Aelita

Jednoznačná oddechovka, u které není zapotřebí přemýšlet, postačí si snad jen všimnout, že narozdíl od všelijakých podfukářů , kteří ve filmech působí hlavně na lidskou racionalitu a hamižnost, tito lumpové působí hlavně na lidské city. Ve společném zápasu pak vyhrává ten z nich, který zůstane nejvíce racionální.

Dvě starší ženy jsou v horském letovisku a jedna povídá: No, jídlo je tady vážně hrozné. A ta druhá říká: Jo, já vím, a tak malé porce. ___ Tento vtip, který Woody Allen vztahuje na celý svět a lidský život, se dá vztáhnout i na veškerou Allenovu vtipnost, která se ztrácí v rozdrobenosti na příliš malé porce a v celku je dost nudná, nebo přesněji jaksi postrádá harmonii – Allen totiž používá příliš intelektuální štětce, barvy a tahy pro malování příliš drobných situačních obrázků lidské každodennosti, což by se dalo popsat tak, že střílí po vrabčácích z děla, přičemž dělá to příliš cholericky. Mnohem lepší cit pro harmonii života, vtipu, laskavosti a umělecké formy a prostředků předvedl Jaroslav Papošek ve svém Ecce Homo Homolka (http://www.csfd.cz/film/7101-ecce-homo-homolka/). Annie Hallovou nezachraňuje ani Allenova nápaditost, jež sama o sobě je sice jako dobré koření, ale hned se ztrácí v záplavě mdlých sebestředných intelektuálských keců. Podobně jako císař z Formanova Amadea vytkl Mozartovi, že v jeho hudbě je „příliš mnoho not“, by se Allenovi dalo vytknout, že používá příliš mnoho slov. Ke konci filmu mi došlo, co mi na Allenovi a jeho humoru vadí nejvíc – to, že veškerý svůj tvůrčí talent a nepopiratelný intelekt v konečném důsledku směřuje nikoliv na vysoké cíle, ideály a zušlechtění člověka, ale pouze na řešení vlastních komplexů a na sex. Jako kdyby v lidském světě a životě neexistovalo nic jiného než jen malý človíček a jeho sexuální potřeba a snaha prosadit se v městské společnosti. Ano, inteligenti a intelektuálové jsou často směšní, ale nelze veškerou jejích mentální činnost pouze ironicky shazovat, i když se špatně skrývanou (sebe)láskou a (sebe)obdivem, jak to dělá Allen, jsa jedním z nich.

