Aelita

Tak tohle je buď nostalgie jak hrom nebo recese jak prase. Ano, jednou i ty nejmodernější filmy se stanou pouhou vzpomínkou na vzpomínku. Nostalgii dnes třeba zažívá při koukání na Matrix i první generace uživatelů ČSFD. Pro dnešní náctileté však tento kdysi přelomový film je již pouhou odrhovačkou pro pamětníky. Ale zpět k barevné lyrické pohádce na pozadí socialistického budování ráje v kubáňských stepích, nikoliv kubánských. Kdo se ještě nezorientoval v času a prostoru, snad si udělá jasno, když se podívá na prvních 5 minut filmu, který je prozatím k vidění na YouTube zde (s anglickými titulky): http://www.youtube.com/watch?v=L5qoPRyvPOU&feature=player_detailpage#t=72s. Příběh vystavěný na konfrontaci dvou tvrdohlavých a hrdých charakterů nabízí mimo jiné i několik folklorních hudebně tanečních scén, které sice potěší srdce kdejakého etnologa, ale většinu ještě všemi filmy nemazaných diváků spíše pobaví. Příkladem za všechny je třeba tenhle tanec kubáňských kozáků - http://www.youtube.com/watch?v=L5qoPRyvPOU&feature=player_detailpage#t=2613s. Z podobného ruského tance dnešní hitmakeři dokáží udělat dokonalý breakdance: http://www.youtube.com/watch?v=KoQb8vb4blA&feature=fvwrel. Ale ono i Run DMC - It's Like That je již dnes nostalgie, natož nějací mytologičtí sovětští kozáci. I když ... nějaká kontinuita a souvislost mezi nimi přece existuje, jak je vidět.

Psychedelická carrolovsko-echerovská ujetinka-květinka-pipinka-ptákovinka-pusinka, kde se vše zjevuje z černých děr, poměňuje se, požírá sebe sama a zpětně zaniká v černých dírách. Význam hluboký, metafora košatá, fantazie rozmanitá. Eat yourself, Drink yourself - princip vesmíru, nikoliv princip míru. "Who has had such a curious dream?" Safra, to bych také ráda věděla. Múza autora - joint, lysohlávky, meskalin, LSD a jiné pochutiny. Lennonovi by se tohle líbilo. Ostatně vypnula jsem původní zvuk a pustila si k tomu na vedlejším youtube Imagine Lennona a rázem z toho byla dětská fantazijní pohádka. Ovšem pouze pro děti starší 18 let :-)

Jednoduchá ponaučení: 1. Když jsi slušný, čestný a chytrý, je blbý mít nevychované, nezásadové a hloupé přátele. 2. Když už je máš, je blbý se nechat zatáhnout do jejich špatných rozhodnutí. 3. Když už ses nechal zatáhnout do záležitostí, z kterých kouká malér, je blbý v tom pokračovat dál. 4. Když už pokračuješ dál, je blbý zatahovat do toho další lidi, natož ženy a tím spíše manželky, a obzvlášť je blbý je nechat vymýšlet plány a rozhodovat se za tebe. 5. Když už jsi je zatáhl do svých plánů, buď připraven ke všemu. ___ Složitá ponaučení: 1. Chytří lidé dokáží obhájit před sebou jakékoliv své rozhodnutí. 2. Chytrost nezaručuje výhru ani lepší, či snadnější život. Spíše naopak. 3. Čím je člověk chytřejší, tím větších, hlubších, komplexnějších, abstraktnějších a virtuálnějších bludů se dopouští. Zároveň ale často přehlédne tu nejednodušší věc nebo řešení.

