Aelita

Velmi romantická komedie. Občas podobné věci by člověk rád provedl vlastnoručně - pro úlevu duše. Kdybychom pak ožívali jako Wolverine nebo roztleskávačka Hayden, byli bychom asi všichni duševně zdraví nebo alespoň vyrovnaní a v pohodě. Ale asi bychom se nenaučili sebeřízení, sebeovládání, sebekázni, sebespoutání, sebeomezení. Nechápu však, co je na těchto dovednostech dobrého. Omezení je omezení, ať již je vysvětlované a odůvodňované jakkoliv - přírodním, božským nebo lidským zákonem. A tím nemám na mysli morální nebo trestní zákaz vraždy, ale jakékoliv omezení. ___ Důvtipně rafinovaná filmařská hříčka neboli k čemu je dobrý mixer, brusle a konec konců i samotná večeře.

Nejlepší kinoreklama na supermarkety Wal-Mart.

Second life ve městě neboli poslední labutí písně, které možná potrvají ještě dlouho. Když tyhle ženský jsou tak náročně nenáročné ... že jim člověk prostě musí závidět.

Takže zkusím vyjmenovat žánry, které by se daly přičíst tomuto filmu: psychologicko dramatická životopisná retrospektivní fantazy pohádková detektivka s romantickou náladou. A výsledek přitom vůbec není blbý, ba naopak nečekaně příjemný. Nejvíce oceňuji propletení dvou příběhů a také barvy a paprskové světlo. Tento film je asi svým charakterem (mají-li filmy charakter) nejblíže k Faunovu labyrintu, ale pokud mám vybrat mezi nimi, rozhodně dávám přednost tomuto snímku - Tam, kde jsem nikdy nebyla.

Dokument a tím spíše klasický to rozhodně není. Možná by se to dalo označit za osobní retrospektivní soukromě veřejný deníček - jednotlivé věty i vzpomínky doprovázené více než amatérskými pohyblivými obrázky. Ta vizuální stránka je přesně takového rázu, kterou většina lidí označí za absolutně nekoukatelnou a extrémisti individuality a kulturní snobové za art. Co se týká příběhu nebo sdílení, pak ani v tom se nic konkrétnějšího nedozvíme kromě možná pár ostrůvků informace, jako je třeba tato: "Jednoho dne jsem na náměstí Verdiho uviděl Antonellu. Měla tmavé oči a na sobě takovou kombinaci barev, jakou už asi nikdy neuvidím. Moje první skutečná láska. Můj vztah s Antonellou to byl přístav. Sdílela mé ideály a také chtěla změnit svět. Založili jsme feministickou lesbicko separatistickou skupinu a začali žit nový život. Já odjel s dalšími ženami na venkov do jednoho domu, který připomíná komunu. Chodil jsem na procházky, trhal čekanky, pampelišky a kopřivy. Jsem naturista a vegetarián, zatímco Antonella mi ve svém revolučním zápalu neustale opakovala, že pro skoncování patriarchální nadvlády se musíme otevřít volné lásce." (o studentských letech, rok 89-90). Krátce řečeno kdyby tento "dokument" zůstal ležet v šuplíku nebo trezoru tohoto Itala, o nic bychom nepřišli. Ale on to ze šuplíku vyndal, zveřejnil a někteří diváci teď mají štěstí nebo smůlu to zhlédnout. A tak funguje v reálu slavný bonmot Warhola o 15 minutách slávy. Kdo ještě chce být slavný?

Lidé jsou takové větší žlabatky. Kinsey odpálil atomovku, když statisticky nastudoval jejich sexuální chování. A přitom to byl člověk, který sám vyrůstal ve světě omezených a omezujících představ o sexualitě, jaké ukázal i Haneke ve svém filmu Bílá stuha. Tedy tyto představy a prudernost vládly lidem do 60. let 20. století a v časech před nimi nejen v Americe a Německu, ale všude, kde monoteistické totalizující křesťanství zapudilo pohanskou nebo polyteistickou různorodost a přirozenost. Sex a jeho přísná regulace pod hrozbou hříchu, studu a trestu po celá století představoval pro církev nejúčinnější a nejmocnější nástroj kontroly a ovládání lidí - oveček. Bylo opravdu těžké změnit toto paradigma hříchu a zvrátit pohled na sex. Ale když tuto změnu žádá sama doba, může se to podařit i jednomu člověku. A tím člověkem byl Kinsey. A jak je navíc vidět americká bílá stuha (čti pruderie) nepřivedla Kinseyho a jiné americké kluky k fašismu. V čem tkví příčina toho, že se člověk vzdá své sexuality nebo omezí svoji odlišnost a přirozenost? Všichni lidé jsou různí a přitom chtějí nebo musí být stejní, aby patřili do skupiny. Kinsey byl člověk, který vrátil lidem jejich sexuální různorodost a tím samým i odvahu a možnost být odlišnými a sami sebou.

Velmi chytrý film a velmi chytrá blondýna. Nevím, jestli to je žánr :-)

Původnost, jednoduchost, živočišnost, barevnost, bezprostřednost, kterou je lepší vidět, než to popisovat, a žít, než o tom teoretizovat. Ovšem není to náš obraz a náš život. Je to mizející obraz, život i svět.

Moderní náplň starých dob a notoricky známé dvojice mi vůbec nevadila. Naopak. Svěží rychlost i krásné zpomalovačky, břitké dialogy, veselá do cynickosti brutalita, matení mystičností, která se nakonec zas ukázala být vše vysvětlující (?) vědou - to vše beru. Ale přesto všechno mne zmáhala nějaká nuda předvídatelnosti, poznatelnosti a triviálnosti informací. Nakonec nic nového a to, že dnešní New World Order stojí mimo jiné i na dálkově přenášených informacích, to vím dnes i sama. Jednou to stačilo a chystané pokračování by muselo obsahovat něco víc, než nabídla jednička, abych mu věnovala svůj drahocenný marný životní čas.

Malý film o velkých kouzlech neboli jak se dělaly filmy Karla Zemana. Dnešní filmová tvorba za pomoci 2D i 3D grafiky a jiných počítačových vymožeností je ohraničená již jen lidskou fantazii. Vypadá to až moc jednoduše, ač jednoduché to rozhodně není. Avšak vynalézavost filmových tvůrců bezpočítačových časů je úžasná, kouzelná a různorodá, i když to zní jako největší klišé. Jediným minusem je, že ten film je tak krátký.