Aelita

Soukromý dojem: mlha. A z té mlhy se mi začíná krystalizovat představa o té době - době 60´. Zdá se, že tehdy existovaly dva druhy lidí tvořících literární, divadelní, filmová a jiná díla, přičemž samozřejmě ne o všech těchto dílech se dá mluvit jako o uměleckých. I když ... ne, to jsem příliš zobecňujíce rozhodná, nesmím zapomínat na to, že každý člověk má jiná kriteria a co je pro jednoho nejvyšším uměním, pro druhého může být největší blbostí a naopak. Mám tedy na mysli prostě lidi tvořící díla a ať se každý rozhodně, co je pro něj umění a co ne. To jest dva druhy lidí v oblasti, které říkáme umění a konkrétně filmové umění - ti, co viděli normální nebo i sluneční dny, a ti, co viděli tmu a mlhu. Nedokáží posoudit, jestli bylo více těch prvních nebo těch druhých, ale myslím, že i tu platí rozložení podle Gaussovy křivky, to jest tzv. normálních (denních) je více. A od té většiny máme filmy průměrné, zapomenuté i zlidovělé a od té menšiny máme filmy trezorové, zapadlé i ty proslulé (tzv. česká nová vlna). Dohromady se tedy vykresluje doba 60´ z různých pohledů - od těch slunečních až po ty mlžné a deštivé včetně různých kombinací, pokud to přirovnám k počasí. Začíná mi také docházet, že to, co se dnes vnímá (za přispění novodobé propagandy) jako umělecká kritika neupřímné až krvežíznivé politiky "komunistů", byla ve skutečnosti kritika obecného maloměšťanství a neschopnosti nebo neochoty většiny lidí přetransformovat se v nového člověka - člověka mentálně a možná i fyzicky rovného tomu, co dokázal stvořit a vytvořit - tedy člověka přesahujícího svoji přírodní podstatu a sahajícího až ke hvězdám. To, co ve skutečnosti trápilo a bolelo tvůrčí lidi 60. let, byl zjevný nepoměr mezi každodenností lidského života a tím, co se tenkrát předpokládalo být blízko dosažitelným - vítězství lidského ducha a rozumu nad živelností přírody a omezenosti ducha a bytí. Dnes konečně máme (skoro) svobodu slova, pohybu a činnosti, ale jak ukazují novodobí kritici dnešních poměrů, pořád jsme stejně maloměšťanští, omezení a přízemní, jak jsme byli za dob Buddhy, Krista, renesance, průmyslové revoluce, v 60. i v 90. letech 20. století. Nic zásadního v nás se nezměnilo, ačkoliv kolem nás se změnilo skoro všechno. Rozhodně věci a technologie prošly větší proměnou než lidé. Mimochodem komunismus ještě nikdy nikde nebyl (a nikdy ani nebude, pokud se lidé nepromění), takže je zbytečné ho kritizovat. A kapitalismus je přesně to, co odpovídá lidské přírodě, takže díky za něj. ___ O čem je tedy mlha? O zamlženosti lidského vnímání a tudíž i rozhodování a konání. Což potvrzují i včerejší a dnešní menšinoví tvůrci jako Fassbinder, Trier, Haneke aj. a třeba i tento citát: "... nejen totalitní systémy, ale i kapitalistické zřízení produkuje vysoce ideologickou populární kulturu (srovnej s heslem masová kultura), která je mocným nástrojem společenské kontroly a dominance. Benjaminův přítel Theodor W. Adorno spolu s Maxem Horkheimerem v reakci na tuto zkušenost rozvinuli analýzu kulturního průmyslu a médií jako odbytiště tohoto odvětví, kterou publikovali ve vlivném spisu Dialektika osvícenství vydaném v roce 1948. Kriticky v něm upozorňovali na industrializaci a komercionalizaci kultury pod nadvládou kapitalistických výrobních vztahů produkující pasivní konzumenty místo aktivních občanů." ("Umělecké dílo v době své digitální reprodukovatelnosti" : http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/ps10/dilo/web/pages/dilo_uvod.html ) ___ Co se týká tohoto konkrétního zapadlého českého filmu, který ve své podstatě není dokumentem, ale spíše drobným akvarelem v šedé a černé, pak se mi zdá být jako něco, co uvařili pejsek a kočička, když namíchali nesourodé kousky čtyř divadelních her s pražskou mlhou a zkusili to okořenit nějakými zamlženými promluvami v básnickém stylu. Chápu, že se režisér takto pokoušel něco říci divákům skrze skutečnou i domnělou mocenskou cenzuru, ale bylo by lepší, kdyby jednoduše napsal na začátku filmu názvy konkrétních divadelních her a celý prostor filmu ponechal poetice mlhy a básní a nechal na divákovi, jak si je každý převezme. Každopádně by to byl ucelený film, nikoliv nesouladné skákání mezi zcela různými stavy duše. Takhle z toho nemám nic, leda tak mlhu.

