Aelita

Červená Karkulka, Pipi Dlouhá Punčocha a Mášenka – všechny v jedné malé holčičce, která místo vlka a tři medvědů potkala medvědy dva a byla z toho jedna převeselá rodinka, kde se nikdo neptá na věci jako "Kdo seděl na mojí židličce a polámal ji?" nebo "Kdo to ležel v mojí postýlce a rozhrabal mi ji?", protože se tu všichni mají doopravdy rádi. ___ Scénáristická prvotina Mijazakiho, jež v sobě kromě prvků a postav slavných světových dětských příběhů a pohádek spojila vše nejlepší, co má patřit do dětského světa. Vskutku malá velká kopanda.

Japonské filmy a anime seriály skoro bez výjimky vykreslují japonské dívky jako štěbetající subtilní stvořeníčka, květinky pro pastvu oči a objekty rytířského hrdinského ochranářství. Azumanga Daio uvádí vše na pravou míru a ukazuje ryze dívčí svět jako prostředí, kde se skloubí jemnost s agresí, přátelství s konkurenci, poetičnost s prózou a láska s žárlivostí. Zázračné ideální dítě Chiyo Mihama na rozdíl od Sheldona Coopera je naprosto harmonická osoba i osobnost. Jakým by byl svět, kdyby všechny děti byly harmonické a dospělí čistí a spravedliví jako Chiyo? ___ Seriál, který mi otevřel dveře do světa japonské školy.

"Kolektivní paměť nezanechává vzpomínku na historickou událost. Individuální osobnost a konkrétní událost v celé své narativní komplikovanosti tato paměť vždy časem odproblematizuje – individuum se přemění na archetypálního héroa a událost v příslušnou kategorii (z mýtických akcí). Tato mytizace událostí a hrdinů je postupná, ale jistá. Zkrátka: „Kolektivní paměť je nehistorická“. Co se ovšem v lidové slovesnosti zachová, je ráz krajiny, zvyky a tradice, tedy znaky nedějové, ale popisné. Pravda o realitě kolektivní paměti je vždycky něčím víc, než individuální pravda o realitě. Tato kolektivní pravda je jednoduše nevyvratitelná, zajíždí do vyjetých kolejích starého a známého (archetypálního)." http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik3/cislo8/08-15.htm ___ Obzvlášť, když se takové mytologizaci hodně a cíleně pomáhá ze strany té které aktuální vládnoucí ideologie. Pak již se jedná o propagandu. Podstata propagandy se nemění, mění se pouze postavy, příběhy a mocenské síly a jejích účely. ___ Neviděno, nehodnoceno.

Douglas Fairbanks – dobrodruh, spolehlivý přítel a rytíř, Rudolph Valentino – idol žen a romantický milenec, Charlie Chaplin – citlivý lidumil na okraji společnosti, Fred Astaire – elegantní a noblesní taneční mistr. Toť jsou prototypy Umělce. ___ Po prvních 15 minutách jednoduchý a předvídatelný příběh pomalu vtahuje a občas potěší drobnými překvapeními, žel ta se dále nerozvíjejí a film tak zůstává zcela v minulosti. Nejzajímavější na tomto snímku je to, že tuto nostalgickou věc, nebo přesněji moderní remake němých černobílých filmů, nenatočil sám Hollywood. Ten se evidentně nezabývá minulostí a vytrvale směřuje do alternativních budoucností.

Po knize Neila Strausse The Game a Tylera Durdena Blueprint lze tento dokument vnímat pouze jako hru mladistvých českých pickuperů na machry. Nicméně myšlenka na jakousi možnou spojitost mezi tradičními iniciačními obřady zasvěcení chlapců do dospělosti a poznáním sebe a svých možností prostřednictvím pickupu je rozhodně zajímavá. Akorát je nutné k tomu dodat (a někteří pickupeři to sami přiznávají), že se na této cestě sebepoznání mnozí zastaví nadlouho nebo navždy na úrovni pouhých kopulujících strojů. ___ http://vimeo.com/53740395

Kadeřník George je objekt i oběť ženské sexuchtivosti. Podle filmu. Odkdy je ženská sexuchtivost nejenže nehaněná, ale dokonce podporovaná? Dobu, kterou film zobrazuje, nejvíce charakterizovala nikoliv volba Nixona, ale probíhající sexuální revoluce, jež změnila pravidla vztahů mezi muži a ženami a tím samým i jejich jednání. George vysvětluje nevěru žen tím, že ty se samy cítí být podváděny muži ("I'm on my feet all day, every fucking day, listening to women talk and you know what they talk about, don't you? Being fucked up by some guy. That's all that's on their minds. I'm sure you've done something they could get pissed off about, what's that got to do with it? All women are pissed off, man, all of 'em. They fucking hate us! Don't you know that?"). Oddělení sexu od reprodukce umožnilo ženám stejným způsobem jednat s muži, čili být více promiskuitní. Všichni získali více sexu, ale ztratili dlouhodobost vztahů. Inu, modernita je tekutá. „Naše doba si vysloužila charakteristiku ‚tekutá‘, protože její rysy jsou chaos, ambivalence, nejistota, nahodilost a neustálá změna pravidel. Je jako řeka, jejíž proud přešel z poklidu a plynulosti do fáze peřejí a vodních vírů…“ (https://managementmania.com/cs/tekuta-modernita _____ http://www.enviwiki.cz/wiki/Tekut%C3%A1_modernita)

Všechny italské filmy lze rozdělit na čtyři druhy: 1. klasické, jež jsou jako velké romány, 2. komedijní, jež jsou jako tržiště a cirkus, 3. surrealistické, jež jsou jako vykonstruované obrazy Picassa, nikoliv jako snivé obrazy Dalího, 4. spaghetti westerny, jež jsou jako špagety. Tento film je prvního druhu, ačkoliv se tváří jako třetí druh. Navíc má zavádějící název, protože to, co ukazuje, není následkem lásky, ale následkem dvou rozhodnutí. Prvním rozhodnutím hrdiny příběhu byla volba pro koho pracovat. Druhým rozhodnutím bylo konečně se přestat bát smrti, které přichází při pohledu na pohřební spřežení, kdy si padesátiletý Titta Di Girolamo uvědomuje, že je již dávno mrtvý. Celý příběh je následkem těchto rozhodnutí.

