JitkaCardova

Vau! Manipulace filmu scénářem, který píše hlavní postava, manipulující se svým vědomím. ***** Extrémně podhodnocený, lavinovitě nepochopený film - kdysi jsem si tu málem založila profil jen proto, abych k tomuhle snímku zkusila nanovo otevřít cestu. Není to film o postavách a jejich milostné romanci (jejíž nevyváženost se tu hodnotí záporně). Je to film o začínajícím, váhavém spisovateli, který nad takovou romancí nejistě a zmateně uvažuje (a pak by se tu měla ta nevyváženost naopak hodnotit jako rafinovaná a přesvědčivá). Možná romantickou zá-pletku i zčásti prožívá a nezkušené literární pokusy se tu prolínají a ovlivňují s pokusy milostnými. Tolik křehkosti – v tom spočívá pravá romantičnost tohoto snímku: v obrazu zmateného mladíka, který by si přál být mužným milencem a spisovatelem, nejspíše ale o obojím jen přemítá a v hlavě se mu příběh jemně převrací jako vrcholky trav česané co chvíli jiným větrem. Přitom jediné, co film neudělá, je ten explicitní formální krok – nevidíme spisovatele, jak začíná psát knihu (to by stačilo, aby tu pak hned byly komentáře jiného slovníku a kalibru). Vidíme pouze spisovatele, jak přijíždí, ubytovává se, poroučí si pití (kávu? nebo pivo? úplně cítíte to existenciální váhání, aby svého hrdinu neztrapnil) – a zamilovává se do mexické číšnice. ** Kde nastává ten přechod od prožívání k představám, se nikdy nedozvíme, ve filmu to opravdu vyznačeno není – to je právě ten trik. Možná žádný románek nikdy nezačal, možná nikdy nezačal román. Neboť ani není jisté, že mladík v některou chvíli začal skutečně psát. Jako by ty jemné nenávaznosti, v atmosféře, v napětí, to kolísání, ty trhliny v chování postav či v jejich psychologii, byly spíše známky chaosu ještě v hlavě, protože papír nelogičnost nesnese, to hned spisovatelé v úzkých vytrhávají stránky ze strojů a zmuchlanými papíry posévají zem. Tohle je snad stav ještě před psaním, skicování, zoufalá nerozhodnost a touha. A přitom musíme přiznat, že talent ten mladík má, vedle žánrových klišé – noční koupání v moři, palmy, jižanské vášnivé pohledy, uhrančivé křivky a gesta, bosé nohy, nahé opálené paže, rozpuštěné vlasy, pýcha a vztek, a také zatoulané štěně, azyl v chatrči, zlověstná atmosféra nemoci – jsou tady i momenty jemné, dojemné, vtipné, originální - především v tom, jak se všechny přechody a skoky dají číst i jako mladíkova jízlivá sebeironie, mstí se těmi opravami na postavách a ději své naivitě a přehmatům, skoro až vesele, a to z něj už dělá zárodek sympatického, nadějného autora i neodolatelného muže. ** Ta milostná, erotická scéna – takto viděno uznejte, že bere dech – musíte za ní vidět mladíka, roztouženého, je sám v pokoji, představuje si, jak napsat – a nebo dramaticky prožít své první, a přitom už dávno mužně sebevědomé milování – s postavou na posteli si neví rady, je ještě holobrádek, zkouší to, napíše si ji různě, povolnou i ostražitou, svádějící i vzpírající se, svázanou i unikající, přibližně, váhá, neví, ale chce, touží, po milování, po virtuózním i animálním sexu jako z filmů, i po literární slávě. ** A to máte jednu scénu, ale jemu vří v hlavě celý divoký, vášnivý, romantický a tragicky dojímavý život s kráskou v ústraní, na kraji džungle, stranou všedního dění. Jak se mu tam míchají všechny ty šestákové rodokapsy, zbarvené osamělou touhou. Je to přece jen smutný kluk s naivními ambicemi, co je nad