Aelita

Lidstvo se rozpíná. Země se pro něj stává malou a blízký vesmír je již teď něco jako hustá a stále houstnoucí síť kosmických dálnic a silnic, po kterých se prohánějí vesmírné "kamiony" orbitálních stanic i "dodávky" všemožných družic, chybí již jen "osobní auta" vesmírných individuálních turistů. A celý tento komplikovaný provoz všech těch technologických výdobytků lidstva stojí a padá na hlavním zákonu vesmíru – na gravitaci. Přitom stačí maličké selhání nebo drobné nebezpečí, aby se veškerý tento člověkem vytvořený umělý kosmický celek rozsypal na vesmírný prach a smetí. Proto je zapotřebí dobrých, spolehlivých a odvážných kosmických "řidičů", aby zvládli všechny "zatáčky" a střety s vesmírnými "auty" a jinými tělesy. V tom film odráží pozemské poměry a vžité představy – i ve vesmíru je více řidičů-mužů a ti jsou zkušenější a lepší než ženy-řidičky. Film tak potvrzuje to, co odráží následující citát z aktuálního článku v Lidových novinách: "Muži jsou přirozeně dominantní, takže o své místo na světě bojují, často podvědomě. Díky genetické výbavě jezdí sebejistěji, většinou mají nad auty větší kontrolu. Ale když nabourají, stojí to za to ... Všechny výzkumy se shodují v tom, že muži řídí většinou lépe než ženy, ale méně zodpovědně. Proto jsou ve výsledku nebezpečnější. ... muži bývají zručnějšími, ale často také agresivnějšími řidiči. Navíc se rádi předvádějí. Ženy neřeší, že je předjelo horší auto, nemají potřebu si s někým vyřizovat účty či dokazovat svoji domnělou pozici či práva a více respektují dopravní předpisy ... Naopak nepříjemné situace ženy více prožívají, stejně jako nelichotivé poznámky svých protějšků, a v kritických situacích jsou více řízeny emocemi. Mají i další nectnosti. Občas zmatkují, neumí parkovat (to kvůli špatné prostorové orientaci), jsou nerozhodné. Ani to ale neplatí paušálně. Asi 15–20 % mužů má ženský mozek a asi 10 % žen má mozek mužský. To může vysvětlovat, proč se některé řidičky chovají na silnicích agresivněji než jejich protějšky a naopak proč někteří muži prostě jezdí špatně. Psychologové navíc zjistili, že vrozené dispozice může zesilovat či zeslabovat výchova." (http://www.lidovky.cz/jsou-zeny-opravdu-spatnymi-ridickami-bouraji-hlavne-muzi-p32-/auto.aspx?c=A131018_100739_ln-auto_mc) ___ Ano, doktorka Ryan Stone (Sandra Bullock) je přesně tak naivní a soustředěná a pak je vystrašená, zmatkující, nešikovná a nezkušená, jak se obecně předpokládá, a oba její mužští kolegové si naopak užívají vzrušující vesmírné jízdy a pak se jeden z nich "nabourá" a ten druhý podle očekávání projeví rozvahu a vyřeší havarijní situaci a navíc poradí ženě, jak má dojet domů. Toto je první a povrchní obraz, který vykresluje tento film. Co však se skrývá za tímto efektním obrázkem vesmírného dopravního dobrodružství? Postupně zpoza něj začíná vystupovat a nabývá čím dál větší zřetelnosti něco úplně jiného než úchvatnost pozemských technologií a mužské schopnosti je skvěle ovládat a čelit vesmírným nebezpečím. Technologická zařízení se zde postupně rozpadají, až se ztratí úplně, a do popředí se naopak dostane lidský rozměr a charakter, který v sobě harmonicky spojuje mužské a ženské vlastnosti a stránky, a vesmír a techniku zas vystřídá pozemský život a vůle tento život rodit a žít ho. Umělé "nezničitelné" výtvory a mocný vesmír jsou nakonec zcela překryté a statečně překonané křehkým člověkem a vystřídané pozemskou přírodou a nový úsvit vyvstává nad Zemí, která přijímá ztraceného syna, přesněji dceru, aby ta zrodila nový život a nového člověka, který si uvědomuje sílu pozemské přitažlivosti a svou pozemskou podstatu a který se chová zodpovědně vůči sobě, Zemi i životu samotnému. Téma matky Země a Vesmíru-otce a alegorie pozemské přitažlivosti – gravitace, která se mění v graviditu, a s nimi spojená symbolika těhotenství, porodu a života, kterou ukazuje tento film – ženská "ranní" nevolnost na začátku příběhu, "oplodňující" a asistenční účast a pomoc muže otce, milence, ochránce, kolegy a přítele včetně jeho následného "odumření" po "oplodnění", všechna ta vznášení se v beztíži vesmírného modulu-dělohy, "pupeční šňůry" v podobě hadic, jisticích lan a šňůr padáků, všechny ty přechody úzkými hrdly a porodní projevy v podobě cesty ven z modulu a zároveň dovnitř pozemské atmosféry jakožto stahy, vibrace, třes a tlak a nakonec vynoření z "plodové" vody jezera a první nádech pozemského vzduchu a první pohyby po zemském povrchu – právě to vše je hlavním obrazem a globálním poselstvím tohoto filmu a přehlížet to znamená přehlížet podstatu vesmíru, Země, života, člověka a vůbec. Gravitace tedy začíná jako převážně mužský, vesmírný, technický a výbojný film, svět a modus (čili způsob, míra, druh) a končí jako ženský, pozemský, usmířený a nakonec ryze a obecně lidský příběh, přičemž v něm nejde o emancipaci ženy, jak by se nabízelo, ani o její maskulinizaci (čili pomužštění), ale podobně jako u filmu Avatar o uvědomění si své lidské podstaty jako pozemské bytosti a o návrat k této podstatě a do lůna přírody. V tomto směru Gravitace nejen doplňuje a rozšiřuje Avatara tím, že k příběhu pozemského muže přidává příběh pozemské ženy a jejího Avatarovi podobného vstupu do nového světa a nového života, ale navíc navrací člověka z kosmu na Zem a do reality narozdíl od Avatara, jehož hrdina zanechal svou pozemskou schránku i samotnou Zemi se všemi problémy, které tam natropil, a vnořil se do panenského ráje na jiné planetě. Avatarka naopak zanechává vesmír a své úniky od bolestivých zkušeností do snů a bezmyšlenkových stavů a uvědoměle se staví čelem k nutnosti žít existující realitu a překonávat s ní spojené problémy. V tomto ohledu přináší Gravitace, stejně jako Avatar, všeobjímající poselství sepětí a harmonického propojení člověka s přírodou a celým společenstvím, avšak poselství Gravitace je pozemské, hmotné, realistické a aktivnější a proto i odvážnější než poselství Avatara. Mexický režisér Alfonso Cuarón tak prokazuje větší smysl a pochopení pro ženské vnímání, pojetí a způsob řešení životních a pozemských úkolů a potřeb než Američan James Cameron, možná i proto, že Mexičané jsou o něco méně zasažení technologickým a virtuálním pokrokem než Američané, kteří již teď žijí v napůl virtuálním a vysoce konkurenčním a individualistickém světě. Technologický pokrok je mužský způsob řešení problémů, zároveň však technologie vedou k vyčerpání zdrojů a růstu lidské populace a tudíž k dalšímu navýšení vzájemné konkurence a přináší tak nové množící se problémy. Proto jsme svědky neustálých a stále se stupňujících "závodů ve zbrojení", v kterých nelze zvítězit a z kterých lze pouze vystoupit za cenu vzdaní se maskulinní moci nad přírodou vzdáním se všech věcí a technologií, které nejsou nezbytně nutné k přežití lidstva. Jenže lidé se té moci, adrenalinu ani zábavy nechtějí vzdát a proto musí čím dál víc "zbrojit" technologicky a zároveň unikat do narůstající virtuality jako do vysněného ráje, kde hledají nová úžasná dobrodružství, úlevu od konkurence i vyřešení všech hmotných problémů. Ženský způsob řešení je jiný – ženy jsou blíže k Zemi, přírodě a hmotě, protože rodí a udržují životy tělesně a z pozemských zdrojů, nikoliv z virtuality a (ná)strojů. Ženský modus vnímání ukazuje, že nepřítelem není příroda ani jiný člověk, ale porušení přirozené harmonie a ignorování lidské podstaty, a že globální a všeobjímající řešení tkví ve zpomalení a zjednodušení života, úctě a ohleduplnosti k životnímu prostředí a ve vzájemné spolupráci