Lupes

Morricone napsal výbornou hudbu; motiv policie vnáší do filmu např. tolik dramatičnosti, že si k němu děj vystačí jen záběrem na přicházející Linovy muže a divákovi běhá po zádech mráz. Skvělý scénář nenabízí žádnou logickou botu (snad jen podiv nad tím, že ti kluci sicilský byli před zákonem naprosto neznámý neviňátka). Pomalé tempo. Pramálo střihů. Nechybí napětí ani překvapení. Inteligentně vymyšlená zápletka... Ostatně, mluví i sám název. Krev není voda. Rodina je víc než zákon. A Sicilana zajímá vždy jen další Sicilan. Ale to žádný Francouz ani Francouzka nepochopí...

Zmatek, absence vysvětlení, jak se Krejčíř ke svým penězům dostal a dostává... Neustálé záběry tisknutí peněz vyvolává dojem, že si prostě jen koupil tiskárnu... Vyšetřovatelé jsou skutečně trapní statisté, rušivé jsou i zasvěcené komentáře o tom, jaký byl Krejčíř drsňák a jaká šméčka vymyslel, neb jim chybí to podstatné. Zobrazení toho, o čem se povětšinou vedou jen zasvěcený kecy. I tak se ale jedná o lepší český průměr, o snahu věrně zachytit skutečnost.

Počítačové efekty stárnou, spolu s nimi strašně rychle stárnou i fantazie Petera Jacksona. Svým pojetím akce rezonuje každé jeho další zpracování Tolkienových příběhů víc a víc s přepáleným pojetím Marvelovek. Zde dostupuje svého vrcholu a ze všeho nejvíc připomíná počítačovou hru. Jenže nemáte v ruce gamepad a pasivně pozorovat tuto nekonečnou a zmatenou akci je velmi velmi únavné. Navíc i směšné, vždyť každým seknutím meče padají všichni ti obrovští obrnění skřeti jako mouchy. Easy úroveň je bohužel kompenzována množstvím (zlaté doby živého komparzu), a tak se tu jen nekonečným proudem hrne čerstvé maso na porážku. Emoce jsou zastoupeny patetickými proslovy před smrtí, rasové kvóty zase "láskou" trpaslíka a elfice, která tu ala Xena navíc supluje i gender požadavky. Chudák Tolkien, ještě že ho nemůžou tahat na premiéru. Právě pro prznění krásného knižního příběhu musím při hodnocení sahat k hranicím samotného odpadu. Kouzlo lokací už zkrátka po šesté nezabírá. A únava z nepřetržité přepálené akce si vybírá svou daň. Na Jacksonově ztvárnění příběhů Středozemě by se mohl vyučovat postupný sešup filmového "umění" do skřetích hlubin pod Mlžnými horami.

Obyčejná advokátní praxe se bohužel pramálo podobá Erin Brockovich. To ale neznamená, že se na silnicích neodehrávají velké příběhy i pěkné sviňárny. Tohle je civilní a více či méně uvěřitelný sled soudniček. Navíc není moralizující, Kopejda nehraje vzorného klaďase, jen prostě... advokáta.

Komedie, která vzbuzuje soucit a smutek. Herecky prkenné, scenáristicky nesourodý sled několika příhod, žánrově bez humoru... Já tuhle záležitost překvapivě přesto oceňuji, a to z několika důvodů. V prvé řadě pro muziku Milana Dvořáka, kterou byste tipovali možná do tehdejší francouzské komedie s Funesem, rozhodně však ne do normalizační satiry. Další moment k ocenění je jistý dokumentární prvek, který dosti věrně zachycuje materiální priority, nálady a chtivost normalizační české společnosti, která je vlastně i třicet let po revoluci stále stejná. Chataření, hromadění, sebestřednost... on takový hipster z karlínského open space a Růžičková z žižkovské hospody mají společného víc, než si myslí.

Na první pohled oslňující kombinace americké drsné školy a chytře vypointovaného hororu. Z Rourka jsou tu všichni vedle, ale mne ani zde o svém herectví moc nepřesvědčil. Ani to by nevadilo, pokud by si tento mysticky se tvářící thriller uchoval klady ze spojení výše zmíněných žánrů. Ale nějak to nehraje. Po závěrečných titulcích si proto chcete vše ujasnit a shlédnete to ještě jednou. A logika vyprávění se rozsype jak domeček z karet, neboť základní motiv záměny identity postrádá to zásadní - záměnu identity! Buď k ní došlo (nějakým kouzelným způsobem), ale v příběhu nám to zapomněli říci i ukázat (fotografie, zasuté vzpomínky atd.), nebo k ní nedošlo, a všechny postavy pak trpí amnézií. Nebýt logických děr, aspirovalo by to na 4*, ale takto jen **. Výše zmíněné odkazy jsou lepším příkladem zvládnutého žánru.

