Aelita

Ceci n’est pas une pomme. Toto není život. To je sebeúčelový nechutný rádoby humor, který svědčí o tom, že evoluci lidského ducha stále maří jeho degradace. Lidi pořád rozesmává totéž – nešikovnost, fyziologie, hloupost, popletenost.

Martin Němec – vskutku renesanční člověk, jehož různorodá tvorba obsahuje texty, hudbu i obrazy. Zvláštní na něm je překvapivé spojení vnějšího filosofického až duchovního klidu a samurajské vyrovnanosti se životem a smrtí s vnitřním temným rozjitřením, které je zřejmě pohonem jeho tvůrčí činnosti. Slovy samotného Němce: "V dospělém věku jsem se nedokázal rozhodnout, čím vlastně budu … Dodnes nevím, jestli jsem píšící malíř nebo malující hudebník či hrající výtvarník. Často je to ale spíš zdrojem pochyb a zoufalství nežli sebeuspokojení. Na druhou stranu si říkám, že tahle nevyhraněnost je asi právě to, co je pro mne charakteristické. Asi jsem nikdy úplně nedospěl – tak si hraju … " Zvláštní je, že zdrojem jak dětské, tak i dospělé fantazie může být i světlá, i temná strana světa. V případě Martina Němce je to spíše temné tajuplno a magično: "Strach je významný pocit, stejně jako radost nebo dojetí – burcuje naše emoce. Hlavně si ale myslím, že horory nám od počátků kinematografie přinášejí kromě vzrušení ze strachu i hodnoty estetické, jsou spouštěcím mechanismem fantazie. Ty zajímavé vždy čerpaly z výtvarného umění a zároveň ho inspirovaly. Ať už expresionismus v éře němého filmu nebo později mnohokrát surrealismus. Naše podvědomí, naše sny, to je věčný zdroj tohoto pokleslého žánru – krásného a věčného." Tento film poodkrývá osobní Němcův zdroj fascinace silami temna a zároveň jeho protest proti těm silám, který si zřejmě ani neuvědomuje. Na otázku "Kde jste nacházel první motivy?" Němec odpovídá: "V podstatě jsem zcela podvědomě ovlivněný tím, že u rodičů na zdech viselo výtvarné umění s náboženskou tematikou, takže jako dítě jsem byl místo kačerů Donaldů obklopen ukřižovanými Kristy. Nevedlo mě to však k náboženskému blouznění, ale spíš k výtvarnému vyjádření nějakých základních lidských příběhů, kterých je bible rozhodně nevyčerpatelným zdrojem. Ne že bych tedy kačery Donaldy a Batmany nekreslil, ale ti ukřižovaní se mezi nimi míhali celkem zhusta." Vskutku, jakou stopu může v dítěti zanechat stálý pohled na umučeného Krista? Není to spíše přirozený nesouhlas s utrpením a smrtí, než smíření a trpělivost? "Milé blonďaté dítě jsem byl. Ale trochu zvláštní, asi …" Otázka: "Kdesi jste řekl, že pochybnosti a sebevědomí se střídají jako noc a den. Kdy pochybujete nejčastěji?" Odpověď: "Pochybnosti jsou nezbytné, ale nesmějí mít trvale navrch. Být neustále na pochybách je pro tvorbu i život stejně nebezpečné jako podlehnout trvalému sebeuspokojení. Bohužel jsem Blíženec – jak s oblibou říkávám „ublíženec“, a to je pak vše jaksi víc nahoru a dolů, než je zdrávo. Taková sinusoida – chvíli máte pocit, že létáte s ptáky po obloze, a v příštím okamžiku vám svět připadá zábavný jako mělký hrob. ... Soupeří ve mně dvojakost, jsem tak trochu anarchista, ale zároveň perfekcionista. Vlastně se taky rád celé dny flákám… To uznáte, že jsou zábavná spojení." Dvojakost neboli dualita s celou škálou mezistavů mezi póly, které nejsou opakem, ale spíše dvěma směry z jednoho bodu, je základem Vesmíru, a proto člověk, tvůrce, který v sobě cítí tuto polárnost a multialitu, je tím nejvěrnějším nástrojem, médiem a projevem všech sil existence.