v rámci lidského společenství s tím, že projev agresivity je nutný hlavně vůči vnějšímu nebezpečí. Ve velkém měřítku se to může vztahovat i na celou planetu – život na Zemi vs. vůči pozemskému životu vražedné prostředí kosmu. Zde se Avatar a Gravitace naprosto shodují – Země je jediný možný domov pro člověka a je malá a křehká, a proto je nezbytné přestat ji drancovat a konkurovat si navzájem a naopak je nutné začít zodpovědně a uvědoměle spolupracovat na zachování pozemského života v jeho co největší různorodosti a harmonii. Gravitace je však důslednější a pravdivější než Avatar a ukazuje, že žádné technologie ani únik do virtuality nepřináší definitivní ani spolehlivá řešení, protože tato řešení nejsou stavěna pro lidi, ale pro člověku cizorodé jevy – memy a věci, to jest pro to, čeho jsou lidé pouhými prostředníky a nositeli. Čili všechna tato umělá řešení nejsou lidská, lidské je naopak žít lidský život v harmonii s pozemským prostředím.

Zatouživši po něčem, co v dnešních filmech skoro neexistuje, to jest po reálném životě v sepětí s přírodou, nevirtuální práci a lidských charakterech, které z tohoto spojení vznikají, slibovala jsem si od tohoto filmu něco na způsob amerického kap-realismu, velmi podobného dělnickému socrealismu. Nakonec jsem se však dočkala rodinného dramatu na způsob Kočky na rozpálené plechové střeše s Frajerem Lukem v roli ústřední postavy. Rodinná dramata vůbec mají v Americe bohatou tradici, ať již v literatuře, nebo ve filmech. Narozdíl od socrealismu, kde se řešily převážně pracovní vztahy v kolektivech, kap-realismus řeší hlavně osobní vztahy v rodinách. To svědčí o tom, že práce pro Američany, ať jakkoliv na první pohled důležitá jako zdroj obživy i možný způsob seberealizace, ve skutečnosti patří až na druhé nebo na třetí místo po rodině a patriotismu. Masarykův výrok – Rodina, základ státu – by v amerických poměrech mohl znít – Rodina, základ amerického snu. Pokud je dobrá rodina skoro splněný americký sen, pak špatná rodina je hotová americká tragédie. V tom jsou vidět anglické, potažmo evropské kořeny americké společnosti, vždyť Shakespeare vlastně neřešil nic jiného než rodinné vztahy. Starší literatura ukazuje, že právě v lidských vztazích tkví realita života. Dnešní filmy zas ukazují, že lidé se od těch vztahů přesunují nebo rovnou utíkají do fantaskní virtuality a mýdlových oper. A proto se již dnes netočí ani socrealistické, ani kap-realistické filmy. Škoda, že tento film zůstal více u povrchu a zřejmě neprokreslil charaktery postav tak, jak to dokáže pouze kvalitní literatura. Inu, lze poděkovat i za tu jednu klíčovou frázi – "Je to náš úděl – pracovat, spát, jíst a souložit a táhnout to dál. A to je celé". Jak nápadně tato "moudrost" souzní s výroky biblického Kazatele nebo s životním poučením Voltairа, jehož Candide se nakonec smiřuje s pouhým obděláváním své zahrádky. Zřejmě většina lidí časem dozraje k přesvědčení, že je zbytečné přemýšlet nad smyslem světa, načež poněkud zjednoduší své intelektuální životy a více se věnuje praktickým věcem, zálibám, vztahům, přírodě i sobě samým. Svět by ale byl příliš fádní, kdyby v něm nebyli i takoví vytrvalci, tvrdohlavci a troufalci jako Hank Stamper (Paul Newman) a jiní bláhovci, pro které autor literární předlohy Ken Kesey zvolil citát "Občas se mi moc chce" z folkového evergreenu "Goodnight, Irene" – Sometimes I live in the country, sometimes I live in town, sometimes I take a great notion to jump in the river and drown. To jest chce to občas se nebát nepraktických myšlenek jako třeba skočit po hlavě do řeky nebo do neznámých či nejistých vztahů, nebo do úvah o smyslu světa, života a podobných neřešitelných a o to lákavějších záhad a prověřit tím svou odolnost i hranice světa.

