Aelita

Co To Je? Kritika mužů nebo kýžený důkaz hlouposti žen? Osobně si myslím, že to je důkaz toho, že autor této úchylné debility je zralý pro léčení hlavy i duše.

"Máme svobodu. – A to je právě ten problém." Zdá se, že pro člověka je problémem absence svobody, přebytek svobody i samotná přítomnost svobody i pouhé myšlenky na ni, a to proto, že se svobodou je vždy spojen pocit ztráty neuskutečněných možností. ___ Zase je tu zavádějící název filmu z rozhodnutí distributora, jenž zaměnil imaginární hrdiny za obyčejné. Ale dejme tomu, že je to film o obyčejné americké středostavovské rodině. V čem vlastně spočívá hrdinství takzvané obyčejnosti, čímž se zřejmě myslí středněstatistický člověk nebo rodina a pravidelný průběh jejich života? Jak se zdá, v jejich schopnosti udržovat to zdání středněstatistického a rozměřeného života ve světě, který se je stále snaží vykolejit směrem k propasti, a navzdory přírodnímu základu člověka, jenž není stavěný na usedlý poklidný život. Otázka zní, zda je to hrdinství nebo zkrocení. A jakou si dávají radu do života tito obyčejní hrdinové, již žádnými hrdiny nejsou? Tajemství podle nich spočívá v tom, najit si něco, co má člověk rád, a doufat, že mu to vydrží celý život. Nakonec se ukazuje, že žádný člověk, ani žádná rodina není obyčejná. I u té nejprůměrnější duši či rodiny se vždy najde aspoň pár utajovaných neobyčejností.

To, že se vnímání člověka mění s tím, jak nabývá vědomostí a životních zkušeností, i když emočně-duševní základ zůstává v podstatě neměnný, je více méně známo. Dohady se vedou jen o procentech vrozeného a získaného, vnitřního a vnějšího, změny a stálosti atp. Nicméně stačí se podívat na ten který film po několika letech (největší rozdíl je asi mezi vnímáním v dětství a v dospělosti), aby bylo jasné, že ten, kdo se mění, není jen člověk, ale i svět kolem něj a s tím spojený duch doby. V době svého vzniku byl Sitcom lehce skandálním a hravým prohlášením o svobodě na poli lidské sexuality zcela v duchu Kinseyho (http://cs.wikipedia.org/wiki/Alfred_Charles_Kinsey) a obvyklou až povinnou uměleckou kritikou měšťanských poměrů. Dnes je to, dá se říci, obyčejná hříčka začínajícího režiséra, který se tenkrát mohl cítit v normální rodině a obecně ve společnosti více či méně nepatřičně se svou homosexualitou. Doba se změnila a s ní i celospolečenské vnímání dříve okrajových skupin a jejích sexuálního života a to natolik, že se začíná zdát, že menšinou teď začíná být právě ta tzv. normální sexualita. Slavoj Žižek o tomto celkovém převrácení napsal: Deleuziánský filosof Brian Massumi vysvětluje, jak kapitalismus překonal logiku totalizující normality a adoptoval logiku nepředvídatelných krajností: „Čím více proměnlivosti a nepředvídatelnosti, tím lépe. Normalita ztrácí svoje panství. Pravidelnost začíná prohrávat. Toto prohrávání je součástí hnacích sil kapitalismu.“ (konec citátu). K tomu Naděžda Tolokonnikova dodala: Protihierarchické struktury a odnože pozdního kapitalismu jsou úspěšnou reklamní kampaní za kapitalismus samotný. Moderní kapitalismus se musí předvádět jako flexibilní a dokonce výstřední. Všechno slouží k opanování zákazníkových emocí. Moderní kapitalismus nás ujišťuje, že se chová podle principů svobodné kreativity, nekonečného pokroku a rozmanitosti. Přikrášluje svoji lepší stránku, aby zakryl skutečnost, že miliony lidí jsou zotročeny všemocnou a neuvěřitelně neměnnou normou produktivity. (konec citátu). To jest odlišnost ba výstřednost všelijakých minorit pouze potvrzuje a zdůrazňuje hlavní střední proud lidského života, podobně jak výjimka potvrzuje pravidlo. To může podnítit člověka k opačnému pohledu na tento film, kdy se najednou ukáže, že osamělý a ohrožený je otec rodiny – jediný, kdo je zotročený všemocnou neměnnou normou normality a každodennosti. A z tohoto hlediska je tento muž malá mírná krysa, jež se zahnaná neobyčejností do kouta odhodlá bránit. Jak ukazuje film, neúspěšně.