tím papírem nespravedlivě sám, vždyť by stačilo, kdyby tam byla, opravdová, ženská, a on už by poznal, co s ní - v životě, i v knížce. Talent a touhu má, ale jasno ne – chybějí mu zkušenosti, a tak se nikdy nedokáže rozhodnout, bezradně si osahává postavy, zkouší si různé dramatické zvraty (to noční koupání v moři), zkouší poskládat uvěřitelné puzzle tím, že v prstech toužebně otáčí figurkami a rozpačitě sleduje, že to pořád nesedí. Takhle se na ten film dívejte a budete tím mládencem něžně dojatí až do samého finále. A nepochybujte, že ten „návrat po letech“ je jen další žánrové klišé, které se tam ten dobrý hoch rozhodl přilepit. ** Aby to ode mně nezůstalo jen jako návrh na alternativní čtení – ve filmu je jedna postava a scéna, která se jinak než takhle ani vysvětlit nedá. Diváci s oblibou zapomínají, že tam vůbec byla, paměť všechno cizorodé ráda vyoperuje. Těžko ale v příběhu jasné žánrové romance vysvětlíte onu naprosto bizarní, shůry spadlou groteskní postavu nešťastné, absurdně tragikomicky zohavené ženy – spisovatel ji za takových podmínek nedokáže učinit šťastnou, a když ji hrdina zhrzenou opouští, celý fikční svět zachvacuje nepochopitelné zemětřesení, při němž se bortí domy i ulice. Tvrdit po tomhle, že se jedná o nepodařenou mexickou romanci, znamená sednout filmu na lep: je to totéž jako tvrdit, že Lynchův Příběh Alvina Straighta je dojemný snímek o klidném životě dvou starých lidí – protože musíte z paměti vymazat tu hysterickou řidičku, která každý den na dálnici na stejném místě srazí jelena, to máte už stovky a tisíce zkurvenejch jelenů.

Není nutné souhlasit se základní premisou o tom, co stačí chlapovi ke štěstí. Odněkud se začít musí, třeba z nenápadné parodie na americký sen – Vy sledujete vývoj. Klíčem, hnacím motorem je sebepřesvědčování. Člověk sám sebe vmanipuluje do připravené situace, vize, obrazu, chiméry. Jakmile na okamžik přesvědčíte sami sebe, něčím zlákaní (zde čtyřmi miliony dolarů), že nějakou situaci můžete se všemi důsledky udržet pod kontrolou, pro dosažení něčeho konkrétního, jakmile tomu na okamžik uvěříte – a uděláte první krok, sklapla past. Dál už je to jenom přemlouvání, svobodu jste ztratili, když jste si začali hrát na to, že skutečnost je zmanipulovatelná – ale skutečnost se odvíjí sama ze sebe, a tohle, všechny ty mocenské choutky mamonářů a vizionářů, je započítáno. Zevnitř se celek ovládnout nedá – ale pokud někdo udělal první krok, potom kvůli vlastní konzistenci, aby zpětně nezešílel z hrůzy toho absurdního činu a jeho prvních zlých následků, už přijme a spáchá každou další hrůzu, která bude logicky následovat. Neúprosnost odvíjení je tu zobrazená stejně čistě jako v řeckých tragédiích, jenom se odehrává v reáliích a atributech amerického snu. A chápete – všechno se tu celou dobu děje a vrší jen kvůli konzistenci, ty peníze jsou chiméra, vidina – nikdo z nich ani neví, jaké to je, mít tolik peněz – co to znamená – projektují si do nich – zoufalí z přítomnosti – svoje sny, které ani pořádně neznají, a pak už tautologicky i naději, že těmi penězi se jako Zlatým rounem vyřeší vše, co na cestě k nim spáchali. ** Radosti navíc: hudba Dannyho Elfmana jako neodlučitelná součást atmosféry. A privilegium pozorovat herectví Billyho Bob Thortona v další z jeho precizně odstíněných podob (na škále uprostřed mezi Bandity a Mužem, který nebyl – co do mimiky obličeje i povahy role).