Konceptualistické, formalistické, poetické, pornografické, psychologické, surrealistické, elitářské, art-art-housové a hlavně BIBLICKÉ z kousků poskládané cosi, co ZARUČENĚ osloví členy jakékoliv evropské filmové poroty, zaryté intelektuály a citlivé duše, ale mne již podobné pokusy o vytvoření vysokého filmového umění jaksi neberou. Režisérovi bych poradila, aby si nehrál na Tarkovského a normálně a lidsky pověděl, co mu leží na srdci. Takto tu vidím jen zbytečně zkomplikovaný a naschvál zumělečtěný slepenec osobních vzpomínek za 500 000 EURO, a to mu prosím přispěla do rozpočtu půlka Evropy. Reygadasovi sice nelze upřít jednotlivé zajímavé nápady, scény a záběry, ale jako "celek" to je zoufale zastaralé a příliš to připomíná zašlé 20. století. Jednoduše Mexiko a zřejmě i celá latinská Amerika zaostává za vývojem, což je vidět i podle toho, že jejích elita ještě pořád cituje Dostojevského, kdežto západ již dávno vyznává praktickou upřímnost Gordona Gekka. Ne že by myšlenky Dostojevského nebyly nadčasové, ale kdo dnes ještě věří tomu, že krása spasí svět, a navíc takto se předvádět v dobře situované společnosti hodující u bohatě prostřeného stolu je věru snobské.

"Dáme lidem, co chtějí – dnes blaho, zítra apatii. Ale dnes je dnes ..." ___ Místo pyramidy často používané pro metaforické zobrazení struktury lidské společnosti lze použit patrový dort, jak nepřímo nabízí anglický název tohoto filmu. Zákonitě by pak šlehačka na dortu symbolizovala luxusní život těch nahoře včetně třešničky na dortu, kterou je třeba anglická královna. Patrový dort ale ještě lépe odráží strukturu narkomafie, kde piškotový okoralý a ohořelý základ ze zabijáků, pašeráků, drobných dealerů a samotných narkomanů je překryt "krémem" z těch, kdo dostává peníze, na němž leží vrstva šlehačky z těch, kdo velí, tahá za nitky a nakládá s penězi, a úplně nahoře trůní "třešnička" – ten, kdo si v "nebi" čisté respektabilní společnosti mimo veškerý zločin užívá nabytého bohatství a díky němu i postavení a vydává pouze globální příkazy, které sestupně ovlivňují život celé základny, podobně jako "nezávazné klábosení" členů skupiny Bilderberg nebo rozhodnutí majitelů Federálního rezervního systému má za následek nějakou ropnou válku nebo hypoteční krizi. Ať již pyramida nebo dort, celkový obraz je stejný – luxus nahoře je vykoupen krví, potem a slzami spodních vrstev. ___ Tento film je hybridem Obchodníka se smrtí (http://www.csfd.cz/film/189557-obchodnik-se-smrti/) a RocknRolly, nedosahuje však ani vypovídající popisnosti řemesla Obchodníka, ani drajvu a humoru RocknRolly, a navíc vazby jeho postav jsou dost nepřehledné a překombinované na jedno zhlédnutí. Jeho plusem tedy zůstává pouze ten symbolický obraz patrového dortu.