Dokud hrála hudba, dokud se točily zrcadlové koule, velký složitý náročný svět přestával existovat. Zde, na diskotéce, byl svět jiný, zde bylo možné tančit a bavit se do rána a nemyslet na nic ... ___ Mění se formy nevázaného kolektivního hýření – od starořeckých bakchanálií až k disku a posledně rave nebo techno party, ale podstata zůstává – vždy je tu potřeba slavností sebevyjádření, oproštění od povinností a uvolnění emocí, a co se nejvíce přibližuje emocím, když ne hudba a tanec? Společnost, chudá na hudbu a tanec, je těžká a sešněrovaná, společnost, kde je hudby a tance příliš, je již vlastně za zenitem, jen se tento pocit ztráty bezstarostnosti snaží přehlušit. Stavy světa vykreslují sinusoidu. "Nová" forma – čehokoliv – se rodí, postupně se dostává do povědomí, ovládá prostor, dosahuje maxima a když vrcholí její všeobecná obliba, nastává přesycení a zobyčejnění, které končí úpadkem a zapomněním. Mezitím se již rodí další forma a tak to pokračuje stále dokola. Lidé si jen namlouvají, že rozetnuli cykly a vyrovnali je do přímky k světlým zítřkům. Ve skutečnosti cyklická proměna existence, kdy "zrod nového" znamená "smrt starého" a "smrt starého" znamená "zrod nového", tato změna forem beze změny podstaty, podobná vlnám proměňujícím vzhled moře – to je věčný únik z kruhu v kruhu, stálé opakování téhož v jiné podobě. ___ Éra disca vyznačila vyvrcholení modernismu, kdy se dovršilo osvobození od hranic a zákazů tradiční společnosti a v rámci toho vyvrcholila i sexuální revoluce. Technika a vědecké poznatky, které změnily svět lidí a daly jim pocit skoro božské moci i s tím spojený pocit nebo zdání naprosté svobody jednání, začátkem 80. let ukázaly svá omezení. Stejně tak sexuální svoboda přinesla nové problémy v podobě AIDS, rozpadu tradiční rodiny a fenoménu singles. Lidstvo se opět přesvědčilo, že svět má svá daná nezměnitelná pravidla a zákony, jež nelze zrušit a lze je pouze obejít s tím, že za první zatáčkou ho zas doženou v nové podobě. Viditelné změny nezměnitelného projevují se jako vlny omezení a osvobození, stoupání a sestupů, nadějí a rozčarování, zrození a smrtí, výbojů a ústupů, vítězství a proher. Která vlna zatím neviditelně stoupá, aby proměnila dnešek? Jaká nová mozaika se složí ze stejných kamínků existence? Co vždy přichází po nevázané zábavě a přejídání se? Dobrovolný nebo nedobrovolný půst a úklid. A čím bujařejší je veselí, tím větší kocovina následuje. Člověk je cyklická bytost – musí se nejdříve přejíst nebo vyhladovět, aby chtěl změnu. ___ Samotný film by byl lepší, kdyby nebyl tak roztříštěný na scénky-střípky, uzavřené v hranicích ilustrativnosti a útržků myšlenek a glos. Nicméně přes ty střípky film lehce načrtává odchod disca a příchod yuppies (generace podnikavých, ba dravých lidí dobře začleněných do systému) a obsahuje i několik zajímavých odkazů na oblast kinematografie, například psychologicko-sociologický rozbor postav z disneyovky Lady a Tramp nebo teorie o ekologickém působení Bambiho. ("Jedna teorie tvrdí, že dnešní ochranářské hnutí odstartovalo znovuuvedení Bambiho v 50. letech. Pro silné poválečné ročníky bylo traumatizující, jak lovci zabili Bambiho matku.)

Jakou nejvyšší nabídku může předložit Bůh lidem? Věčnost. A po jaké nejvyšší nabídce se lidé vrhají? Po okamžiku štěstí. Ve skutečnosti věčnost a okamžik jedno jest. Jinak by to lidé nezaměňovali a nepletli si. ___ Tento film ještě jednou potvrzuje, že nikoliv artefakty (lidské výtvory, včetně artefaktů virtuálních – idejí a pojmů), ale právě lidé – to je nejproměnlivější a tudíž nejnespolehlivější, čili rovnou nejzrádnější prvek lidského světa s celou jeho kulturou, civilizací, morálkou, filosofií, uměním, náboženstvím, vědou a dalšími vrcholy lidského umu a duše. ___ Film je doslova reklamou na luxusní věci, jídlo a bohémský život, to vše se však stává pouhým stínem v tichu kulatého sálu s hnědou mramorovou podlahou a množstvím ženských portrétů na zdi. Jinak od jistého okamžiku a až do konce filmu jsem měla pocit sílícího déja vu v podobě Scorseseho Huga a jeho velkého objevu. Však co nakonec, když ne velký objev, učinil Virgil Oldman na konci příběhu? Skutečně je tedy okamžik reálného štěstí žádanější a lepší než věčnost snění? Odpověď symbolizuje trpaslice – spočítat lze mnohé, to ale nezaručuje pochopení. Druhým symbolickým pólem je sám hrdina – prožití umožňuje pochopení, to ale nezaručuje klid.

