskvy, kam se přesunul, aby 9. května v den vítězství slavnostně vjel na bílém koni na Rudé náměstí a ujal se vedení. Bohužel se v tom moskevském lesíku trochu ztratil, protože ho neměl tak dokonale probádaný jak ten svůj archangelský. Proto se současně Chimkinský les postupně vykácí za účelem dohledání Stalina mladšího a připravení pro něj rovné široké cesty na Moskvu. Protesty místních obyvatel, kteří brání přírodu, jsou marné a za pár dní soudruh Stalin nejen obnoví bývalý SSSR, ale i připojí k němu zbytek světa včetně USA, Číny, EU, Spojených Arabských Emirátů a jiných států a statečků a vytvoří nový jednotný šťastný a všemocný SSSR - Světový Svaz Stalinských Republik. Ať žije globalizace!

Idiot a kretén dohromady, který odhaluje idiocii a kretenismus zejména puritánství a mašinérie státní a jiné moci. Neboli Ex ore parvulorum veritas. Neboli děti, blázni a filozofové mluví pravdu. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou.

Po ukojení zvědavosti přednost dostávají potřeby, po ukojení kterých může zase přijít zvědavost. Absolvent je o přírodě v nás, o střetu mužské, ženské a věkové optiky a o tom, co z toho může (ne)vzejit.

Jak zachránit hlavního hrdinu pro následující děj? Poslat ho do bistra a přidat déšť. Not reed books.

Tron: Legacy není film, ale vizionářské audiovizuální umělecké dílo. Někomu se líbí, někomu ne. Proti gustu žádný dišputát.