Samotný příběh ... no dobře ... Konec konců není tak důležitý. Příběh u Hitchcocka je jen prostředí jako bouřlivé moře nebo spíše jako tůně se zákeřnými víry, do které režisér vrhá své hrdiny a sleduje jejích zápas. Duchaplný zápas. Vytrvalý a do vítězného konce. Zcela podle klasických Dickensových děl - dobro vítězí, zlo je potrestáno, slušnost, trpělivost a píle jsou odměněny. Můžeme se dnes mnohým naivitám smát, ale umění vyvolat zvědavost, očekávání a sympatii nebo aspoň dopřání kladným hrdinům - toto umění snad nikdo Hitchcockovi neupře. ___ Muž a žena, kteří věděli víc, než měli, a jejich skoro špionážní "dobrodružství" více méně prošlo kolem mne, ale hudba, která naplňovala Royal Albert Hall - stíny, závěs, tváře, notový part, hlaveň pistole včetně vrcholícího trojakordu křik-činely-výstřel, a ta hudba, co stoupala po schodech do pater, vykračovala chodbami a klepala na zavřené dveře - to bylo tak geniální, že míň než čtyři dát nejde.

Kdyby tisíc klarinetů v Československu (1964), Dr. Divnoláska v Americe (1964), Chromophobia v Belgii (1966), Yellow Submarine v Anglii (1968) ... Je vidět, že studená válka opravdu všechny umělce znepokojivě chladila.

Yes, we love money, but money loves only themselves. ___ Jinak ten film byl tak chytrý, že jeho smysl mi unikl. Ale to nevadí, stačí i to, co vím-nevím. Nejlepší obsahovou i vizuální odpovědí na otázku "Co si myslíte o aktuální politické situaci?" je Yellow Submarine, i když je idealisticky nefunkční.

Jak to říká Shadwell: Yeah Yeah Yeahs ! Mým zločinem je zvědavost. Žádné dobro a zlo není, je jen zábava a nuda. Jo, cítím se trochu jako Bůh - řekl satelit na orbitě. Ne, já se cítím jako Bůh - řekl internet. Ne, já se cítím jako Bůh - řekl Bůh. Ne, já se cítím jako Bůh - řeklo si Já, protože nebyl nikdo, kdo by vůbec byl. A Já také není - řeklo si Já a zapnulo si telku. Hackeři, piráti a anarchisti všech zemí, spojte se! Hranice jsou jen dočasné a relativní a kulturní a intelektuální informace patří všem a nikomu. Hraj s nejlepšími, umři jako poslední. ___ Duch 90´ jak na dlani a operating system shell jako Grid v Tronu.