Přednáška z etologie a psychologie stresu v uchopení francouzského filmového mistra neboli kinematografická abeceda mozku na téma – Reakce na stresové situace: strnutí, útěk a boj. ___ "Lidský mozek zpracovává informace od počátku věků. Z praktických důvodů si jej zjednodušme na plazí, emoční a myslící. Plazí mozek zpracovává základní data (přísun kyslíku, potravy, teplota, apod.) a zajímá ho především přežití. S prvními savci se začal tvořit mozek emoční. Díky němu například cítíme, co je nám příjemné, a co nepříjemné. Plazí a emoční mozek společně pomáhají identifikovat situace, které nás ohrožují. Reakce těchto dvou vývojově starších částí mozku jsou tak rychlé, že evolučně nejmladší myslící mozek nemá šanci v prvním okamžiku zasáhnout. Reaguje sice v řádu milisekund, přesto ale nestíhá. Bezbřehá víra v racionalitu lidského chování nám brání smířit se s faktem, že plazí mozek - v úzké spolupráci s emočním - z velké části diktuje veškeré vzájemné interakce mezi lidmi. Myslící mozek stojí proti síle 250 milionů let vývoje, zatímco jeho zlatý věk se počítá na pouhé desítky tisíc let. ... Vývojově starší části mozku jsou rychlejší a mají silnější vliv na naše reakce a chování než části mozku, které se vyvinuly později. Komunikace od plazího mozku k emočnímu a k myslícímu je jednosměrná. Rozumem okamžité reakce neovlivníme - můžeme se ale naučit reagovat s odstupem. Podvědomí nerozlišuje realitu od snu, představy nebo hry. Naše pudy sebezáchovy jsou proto aktivovány nejen při skutečném, ale také domnělém ohrožení." (http://psychologie.cz/rodina-pudy-sebezachovy/)

Když čtyřicetiletý intelektuál Woody Allen po prvním shrnutí svého dosavadního života zjistil, že nedokáže napsat světový román jako Vojna a mír, jelikož nevěří ničemu, protože žije v období sílící se racionalistické, kritické, globalistické, praktické, freudovsky psychologistické a hlavně naskrz relativistické postmoderny, a, upřímně řečeno, nemá na napsání takového díla ani duševní hloubku, ani talent, a také že nedokáže natočit podle podobného románu ani film jako tetralogie Vojna a mír Sergeje Bondarčuka, protože nemá prostředky ani podporu celého státu, jak to měl Bondarčuk, a přitom přece něco napsat a natočit chce, protože jako cholerik má stálé nutkání něco dělat, nezbylo Woodymu nic jiného, než napsat a natočit Lásku a smrt. Inu, Quae sunt Caesaris Caesari, neboli "Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu" (Mt 22, 21). Postaví-li se však divák na místo lehce frustrovaného, ale nezlomeného Woodyho Allena, a přijme jeho hru, může se docela dobře postmoderně pobavit.

