Brylin

Nejen já, ale i filmový profesionálové, pořadatelé, fanoušci stříbrného plátna, novináři, kolegové z ČSFD a můzy opustily Vary na konci druhého červencového víkendu roku 2018. Festival byl jako vždy skvělý a obnovené agentství ČSFD jsem si řádně vychutnal. Stejně jako všech 34 projekcí, které jsem měl možnost navštívit. Pro pořádek a nostagické zimní večery proteplené odlesky žhavého filmového léta uvádím svoji soukromou TOP10:

Vulkán, Tísňové volání, Nepřátelé, Tina a Vore, Úkryt, Studená válka, Domestik, Jeřábi táhnou, Cizinci ve vlaku, Démanty noci

Na závěr velké díky ČSFD, Pomovi a všech přátelům agentům, kteří mi celý filmový festival velmi zpříjemnili.

Potěšilo mě, že se současný stále intenzivnější trend příklonu zpět k přírodě a jejímu respektování odrazil i v menu 53. ročníku karlovarského filmového festivalu. Moc se mi líbil dokument Zvuk v tichu, představující nekonečnou paletů zvuků přírody a připomínající, že naslouchání otvírá brány reality, které očima ani nepostřehneme. Další snímek zvoucí do nitra panenské přírody je Spíci lůno, zobrazující nespoutatelnou sílu živlů i dynamický klid. Obdobným snímkem je Walden, kde pomalým rytmem sledujeme cesty rakouského dřeva. Pohledy do hloubky nekonečné noční oblohy nabízí filmy Cielo a ★, které vám vrátí chuť lehnout si v noci jen tak na záda a nechat se unášet magickým hvězdným nebem. I "velké" filmy inspirované přírodou lze v letošní nabídce karlovarského festivalu najít - vřele doporučuji poslední dílo Debry Granik Beze stop. Otec s dcerou toužící po klidném a čistém životě v srdci lesa narážejí na úřady, které se jim snaží vnutit svou představu domova a řádného žití.

S Vodnářkou jsme zhodnotili dosavadní průběh festivalu, moderuje POMO. Probrali jsme snímky Vulkán (2018), Profil (2018), Tísňové volání (2018), Tina a Vore (2018), Mimořadná zpráva (2018) a Svědkové putinovi (2018).

K tématu příspěvku mě dnes inspiroval můj soused ve velkém sále. Krátce potom, co postarší pán s umaštěným batůžkem dosedl, jsem zaregistroval zvláštní vůni. Stejnou jakou mají třeba některé sedačky v pražských tramvajích, které zůstávají i v denní špičce neobsazené, nebo vůně oblečení kamaráda po návratu z třítýdenního čundru po rumunském Banátu. Úplně příjemné to nebylo a reminiscence bezdomovců v ulicích měst byla dokonalá.

Myšlenka na lidi bez domova mě nepustila celé odpoledne, ani když jsem si dal pivko a sedl si před Lázně III na obrubník chodníku. Slunko hřálo, piva v kelímku ubývalo a já se cítil naprosto svobodný (ahoj, Time). Stejně jako člověk, který od nikoho nic nechce, nikomu nemusí být zavázán a zrovna ho někdo počastoval dobrým slovem a plným půllitrem. Svoboda je nádherná, avšak často draze vykoupená – ztrátou pohodlí, nouzí nebo odříkáním. Je snadné být naprosto svobodný když svítí slunce a “La vita e bella”, ale zatím se ještě rád schovám pod střechu svého domu s hypotékou jakmile přijde déšt a sychravé počasí. Navíc je velký rozdíl dostat se do situace nepěkně zavánějícího pána shodou nešťastných náhod či vědomou volbou.

A tak, když se vaše cesty skříží s lidmi bez přístřeší, myslete na stinné stránky svobody a věnujte jim alespoň úsměv.

Jelikož vstávám dříve než většina kolegů, rozhodl jsem se nejen jim přiblížit jedno z kouzel ranních Varů. Kolem šesté již někteří protírají opuchlé oči ve frontách na lístky a ostatní držitelé festivalových pasů se k nim spěchají připojit. Poslední noční můry míří rozevlátým krokem do postelí. Ruští penzisti se trousí po kolonádě a poctivě začínají pitnou kůru. Míjí se s pár běžci, kteří si ranní dávku enforfinu a dopaminu nehodlají odpustit ani ve Varech.

