JitkaCardova

Průzračný a nádherně plnosmyslný příběh o propojenosti, prolínání, pokračování a přebírání osudů. O svobodě a neuniknutelnosti, o pokoře před silou bytí a prožívání vlastní existence v různých vrstvách reality, od špíny, chladu, izolovanosti a zabíjení po nesmrtelnost v neohraničení. O propojení krví zděděnou i krví prolitou - i to, co nás rozděluje, nás spojí. *** Jeden z nejsilnějších zážitků Be2Can, v Edisonu, s ORL. *~

Dvě hvězdy dávám za to dílčí vypodobení paranoie a absurdity, jinak je to nedomyšlená šroubovaná nejapnost, která zřejmě nemá větší ambice než toporně ilustrovat starou známou pravdu, že pokud se ze strachu izolujeme před okolím, stejný strach nás časem rozežere zevnitř. *** V Edisonu v rámci Be2Can, s ORL. *~

Solidarity, not charity, builds community. *** Klíčovým slovem celého příběhu je beznaděj, která se možná překvapivě, ale rozhodně pochopitelně stává novým prostorem jednoty, rovnosti, klidným spojovníkem obou rozdílných kulturních komunit, které se nečekaně ocitly ve stejné pasti nulové šance na odchod někam jinam, za jakýmkoli pomyslným lepším. *** Třebaže obecně z jakési setrvačnosti považujeme naději stále ještě za pozitivní věc, ve společnosti od základu postavené na nespravedlnosti, nerovnováze, exkluzivitě jedněch a odepsanosti druhých je to právě individuální naděje na lepší život, daná výhodnějším postavením, privilegovanější pozicí, co trhá komunity, rozděluje bratry a sousedy, zasévá nenávist - ať už je to naděje reálná, nebo vylhaná. Jak ostatně poznamenává hlavní hrdinka ústy své kamarádky: Naděje je nemorální. *** Ken Loach nás nechává rychle pochopit, že syrští uprchlíci, stmelení tím, že si ve společné beznaději svorně a odevzdaně pomáhali přežít bombardování svých vesnic a měst a přežít vědomí, že přišli o všechno, o domovy, rodiny i o všechny naděje, mají hodně společného se starousedlíky, kteří v důsledku ekonomických krizí a inflací také postupně o všechno přišli, včetně snů a iluzí o lepší budoucnosti, nebo i jen o teplém jídle pro děti (v nejbohatším státě Evropy)... Na tomhle existenčním základě pak nejen sledujeme, ale skrze pochopení i spoluprožíváme, silnou a velice důvěryhodnou zkušenost propojení, skrze příběh, v němž nuzota a bída v obou skupinách postupně prolomí ledy a nedůvěra a nevraživost se samospádem promění v soucit a solidaritu těch, kteří sami nemají nic než nulové vyhlídky. Jediná naděje na opravení hospodského sálu a na společná pravidelná jídla ze surovin získaných přes církev vezme za své dřív, než se jí dalo kloudně uvěřit, ale komunitu beznadějných už to může jedině posílit. Jedno je jisté: nic pro nikoho nedopadne dobře, všechny čeká jen nekonečná řada dalších a dalších ztrát, ale právě proto najednou není vůbec těžké držet spolu a vypomáhat si, být si navzájem po hornicku "marras", parťáky za všech okolností. Najednou už nejde odplavat osaměle pět kilometrů do moře  - a jestli je to dobře nebo špatně, je úplně fuk. *** Ken Loach to zase dokázal, s prstem v nose, a tentokrát úplně opačnými prostředky než minule. V minulém bravurním snímku Sorry We Missed You s žádným příběhem, který by před námi chytře rozvinul, aby tím něco okomentoval nebo sdělil, nepřišel, tam nechal děsivou realitu dobře odpozorovaných a na plátno se zenovou přesností a odstupem přenesených vyděračských kapitalistických mechanismů, ať  ve zdrcujícím tempu a nevyhnutelném rytmu představí tragické drama, ve kterém dávno žijeme, sama o sobě - pochopil, že nejvíc, co může udělat, je do toho ničím nezasáhnout, jen nechat hnusnou skutečnost, kteoru jsme si sestrojili, aby nás drtila, přesně odzrcadlenou působit. *** Ve svém posledním filmu nám naopak posílá prostou, ale silnou osobní zprávu, kde jedině lze v té všeobecné zkáze a marnosti hledat poslední pevné bašty nefalšované lidskosti - a já s ním z duše souhlasím. Byť to vůbec neznamená, že by nám z toho snad do budoucna globálně plynula nějaká dobrá naděje. *~

