JitkaCardova

Když se dívám na tu rozmanitou škálu filmových žánrů a rámců, do nichž už Spike Lee téma mezilidské nesnášenlivosti dokázal vpašovat, mám takový pobavený dojem, že celý život pilně trénoval, aby jednou natočil tenhle film. Film tak parádně vybalancovaný mezi tím, co je ještě humorně nastavované zrcadlo, v němž se pro nějaké samoúčelné pobavení neztrácí míra informace o absurdních a děsivých principech rasismu v žité realitě, ale v němž se zároveň zrcadlená realita nikdy nestane tak děsivou a absurdní, aby divákovi nadlouho zamrzl na rtech ironický smích. Nepustí vás to sklouznout ani na jednu stranu, i přesto, že vyprávění prochází hodně divokou akcelerací a eskalací a ta jemnost, s níž Lee drží oba pádící koně na lehce přitažených otěžích, bere dech. *** A pokud jde o ten četně diskutovaný závěr - např. ve Válce s Bašírem po konci kresleného příběhu následují přilepené dokumentární záběry, které celý animák odsoudí jako eufemismus a shodí ho stejně, jako by ho režisér rovnou zmuchlal a vyhodil z okna - umělecké zobrazení je tu jen naivním a ohleduplným kašírováním nepředstavitelně surovější reality. Kdežto tady jsou naopak reálné záběry tou správně rafinovanou třešničkou na dortu celého díla a fungují jako jeho plynulé prodloužení a břitké dotvrzení. Jsem nadšená, že něco takového skutečně může tak pěkně zafungovat. *** A mimochodem, za zmínku stojí i dost odvážná, vtipná a funkční práce se střihem. ***

Je to natočené podobně, jako byla napsána povídka Růže pro Algernon. Nezbytně zjednodušeně, ale tak, aby všechen smutek i krása nebyly metaforické, ale pravé a bezedné - totiž zapojí-li člověk vlastní životní zkušenost. A je to samozřejmě nekonečně složitější než Růže pro Algernon, neboť Keyes nám poskytl "jen" deníkový záznam pacienta, který opět vysychal do ztracena s jeho tenčícím se vědomím. Tady zůstává řada dalších postav a perspektiv, které tu bolest i radost z darů a ztrát nesou a rozměrují dál, nic neutichá. Ale přesto - smutek i krása tím nenarůstají do větších a působivějších metafor, ale jednoduše zůstávají pravé, a jsou tedy úplně stejně osobní jako univerzální - a bezedné. *** Laskavý snímek o krutosti života, jímž k nám proudí ostré vědomí o jeho zázračnosti, úchvatnosti a ceně. *~

Co se zpočátku jeví jako rozjezd přehlídky nejtrapnějších póz a nejnechutnějšího přiblblého středoškolského machrování v 80. kulisách, se nejpozději kolem čtyřicáté minuty plně rehabilituje a udrží až do finále. Autor si zvolil vlastní, dost nepodbízivé prostředky a dobrovolně si nastavil handicap, aby všechno vyznělo jen o to působivěji. *~

Jedna z nejlepších povídek žánru (filosofická scifi, spec-fiction), které jsem zatím měla tu čest překládat, byla rozhodně světově oceněná Ledová nevěsta od Willa McIntoshe (publikováno v XB-1) a tohle téma je v ní rozpracované do strhujícího a doslova mrazivého příběhu. Díky Black Mirror (zdaleka nejen) za tak výtečný tribute tomuhle nápadu! *~

Televizně a prostředně (místy trapně a banálně) zrežírovaná i nasnímaná, avšak všemi čtyřmi hlavními herci velice uvěřitelně a citlivě zahraná etuda o ztroskotaneckém přístupu k životu a jeho banálnosti a trapnosti, jež vyvstávají zvlášť křiklavě, když si takovou kontumační prohru volí jedinci s neobyčejným nadáním. Divák se nemůže zbavit neodbytného dojmu, že režisér o tom musel něco vědět. Což v tomhle případě není jen povedený vtip - právě díky tomu tenhle snímek paradoxně chvílemi překračuje svůj skromný stín a mrazivě tne přímo do živého. 3,5*

Hodně emotivní a vizuální - ale zároveň v tomto směru nevybočující - film, kde scénář je jen málo racionálně propracovaný. Věřím, že někomu to v tomhle případě vadit nemusí, ale mě to kontinuálně rušilo a přispělo k tomu, že mi snímek připadá povrchně vypočítavý a silně ignorantský. Nejhlubší zklamání pro mne plynulo z toho, že přestože má jít o scifi, nedozvěděla jsem se pranic konkrétního o situaci, do níž se lidstvo dostalo, o důvodech ani o možnostech řešení či o motivacích kterékoli zainteresované strany, natož jednotlivců. Nedozvíte se to základní, na čem musí být drama založeno, takže žádné drama nesledujete. Dokonce ani o vztazích kterýchkoli dvou postav se nedozvíte nic. Zprostředkované emoce tak neměly žádný jedinečný podklad a všechny byly tím pádem obecné a tuctové, nevtahující. Bez jedinečného příběhu jim nelze udělit žádnou pádnou sílu. Na zařazení do žánru scifi tohle dílo nárok jednoznačně nemá, ničím se k tomu nekvalifikuje, je to pouze tuctový výjev z libovolné válečné a chaotické apokalypsy. *~