Bylo by to pět z pěti, každý "záběr" je skvěle připravený, promyšlený a zpracovaný, funkčně se střídá mnoho sofistikovaných a ad hoc vyvinutých postupů, jak vytvořit scénu, jak docílit nejplnohodnotnějšího záběru - animace tu proti kameře uplatňuje veškeré možné výhody - už to samo o sobě poskytuje napínavý příběh, který se dá sledovat a k potěše diváka se pořád rozvíjí. S tím nutně souvisí dějová a myšlenková náplň - i zde se - v naprostém souznění s formou - nabízí mozaika různých pohledů. Film je introspektivní, zkoumá, jak člověk-jedinec rozumí svému životu, co to znamená chápat svůj život jako srozumitelný celek, a jak se na takovém pohledu podílí selektivní paměť a schopnost myšlení zacelit beze zbytku každou případnou mezeru. Jakou past či ochranu představuje paměť, zapomnění, nevědomí? Materiál k takovému zkoumání je jedinečně zvolený - muž ve středním věku si náhle za určitých okolností začne matně vybavovat, že jako voják musel zažít něco zlého, možná se na něčem krutém dokonce podílel? Ve filmu se formálně i obsahově brousí nástroje zkoumání, zpozornělý muž začne více pozorovat sebe i okolní svět, pod jeho nátlakem se objevují trhliny v původně koherentním tkanivu vědomí o sobě - sledujeme trhání nakašírované reality, dobývání nového smyslu, rozkrývání povahy lidské paměti napjaté mezi strachem a zvědavostí, a jak se to vše navzájem ovlivňuje. Je tu další skvělý film o zkoumání identity, naprosto excelentně a inovativně vytvořený. /JENOMŽE/ Pátou hvězdičku striktně odebírám za samotný závěr, který to celé shodí jako domeček z karet - po té znejisťující a inteligentně rozjeté animované laboratoři o podstatě vytvářené reality každého člověka přijde dokumentární závěr a bez logické i formální návaznosti nám přehraje citově vyděračské, výchovné a opotřebované BBC záběry na válečné utrpení. Mohli tam být klidně svědci Jehovovi, Strážná věž a Probuďte se. Ženská obřízka. Týrání zvířat. Hamburger. Zkrátka zástupně cokoli z tohohle kadlubu. Nejen že tak polopatický závěr nebyl zapotřebí, inteligentního diváka musel urazit, ale celému filmu nevratně uškodil, zazdil všechny alternativní pohledy na skutečnost, s nimiž se film celou dobu tak mazlil, přebil je tím nejkřiklavějším a nejznámějším, co je ve světě k dispozici, a strhl celou výpověď minimálně o jednu rovinu níž, pokud ne až na samo úzkoprsé názorové dno.