Typ člověka, o kterém se lehce vyprávějí různé historky, ale těžce se s ním žije. Názorný příklad toho, že se svátým, bláznům, šaškům, umělcům, hlupákům, podivínům i hrdinům a oblíbencům aktuálních politických režimů se toleruje to, co se netoleruje konformním lidem. Z hlediska sociologie je Jirous jasným příkladem sociálního devianta. Wikipedie uvádí následující teorie deviace: 1. Teorie kulturního přenosu tvrdí, že deviantnímu chování se učíme v interakci s jinými lidmi, tedy stejným způsobem jako chování konformnímu. Deviantní chování proto vzniká v určitých subkulturách, kde je pokládáno za „normální“. 2. Teorie strukturálního tlaku předpokládá, že v každé společnosti vznikají situace, na něž určitá část populace reaguje chováním odchylným od normy (tedy např. „totalita nebo nespravedlnost plodí odpor“). 3. Kontrolní teorie vysvětluje deviantní chování oslabením či absencí sociální kontroly. 4. Etiketizační teorie (labelling) chápe deviaci především jako výsledek označování za devianty. Jedinec na toto označení může reagovat rekonstitucí vlastní identity, proměnou sebepojetí. Sekundární deviace je reakcí aktéra na reakci veřejnosti na jeho primární deviaci. ____ Není jasné, proč si konkurují různé teorie místo vzájemného doplnění se, vždyť každá teorie přináší svůj úhel pohledu a žádná teorie není zcela vyčerpávající ve svém vysvětlení konkrétního jevu. A to v podstatě platí o všech jevech a teoriích. Stejně tak Ivan Martin Jirous Magor je soustředěním všech teorií sociální deviace zároveň. To, že byl přitom básník a inteligentní člověk, jeho chování hlavně vůči rodině nijak neomlouvá, spíše naopak. Nicméně každý zřejmě hledá to, co mu chybí, a tak i jeho andělská manželka evidentně postrádala něco z živočišnosti a nekonformnosti, kterou nacházela v tomto člověku.

Nejlepším komentářem pro tento dokument je část rozhovoru s Olgou Sommerovou. ____ Otázka: Začátkem devadesátých let jste natočila dokument Přítelkyně. Později jste řekla, že vám změnil život. – Život mně nezměnil film, ale tyto moje přítelkyně, a to ještě dřív, než jsem film dělala. Vyprávěl o dvou ženách, jedna žije tady, druhá v Německu, a mají podobné osudy: obě vdané, jedna za psychologa, druhá za psychiatra, obě v domácnosti, matky dětí, intelektuálky, vyrovnané, moudré. Natočila jsem film o obyčejných holkách, a přesto měl obrovský úspěch. Tehdy jsem zjistila, že lidi asi chtějí prožívat i neobyčejné osudy obyčejných lidí. Byl to dokument o mateřství, manželství, lásce a nevěře. Ale především byl o mně, o mé čtyřicítce. O mém stárnutí. // Otázka: Máte z něj strach? – Když jsem v devětaosmdesátém slavila čtyřicítku, měla jsem šílenou depresi, že je konec. A pak jsem si náhodou přečetla knihu Konečně přes čtyřicet, kde ženské, které už překročily ten magický věk, vypovídaly o tom, co úžasného ještě může život přinést. Řekla jsem si: Když jim, tak proč ne mně. Inspirace z psychologické kuchařky mě prostě dovedla k tomu, že se na svůj život musím dívat jinak. Nenaříkat nad tím, co už není, ale vážit si toho, co je. Samozřejmě stárnu, ubývají mi síly, ale můj život se stal vědomější, vážím si každé hodiny. A taky snad už vím, co je podstatné a co není. Nehroutím se nad každou prkotinou, mávnu rukou a jdu dál. Vím, co chci a co nechci. A najednou jsem začala věřit, že nejlepší roky mám před sebou. ____ Přátelství je plod důvěry. Přítel je zrcadlo, které nelže a které poskytuje tím prokreslenější a zřetelnější odraz, čím je více styčných bodů a ploch v myšlení a osudu mezi přáteli.