Porovnávaje Americkou noc s filmem Snilci (http://www.csfd.cz/film/42901-snilci/), v komentáři k němuž jsem napsala, že každý, a hlavně ten slavný, režisér je mocný bůh, který vládne obrazům, věcem a hercům i štábu, musím k tomuto tvrzení dodat, že zároveň je to stejně bezmocný bůh jako ten biblický, to jest přesto, že, jak to vypadá naven, vládne, tvoří a hýbe, skutečnost je taková, že se spíše pokouší zkrotit chaotickou hmotu a ne vždy spolehlivé a ne vždy poslušné věci a lidi a že se snaží nějak aspoň přibližně zformovat realitu do virtuality, aby se přiblížila jeho vnitřní představě, přičemž ani ta není vždy krystalicky jasná. Výsledkem režisérových tvůrčích snah je pak podobně dokonalé nedokonalé a stejně tak dobře vychvalovatelné jako kritizovatelné dílo jako Jahveho biblická Země, lidstvo i samotný údajně jím vyvolený, přesněji shora přidělený národ *, jen s tím rozdílem, že "stvořený" svět od dob počátků stále tvoří sebe sama, kdežto jednou natočený film po dokončení již pouze existuje jako podnět pro diváky. ___ Plusem Americké noci je její laskavá a vtipná ironie, poetičnost i výpovědně-sebereflexní pohled na práci režiséra, mínusem pro mne je její divadelní pojetí a podání. Hru herců totiž rozlišuji pouze dvěma způsoby – vidím, že hrají, a nevidím, že hrají. Záleží pak vždy na filmu samotném, zda ten či onen způsob hereckého projevu je přijatelný až přínosný nebo naopak rušivý. U filmů epochy před italským neorealismem je divadelnost normálním jevem, řekla bych vizitkou doby, u filmů po neorealismu, novém Hollywoodu a autorské evropské kinematografii divadelnost (jistá schematičnost a přehranost) může být problémem, když divák jako já od některých typů filmů očekává větší původnost a hodnověrnost režisérova pohledu a příběhu. U Americké noci mi ta větší realističnost a řekla bych i větší hloubka chyběla. ___ * Deuteronomium 32, 7-9: "Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, oni ti řeknou: Když Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice kdejakého lidu podle počtu synů Izraele. Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob." Tento citát uvádí na pravou míru postavení izraelského boha – je to pouhý Hospodin jednoho národa, jejž dostal na starost od Nejvyššího stvořitele světa, na což každý pozorný čtenář bible přijde i sám, aniž by něco věděl o práci zakladatelky Theosofické společnosti Heleny Blavatské.

Výhoda být slavným režisérem spočívá v tom, že i v pokročilém věku, v kterém se mnozí muži musí spokojit s pornem na internetu, režisér kromě soukromého placeného sexu, na který má, může zcela legálně být iniciátorem a hybatelem naturální eroticko pornografické podívané za účasti mladých hezkých herců a ještě to vydávat za umění. Myslím, že každý režisér se nutně opájí vlastní mocí, s kterou ovládá virtuální svět svého filmu i reálný svět natáčecího prostředí. Jednoduše řečeno podstatou každého režisérství je slast vládnout, uspokojení z poslušnosti obrazů, věcí i lidí. ___ Co se týká samotného příběhu o snílcích – je to smutný příklad sebezničení z neschopnosti vkročit do svých snů. Zároveň je to nostalgie režiséra po divokém bujaření mládí.

V zemi, která byla okleštěna, ponížena a rozvrácena, v zemi, která je hrdá již jen na to, že je hrdá, nekvete pšenka, ale roste zdivočelé býlí. Na druhou stranu na hrubý pytel hrubá záplata. ___ Klip je špatně natočený film o špatně pochopeném nebo naprosto nepochopeném dospívání, soucitu, spoluzodpovědnosti a citové připoutanosti, ale i podobě milování samotného, kdy je zcela zřetelná vizuální a emoční "výchova" milenců pornofilmy a pornoweby, jinou podobu snad ani neznají. Zcela v duchu bulvárních kriminálních kronik ve stylu "Na Nový rok vraždila žárlivost, muž pobodal manželčina milence" se pubertální i společenská nevyzrálost a nekultivovanost emocí a citů a nezvladatelnost přírodních pudů vydává za velkou lásku – mezipohlavní i mezigenerační. Hotová Carmen a Othello v provinčním provedení. Ovšem právě z takových lidí, "odvázaných" a nemajících co ztratit kromě své hrdosti, se pak stávají nelítostní partyzáni, když je ohrožena jejích existence a svoboda jejích země.