Jak byste mohli chtít přesvědčovat někoho méně vědomého, že umíte rozpoznat i vytvořit větší krásu, než si oni umí představit, že jste nepoměrně silnější, že Vaše zkušenost bolesti i radosti a prožívání (a pochopení blízkosti zániku) je o celé vesmíry hlubší - že jste jim cizí - jak byste je vůbec mohli i jen chtít zkoušet přesvědčovat, že Vás mají nechat naživu, protože Vaše existence pro ně může znamenat jedině větší bohatství, protože Vy po nich nemáte důvod nic chtít? -- Ta moudrá rezignace na komunikaci s lidmi ve prospěch času, který tím vyzískají na prožití posledních dní/hodin/vteřin, než budou muset zemřít, v soustředění a nerušenosti, to ostré vědomí, že se nesmí nechat tím paranoidním honem rozptýlit, že musí naplno prožít každou vteřinu všeho, co zbývá, než je lidé nakonec dostanou - odtud plyne to strhující vizuálno - pořád se za ně, s nimi, klidnou kamerou díváte kolem a všechno je tam krásné, s očima dokořán otevřenýma se na sebe ten trojlístek dokonalých marionetově barevných bytostí dívá (proč by ne černý mejkap, proč by ne balerínový trikot, starosvětský závoj, proč by ne bílé vlasy a podmalované oči, svoboda vizuálna, krása, brutálně vyzískaná na anestetismu otupělých lidí, v principu, který zde souzní s užíváním násilné estetiky na obranu proti necitlivosti v Mechanickém pomeranči), i když umírají, berou si krásu, i ze smrti jedinečných dokonalých blízkých (střela do zad a pád do kartonových krabic, které se rozletí -- průsvitné tříštění skla na průsvitné pláštěnce v průsvitném dešti, klapot a pád --), i z vlastní bolesti provrtaného masa, i ze soucitu, když zabíjejí (svého stvořitele, i krutě, i mučením, jsou dokonalí, mohou si vybírat metody, unesou plné vědomí takové svobody, smutku i nevyhnutnosti), i z pádu ze střechy mrakodrapu - to jsou replikanti. Jejich očima a vědomím se Vy díváte v tom filmu - víte, že vzpomínky se dají vytvořit, víte taky, že realita a identita je to, co dokážete prožít a propojit, všechno, co umíte načerpat, jste Vy, je jedno, odkud se to vzalo... znáte svou nesmírnou moc a rozumíte té nevratné ztrátě, která nastane, když Vás nebo kohokoli z Vašich krásných zabijí ti směšně smutní, drtivě prázdní a slepí lidé, kteří se bojí o malichernosti a ničemu velkému (životu, kráse, zániku) nerozumí. A neztrácíte čas jim něco vsugerovávat, hladce unikáte, dokud to jde, pokoušíte se přežít, a mezitím tvoříte krásu - sebe...

Někdy je copy-paste matkou moudrosti ;) Parkerův film The Wall se pokoušel o totéž mnohem sentimentálněji. Zachytit mašinerii. V tomto i předchozím Budovského prostořekém filmku, na nějž se tu navazuje (http://www.csfd.cz/film/249806-bathtime-in-clerkenwell/), je však "mašinerie, v níž společnost drtí sebe samu", nikoli cílem poněkud vyčpělého sdělení, ale jeho dávno přijatým základem - zbytnělá idea se tu hravě rozvíjí střihem, originálními výtvarnými nápady, významovou i vizuální hrou s mnohočetností, geometrií, rytmem, zpomalováním, zrychlováním, zaplavováním. Zkuste mi uvěřit, že každému detailu lze udělit v rámci toho čtyřminutového příběhu smysl, a že to má plynulý, logický vývoj, a pak se zblázníte z toho (zrychlí se Vám tep), že všechno, co jest tak očividné, nejde naráz pochytat a uvést do vztahů. Strhne Vás a to pohltí, a přestože písnička je veselá, je to titanikové veselí - vyvzlínává zpod něj prožívané zoufalství, že v čase nejste pány dění a jeho smyslu, že to (život jedince i společnosti) utíká, aniž byste mohli pochytat, co se to děje. Filmek si naštěstí lze pustit opakovaně, ale je to chabá útěcha, která jen upozorňuje, že s životem se to udělat nedá. (Oba filmíky jsou dostupné na YouTube.)