Duchovní učení tvrdí: Komu má být pomoženo, tomu bude pomoženo. A v duchu se dodává: Chce-li někdo pomoc, musí se o to přičinit. Neboli jinak: Na Boha spoléhej, ale konej sám. K tomu bych ještě mohla dodat Kdo má rozum, rozumí, kdo má oči, vidí. A pak již záleží na každém divákovi, kdo co v tomto příběhu uvidí a pochopí. ___ První nejzjevnější obraz ukazuje odcizenou nelidskou mašinérii rumunského zdravotnictví, k nabízejícímu se odsouzení kterého se většinový divák ihned bezděky přidá, protože se mu vybaví dlouhé fronty v čekárnách a neholistický přistup úzkých specialistů, kteří odměřují každému pacientovi rovných 10 minut svého drahocenného času, protože si musí vydělávat. Když se divák podívá pozorněji - i na tu druhou zúčastněnou stranu, tj. na samotného pana Lazaresca, možná uvidí i to, že to je člověk, který nikdy nepřistupoval zodpovědně k vlastnímu zdraví a nejspíše i proto je smrtelně nemocný - tedy, pokud se provede jeden zachraňující zásah, stejně za krátkou dobu zemře na něco vážnějšího, protože si jednoduše opotřeboval tělo do děr, obrazně řečeno. Divák se pak možná vcítí i do dilematu lékařů, kteří se rozhodují, zda mají věnovat čas, úsilí a veřejné prostředky starému ochmelkovi, který si svého užil a teď již má na kahánku, nebo mladším životaschopným pacientům, kteří svůj život ještě nenaplnili. Dokonce tu rozhodují o větším - zda mají krájet, řezat, trápit umírajícího člověka, jen aby předvedli moc moderní medicíny a na chvíli oddálili smrt, nebo mají přenechat člověka jeho přirozenému, ale možná o to důstojnějšímu konci? A zde se vyjevuje třetí rovina obrazu smrti jednotného člověka, byť v soukolí zdravotnictví - rovina ontologická neboli bytostná. Vyvstává totiž celospolečenská otázka - Neodnaučili jsme se umírat a přijímat fakt, že smrt existuje? Ve světle nebo tmě této otázky rumunsko-biblické jméno "hrdiny" filmu - Lazarescu - nabývá metaforického významu: Jsme bohové, abychom křísili mrtvé, nebo lidé, kteří si na bohy jen hrají?

Pohádka o zlaté rybce v podmínkách technické singularity - stačí jen zmáčknout knoflík a dostaneš jakoukoliv věc - novou. Jak ale správně varuje lidová moudrost - Dobře si rozmysli, co si přeješ, protože se ti to může splnit. Když si člověk přeje novou Zemi, jak ta Země může vypadat? Kdo si četl Genesis nebo viděl nějaký kosmogonický dokument BBC, ví to. A co teprv, když se bude přát nový svět?

Na tento film přesně sedí to, co napsal v jedné z diskusí uživatel BadCough: "... inteligentní mladí ľudia a lá sociálne nepodarky prespávajúce kade-tade ...". ___ Pokud jsem nezažila něco z nějaké doby na vlastní kůži, nemůžu to zcela objektivně, autenticky posuzovat, hodnotit a kritizovat, můžu se k informaci o tom jen subjektivně stavět a interpretačně ji zabudovávat do svého vnitřního obrazu světa - ať již jde o galeje Římského impéria, středověkou inkvizici, stalinský Gulag nebo máchání se v bazéně se šampaňským v době rozvinutého kapitalismu. Čímž s nadsázkou říkám, že minulé doby můžeme hanit, jak chceme, bez možnosti ověření, kdežto dobu, v které žijeme, každý hodnotí hlavně podle toho, jak se mu daří svůj život zvládat. Při poznání a osvojení informací z druhé ruky se opírám o své vlastní dosavadní poznatky a představy, o mínění autorit, kterým věřím, a o hodnoty, které uznávám. A také o své osobní sympatie a antipatie. Umím si představit, že kdyby Občanský průkaz byl natočený a zahraný kvalitně, nikoliv amatérský a nevěrohodně, nebo kdyby měl silnou myšlenku a příběh jako "Pouta", nebo kdybych se aspoň s některým z jeho hrdinů mohla v něčem ztotožnit nebo sympatizovat mu, pak bych ten film vnímala a hodnotila jinak. Já jsem však místo filmu pozorovala jen účelový slepenec scének o lidech - zbabělcích, egoistech, slaboších, primitivech, nadutcích, pomatencích, zaslepencích, povalečích a odpůrcích jakéhokoliv systému ze samé své podstaty a povahy, a nic než mrzutost, nudu a znechucení jsem necítila. Bez sorry musím jednoznačně napsat, že dělat z takových lidí hrdiny odboje proti evidentně totálně negativní totalitě bez špetky normálnosti, jak ji prezentuje autor filmu, natož její oběti, je scestné a zavádějící, protože to jsou oběti hlavně negativních lidských vlastností a slabostí - svých vlastních a cizích. V podstatě totéž platí pro všechny doby, místa a příběhy, pokud se nejedná o přírodní živly a kataklyzmata. Největší zlo, stejně jako dobro, totiž pochází z lidí, ne ze systému samotného - systém jen vše znásobuje. V ostatním se připojuji ke komentáři, který napsal gudaulin.