Lehkost s jakou se Delon protančil svým případem ve spojení s muzikou (Benton, Diamond) a atmosférou krásných osmdesátých (Paříž, auta, móda...), to vše je opojně nostalgické. Srovnání s americkou drsnou školou se film brání svou hravostí, reáliemi baví především domácí publikum a vtipy na Belmonda a další legrácky jsou dávkovány jako občasné mrknutí skrze zachmuřený výraz. Tahle francouzská detektivka je prostě svá a dává vzpomenout na svět, kdy se život nebral tak vážně, jezdilo se na naftu a nikoli na baterky a ženy ohrožovaly druhé maximálně svou krásou. Že příběh je poněkud nepřehledný? Nevadí! Jenže pak přijde závěr, a ten je zpackaný, nelogický, bezdůvodný. Snad špatně sestříhaný, snad ušitý horkou jehlou, ale když se v poslední čtvrthodině ukáže, jak se věci mají, je lépe hned vypnout a závěrem si nekazit chuť.

Navzdory 3D a době vzniku je to naprosto skvělý Asterix! Oproti předloze dotaženo mnoho civilizačních ironických šlehů a odkazů (Obelix v roli King-Konga :)). Skvělá recenze (byť s hodnocením nesouhlasím) je ZDE.

Vizuálně skutečně překrásné, jenže, to jsme si v minulých dekádách říkali už tolikrát. David Lynch nemohl před bezmála 40 lety to, co může Denis Villeneuve dnes. Nebudeme se ale za dalších 40 let stejně soucitně usmívat nad Denisovým zpracováním? Co přežívá, je příběh. A ten Herbertův je pouhou americkou variací J.R.R.Tolkiena. Frank ovšem nebyl profesor literatury na Oxfordu a nepracoval na svých fiktivních světech několik desítek let. A to je hlavní důvod, proč se Lynchovo a Villeneuveovo zpracování v zásadě neliší a nelze je zahrnout superlativy. Z příběhu lze ocenit především zradu, nenadálý přepad, bezútěšnost totální prohry. Také politické pozadí je díky knižní předloze výborně vymyšlené a např. takové Star Wars se v tomto srovnání rovnají Prasátku Pepině. Dál už je to ale jen další hra na mesiáše, bez teologické hloubky či Tolkienova uchopení jde ale jen o další variantu humánního aktivisty a bojovníka za svobodu ("a demokracii," chtělo by se dodat, ale Herbert se naštěstí drží striktně monarchismu). A právě tato americká mesiášská (Mahdího) rovina je neskonalá nuda a vrší klišé. Neustálé vidiny budoucnosti jsou navíc velmi otravné a narušují spád děje. Co ocenit? Reálie zpracoval Villeneuve překrásně. Zcela se oddal Herbertově inspiraci světem islámu, dodal pak typické detaily Commonwealthu 30.  a 40. let 20. stol. a já mu zcela rozumím, že do stylu doby, kdy Britové kontrolovali polovinu Blízkého východu, mu pasují spíš rotující vrtule a seřazené pěší pluky než antigravitační lodě a nerdi střílející rakety pomocí klávesnic. Jiné logické lapsy už ale bolí víc a boj ve stylu samurajských soubojů či kung-fu do pouště prostě nepatří. Opět se naplňuje nešvar doby a touha kosmopolitně skloubit všechno se vším vyznívá jako klasický dort kočičky a pejska (jestli vám tuhle pohádku už nevyndali z knihovny jako genderově nevhodnou). A tady musí na závěr přijít pochvala za odvahu nepodřídit se současné demagogii a zanechat postavám Herbertova románu původní barvu kůže i pohlaví. To, že je hlavní hrdina heterosexuální běloch se stane v zemi zapadajícího slunce jistě cílem nejedné výtky.

Fantastickým nástupem Craiga do série jsem přišel bondovkám trochu na chuť a celý žánr (i dříve ne zcela nezajímavý) se u mne rehabilitoval do té míry, že jsem byl ochoten na Bonda zajít i do kina. A byť se nakonec ukázalo, že Casino Royale je nedostižným etalonem i pro další Craigova pokračování, zásadní charakteristika bondovského zlomu byla specifikována. V prvé řadě je třeba zmínit osobitost, zranitelnost, prokreslení postavy. O něco podobného se tvůrci pokusili už dříve, ale doba na to dozrála až nyní, a Bond náhle přestává být jen šablonovitý panák bez minulosti, emocí, traumat a bolesti. Není už ani typickým hezounem a putinovská vizáž mně osobně k tajnému agentovi sedí. Vždy mně navíc dráždila politická naivita a černobílé šablony, stejně jako všemocní zločinci a boj o záchranu světa. Tato šablona je v Casinu relativizována, ba děje se tak i v následující Craigově řadě, byť s větším i menším úspěchem. Na pomyslný piedestal vítězů však Casino vynáší objev noir atmosféry. Nejen obraz potemněl. Bondgirls umírají, mučení bolí, skautská rozjásanost a komediální nadsázka definitivně vyklidily pozice. Zůstává osamocenost, kolegiální chlad, cynismus, absence soucitu. Pohádka o tvrdém řemesle nalezla konečně i tvrdou tvář a kazí ji jen přitroublá pravidla marvelovského filmového průmyslu. Jenže žijeme v době nezničitelných superhrdinů, zběsilého tempa i střihů, nereálné akce a přepálené efektnosti. S tím nic neuděláme a musíme být rádi i za to málo, co v kontextu doby dělá z Casina Royal nakonec film za *****.