"Za použití 12 různých designů plotu, účastí 19 stavebních společností, 350 stavebních techniků, cca 7000 stavebních dělníků a při spotřebě 120 tis. tun kovu byl postaven plot mezi námi a Mexikem." "Nikdy jsme nemuseli stavět zdi" - J.F. Kennedy. "Pane Gorbačove, strhněte tu zeď" - Ronald Reagan. Plot je postavený, ale díry v něm jsou - zřejmě finanční díry, ke zvětšení kterých plot přispěl částkou přes 3 miliardy dolarů. ___ Pořád je to stejné - Velká čínská zeď, Hadriánův vál, hradby středověkých měst, Berlínská zeď, Schengenská smlouva i čerstvý plot mezi USA a Mexikem - to jsou umělé lidské hranice mezi námi a nimi. "Rozsáhlá vlna primitivních lidí s nízkou kvalifikací bez jazykových znalostí ... Přetěžují naše sociální jistoty, naše vzdělání, naší zdravotní péči." To je jako zadržovat tekoucí vodu.

Díl - Změna paradigmatu Evropy (video - http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095908415-kosmopolis/211562210300024/ ) ___ Zajímavým jevem je, že jednotliví jednotlivci jednotlivě skoro vizionářsky vidí a chápou, kam se celek ubírá, ale celku tyto vize-vhledy jsou putna. Zdánlivě. Funguje tu však docela obyčejná zpětná vazba mezi předjímáním a děním: vnímaví jednotlivci sice vidí jen to, co se již stalo, to jest v každý okamžik jsou pozadu za celkem, ale tím, že předjímavě poskládají obraz budoucnosti na základě toho, co viděli jsouc pozadu, vsugerovávají celku možné směry vývoje a cest. A kam se ten celek nakonec dostane v následující etapě, záleží často jen na mávnutí motýlích křídel. Špičkoví manažeři, strategičtí konzultanti a Václav Bělohradský tedy vidí a tvrdí, že Evropou obchází strašidlo - strašidlo bifurkace. K tomu bych přidala svoji otázku: Jak dlouho vydrží běžet Červená královna předbíhajíc předbíhající a je vůbec nutné běžet tam, kam běží předbíhající, když běží za tím, kdo je v čele, nebo je lepší častěji udávat nové směry, aby se dařilo zůstávat na vedoucí pozici? A jako bonus navíc pár citátů: "Radikální změna hodnotové orientace nebo vznik nového náboženského proudu mohou být jistě velmi významné, jiná věc ovšem je, jakou mají případně reálnou váhu (s ohledem na celkový průběh záležitostí) - tj. v konkurenci s jinými faktory, často mnohem hmatatelnějšími" a "Myslím, že je obecně lepší vkládat více nadějí a hlavně úsilí do snah rozvíjet alternativní mechanismy řešení praktických problémů než do rozvíjení úvah o celkové duchovní proměně globalizovaného lidstva" (zdroj: http://blisty.cz/art/58049.html )

Ano, to bude dlouhý den, stejně jako všechny ostatní. Každé ráno vždy září radostí. Fofrem do sprchy. Začínáme nový den. Je zapotřebí pracovat, všechno stihnout, jo-jo, se všemi se setkat, všechno změnit. Chci ověřit své síly. Chci zdolat nejvyšší horu, vyšplhat na vrchol beze zbytečných slov. Chci ověřit své síly. Víte, kolik sil je zapotřebí, abychom nebyli jako všichni? Bůh by nás nestvořil, aby pak na nás zapomněl. ___ Jeden den života vševidoucím okem Boha a ten Bůh je YouTube a ten život je obyčejný. A co jiného se očekávalo? Zásadní události? Ty tam nejsou? Nejsou snad? Vždy se něco děje. Nikdy se neděje nic. Hádám, že Malickův Strom života bude úplně stejný, akorát profesionálně natočený a doplněný o obyčejné dinosaury. A dost možná bude nakonec i horší a omezenější než tento youtubovský kolektivní pohled. Myslím, že ta obyčejnost je daná tím, že tyto filmy koncipují režiséři v pokročilém věku, kteří se již na život holt koukají okoukaně.

