Aelita

Kdyby se ponechaly jen záběry Moskvy na pozadí stručného výkladu politické zápletky filmu, mohl by z toho být dobrý úderný dokument na CNN nebo RT odrážející praktiky a cíle všelijakých Společenství zainteresovaných stran, které jsou dnešními hybateli a protagonisty na světové politicko-hospodářsko-finanční scéně. Takhle to je jen šablonové velmi volné a hlavně zdloooooouhavé televizní zpracování románu Fredericka Forsytha "Icon". Důrazný moderní klip cut by tomuto filmu velmi prospěl. Nicméně jsou i zajímavé věci: 1. Tři nebo čtyřikrát ve filmu různí lidé řekli, že Rusko se změnilo. Otázka zní - v čem je podstata jakékoliv země a jakéhokoliv národa? To jest co se nemění nehledě na změny názvů země a společenského zřízení či života? __ 2. "V přeneseném významu znamená slovo „ikona“ člověka či věc, užívanou podobně jako náboženský obraz. Jako určitý vzor, ale do jisté míry i jako ochranný, magický předmět, který má například zajistit či alespoň zaštítit obchodní, či jiný úspěch." Každý větší celek kromě společenského konsensu potřebuje svoji ikonu jako sjednocující ideologický a ideálový symbol. Napadá mne, že již dlouhou dobu nejsvatější, nejznámější a nejrozšířenější ikonou světa je portrét George Washingtona na jednodolarové bankovce.

Kdyby to bylo anime, bylo by to dobré anime. Ale jako film je to jen silně romanticky přikrášlená a zidealizovaná interpretace kruté reality, která, jak je podle komentářů a hodnocení vidět, působí na diváky jak svojí shakespearovskou tragičnosti, tak i představou o tom, že ztráta paměti v mládí rovná se smrti osobnosti na celý zbývající život, což je vskutku děsivé. I když ... Někdy si pokládám otázku, zda podobné postižení nedělá z člověka čistou blaženou duši bez starostí o živobytí a o spoutávající souvislosti světa, ale zkoušet bych to nechtěla. ... Jak vypadá postižení Alzheimerovou nemocí a život i vztah s nemocným, mnohem pravdivěji ukazuje film Píseň pro Martina. Podle toho, čemu divák dává přednost - tzv. dokumentární nebo interpretační rovině - by se měl řídit ve výběru rozhoduje se mezi evropským a korejským příběhem. Nejlepší je však vidět oba tyto filmy a porovnat pak vidění a způsob vyprávění Východu s Západem, mladost se zralostí, blažený elán a víru s tím, čím se může tato "blaženost" stát v dlouhodobé každodennosti života. Růžové brýle tohoto filmu mi prostě nesedly.

Pokud Roundhay Garden Scene označíme za první dochovaný "hraný" film, pak Traffic Crossing Leeds Bridge bude prvním "dokumentárním" filmem. Nakonec bych ho ocenila o něco více než ten "hraný", protože výběr místa natáčení - Hicks the Ironmongers - svědčí o smyslu autora snímku nejen pro perspektivu, linii, obsah, ale i pohyb, což je pro film hodně důležitý faktor.

To je jako hodnotit sumerskou hlíněnou tabulku, cameru oscuru nebo první fotografii. Jaké hodnocení můžeme dát z hlediska dnešní dosažené úrovně kinematografie prvnímu dochovanému filmu? Nejspíše nulovou. Nicméně se připojím k selviskhedovi, co se týká hodnocení i důvodu pro toto hodnocení.

Ve výběru příběhu o putování pro moderní děti přednost rozhodně patří Kukymu před koblížkem, protože se z něj děti dozví více o současném světě, aniž by přišly o tradiční archetypy, dobrodružství a duchaplnost ústředního hrdiny, s kterým budou sympatizovat spíš a víc než s tvorem k sežrání (ne že bych zanevřela na tak úchylně veselého tvora jako zpívající koblížek) :-)

Zvuk sebe.

Nebýt Prokurátora, Filosofa a Dělníka, bylo by to o ničem. Takže tři hvězdy na šrotišti.

Kladná parodie na válečné filmy, kde malý vojáček zachrání velkou věc. To není tak zajímavé. Zajímavé je sledovat, jak zvířata stylizují do lidí, kdežto opačný postup je naopak skličující a zahanbující - pro člověka samozřejmě, i když není vůbec jasné proč, vždyť zvířata jsou ve své přirozenosti čistější, pravdivější než lidé. Možná nadávkou by mělo být spíše přirovnání k člověku než ke zvířeti. Takže "navlíknout" na člověka zvířecí vlastnosti je jednodušší, než vtipně přetransformovat zvířecí tedy přesněji ptačí chování v lidské. V tomto filmu se to celkem podařilo.

Mladý muž a mladá žena po 9 letech, možná již ne tolik mladí, ale pořád se zamilovávající za doprovodu hypnotických filosofujících rozhovorů tentokrát dobarvených realitou vlastních životů. ___ Scénář filmu napsal režisér spolu s herci filmu. Ethan Hawke a Julie Delpy vnesli do příběhů svých hrdinů fakta ze svých životů, třeba rozvod Hawkeho s jeho manželkou Umou Thurman nebo to, že Delpy několik let skutečně žila v New Yorku. Reklamním heslem filmu bylo: "Co, kdybyste získali ještě jednou šanci, kterou jste kdysi nevyužili?" (What if you had a second chance with the one that got away?)

Mladý muž a mladá žena 90. let 20. století a jejích zamilovávání se pod rouškou hypnotických filosofujících rozhovorů - jak blízko a daleko od muže a ženy Leloucha.