Parkerův film The Wall se pokoušel o totéž mnohem sentimentálněji. Zachytit mašinerii. V tomto i následujícím Budovského prostořekém filmku (http://www.csfd.cz/film/249807-last-time-in-clerkenwell/) je však "mašinerie, v níž společnost drtí sebe samu", nikoli cílem poněkud vyčpělého sdělení, ale jeho dávno přijatým základem - zbytnělá idea se tu hravě rozvíjí střihem, originálními výtvarnými nápady, významovou i vizuální hrou s mnohočetností, geometrií, rytmem, zpomalováním, zrychlováním, zaplavováním. Zkuste mi uvěřit, že každému detailu lze udělit v rámci toho tříminutového příběhu smysl, a že to má plynulý, logický vývoj, a pak se zblázníte z toho (zrychlí se Vám tep), že všechno, co jest tak očividné, nejde naráz pochytat a uvést do vztahů. Strhne Vás a to pohltí, a přestože písnička je veselá, je to titanikové veselí - vyvzlínává zpod něj prožívané zoufalství, že v čase nejste pány dění a jeho smyslu, že to (život jedince i společnosti) utíká, aniž byste mohli pochytat, co se to děje. Filmek si naštěstí lze pustit opakovaně, ale je to chabá útěcha, která jen upozorňuje, že s životem se to udělat nedá.

V podstatě se můj názor blíží "dopitakovu", jen jsem zřejmě ještě přísnější. Kamera snímku je strhující, všímavá, ostražitá, plynule proměnlivá, herci jsou krásní, s mnohovrstevnatými gesty, postoji, pohledy, mimikou, hudba je podmanivá a výmluvná, a celý film drží kompaktně pohromadě alespoň tím, že nálada v něm je v každé scéně napjatá, jitřivá, víceznačná, ovzduší je konstantně naplněno podezřívavostí a nejistotou, a to mezi všemi postavami bez výjimky: vyberte si kteroukoli dvojici ze čtyř hlavních postav, a rozvine se Vám mezi nimi celá škála nejasností, tušených možných sympatií i antipatií, ale jisti si nebudete ničím – jste svědky jejich střetávání, ale důvody, pozadí ani minulost neznáte. Stejného (a z podstaty věci mnohem silnějšího) efektu by se však dalo dosáhnout, i kdyby se děj vyvíjel logičtěji, plynuleji, bez tolika zásadně nesoudržných přeryvů a skokových proměn v psychice postav a vzájemném vývoji jejich vztahů. Ke konci to už skutečně unavuje a rozptyluje, jak se ony diskrepance sčítají, i ta zmíněná (a vskutku působivá) scéna svádění se zdá méně mocná pro svůj křiklavý a nečekaný nástup, a závěrečná dekadentní pasáž působí pak svým nezapojením jako už extrémně přitažená za vlasy. Po shlédnutí Vám nicméně zůstanou do paměti vypáleny silné obrazy jednotlivých scén, kolem žaludku se rozhostí stísněnost z jejich nepochybně neklidné atmosféry i brilantně nasnímané krásy – jenom Vám budou tanout na mysli izolované obrazy, jako byste prošli spíše čarovnou galerijní výstavou než viděli lineárně se odvíjející film. Silnou působivost tomuto snímku nelze upřít. Jsou to tedy čtyři z pěti za svébytnost, u níž je pozoruhodná i její dysfunkčnost.

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt.