Vykonstruované, šablonovité, vypočítavé, nanervylezoucí - a taky prázdné a bezduché, jak to prostě ústrojně nefunguje, plné mezer, logických děr a nedodělků, kdy filmové postavy sice vyslovují slova a konají úkony, ale všecko to šustí jalovostí, vychtěností a kalkulem. Bere mě z toho šroubování ďas a jinak nic upřímného, co by ve mně vyvolal příběh sám, necítím. Nemá to hloubku, vrstvy, živoucnost, je to tak dokonale ploché, že i anotace toho filmu je plnokrevnější. *** Ve filmu nesledujeme žádné skutečné snažení se přesvědčit úřady, ani žádné budující se nebo fungující pevné pouto mezi oběma protagonisty, ani žádnou jejich vyčerpávající odyseu Evropou, ani žádnou soustavně uplatňovanou lásku a oporu, ani žádnou vyčerpávající rutinu každodenní dřiny o přežití uprostřed nepřátelství a nebezpečenství. Nezakoušíme z toho nic. Místo plnohodnotného děje dostáváme jen sled nahodile po sobě jdoucích, typizovaných, jalových ilustrací (jak černouška neprojde na úřadě, jak černoušek a černouška prodají drogu, jak černoušek a černouška dostanou peníze a pizzu, jak je černoušce vyhroženo a vezmou jí peníze, jak černouška zatelefonuje domů, jak spolu černoušek a černouška spinkají v postýlce a zpívají si ukolíbavku, jak černouška kývne na (ale ne zase až tak) špinavou práci za povolení, jak černoušku odvezou, jak černoušek nechce být sám, jak černoušek jede na kole, jak černoušek jede schovanej v autě, jak černoušek leze dírou...). Když pak po hladce ubíhajících ilustračních výjevech přišel jakože násilný zlom (ve skutečnosti jen další ilustrační výjev: jak je černouška jelena střelena), a měl se asi dostavit jakože šok, bylo to už tak pitomý, že jsem jenom děkovala, že pak už to trvá jen dvě tři minuty  (jak je pohřeb, jak se všichni smutně tvářej a jak černoušek na pohřbu oduševněle řekne, že kdyby černouška dostala povolení, tak nemusela být mrtvá, jeje, sorry za spoiling :))) a pak už je konec zvonec. Tyjo, to teda bylo vysokoúrovňový sdělení. Napadlo mě, že by to aspoň trošinku získalo na ceně, kdyby aspoň zastřelili toho žádoucího černouška s papírama, než černoušku bez papírů, ale to už by na Dardenny asi bylo moc divoký - oni vůbec neví, že existuje něco jako ironie a dá se to použít. *** Ta jakožeukolíbavka mi po napotřetí, napočtvrté a na popáté přišla už teda hodně otravná - bych ji dostala z hlavy, musela jsem si zpívat Jedna dvě, Freddy jde... . *** Za mě žel zcela typičtí neautentičtí Dardeni, kteří si sociální tematiku berou za rukojmí tak nevnímavě a vyloženě přitrouble, že mám pokaždé sto chutí šlápnout jim oběma na nohu, abych zjistila, jestli vůbec zakřičí, nebo si nejdřív někde na internetu přečtou, co mají udělat. *** Kdyby si tutéž zápletku vzal do péče Ken Loach, skutečná ikona žánru sociálního dramatu, to by bylo úplně jiný kafe než tahle vodová břečka. Až se tedy budete chtít nechat opravdu dojmout lidskostí, jděte radši na Starý Dub,, a pokud se budete chtít nechat zdrtit cyničností našeho ekonomického a společenského uspořádání, pusťte si Sorry We Missed You. *** S R. a Lí na B12, v rámci Be2Can. *~

Film o křehkosti a zranitelnosti ženské síly a sebedůvěry a o jejím postupném pravděpodobném vyvanutí, nenajde-li adekvátní podporu a partnerství - a o tom, že ani good guys nemusí hned chápat, co skutečné partnerství po boku (vyčerpávané) ženy obnáší. Na Rosalese - vzhledem k jeho dřívějšímu kouzlení s kamerou, formou, narací a hloubkovou strukturou (viz třeba geniální Snění a ticho nebo Kulkou do hlavy (můj komentář)) - nečekaně civilní a skoro až moc obyčejné a doslovné vyprávění, které mi ale s odstupem připadá čím dál působivější a utkvívavější... Ostatně se mi zdá, že to není první kvalitní režisér, který nazírá, že doba a společnost a také určitá témata si nejspíš žádají přímočařejší díla, komentáře a debatu. (Festival La Película, Malý sál Světozoru, s R. a Lí.) *~