Po uhrančivě krásném, po čertech inteligentním (řada dějových mind fucků ve scénáři, který vám nabídne pokaždé! složitěji a zajímavěji převyprávěný příběh, přičemž ta poslední verze je po různých alternativách jednoznačně nejlaskavější a nejlepší), precizní, sofistikovanou kamerou nasnímaném a pohříchu nedoceněném majstrštyku Paláce lítosti (https://www.csfd.cz/film/323740-palace-litosti/komentare/) přichází stejná tvůrčí dvojice až po sedmileté přestávce s novým filmem, který se dá chápat i jako protestní reakce - především na tristní nedostatek ochoty lidí přemýšlet, kriticky reflektovat a také soucítit, zkrátka na nedostatek vnímavosti a ochotné vstřícnosti v dnešním světě. ***** Přestože oba tvůrci mají co říci a mají k tomu i obrovský talent, jak už prokázali, mají také všechny důvody po své první zkušenosti už publiku nevěřit a diváky nepřeceňovat - a tomu podřídili svůj nový film, jistěže s notnou dávkou ironie, humoru a nadsázky. ***** Je natočený až extrémně (a komicky) ledabyle, jen hrubými a přibližnými nástroji, vyprávěný je pomalu, hodně hlasitě, po lopatě a dvakrát (jako když mluvíte na policajta), hlavní hrdina je prostoduchý imbecil s rozvinutým soucitem a všechny postavy mluví v jednoduchých proklamacích a pořád se opakují - aby to bylo jasné úplně všem - ro-zu-mí-te. Stejný účel ostatně plní i ta nejinfantilnější ústřední symbolika něžné lásky na světě: chlupatá štěňátka a miloučké koťátko a neochota se nějak moc babrat se zápletkou a rozuzlením (proč se s tím mazat, stejně nad tím nikdo nebude přemýšlet). ***** Snímek přitom i tématicky pojednává nejdůležitější problém dneška - nedostatek přemýšlivosti, vnímavosti a bezelstného, přirozeně soucitného chování, absenci vzájemnosti, která nejkřiklavěji ústí i v to, že lidé na Západě už doopravdy neprožívají a nevnímají ani skutečnou nouzi a zoufalství lidí ve válečných konfliktech a životní bídě, která je nutí stávat se "prchlíky", a nenabízejí pomoc a porozumění, pouze s nimi tak či onak licoměrně kalkulují ve svůj banální a krátkozraký prospěch. ***** Snímek Diamantino onu absurditu odráží v plné síle - nejen myšlenkou, ale i povrchním způsobem svého ztvárnění reflektuje, jak jeho tvůrci smýšlejí o myšlenkově i emočně zbanálnělém, otupělém světě, ve kterém žijeme a z něhož si vzájemně děláme nelaskavé a nehostinné, ostudné místo k životu. Přestože by to tak samozřejmě a jednoduše šlo jinak a lépe. Je mi líto, ale míním, že všichni, kdo tenhle film odsoudili pro jeho banálnost, infantilnost či (je) urážející naivitu atp., by se měli zahledět nejprve do zrcadla a potom do svého srdce, a mají-li na to kapacitu, tak se také pořádně zamyslet. *~

Payne není nikdy ani slabý, ani tuctový. I tenhle snímek přináší všechno možné, jen ne klišé. Pozoruhodný je snímek v tom, že nedostanete příběh, Payne se analyticky zaměřuje na jednu konkrétní prožívanou životní situaci, nedostanete nic předtím, nic potom, jen velice precizně diagnostikovanou přítomnost, a navíc specifickou v tom, že jak jsou karty rozdány, Matt je od svojí ženy odloučen na několikrát - poprvé její nehodou a ortelem a podruhé, když zjistí, že už předtím žila jiný příběh než on, chtěla od něj odejít, a i když to byla jen její naivní, milencem neopětovaná představa, ona a Matt už si to nikdy neřeknou, nesjednotí svoje verze - ona umřela s jinou představou a touhou a Matt jí ani nemůže odpustit, aby se k němu mohla vrátit. Nestihli se synchronizovat. A její tajemství může Matt sdílet se starší dcerou, ale ne s mladší, ani s tchánem a tchyn, s většinou příbuzných. Nemůže, a ve své vnitřní upřímnosti ani nechce. Za takových podmínek se dost těžko dosahuje smíření s osudem a stavu, kdy se člověk odhodlá pohnout dál, do nové etapy. Ale postavy ve filmu to spolu zvládnou jako skutečná rodina a není to ani tolik tísnivé, jako by mohlo a jak to Payne (jemuž občas v duchu přezývám Pain) umí. Dokonce i ty odlehčené komediální okamžiky tu občas přijdou, jako by Payne bral po delší době diváky na milost, jako by jim chtěl dát milý dárek, protože jinak to, čemu se u Paynea říká komedie, mívá k veselosti a odlehčení daleko (byť komedie to svým drsným způsobem jsou). A přitom, jakkoli lehce tu některé momenty můžeme přestát, nijak jim to neubírá na existenciální obtěžkanosti, jen nám ji to nenutí tak, abychom si nemohli vydechnout. Pěkný a vůbec ne obyčejný film.

Payne v nejlepší formě. Mistrně propracované, ďábelsky komplikované a na jedničku fungující dílo, kterému stojí za to věnovat veškerou pozornost. A k tomu Mattyho bravurní, vše důležité ve správných proporcích a vztazích postihující komentář, který mi tu ušetřil hodně lopocení a dopřál výlučný pocit sdílené radosti. Dva dárky v jednom, Díky, světe. *~

Sarkasmus a ironie z tohoto filmu rozhodně nedělají komedii. Opravdu není veselý, ale není ani minimálně odlehčený, naopak.Scény přitažené za vlasy vzbuzují jen o to větší tíseň, i proto, že zobrazené mechanismy a výjevy, byť se zdají chvílemi až absurdně přehnané, při porovnání s historickými dokumenty popravdě zase tolik přehnané nejsou. Co do způsobu natočení film sice notně zestárl, ale svůj význam má a pro příznivce Laury Dern je tahle role v jejím rejstříku nepominutelná.