Mezi krásou a ošklivostí přirozeného. Mezi tragedií a komedií. Mezi zrozením a smrtí. Mezi socialismem a kapitalismem. Mezi stavem (fotografie) a pohybem (film). Lidský život je existence na hranici v každý okamžik. ___ Černobílé fotografie zde jednoznačně vítězí nad barevným filmem, pokud se bude vycházet z představ o "pravém" umění – vše, co se stalo "nehybnou" historií, se jaksi automaticky vnímá jako prověřené časem, hodnotné, vykrystalizované, strukturované, známé, kdežto novější věci a postupy se vnímají jako rebelské, revoluční, chaotické, nejasné. Podobný přechod se posledních pár let odehrává v kinematografii, kde nový digitální záznam nahrazuje klasickou filmovou pásku. Ještě během jedné generace se filmy na celuloidu začnou vnímat jako více umělecké než digitálně natočené. Umění totiž není jen něco, co se umí, ale i to, co stojí mimo čas, co nepodléhá času. Otázka zní, zda mají digitální díla šanci stát se někdy uměním, protože zatímco pyramidy a klínopisné tabulky přežily tisíciletí a nabyly statusu Umění a dědictví lidstva, zatímco knihy a obrazy přetrvaly staletí a zformovaly moderní kulturu a estetiku umění, není jasné, jak dlouho vydrží nezvladatelné a nezapamatovatelné množství dnešních virtuálních záznamů, obzvlášť když nějaká civilizační pohroma zničí digitální techniku. Kamennou tabulku a knihu lze vzít do ruky a číst, film na celuloidu se dá prohlížet lupou, jak ale uchopit nehmotnou informaci z nul a jedniček, když chybí technika nebo elektřina? Dnešní rychlé střídání novinek znemožňuje digitálním dílům zdržet se v povědomí lidí tak dlouho, aby se stala tradicí i pamětí. Fantazie vytváří umění, ale paměť ho zachovává. Kdo si zapamatuje vítr, pokud to není uragan? Neocitá se tak dnešní lidstvo mezi historií a zapomněním?

Zářný příklad moderního uměleckého dokumentu. To hlavní, co film ukazuje, je lidská nezdolnost. Oči žen se dívají na svět z velkoplošných fotografií, samy ženy vyprávějí. Konec je stejný jako každý konec – nové střídá staré.

Staré vesnické ženy starých časů jsou jako staré stromy – existence mezi životem a smrtí, prosté dění, dávné naplnění, vyčlenění a zastavení, vzpomínky a zapomnění, nenáročnost a smíření, ztišení až k mlčení. Příroda zrodí, využije a zapomene včas uklidit. Osamělý list na zasněžené větvi čeká, až přijde vítr. ___ "Že život rosa / a jako rosa taje, / až příliš pravda." --- "Rozplyň se v mlze, / ptáčku puštěný z klece / s touhou na křídlech." (Kobajaši Issa)

"Jsem chirurg. A co děláte vy? – Já? Nic. – Vůbec nic? – Vůbec nic. Ale není to snadné." ____ Myslím, že Clara Dandieu (Romy Schneider) vystihla pravou podstatu dilematu lidského života. ____ Co společného mají filmy Stará puška, Skyfall a Sám doma? Ve všech těchto filmech prokazuje ohrožený hrdina dokonalou znalost všech zákoutí a možností vlastního bydliště a schopnost je plně využit. Dodatek: svět i z přesvědčeného pacifisty dokáže udělat nelítostný nástroj pomsty, pokud mu sebere to nejdražší. ____ Stará klasika s nezapomenutelným zrcadlem, které bohužel chybí věrohodnost emočních přechodů hlavního hrdiny. Důležitým faktem je to, že se jedná o koprodukční snímek Francie a Německa, což je projevem vyrovnání se s minulostí. Film je totiž založen na tragické události, která postihla francouzské městečko Oradour-sur-Glane ve druhé světové válce, kdy Němci zavraždili 642 jeho obyvatel (http://cs.wikipedia.org/wiki/Oradour-sur-Glane).