Perfektní obraz zoufalého míjení se dvou světů, v nichž každý drží svou vlastní část pravdy, ale ač jsou lidé z obou dvou lapeni ve stejné pasti, rozděluje je (pochopitelná, ale marná) nenávist a zášť a nedokáží se spojit, a bojují spolu na život a smrt, zatímco bohaté korporace odjinud nakonec tak či onak vyhrají. *** SPOILING warning! *** Jeden svět je tu zastoupen starousedlíky chudé horské galicijské vesnice bez budoucnosti, domy a půda jsou tu bezcenné, poslední mladí lidé dávno odešli, zůstávají jen ti nejchudší, kteří nemohou prodat a odejít jinam, do města, nemohou se oženit, mít děti... Druhý svět je zastoupen stárnoucím párem francouzských vzdělanců, kteří se rozhodli splnit si (mužův) sen, který jak se ukáže, je velice naivní, odtržený od reality a vůči místním také hrubě arogantní: koupí ve vsi levně jeden rozpadlý statek, opraví z úspor dům, začínají druhým rokem na dluh pěstovat zeleninu a sní o tom, že postupně dají do kupy další domy ve vsi a přivedou tam nové lidi. *** Drama začíná ve chvíli, kdy vesnici osloví norští developeři, kteří chtějí skoupit levnou půdu pro větrné elektrárny. Místním svitne (těžko říct, jak reálná) naděje, že utržené peníze jim pomohou odejít a začít jinde, dva bratři, dobytkáři ze sousední farmy, doufají, že ve městě budou moci taxikařit, zaopatří stárnoucí matku, najdou si ženy... - ale francouzští vzdělanci hlasují ze snobských důvodů proti (je to neekologické, Norové se levně napakují a zničí místní charakteristickou krajinu), a prodeji půdy developerům tím zabrání. Je samozřejmě nefér, že jejich hlas je stejně platný jako hlas místních... nebo není? Nenávist obou bratrů vůči nim je ale pochopitelná. ("Nejhorší je, že dokud nepřišli developeři a dokud jste nepřišli vy, tak jsme ani nevěděli, jak špatně se máme." - teď je to vědomí nespravedlnosti samozřejmě užírá a stravuje - a musí ve svojí bídě a dřině sledovat, jak si jejich zaopatřený soused z úspor hraje na biofarmáře.) *** Nicméně avizovanou tragédií drama nekončí, ale teprve začíná jeho druhá, mnohem feminističtější či emancipativnější kapitola. *** Ta první kapitola byla o nenávisti mezi muži s rozdílnou vizí budoucnosti -  a nejspíš  obě urputné strany doufaly v něco nemožného - peníze z prodeje by bratrům a jejich matce možná nestačily na zařízení nového života ve městě, ale možná jo a nějak by se přece jen protloukli, kdo ví, a Antoinoův plán na opětovné zabydlení vesnice byl ještě naivnější - zatím pouhou svoji existenci dotovali z životních úspor a stačila jedna zničená sklizeň, aby uvízli ve stejné pasti jako místní a neměli peníze ani na nový začátek jinde, a hlavně jeho plán byl pouhým rozmarem, umanutostí - na rozdíl od obou bratrů on si mohl vybrat - pro oba Francouze nebyl jejich minulý život a návrat do něj nemožný, oni jen nechtěli. Druhá kapitola je ale mnohem více o ženách a o ženské schopnosti spojit se navzdory všemu a ve spojení vytrvat. To se tam nejprve ukazuje na vztahu matky a dcery, kdy dcera přijíždí z města s jasnou představou, co matka musí udělat, ale nechá se přesvědčit, aby nějaký čas zůstala a vnímala, zapojí se a brzy to všechno přestane  vidět tak černobíle a nakonec matku podpoří. A později je to patrné z Olžina gesta, která po nálezu těl svého muže navštíví matku obou bratrů a ujistí ji, že teď už na všechno zůstaly samy a  že kdyby potřebovala, může za ní kdykoli přijít. *** Samozřejmě, a i v tom je film perfektně neústupný, není vůbec jisté, jak se zachová policie - policisté Olze v pátrání po Antoinovi nijak horlivě nepomáhají, kdovíproč se