PŘÍBĚHY NOVÉ ÉRY LIDSKÉ CIVILIZACE: O AVATAROVI se zbytečně pompézně říká, že je filmem nového tisíciletí. Spíš je to tak, že v něm ve vší x-rozměrné kráse vrcholí všechna vyprávění a leitmotivy tisíciletí prošlého. Je pomníkem, skrz naskrz připomíná všechno tisíckrát prožité a poznané, velkou lidskou komedii. ** Strhujícím mechanismem/ filmem naší nové éry je Nolanovo lucidní INCEPTION. Tady se už sází a pěstují nové agresivní myšlenky, interaguje se přiznaně s hlavou diváka -- ač ti, kteří výskají a tleskají nejsilněji, z toho důležitého nejméně pochopili; logická zcelenost Inception není na první pohled patrná, naopak, bystré diváky rozčilují neustálé zdánlivé rozpory, a protože bystří lidé jsou většinou líní, jen málo jich riskuje ztrátu času a zamyslí se, zda to na hlubší rovině nedrží pomocí jiného principu přece jen pohromadě -- a ono drží, a nejen to -- jiná logická cesta zahrnuje vzrušující nový krok (Nolan se jenom neobtěžoval upozornit, že jeho film není o snech, o mainstreamové zkušenosti, ale o výlučné výstavbě reality na lucidní úrovni, pomocí jiných pravidel), a výsledkem je po zhasnutí plátna fyzicky proměněný svět, do kterého pak vycházíte z kina ven, svět, v němž jste o nový princip mocnější. ** O tomhle vyprávěl DOKONALÝ TRIK (The Prestige), a v INCEPTION se to už děje otevřeně, film je už tou zbraní, tím vnuknutým zárodkem myšlenky. Film o nových možnostech mezilidských vztahů a nebezpečné komunikace, který ukazuje, vnukává nové vzrušující možnosti proměňování osobního světa, proměnami vnímání. Lucidní prožívání dává možnost vytěžit ze světa vlastním mozkem mnohem víc než dosud. Nově obhospodařovat čas, nově se afyzikálně vztahovat k prostoru a začít prožívat a svrchovaně ovlivňovat realitu příběhy, jaké se skutečně ještě neodehrály. Načít novou éru člověka a vzrušujícím způsobem předefinovat celý vesmír. ** A Nolan vytvořil první kryptogramatický film -- film, jehož povrchová logika není nic víc než zrnění holografického obrazu. Když víte, že musíte zaostřit jinak, změnit perspektivu, propojíte body novým způsobem a vyvstane Vám v hloubce obraz, který dává perfektní smysl a nese úplně nový význam -- je nebezpečný, protože jakmile ho uvidí dostatečný počet lidí, změní se paradigma a společnost, jak ji známe dnes, přestane existovat. ** Přečtěte si AXIOMAT, MĚSTO PERMUTACÍ a DIASPORU Grega Egana a zajděte na Nolanovo INCEPTION. A pak to pojďte roztočit na nejvyšší úrovni (na té nejspodnější?).

Bílá stuha je nutná, kdo jste ji ještě neviděli. Neplatí skoro nic, co se o tom filmu dočtete, jakože to všechno, jak zobrazuje kořeny vznikání zla atp. - přesněji: takový výklad je ten méně zajímavý. Na tomhle snímku je geniální a nová jeho promyšlená a důsledná osvobodivost od normativního vyprávění příběhu se závaznou pointou: mezi několika sledovanými postavami vesnické scény kamera jímavě a bystře ukazuje množství pozoruhodných jednotlivostí, situací, scén, hovorů - dost, aby bylo zřejmé, že se tam odehrávají velice konkrétní příběhy, málo, abyste se museli snažit určovat, co přesně se děje. Příklad za všechny: vdovec lékař a jeho dcera - až do konce si nebudete jistí, zda je to tak oddaný a svérázný otec, či zda ji proti její vůli zneužívá - a nebo zda dokonce nejde o určitý vzájemně akceptovaný netradiční partnerský vztah. A tak je to mezi všemi postavami. Kamera ukazuje, že mezi nimi jsou nepochybně silné vazby, že se kolem nich děje něco živého. Přímo cítíte tu živost, to dění, tu tresť - aniž byste se museli unavovat tím, že se jako obvykle dozvíte, jaký konkrétní příběh se tu odehrává a jak skončí. Není to film o tom, co se stalo, ale že se něco živého děje, je to film, u kterého ochutnáváte tresť stávání se, bytí. Až v druhém plánu je zajímavé, že to, co se děje, má i temnou linku výkladu. Některé příběhy mohou být i zlé, kruté, zvrácené. Zlověstný je pak i ten nedostatek informací, nejistý tvar postav, nevědomí, jež se dá i zneužít. Ale teprve na tom je možné plně ochutnávat, co to znamená být se vší odpovědností ke svému tvaru opravdu živý.