Ano, takový bergmanovsko-reggiovsko-tarkovského hezký filmeček o obyčejném božím životě v božím světě, přičemž reggovská část byla, alespoň pro mne, nejhezčí - klidně by mohla trvat až do konce filmu. Co divákům tento film vlastně říká? Ten, kdo možný partnerský život má před sebou, při sledování filmu si vybavuje vlastní dětství a teprve se snaží vcítit do rodičovství. Ten, kdo partnerství a rodičovství právě žije, ví, jaké to je. Ten, kdo to již prožil, má vlastní vzpomínky. Nic víc film nenabízí. A pokud lidé odcházejí z kinosálu během promítání, není to dané jejích neslušností a nekultivovaností, ale tím, že triviálnost tohoto filmu je placatá jak vše skutečně reliéfní, co Amerika transformovala do své kultury z jiných kultur v duchu snadné a rychlé použitelnosti. Tento film bych přirovnala k instantní kávě nebo spíše k šumivé tabletě na bolavou dušičku - rozpustit a spolknout - bez přemýšlení, protože autor již vše promyslel za nás. ___ Ano, Malick natočil hezký film na téma Já a mé dětství, ale proč se na jeho vzpomínky mám dívat já? Jedině pro odškrtnutí ze seznamu povinné četby přežívajících "klasiků". Svět Malicka skončil, i když stále přetrvává. Můžu ho dát na polici vedle Odcházení Havla. Na jejích místě bych již žádný film netočila, abych nezkazila to vševědoucí moudré zamávaní. A dovolím si tu parafrázovat Subjektiva: Když zůstane jen paměť, čpí to sentimentem.

Inu, Česko má své blanické rytíře, Amerika zas Kapitána Ameriku. Wake up, Captain! Nebo Rest in Peace? ___ Zpracování dobré, ale chybí tomu nějaká třešničková myšlenka. Narážka na to, že veřejné vystoupení amerického idolu nebo superhrdiny pokaždé zvýší prodej dluhopisů na 10%, což za 70 let od zjevení prvního avengera dovedlo americké veřejné finance a s nimi i půlku světové ekonomiky k současnému stavu, nepřekvapí již ani malé děti. Zaujal mne snad jen konec filmu, kde se náš, tedy přesněji jejích hrdina ocitá na rušné newyorkské ulici - výraz v jeho očích totiž prozrazuje stejnou bezradnost, zmatenost a rozpaky, jaké pociťuje vrchol tvorstva, kdy se setkává s působením makro i mikro sil, které není s to ovládnout ani pochopit. Na něco je totiž krátký i celý Top 10 natož Top 09. ___ P.S. Amerika se fakt musí cítit být v koncích ne-li v eufemistickém otvoru, když povolává do zbroje i komiksové hrdiny.

Jedna babička, která není moje babička, ale je babička kluka s kamerou, říká, že není důležité, co vidíme ani kolik toho vidíme, ani kdy to vidíme, ale je důležité hlavně to, JAK to vidíme. A nejsou to pohádky ovčí babičky, ale docela moudrá myšlenka z filmu, kterou je dobré si promyslet a občas se jí i řídit. ____ Podle tvrzení Shadwella film se obejde bez režie, scénáře, střihu, herců atp., ale rozhodně se neobejde bez kamery a bez natáčení. Dnes, když polovina lidí vlastní kameru a druhá polovina mobilní telefon s kamerou (poměr není důležitý), filmy natáčejí všichni. Nejlepší je, že podle Sturgeonova zákona 10% těchto filmů má velmi dobrou kvalitu. Nuže, 10% ze 6 miliard činí 600 milionů. Při průměrné délce filmu kolem 10 minut na zhlédnutí půlmiliardy filmů je zapotřebí ... mrtě času. A to množství natočeného stále vzrůstá. Otázka zní - Kdo na to vše bude koukat kromě samotných autorů filmů? ____ Já však myslím na něco jiného a ještě více fascinujícího. Myslím na to, že oči každého člověka jsou jeho kamera a mozek nosič vizuální informace a úložiště. Když si pomyslím, kolik toho lidé natočili do svých hlav za celou dosavadní historii lidstva a že Bůh tohle všechno musí zhlédnout, začínám si myslet, že nemá čas si dojit ani na záchod.

Jj, přinejmenším vojenská intervence, prakticky však jednoznačná okupace. ___ Dokumentární černobílé záběry z ulic, zasedacích síní a závodních hal za doprovodu Čajkovského Labutího jezera, aby bylo hned jasné, jaké to cizí labutě přiletěly na československý rybníček. Nejzajímavější však jsou hlasové záznamy bývalých státníků a straníků znějící na pozadí těchto obrázků. ___ Čím se obecně liší události z let 68 a 89 včetně čínského Náměstí nebeského klidu? Ve své podstatě jen ochotou či vůlí k zásahu do vývoje situace nebo naopak stáhnutím se a nechutí zasahovat, kterou projevily nebo ukázaly mocenské špičky v té či oné době a situaci. Národ en masse měl rozhodující vliv jen v dobách, kdy ještě neexistovaly tanky a síly obou stran byly vyrovnané. Ostatně historie je jen interpretace autenticity.