jim nepovede dostat data z paměťové karty (blbá smůla, anebo neochota?) a z různých náznaků je patrné, že mají pro místní a jejich zášť lidské pochopení. Je tedy dost možné, že bratry po nálezu Antoinova těla neodsoudí, nebude dost důkazů, svede se to na zástavu srdce apod. ... To nechává hodně prostoru vcítit se do všech zainteresovaných a představit si, co bude potom Olga - jako žena, s jinou vizí a povahou než Antoine - dělat dál a jakou budoucnost nechává periferiím takto nespravedlivě rozdělený svět, kde mocné korporace vysávají život odevšud a ani z prvního světa, kde to není k žití zase z jiných důvodů, není nakonec pro vyšší třídu tak lehké odejít do venkovské idyly. *** Strhující vizuály, budování napětí, po všech stránkách zralý a precizně udělaný film. *~

Film rozhodně umí vytvořit přesvědčivou atmosféru, a to nejen vizuálně, ale i psychologicky, jenže nakonec je (po jednom shlédnutí, ale víc jich tomu zas nedám) těžko rozhodnout, nakolik nespolehlivý je hlavní hrdina, a nakolik film. Spoiler Warning! Během druhého kola vyšetřování vraždy (a vražd a sebevražd, které následují) se noříme hlouběji, leč tentokrát se znejisťuje spolehlivost vyšetřovatele a přestává být zřejmé, co lze ze sledovaných stop skutečně vyvodit či co z viděného se opravdu stalo, a co jsou jen hry, které s vyšetřovatelem vede jeho vlastní zatemnělá mysl a fantazie... víme, že nemá spolehlivou paměť, nepamatuje si, zda v minulosti dostal vyznamenání, nebo ne, ale víme, že hodně pil a stále pije a má to vliv na jeho vnímavost... víme o chybějících kouscích puzzle, které pak v obraze ale jsou, o přebývajících nábojích v pistoli, o spatřování "blázna" v místech, kde nebyl/byl/byl někdo jiný?... *** Důležitým konstrukčním prvkem příběhu/filmu je okolnost, že vyšetřovateli vybudují kancelář a další vyšetřovací prostory ve starém kině, k dispozici je i divadelní podium a hlediště, takže do filmu i příběhu postupně začínají pronikat filmové konstrukční i projekční nástroje... Ma Zhe si promítá diapozitivy, později vidí jednotlivé zločiny jako filmové scény, či scény z natáčení, kde on sám je v pozici kohosi jako režiséra, či někoho, kdo to možná zinscenoval, kanceláře podřízených jsou na jevišti atd. Nakolik si do faktů z vyšetřování navíc projikuje, vmontovává, snové či fantazijní skutečnosti? Nakolik se nechává unášet a nakolik to hovoří o jeho temné stránce či podvědomí nakloněném násilí či zlu - ale mnohem spíše destrukci či sebedestrukci (zabil jsem blázna, teď už jen zbývá, abyste nechali zabít mě a bude to vyřešeno - snaha zbavit se svého dítěte - sebevražedný pokus v řece... poslední scéna koupání, kde klade hračky podobně jako blázen prve kameny na kabát na vodní hladině...)? ***  Každopádně vtahující film, jen není jasné, nakolik jsou háčky v něm spojitelné do konzistentní interpretace, z níž by vyplynulo, co vše je konstrukcí nalomené mysli vyšetřovatele a co se skutečně stalo - a nakolik se tím film nezabývá a chce jen mnohem méně složitě všechny zmást nejasným prolínáním... (Edison, Be2Can, s ORL)*~

V podstatě instruktážní film o euforii, která přichází v tom momentu strhnutí, kvalitativní změny, kdy člověk najednou nezvratně pocítí, že se svým drobným rozhodnutím stal součástí vyššího celku s jedinečnou nabalující se silou, celku, který každému jednomu z nich vrací důstojnost a naději a vědomí vnitřní síly a integrity, ale který se zhroutí ve chvíli, kdy by první z nich začali víc myslet na svůj osobní prospěch než na to, čeho mohou společně dosáhnout. *** Film mimochodem, na pozadí, naprosto sžíravě reflektující brutální ekonomické a sociální nespravedlnosti dnešního systému, bezpráví, bezskrupolóznost a bezprecedentnost nůžek rozevřených tak absurdně, že už je ten rozměr skoro nemožné reflektovat, a přesto film vehementně