Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Velice cenný dokument o pražském Divadle Na zábradlí jako studiové scéně za vedení režiséra Jana Grossmana. (oficiálny text distribútora)

Recenzie (7)

Aelita 

všetky recenzie používateľa

Soukromý dojem: mlha. A z té mlhy se mi začíná krystalizovat představa o té době - době 60´. Zdá se, že tehdy existovaly dva druhy lidí tvořících literární, divadelní, filmová a jiná díla, přičemž samozřejmě ne o všech těchto dílech se dá mluvit jako o uměleckých. I když ... ne, to jsem příliš zobecňujíce rozhodná, nesmím zapomínat na to, že každý člověk má jiná kriteria a co je pro jednoho nejvyšším uměním, pro druhého může být největší blbostí a naopak. Mám tedy na mysli prostě lidi tvořící díla a ať se každý rozhodně, co je pro něj umění a co ne. To jest dva druhy lidí v oblasti, které říkáme umění a konkrétně filmové umění - ti, co viděli normální nebo i sluneční dny, a ti, co viděli tmu a mlhu. Nedokáží posoudit, jestli bylo více těch prvních nebo těch druhých, ale myslím, že i tu platí rozložení podle Gaussovy křivky, to jest tzv. normálních (denních) je více. A od té většiny máme filmy průměrné, zapomenuté i zlidovělé a od té menšiny máme filmy trezorové, zapadlé i ty proslulé (tzv. česká nová vlna). Dohromady se tedy vykresluje doba 60´ z různých pohledů - od těch slunečních až po ty mlžné a deštivé včetně různých kombinací, pokud to přirovnám k počasí. Začíná mi také docházet, že to, co se dnes vnímá (za přispění novodobé propagandy) jako umělecká kritika neupřímné až krvežíznivé politiky "komunistů", byla ve skutečnosti kritika obecného maloměšťanství a neschopnosti nebo neochoty většiny lidí přetransformovat se v nového člověka - člověka mentálně a možná i fyzicky rovného tomu, co dokázal stvořit a vytvořit - tedy člověka přesahujícího svoji přírodní podstatu a sahajícího až ke hvězdám. To, co ve skutečnosti trápilo a bolelo tvůrčí lidi 60. let, byl zjevný nepoměr mezi každodenností lidského života a tím, co se tenkrát předpokládalo být blízko dosažitelným - vítězství lidského ducha a rozumu nad živelností přírody a omezenosti ducha a bytí. Dnes konečně máme (skoro) svobodu slova, pohybu a činnosti, ale jak ukazují novodobí kritici dnešních poměrů, pořád jsme stejně maloměšťanští, omezení a přízemní, jak jsme byli za dob Buddhy, Krista, renesance, průmyslové revoluce, v 60. i v 90. letech 20. století. Nic zásadního v nás se nezměnilo, ačkoliv kolem nás se změnilo skoro všechno. Rozhodně věci a technologie prošly větší proměnou než lidé. Mimochodem komunismus ještě nikdy nikde nebyl (a nikdy ani nebude, pokud se lidé nepromění), takže je zbytečné ho kritizovat. A kapitalismus je přesně to, co odpovídá lidské přírodě, takže díky za něj. ___ O čem je tedy mlha? O zamlženosti lidského vnímání a tudíž i rozhodování a konání. Což potvrzují i včerejší a dnešní menšinoví tvůrci jako Fassbinder, Trier, Haneke aj. a třeba i tento citát: "... nejen totalitní systémy, ale i kapitalistické zřízení produkuje vysoce ideologickou populární kulturu (srovnej s heslem masová kultura), která je mocným nástrojem společenské kontroly a dominance. Benjaminův přítel Theodor W. Adorno spolu s Maxem Horkheimerem v reakci na tuto zkušenost rozvinuli analýzu kulturního průmyslu a médií jako odbytiště tohoto odvětví, kterou publikovali ve vlivném spisu Dialektika osvícenství vydaném v roce 1948. Kriticky v něm upozorňovali na industrializaci a komercionalizaci kultury pod nadvládou kapitalistických výrobních vztahů produkující pasivní konzumenty místo aktivních občanů." ("Umělecké dílo v době své digitální reprodukovatelnosti" : http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/ps10/dilo/web/pages/dilo_uvod.html ) ___ Co se týká tohoto konkrétního zapadlého českého filmu, který ve své podstatě není dokumentem, ale spíše drobným akvarelem v šedé a černé, pak se mi zdá být jako něco, co uvařili pejsek a kočička, když namíchali nesourodé kousky čtyř divadelních her s pražskou mlhou a zkusili to okořenit nějakými zamlženými promluvami v básnickém stylu. Chápu, že se režisér takto pokoušel něco říci divákům skrze skutečnou i domnělou mocenskou cenzuru, ale bylo by lepší, kdyby jednoduše napsal na začátku filmu názvy konkrétních divadelních her a celý prostor filmu ponechal poetice mlhy a básní a nechal na divákovi, jak si je každý převezme. Každopádně by to byl ucelený film, nikoliv nesouladné skákání mezi zcela různými stavy duše. Takhle z toho nemám nic, leda tak mlhu. () (menej) (viac)

Reklama

Sarkastic 

všetky recenzie používateľa

Mlha je zvláštní film a rozhodně má něco do sebe. Minimálně se mi líbily zajímavé záběry a zvláštní komentář. Prostřihy na stroj, absurdita fungující jako metafora. Ale celkově na mě tento slepenec ukázek z různých divadelních her příliš nezapůsobil, nebavilo mě u něj hledat skryté významy a hloubku, radši jsem se u něj smál, než přemýšlel. Proto čistě subjektivně hodnotím pouze čistým průměrem. ()

mchnk 

všetky recenzie používateľa

Excelentním způsobem zpracovaný pohled do zákulisí a na prkna Divadla Na zábradlí. Velmi svobodomyslným způsobem. Technické údaje o strojích a vybavení divadla kontrastují s precizními hereckými výkony v krátkých, ale naprosto dostačujících útržcích. Není možné nevyzdvihnout monolog i dialog zároveň dvojice Libíček - Sloup ve hře Václava Havla Zahradní slavnost (přímo fantastické). Sám pan Havel zde má svůj prostor a v očích většiny, kteří ho znají spíše jako loutkovou postavu polistopadové politiky, se jistě ukáže i v opravdovém uměleckém světle. Dokonale filozoficky laděný doprovodný komentář J. Adamíry a do detailu přesný hudební doprovod, který si budu muset při dalším opakování pořadu prohlédnout ještě jednou, je-li jméno autora v titulcích. Uvolněná doba poskytla možnost podívat se na ní očima otevřenýma, nicméně, lidé žili v mlze. Stejně jako dnes. Divadlo jako útěk před mlhou tenkrát, kam lze utéci dnes? ()

Fingon 

všetky recenzie používateľa

Hodnocení dokumentu - jako takový mne příliš nezaujal, ale ty hry, ty hry... Jan Libíček jako Král Ubu, Libíček a Václav Sloup jako Vladimír a Estragon (ovšem nechtějte po mně, který hrál koho), dále pak část záznamu Zahradní slavnosti, ve které vedle režiséra pokukuje ještě vcelku mladý Václav Havel... a nakonec Plešatá zpěvačka. Ne v tomhle pořadí. A herci hrají v oblečení, ve kterém přišli diváci. A co na to patafyzický stroj? Nic, točí se tak, aby žádná jeho součástka nebyla namáhána... ()

Galéria (2)

Reklama

Reklama