Lidé mytologických dob žili v magické realitě. Osvícenství oddělilo realitu od mýtů. Realita – člověk – poprvé uvědoměle vytvořila jinou realitu a člověk se tak připodobnil Bohu. Zrodila se virtualita – oblast a síla potencionality. Kolik je myslících reálných subjektů, tolik je myšlených virtuálních objektů, počínaje Bohem a konče vesmíry. Virtuální objekty existují reálně a aktuálně i potenciálně, i když ne věcně. Tak člověk objevil uvědoměle vytvořitelnou zónu úniku z reality. Na druhou stranu i sám člověk a jeho reálný svět ztratily jistotu pevné původnosti a staly se možným objektem subjektu nadreality, to jest i tento svět může být jen virtualitou, kterou vytváří v představách nějaká nadbytost. Realita se stala nejistou, problematickou a přebytečnou ve své mnohosti a podrobnosti. Virtuální svět lze zdokonalit a ovládnout, kdežto realita se tomu vzpírá. Do moderní doby virtualita přebývala v představách a knihách a zviditelňovala se pouze v statických znázorněních (obrazech, kresbách, sochách atp.). Fotografie umožnila kopírovat realitu. Film a televize rozpohybovaly virtualitu a začaly dublovat, imitovat a nahrazovat reálnou realitu realitou smyšlenou a tím samým i vytěsňovat zatím panující vizuální realitu. Objevil se vizuální paralelní svět, mnoho světů. Avšak i tato pohyblivá, oživená virtualita, podobně jako knihy, poskytovala pouze možnost pasivní účasti – vnímání. A teprve počítačové technologie CGI (Computer-generated imagery) a internet, jenž propojil jednotlivé subjekty a jejich představy, daly člověku možnost v tom paralelním virtuálním prostoru aktivně jednat a dokonce i žít. K reálnému životu člověka přibyl jiný život, který zaplňuje prázdnoty života reálného, vytěsňuje reálné problémy a poskytuje skoro všemohoucnost. Přinejmenším neomezené množství životů není problém. V kyberrealitě člověk zapomíná na svou osamocenost a konečnost a je schopen dosáhnout bezpečí a klidu. Vznikl kyberprostor – polidštěný svět jedniček a nul. Jednání člověka v kyberprostoru je lehké, rychlé, bezpečné a tudíž i hravé. I proto se největší popularitě těší počítačové hry. A čím je dokonalejší počítačová virtualita, tím více pohlcuje, narušuje a dělá zbytečnou realitu. Vše směřuje ke zrození reálného virtuálního myslícího subjektu – robota, internetového vědomí, virtuálního "člověka" atp. – subjektu, který je podobně jako reálný člověk zcela závislý na své "tělesnosti". Svoboda je pouze zdání, pokud a dokud se vědomí neosvobodí od hmoty. ___ Zatím možná nejvýstižnější film o introvertnosti počítačových hráčů, který poskytuje skoro meditativní pohled do jejich vnitřních virtuálních a reálných světů, konfrontuje tyto světy a ukazuje, že v tomto duálním světě – jak reálném, tak i virtuálním, do nějž se realita promítá – je nezbytná vyváženost mezi Jang a Jin.

Nejvíce ze všeho mi to připomínalo díl "Pozpátku" z III. řady Červeného trpaslíka a Putanelu ze seriálu Arabela se vrací (kde Miloš Macourek použil stejný nápad – život pozpátku od stáří k dětství), ale musím se přiznat, že kdyby tento film byl roztažen do seriálové podoby, pak bych měla problém pamatovat si konec až do začátku, ne, začátek až do konce, nebo přece konec do začátku? Hm, to jsem se nějak zamotala ... No, ale jako filmový experiment je to zajímavý počin a věřím, že nejvíce zábavy se užilo při psaní scénáře.

V roce 1994 Richard Curtis natočil úspěšnou britskou komedii Čtyři svatby a jeden pohřeb, jež mimochodem nastartovala hvězdnou mezinárodní kariéru Hugha Granta. Láska nebeská je pokusem Curtise natočit něco jako Čtyři svatby, ale vyšlo mu něco jako Jeden pohřeb. Neboli jinak, Curtisův recept na úspěšnou komedii zní – vem něco vánočního prostředí, vraž dvanáct vajec, pardon vraž do něj všechny slavné britské herce, přidej hodně mini-příběhů o všelijakých vztazích s pohádkově šťastným nebo aspoň neutrálním koncem, pocukruj sem tam mistrem Beanem, protřepej a nemíchej a voila! – získáš Lásku nebeskou. Tajemstvím úspěchu je pak načasovat tento film vždy na Vánoce. Dojetí je zaručené. ___ Jedna hvězdička navíc za vtipný pokus britského premiéra říci americkému prezidentovi o rovnoprávnost, váženost a nezávislost ve vzájemných vztazích. Pobavilo.

Harmonické pokračování příběhu jedné neobyčejné rodinky (http://www.csfd.cz/film/131026-panda-kopanda/). Svět, jakým měl by být tento reálný svět, svět, kde není žádné zlo, strach a donucení, ale nanejvýš zkoušky charakteru, dovedností a vzájemné pomoci a překážky, které se vždy vítězně překonají ku zdaru a radosti všech. Právě podobné filmy a příběhy vrací člověka do dětství a připomínají mu, že v dětství se zdá být možné všechno.