podávající poměrně přesné instrukce o funkční sebeobraně (včetně důkazů), doložitelné na případu dobré praxe, který se odehrál teprve předloni, a klidně by ještě mohl mít mnohem eskalativnější pokračování, a důraznější následky. Necítíte to zdravé verbování? Necítíte taky tu intenzivní chuť okamžitě si koupit akcie GameStopu nebo čehokoli jiného se stejnou motivací? Necítíte tu euforii? Pak jste museli být na jiném filmu. *** Fantastický soundtrack, ostatně jako vždy, nenápadně vynikající obsazení, svižný střih, architektura obrazů a kompletace děje, Craig Gillespie v nejlepší formě a za nejlepším účelem: strhnout lidi k sounáležitosti, naději, k funkční vzpouře proti aroganci, přehlížení a bezpráví. To si přece musíte říct: Sakryš, proč by ne! *** (ČSFD projekce Anděl.) *~

Pasoliniho adaptace ("Ne osud! My tomu chtěli!" vykřikne Oidipus ve chvíli prozření) asi nejprůzračněji odhaluje neporozumění, s nímž si Oidipův mýtus často vykládáme. Běžně se uvádí, že Oidipus (stejně jako další řecké tragédie) pojednává o nezměnitelnosti vlastního osudu, který nám nevyzpytatelně určili potutelní bohové, o tom, že nemáme svobodnou vůli, že neunikneme předpovězené sudbě a svému konci, ani když jsme o něm předem zpraveni a jsme ochotni udělat cokoli, abychom se mu vyhnuli.  *** Jenže při hlubší reflexi se ukazuje, že všechny řecké tragédie učí témuž: za provinění proti přirozenému běhu věcí stihne zpupného člověka poměrně vyzpytatelný přirozený kauzální trest, kterému neujde on, ani všichni, kdo jsou s ním spojeni a vědomě či nevědomky prohlubují prvotní zkázu. Že harmonie se obnoví, až vymýtí všechny důsledky zaslepené mocichtivosti a sobectví. (Což je extrémně tragické pochopení, když přestaneme izolovat jednotlivé příběhy lidských selhání a jejich kauzalit, na nichž se tyto principy učíme chápat, z přediva naší složitě propletené a dlouhé generace se vyvíjející společnosti mnoha selhávajících lidí, v níž se různé procesy spuštěné různými pohnutkami ovlivňují nelineráně kauzálně navzájem.) *** Tak i zde. Oidipus Rex začíná jako příběh o zlém činu člověka, krále Láia, který se ze zpupnosti a sobectví vzepře přirozenému běhu věcí, toku času, a o kauzálních důsledcích, které s ním pak chtě nechtě nesou vinní i nevinní, vědomí i nevědomí. Vše, co poté logicky potká Láia, Oidipa i Iocastu, není žádný krutý osud a naplnění zlé věštby, která udeřila z čistého nebe, ale jen kauzální důsledky Láiova prvotního vzepření se běhu věcí a Iocastina pohodlného, licoměrného podvolení se jeho rozhodnutí. Jestliže Láios a Iocasta nepřijali svého syna se zdravou rodičovskou láskou a důvěrou a nepečovali o něho, jak měli, ale vyhnali ho, jako nepohodlného soka, který muže okrádá o přízeň jeho ženy, a následníka, který jim jednou všechno vezme, včetně života, jednali pod vlivem nezdravého sobectví, zpupnosti, s níž věřili, že si život, bohatství i vládu podrží napořád. Neměli se bát, pokud věštba pravila, že je o život, vládu i statky připraví jejich syn – každý nějak skončí a metaforicky vzato by na takovém konci nebylo nic v nepořádku, měli proroctví přijmout s důvěrou. Ale synek jim nebyl pohodlný už jako malý, obtěžoval je, chtěli se věnovat svým letmým rozkoším. Láia připravoval o pozornost jeho ženy, a ani jí to nebylo příjemné. Kdyby se ovšem nebáli, kdyby jejich sobecký strach o vlastní pohodlí a moc nebyl vtělený jejich povaze, kdyby jejich povahy opanovala místo strachu láska a důvěra, věštba by ani nevznikla, ani se nemohla naplnit. Věštba jen opisovala jejich charakter, příští důsledky jejich zpupnosti, zlé mocenské smýšlení, které už jim kolovalo krví a selo zkázu. Uniknout se věštbě nedalo jen proto, že neměli vůli stát se lepšími lidmi a postavit se svým strachům a svému sobectví, nejednat krátkozrace ze zášti, vzteku, strachu