Transformace nesocializovaného kluka s přemírou energie a touhou po pozornosti v zodpovědného mladého muže zcela v duchu ideje knihy Breta Stephensona "Co dělá z chlapců muže. Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti" neboli ukázka, jak vést dospívající chlapce k odpovědnému přístupu k vedoucí úloze ve společnosti a k dospělému mužství. Odpověď je v podstatě jednoduchá – chlapci potřebují přechodové rituály a obřady mužské dospělosti. Společnost jim musí včas říci, že je čas stát se dospělým a přijmout zodpovědnost za svůj život i spoluzodpovědnost za životy jiných členů společnosti. Někdy se takový přechod odehraje samovolně na základě silného prožitku nebo v mezní situací. Problém tohoto animovaného filmu tkví v nasládlé zromantizované snadnosti údajné metamorfózy. Realita je drsnější a ošklivější.

Ze zprávy na začátku letošního roku: "Každý rok svět vyprodukuje okolo asi čtyři miliardy tun potravin. Z toho se přitom 30 až 50 procent ke koncovému spotřebiteli vůbec nedostane." http://zpravy.ihned.cz/c1-59097170-lidstvo-rocne-vyhodi-polovinu-potravin-jidlo-odpadky-dve-miliardy-tun-studie) ___ Český příspěvek k celosvětovému plýtvání potravinami (LN, 28.07.2011): "V Česku se ročně vyhodí milion tun potravin. Pro představu, kdyby se všechno vyhozené jídlo naložilo na nákladní auta, muselo by jich být přes třicet tisíc a srovnány za sebe by vytvořily kolonu z Prahy až do Bratislavy. Z části jde o odpad, ale podstatný díl tvoří i zboží, kterému končí spotřební lhůta, ale je nezávadné. Pokud by však firmy chtěly prošlé potraviny někomu darovat, musely by z nich zaplatit DPH. Proto raději jídlo vyhazují. Milion tun je však odhad, přesné množství potravin, které prodejci vyhazují, v zemi nikdo neeviduje." Atd. ___ Je zbytečné vynášet nějaké moralizující soudy, protože znehodnocení potravin, jakož i dalších zdrojů energie, je pouze vedlejší jev globálního hospodářství obecně i trhu konkrétně. Je to jen (příliš velká) daň za luxus blahobytu. Tento dokument tak nezmění nic a nakonec může posloužit jedině jako návod, jak se uživit bez peněz v městské džungli.

Komentář uživatele Helo – "A teď pokračování ve formě velkého filmu, prosím" – je jasným důkazem toho, že virální sondy-návnady, na které se chytají potenciální diváci potenciálních filmů nebo seriálů, fungují přesně podle záměrů prodavačů snů. Zároveň komentář ukazuje, že ani X-tá variace na kyberpunkové téma blízké budoucnosti neuondá návnadou probuzený zájem, což je dalším důkazem toho, že člověku stačí povědět začátek příběhu a vynechat konec, aby ho začala hlodat zvědavost. Přesto se obávám, že ani dopovězený příběh, ani konec nebude ničím objevným, protože vše nasvědčuje tomu, že lidstvo dnes nevidí za horizont zítřejších událostí. Osobně tipuji, že případný velký film Plurality bude jen mixem Terminátora a Star Wars: Epizoda VI - Návrat Jediho. Jinak lidstvo již nějakou dobu v síti je a vypadá na to, že si v ní nejen libuje, ale rádo se vzdá i posledních zbytků lidské svobody, pokud to přinese ještě větší pohodlí.

"Zabíjel nevinné lidi a k tomu ještě moderní technikou. Byl to blbec." ___ Nemohu si pomoci, ale během sledování tohoto filmu mi nešlo do hlavy nic jiného než Dustin Hoffman jako Rain Man, i když jsem si uvědomovala fakt, že americký autista i s Auspergerovým syndromem se objevil na plátně až 26 let po tom českém géniovi trestajícím všechny, kdo se mu znelíbí. To, že se mu nakonec znelíbili fašisti, nic neznamená – stejně tak dobře se jeho hněv mohl obrátit i proti opačné straně. A právě ta nevypočitatelná nebo slepá síla jakékoliv zbraně – umu, látky či techniky – je skutečný problém, který eticky řešil již Durrenmat ve své divadelní hře Fyzikové. Nestačí vědět a umět, důležitější je předvídat souvislosti a naučit se ovládat své emoce, přání, rozum i samotné technologie.