Údolí stínů. Medúzy. Hipster Q. Dvě krysy. Digitální nejistota. Krajina dětství. Můj dům, můj hrad. Stará puška. Mrtvá voda, živá voda. Ouroboros. Restart. ____ Ve filmu cituje M báseň "Ulysses" od Lorda Alfreda Tennysona, která odráží její odhodlání a postoj a pojednává o vůli a výdrži. Pro svoji báseň se Tennyson inspiroval Danteho Peklem (Inferno, první část Božské komedie). Motiv Odyssea je příznačný pro širší okruh témat ve Skyfallu, jako jsou cesta do podsvětí, putování po ostrovech, návrat domů a otázka věrnosti ženy, která je důležitá pro Jamese Bonda. V tomto případě je to samotná M, jež je jakousi symbolickou Matkou, která posílá své "syny" do boje s nepřáteli Anglie. Citovaný konec básně "Ulysses": We are not now that strength which in old days / Moved earth and heaven, that which we are, we are, / One equal temper of heroic hearts, / Made weak by time and fate, but strong in will / To strive, to seek, to find, and not to yield. ___ Skyfall je podobný dobré knize, kterou čtenář hltá, zároveň však nechce, aby (příliš brzy) skončila. ___ Možná nejlepší úvodní titulky, co jsem kdy viděla ... Myslím vůbec nejlepší, ne jenom u bondovek.

Alternativní hmotně bezstarostný vesmír Marii Poledňákové, centrem kterého je zamilovanost, sex, roztomilé děti a vzájemná přejícnost přesně podle hesla "žij a nech žít jiné" a v kterém všechny příběhy končí vytvořením jedné družné Rodiny. Na rozdíl od Kamila Fily, který ve filmech Poledňákové vidí pouze normalizační vypnutí kritického rozumu, absenci morálky a občanské zodpovědnosti (viz externí recenze), já vidím obyčejnou duševní dobrotu a energii autorky, která zřejmě šíří stejné poselství života jako Osho, který na otázku "Jak má člověk žít život na svobodě?" odpověděl následující: "Žijte svůj život tak odvážně, jak jen to bude možné. Žijte ho plně, s nasazením, vášnivě, protože neexistuje jiný Bůh kromě života. Friedrich Nietsche říká, že Bůh je mrtev. To není správné, protože Bůh v první řadě nikdy neexistoval. Jak tedy může být mrtvý? To život existuje, vždycky existoval a existovat bude. Dovolte si to - a opakuji to znovu: dovolte si být posedlí životem. Ta takzvaná náboženství minula vás učí pravý opak. Říkají vám: "Odříkejte se." Já vám však říkám: "Oslavujte!" ... život je skutečný: cítíte ho bít ve svém srdci, pulsovat v krvi, je všudypřítomný - v květinách, v řekách, ve hvězdách. ... Tak si tedy dovolte být posedlí životem ve všech jeho formách, barvách, rozměrech - v celém spektru duhy, ve všech jeho tónech. Pokud se vám tahle jednoduchá věc podaří... Je to jednoduché, protože je to jen otázka nezasahování. Nepopohánějte proud řeky, nechte ho, ať vás odnese až do moře. Už je na cestě. Uvolněte se, nebuďte napjatí a nepokoušejte se o to být duchovní. Nevytvářejte žádné dělítko mezi hmotou a duchem. Existence je jen jedna, hmota a duch jsou dvě strany téže mince. Relaxujte, odpočívejte a nechte se unášet proudem. Riskujte, nesmlouvejte a dozvíte se víc o Bohu, protože každý správný hráč musí umět riskovat. Správný hráč nekalkuluje, ten umí vsadit do hry všechno. Představte si jeho vzrušení, když vsadil všechno a čeká... co se stane teď? A právě v tu chvíli se může otevřít okno. Tahle chvíle může způsobit přeměnu vašeho vnitřního uspořádání. Buďte opilí, zpíjejte se životem, tím vínem vší existence. Nezůstávejte střízliví. Střízliví lidé jsou jako mrtvoly. Pijte víno života. Má v sobě tolik poezie, tolik lásky a tolik šťávy. V kteroukoli chvíli můžete přivodit jaro. Stačí, když ho přivoláte a necháte do sebe vstoupit slunce, vítr, déšť... Moje představa je "tady a teď", protože neexistuje jiný prostor než tady, ani jiný čas než teď." ___ Poselství Poledňákové "vzájemná tolerantnost a život teď" je lidské a pochopitelné, ale sám film je bohužel příliš umělý, strojený, chaotický, absolutně nehumorný a je podobný spíše reklamě a mýdlovému seriálu, než opravdu dobrému příběhu. ___ Bylo by zajímavé zjistit, kolik procent diváků se dívalo na tento film kvůli známým hercům, kolik kvůli očekávání dobré komedie od osvědčené autorky a kolik kvůli stádnosti. Osobně patřím k těm posledním – zvědavcům.