a sobectví, ale zpytovat. Že nechtěli vědět a rozumět, že nejsou dobrými lidmi, poslušnými řádu věcí. Potíž je vždycky v tom, že svoje jednání a cítění nezpytují ti, kteří by zrovna měli, a ti ostatní neznalí kontextu pak dlouho nerozumí, proč věci jsou, jak jsou. *** V Pasoliniho adaptaci je mimochodem poprvé zřetelně pojmenována právě i Iocastina aktivní vina: to ona vydá svého synka otroku k utracení, protože se bojí věštby, která praví, že syn jednou připraví své rodiče o život, či prostě proto, že starat se o takové děcko místo radovánek je většinu času otrava. Jak pohodlné, racionalizovat své jednání vzdálenou věštbou. A pak, na konci Pasoliniho příběhu, když věci vyjdou najevo, se Iocasta oběsí jako nenapravitelně zlá a odporná mrcha nikoli proto, že by ji snad lidsky zděsilo, jakých nenapravitelných zvrhlostí se dopustila a jaké potomky přivedla na svět, ale protože se (zbytečně, ale strach má velké oči) obává Oidipova hněvu nad tím, jak krutě a vypočítavě se k němu jako matka zachovala. Bojí se pomsty, toho, že si na ní její přeživší zmučený syn vylije vztek. - Tohle je od Pasoliniho odvážný a originální interpretační posun, a myslím, že tím nejlepším směrem! *** Vše ostatní, co se tím prvotním Láiovým a Iocastiným odvržením vlastního syna rozběhne, včetně dospělého Oidipova života, je pak už pokřiveno a do sebe zpětnovazebně zapleteno jako autoimunitní choroba vlastní krve, jako leukémie, jako trest za prvotní neadekvátní Láiovu a Iocastinu reakci, kdy přirozenou pudovou reakci a lásku v rodičích přehluší sobecký strach, zvrácená sebeláska a touha po pohodlí. Trest za vzepření se přirozenému řádu a spění věcí. Zplodili dítě, o které se starali příšerně a pak je vyhnali, a když přežilo, nese si v sobě nevědomou nedosycenou touhu po matce a nenávist k otci místo úcty a respektu a nasycené lásky a zdravého opouštění domova a spění kupředu. A autoimunitní reakce je na světě. Jistěže že Oidipus na potkání zabije svého otce, nese v sobě nevědomou znalost toho, jaké zlo už jeho arogance, s níž se znovu potkává, spustila, a to ho rozdráždí. A jistěže ho to k matce vábí, nenaplněnou, neuspokojenou touhou, ale bez informací, které by měl mít, zamění druhy přitažlivosti a lásku po mateřské náruči za lásku erotickou. A jediné, čím může uspíšit zhojení poškozených vláken v harmonickém předivu reality, je začít poctivě zpytovat znamení a signály, čímž konečně přijde věcem na kloub, a nepodlehnout pak prchlivosti a potřebě se nějak pomstít, ale přijmout vlastní invaliditu a nutnost svého vyobcování, aby to všechno zlé, co bylo zaseto, s ním pokud možno skončilo. *** Pasolini myslím dobře odkrývá komplexní, či holistický přístup, s nímž v antice ke zkoumání světa a místa člověka v něm přistupovali: vesmír dosahuje harmonie zároveň na etické, estetické, matematické, ale i biologické, fyzikální, emoční a energetické rovině. Jakmile se člověk vzepře řádu věcí, přivolá na sebe trest, který se odrazí ve všech rovinách, a harmonie se obnoví, až vymizí všechny důsledky, jako se zklidní zčeřená hladina, vytratí se stopy invalidní genové sekvence, ustálí se falešně rozvibrované struny – pokud to nebudeme roztáčet a rozněcovat z vlastní malosti dál. *** Zvláštnost: Oidipus si vypíchne dýkou obě oči, vidíme krev, ale v závěru filmu se několikrát dívá do kamery slepýma očima, které nejsou nijak poraněné. *~

Svižný žalující a úlevný videoklip, který - stejně jako každý jiný rap chudých a utlačovaných - nikdy neuvidí ti, kdo by se u něj chytili za nos a něco zásadního změnili na tomhle vychýleném stavu věcí, kde už domov pro nikoho domov znamenat nemůže a kde jsme všichni ohrožení tím, co se může komukoli z nás stát a většině z nás se také děje (kapitalistická ekonomika je nerovnovážnou ekonomikou útlaku a ochuzování většiny). *~