Nápad: vzít prostého vesničana Vincence Moštka i s přítelem do Prahy a natočit je tam. Tento jedenaosmdesátý pan již byl hrdinou dokumentu Dědáček a režisér jim byl zřejmě tolik okouzlen, že se rozhodl pro pokračování. Za pravidelného posilování lidovým energy drinkem domácí výroby tito dva pánové, kteří se kamarádí již přes 70 let, navštěvují pražský hrad, Národní divadlo, Václavské náměstí, hrobky básníků i večerní představení v Lucerna baru (zřejmě) uměleckého striptýzu za doprovodu ústřední skladby z Růžového panteru, což pak komentují na toaletě nad mušlí: "Kamaráde, to jsme jakživ neviděli. Ani vidět nebudeme." Čeho jsme tedy svědky? Životních zkušeností: "Já jsem si vzal aj moje gatě. Jsem si povídal, kdopak ví, co bude" (v letadle); poetismu: "Tekuté sluneční paprsky" (o slivovičce); humoru: "Co to stál ten pomník? - Ten pomník? He, ten přišel, kamaráde, trochu draho národu. Stál myslím přes dvacet milionů a Praha má z toho takový užitek, že má z toho dva sklepy - jeden na erteple a jeden na zeleninu. Ale drahé, takové špásy sa nevyplácajú" (o zbouraném pomníku Stalinovi) a celkově životní vitality a správného přístupu k životu - ber svět a život takový, jaký je. Nebereš? Tvoje smůla.

"Člověk je od přírody velmi zvědavý. Pozorně sleduje a zajímá se o všechno, co se kolem něj děje. Ale nejvíc zbystří svoji pozornost, když jde o sex." ___ Pro život jsou důležité jen dvě věci - udržení existence a zabezpečení kontinuity genů. Vše ostatní je rozmařilý přepych. Leč i ten přepych hraje roli, protože signalizuje kondici jedince nebo národa. Suma sumárum sex je podstatou života a vše se točí ne kolem člověka, ale kolem sexu. Neboli, jak svorně tvrdí Mnislav Zelený Atapana a Miroslav Marek, jde o boj o vagíny a penisy (http://www.caminos.cz/mnislav-zeleny-atapana-boj-o-vaginy-nebo-prijdou-sikmooci-mravenci // http://blog.baraka.cz/2010/12/skrabani-epi-a-ge-neticke-omitky/ ) ... nebo o obchod s nimi, dodávají prodejci erotických pomůcek, pornoproducenti a politici. Národ je erotický napřič celým spektrem, což až bolestně civilně potvrzuje tento dokument. Civilně do té míry, že konzument rozmazlený leskem a dokonalostí digitálně upravených profesionálních filmových, časopisových a jiných eroticko-sexuálních obrazů, které se běžně objevují dnes dokonce i v reklamách na šampon, spadne z virtuality zpět do amatérské reality a začne poznávat sám sebe. A bez profesionální fasády jsme všichni amatéři včetně těch profesionálů a to nejen v sexu, jak bylo vidět i v dokumentu Český mír. Forma a podání hrají velkou roli - bohatství a přepych rámečku přidává obrázku na působivosti a důležitosti. Profesionál je ten, kdo dokáže sebe prodat. ___ Nejzajímavější na Erotic nation je použití Kulešovova efektu, kdy se historie prvního slovenského sexshopu prokládá scénami z historie novodobé Slovenské republiky, což zákonitě navádí diváka na myšlenku, že politika je sexshop a politici jsou Curvum Calculum (latinsky, tuším :-) ). Dotaženo do důsledku a posledku - všichni jsme obrazně řečeno prodejní politici, jelikož všichni pořád vyjednáváme a kalkulujeme ve snaze dosáhnout svého. Druhá zajímavá věc na tomto dokumentu je to, že se najednou a skoro nečekaně ukazuje těsná propojenost mezi stavem ekonomiky a rozletem sexuální fantazie i chuti - tedy kdybychom nakreslili dva grafy, zjistilo by se, že jsou rovnoběžné. "Politici se mění, erotika stále zůstává. Erotika je, dá se říci, věčná. Tak .... Tak ... ". Tak končí film a dál je to ve hvězdách.