V každém člověku i v celém lidstvu je založená jak vůle k životu, tak i nezbytnost smrti. Ze všech možných otázek a odpovědí je skutečně důležitá jen otázka – Proč, ta ale nemá odpověď a scestné je již samotné pokládání otázek, protože potřeba odpovědi vzniká jen se vznikem otázky. Svět se neptá, ptají se lidé – sami sebe a navzájem – a zákonitě dostávají pouze lidské odpovědi. A v těch odpovědích vyvstává svět, vnímaný člověkem, jako velká nádhera i velká ničemnost. Svou vlastní nicotnost a ničemnost člověk pak přehlušuje neustálým blábolením. Ach, jak nádherně blábolili Platón, Aristoteles, Kant, Nietzsche a celá plejáda básníků. Že by již ty nádherné bláboly došly? "Došla mi růžová". Naštěstí, když dojde růžová, již tak nějak dojdou i emoce a zůstává jen prakticismus, jenž nestojí za řeč, a sladká nostalgie, občas rozčeřená prchavými emocemi a ještě prchavějšími city. Krásný to divný svět. Nemilovat ho znamená trápení, milovat znamená být schopný přehlížení a zapomnění. Nejlepší je nepokládat tu jedinou otázku. Proč také, když není odpověď, že. ___ Film je naprosto stejný jako jeho hrdinové – předvádí city, emoce a umění, ale sám je přitom starý, unavený, zhýralý, vzdálený existenčnímu živobytí a cynický, – což ho dělá velmi harmonickým. Římské impérium od dob svého úpadku nikdy nepřestalo přepychově a krásně upadat, jen jeho stáří se nepostřehnutelně zvyšuje, podobně jak stáří člověka, jenž překonal hranici 100 let. Medicína se naučila prodlužovat stáří, ale nedokáže udržet mládí. Jak dlouho lze natahovat život a mít přitom svěží naivní dychtivou duši? Právě taková duše je ta největší nádhera.

Nejvíce mne zajímalo, jak plánovaná stavba dálnice dopadne na obyvatelstvo Řepochrástů, ale dozvěděla jsem se jenom, že za prvé technologický pokrok přinášející pohodlí pro lidstvo a moc pro horních deset, je důležitější než životní prostředí a živobytí jiných lidí a že tak bylo vždy, za druhé před druhou světovou válkou lidi ještě nenapadlo zakládat občanská sdružení a hnutí zelených, za třetí ačkoliv majetní vždy dávají chudým jen zlomek svého majetku, přičemž čím je člověk bohatší, tím menší zlomek to je, mají přesto ze své štědrosti velmi dobrý pocit, což ještě jednou potvrdila první sbírka potravin pro chudé, která nadchla česká pravicová media. A skutečně je čemu se radovat 24 let po sametové revoluci. "Až pětina obyvatel České republiky může být podle expertů fakticky ohrožena chudobou. Těsně nad hranicí chudoby, s níž se podle statistik potýká asi desetina Čechů, totiž žije dalších 700 000 lidí." (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/250189-kazdy-paty-cech-ohrozen-chudobou-pomuze-narodni-sbirka-potravin/). Zároveň se v Česku ročně vyhodí milion tun potravin, nemluvě o celosvětových ztrátách a plýtvání (http://www.csfd.cz/film/304605-z-popelnice-do-lednice/). Pro uvedení mýtu o štědrosti na pravou míru tedy jeden pohled z trochu jiného úhlu: http://a2larm.cz/2013/11/potravinove-nagano/ ___ Nenáročná komedie plná vykonstruovaných záměn a legrací na způsob zpívání v kravíně ve své podstatě je výchovnou agitkou, která má ukázat majetnějším, jak je hezké, příjemné a chvályhodné rozdávat almužny. Slavoj Žižek v knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška ale mluví o pokrytectví ba dokonce o krutosti dobročinnosti a navrhuje měnit systémové vztahy a nastavení, nebo možná v první řadě měnit myšlení člověka a cíle společnosti: http://videafilosofie.webnode.cz/news/slavoj-zizek-jednou-jako-tragedie-podruhe-jako-fraska-/

Dle traileru by jeden očekával boj o lásku, fotbal a atmosféru života Buenos Aires, ale mně se dostalo jen pohledu na sex každého s každým, pár televizních záběrů na fotbalové hřiště a umělých scének s údajnými obyvateli tohoto jihoamerického města, kteří se chovali jak loutky podle představ danského scénáristy a režiséra v jedné osobě – to vše hodně prokládané vatou, čili něčím absolutně nepodstatným, pomalým a dlouhým, co natáhne film do celovečerní stopáže. Jednu hvězdičku ale nakonec dám – za ten moudrý konec. Vstupovat podruhé do stejné řeky znamená točit se v uzavřeném kruhu.