"Muži milují ženy, ale ještě víc než ženy miluji auta." ___ James Hunt – příroda, Niki Lauda – civilizace. James Hunt – emoce, Niki Lauda – racionalita. James Hunt – spontánnost, Niki Lauda – cílevědomost. James Hunt – básnictví, Niki Lauda – matematika. James Hunt a Niki Lauda – dva druhy odvahy a životní strategie. ___ Ano, ženy v první řadě hledají v mužích život (neplést s dominanci). A teprve pak, nebo když ho nenajdou, začnou zkoumat, zda muž má intelekt, empatii, zodpovědnost, talent, velkorysost, obratnost, postavení či dobrý dostup ke zdrojům. Samozřejmě hledat v muži primárně životní energii nutí ženy příroda, ale konečná volba je spíše dána civilizačními faktory. Jaké rysy vyjadřují život v muži se nedá jednoznačně popsat ani definovat, ale ženy ten život intuitivně poznají hned na první pohled. Možná se tomu dá říci charismatická osobnost. ___ V porovnání s filmem Le Mans (1971) je Rush spíše sestřihem efektních barevných divadelních výstupů a záběrů à la reklama. Nicméně Chrisovi Hemsworthovi se podařilo vyzařovat ze sebe charisma zřejmě ne nepodobné tomu, jaké doboví svědci připisují Jamesovi Huntovi.

Dialog automobilového závodníka a vdovy závodníka: – (závodník) To není šance jedna ku tisíci. To je profesionální krvavý sport. Může se ti to stát. A stane se to znova. – (vdova) Když lidé riskují život, nemělo by to být pro něco moc důležitého? – To by mělo. – Ale co je tak důležitého na tom jet rychleji než ostatní? – Hodně lidí si v životě počíná špatně. Závodění je pro ty, co to zvládnou. Závodění je život. Všechno před tím nebo potom je jen čekání. ___ Skutečně je tomu tak? Není to spíše důsledek vlivu civilizace? Člověk a jeho pes. Člověk a jeho kůň. Člověk a jeho auto. Člověk a jeho čip. Vše bez člověka. "Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou" (Prótagorás z Abdér). Člověk je mírou života a strůjcem jeho obsahu, smyslu a významu. Dialog muže a ženy o smyslu nebezpečí automobilových závodů a jiných podobných adrenalinových činností, které nejsou nezbytně nutné pro život, odráží rozdíl ve vnímání, náplni a významu života. Muži soupeří – o ženy a o zdroje. Ženy rodí. Z toho vyplývá hlavní rozdíl v postoji k životu – muži s ním riskují, ženy ho chrání a udržují. ___ Le Mans je ve své podstatě dokumentem závodů i doby a svou koncepcí a poetikou se velmi podobá o 40 let staršímu filmu o koňských dostizích (http://www.csfd.cz/film/178256-rennsymphonie/), až na to, že Le Mans otevřeně ukazuje nebezpečí smrti. Nakonec veškeré podobné závody mají jeden společný rys – závod bez nehody je pro diváky jako středověké slavnosti bez popravy.

Co je horší – ztratit tělo nebo ztratit mozek? Ve skutečnosti tato otázka postrádá smysl a vznikla jen proto, že křesťanství rozpojilo tělesný a mentálně-duševní projev podobně jako později marxismus oddělil nadstavbu (obecně kulturu) od základny (ekonomiky, technologie a výroby). Mnohem lépe si počíná moderní, přesněji kvantová fyzika, jež vědecky popsala dualitu jin a jang v teorii duality částice a vlnění. Ovšem nejlépe si stále vedou indická filosofie a taoismus, které popisují Jedno v mnohosti a mnohost v Jednom. Proto ztratit tělo znamená ztratit mozek a ztratit mozek znamená ztratit tělo, přičemž i částečné ztráty tělesné vedou ke změně mentality a postojů čili k určitým ztrátám a naopak. Takže správně by otázka měla znít: co je horší – ztrácet sebe přes tělo nebo přes mozek, přes omezení svobody konání nebo přes omezení svobody myšlení? Osobně mám jasno – obě ztráty jsou špatné a veškeré duchaplné řeči o boji, překonání a vítězství jsou lidským frajerským dočasným hrdinstvím na poli, kde každého čeká jen jeden konec, a rozdíl mezi lidmi je jen v tom, jak hodně ze sebe člověk ztratí, než na ten konec dorazí. Během životní cesty člověk může jen jedno – snažit se vyrovnávat se ztrátami a nahrazovat je jinými možnostmi. Lidové přísloví o hmotné strance říká – "Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Totéž se dá říci i o stránce nehmotné – je lepší být plnohodnotný, harmonický a talentovaný než omezený, pokřivený a blbý. A to, že tělesného a mentálního bohatství není dost pro všechny, nezakryje žádná víra ani lidské hrdinství. Současná "epidemie" alzheimerovy nemoci je vlastně projevem nedílné jednoty a duality světa, v kterém kde se přidá, tam se i ubere, a naopak, a proto i nárůst množství informací je vyvažován postupnou ztrátou schopnosti je soustředěně, uvědoměle a neomezeně vnímat a zpracovávat a prodloužení života se znehodnocuje ztrátou vazby s okolím. Holt je svět bohatý, ale chudý. ___ Iris doplňuje řadu filmů na téma ztráty mentálních schopností (Píseň pro Martina, Hilary a Jackie, Hanekeho film Láska) a zajímavé je to, že většina podobných snímků je o tvůrčích lidech, což zas tak moc nepřekvapuje, protože drama vynikne více, když se jedná o lidi, u kterých je zřetelnější podíl mentální činnosti. Nicméně v tomto případě se víc než o drama ztráty osobnosti jedná o nostalgické ohlédnutí za vztahem.

Co nejvíce charakterizuje tuto (po)divnou, rozvernou až praštěnou komedii, je nevíra v Boha při současné víře v zázraky a touze po nich. A co je nejvíce ve filmu vidět, je to, že víra v zázrak a sám zázrak lidi šlechtí a povznáší je nad jejich vlastní praktickou obyčejnost, netolerantnost a sobeckost. Přitom nezáleží na povaze zázraku, ale pouze na tom, že člověk něco jako zázrak vnímá. Možná to jsou pozůstatky dětského úžasu nad zázračností přírody, kterou dítě objevuje, a nad velikostí a moci rodičů a dospělých, – úžasu, který pak člověk transformuje ve víru v Boha. Člověk, který vnímá velikost vesmíru nebo věří v přesahující spravedlivou sílu a moc, je schopen omezovat i přesahovat sebe sama. Zato člověk, který věří pouze ve svou moc a zároveň nemá morální a etická sebeomezení, může být velmi krutý a nebezpečný pro ostatní živé tvory. Proto Nietzscheho nadčlověk musí mít odpovídající nadduši.

Docela hodně scénáristicky vymyšlené, což se netýká ani tolik situací, jako spíše slov, reakcí a jednání hrdinů snímku, i když je pravda, že v realitě může dojit k čemukoliv možnému a někdy dokonce i nemožnému a že lidé v realitě jsou vždy lepší nebo horší herci. Na druhou stranu je plusem tohoto filmu, že ukazuje nikoliv dokonalý filmový sex, ale právě takový normální – občas nešikovný, občas legrační, občas zdařilý, občas trapný. ___ "Britští novináři shromáždili největší nesmysly, které můžeme vidět v lechtivých scénách na stříbrném plátně. Kvůli vlastnímu zdraví bychom je ale neměli brát vážně. Lidé by neměli srovnávat vlastní sexuální život s perfektně naaranžovanými erotickými výjevy, které jim servírují hollywoodská studia." (Osm mýtů o sexu aneb takhle to chodí jen ve filmu: http://ona.idnes.cz/osm-mytu-o-sexu-aneb-takhle-to-chodi-jen-ve-filmu-ftf-/vztahy-sex.aspx?c=A120223_173154_vztahy-sex_jup). A pár výmluvných citátů z diskuse pod článkem: 1. Jak rikal Hausman, ideální žena je taková, která se pár sekund po ejakulaci promění v bednu lahváčů a partu kamarádů. 2. Musíš balit vysoké ženské, pak se na stojáka nenadřeš bo ju nemusíš zvedat... 3. anebo naopak malé ženské, aby si nemusely klekat při kouření, 4. ... ženy chtějí to, co je v romantických filmech, a pánové to, co je v pornu. Z logiky věci vyplývá, že ke shodě nelze dojít. 5. no a z reálu vyplývá, že ženy vlastně ty romantiky ani moc nechtějí a muži pornoherečky už vůbec ne, tak jak je to teda. ___ Rozhodně Bezstarostný sex spíše vyvrací než potvrzuje to, co má ve svém českém názvu.

Osud novináře Hildyho Johnsona (Jack Lemmon), jemuž se zachtělo vypadnout z šíleného kolotoče zpravodajství, oženit se a žít přirozený lidský život, ale místo toho je neustále vtahován jakousi podivnou silou tam, odkud chce odejít, je ve své podstatě podobný osudu většiny lidí v technologicky rozvinuté bohaté kapitalistické společnosti, kteří musí pracovat čím dál víc, a to i přesto, že kapitalismus jako nejefektivnější systém již dávno vyprodukoval a dále produkuje přehršel všeho pro to, aby lidé převážnou většinu svého času trávili v zájmových společenstvích a věnovali se osobnímu rozvoji. Tomuto paradoxu nucené hyperčinnosti při dostatku všeho, co je zapotřebí k normálnímu lidskému životu, a při současné touze lidí tento život konečně začít žít, je věnována čerstvá kritická úvaha britského antropologa Davida Graebera "On the Phenomenon of Bullshit Jobs" (Strike! Magazine, léto 2013), česky "Práce na hovno" (http://a2larm.cz/2013/09/prace-na-hovno). Graeber tento paradox nesouladu mezi lidskými představami, potřebami a přáními a reálným stavem věcí vystihuje větou: "Jako kdyby někdo tam venku vymýšlel nesmyslnou práci jen proto, abychom všichni pořád pracovali." Co je to za sílu, která nutí lidi dělat to, co často nejenže dělat nechtějí, ale dělat ani nezbytně nemusí? Graeber odpovídá, že tou sílou je tlak vládnoucí mocenské špičky, která stojí u pák a stavidel systému: "Odpověď samozřejmě není ekonomická; je morální a politická. Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo, které disponuje spoustou volného času, je pro ni smrtelným nebezpečím. ... jestliže jedno procento obyvatel ovládá většinu dostupného bohatství, pak takzvaný volný trh odráží jen to, co považují za užitečné nebo důležité oni, nikoli zbývající procento populace." Ve filmu Na titulní straně tuto hybnou sílu zastupuje šéfredaktor Walter Burns (Walter Matthau), který všemi pravdami i nepravdami nutí Hildyho Johnsona k tomu, aby ve své novinářské práci pokračoval. Důsledná logika však vyžaduje udělat ještě větší odstup a položit otázku – A jaká síla pohání všechny ekonomické, politické, administrativní a jiné manažery a nutí je nastavovat systém lidské civilizace ne ve prospěch lidí a jejich harmonického života, ale pro existenci a prospěch technologií a informací? Co ty manažery a mocné tohoto světa oslepuje a zbavuje je pocitu lidské sounáležitosti a dělá z nich poslušné sluhy všeho toho, co lidstvo produkuje? Odpověď zní: stejně jak šéfredaktora Waltera Burnse pohání vidina vzniku nejlepší titulní strany novin, byť na jeden den, tak i manažery civilizace pohání vidina vzniku hmotných i nehmotných objektů, které těm manažerům na oplátku za svoji existenci zabezpečí moc, úspěch a slávu v lidské společnosti. "Věci nás řídí. Ale to, co vládne, nejsou ´věci´, nýbrž provoz věcí" (Adam Bernau). Pokud by si lidé přiznali to, co již dávno tvrdí fenomenologie – že veškeré hmotné i nehmotné nepřírodní fenomény (věci, informace) jsou "živé", i když vznikají a rozmnožují se hlavně prostřednictvím lidí, pak by lidská společnost byla schopna vnímat realitu jinak, čili byla by schopna pochopit, že má velmi silnou konkurenci v životním prostředí a musí se s ní dělit o zdroje, což by pomohlo nastavovat systém mnohem příznivěji k lidským potřebám samotných lidí, nikoliv strojů, financí, informací atp., jak je tomu dnes. "Na titulní straně" však napovídá, kdo vítězí a kdo nakonec zvítězí, a není to ani člověk, ani jeho lidský život. ___ Více a lépe o samotném filmu napsal uživatel sportovec. Jen, abych nezapomněla, dodám, že tento film a Obchodník se zbraněmi mají shodné počáteční sekvence – výroby novin a výroby kulky, přitom závěr jejích cesty je také stejný – i informace, i kulka končí nakonec v hlavě člověka.