To nejpůsobivější se ovšem odehrává v okolí hotelu Thermal. Přilehlá prostranství a blízké parky se hemží čilým ruchem  mravenečků v kontrastně svítivých zelených a oranžových vestách. To pilní zaměstnanci technických služeb města Karlovy Vary uklízí hromady prázdných i poloplných kelímků, láhví, jednorázových plen i zbytků pozdní večeře v trávě. Díky nim je naše první cesta do ústředí festivalu vizuálně příjemná a svěží zážitek nového dne nenarušují ani krysy či oblaka much slétající se k přeplněným odpadkovým košům, ani neblahé čichové vjemy.

Připíjím úklidovým četám a pivní kelímek svědomitě vyhazuji do tříděného odpadu!

Procházeje přeplněnými karlovarskými ulicemi, nemohl jsem si nevšimnout i řady pouličních umělců, kteří se snaží přitáhnout zájem kolemjdoucích a v ideálním případě vyloudit  i nějakou tu minci či dokonce bankovku.

Jedním z nich je i “Stříbrný muž”, jak jsem si ho překřtil. Trpělivě a nehybně stojící, vypadá jakoby odlit ze stříbrolesklého kovu.  Docela mě zajímalo, jak jde pouliční podnikání, a tak jsem ho asi půl hodiny (doufám nenápadně) pozoroval. V jeho klobouku či vlastně stříbrné plechovce se nashromáždilo pěkných pár mincí, odhadem asi  300 CZK. Takže po ekonomické stránce může být Stříbrný muž myslím spokojen. Hodně jsem přemýšlel, jak lehce či těžce jsou to vydělané peníze a názor úplně nemám – asi není sranda nehnutě stat dlouhé minuty. Navíc je konkurence tvrdá, kousek dál stojí chlápek, kterého jsem si nazval “Svatý”.

Zajímavá je struktura dárců, no zkuste hádat. Z 90% jsou to děti: “Jéé, mami, kdo to je?” “Hoď mu korunku a uvidíš”, mince zazvoní v plechovce a pak se socha pohne a toporně zamává a děti jsou nadšené.

Už jste se byli podívat na výstavě kreslených vtipů Vladimíra Jiránka na téma Film? Jestli ne, máte co napravovat. Každý bez výjimky snad zná nezaměnitelný Jiránkův rukopis, když už ne z kreslených fórů zdobících léta stránky předních českých novin a časopisů, tak alespoň z večerníčku Bob a Bobek. V prvním patře hotelu Thermal najdete kolekci méně známých či úplně neznámých vtipů s filmovou tematikou. Dočtete se i základní údaje o kreslířově životě. Věděli jste, že byl jedním z posledních českých obyvatel pražské Pařížské ulice? Zbývá jen doplnit, že se můžete nad nestárnoucími Jiránkovými vtipy pobavit až do konce letošního ročníku filmového festivalu.

Ochutnávka zde

Dokument Mimořádná zpráva mě inspiroval k hlubší úvaze nad fungováním (nejen) českých zpravodajských médií. Třebaže novinky sleduji spíše pasivně prostřednictvím internetových titulků či krátkých zpráv v rádiu na cestě do práce, cítím už několik let se rozevírající nůžky mezi  mými osobními zážitky, zážitky a názory přátel, kolegů a známých na jedné straně a oficiálním kurzem médií na straně druhé. Těžko říci, proč tomu tak je, avšak je to evidentní. Je víceméně jasné, že z přehršle zpráv a událostí někdo musí vybrat stěžejní témata a způsob, jakým budou ztvárněna, kolik času jim bude věnováno a jak vyzní. Ale kdo je ten někdo? Vedoucí redakce zpravodajství? Ředitel daného media? Jeho vlastník? Či dokonce širší zájmová / obchodní skupina v jejichž kruzích se vlastník pohybuje? A nebo někdo úplně jiný – třeba finančníci úvěrující to které vydavatelství , nadace přispívající na jeho chod? Možná lepší nevědět, a přece mě to zajímá.

Každopádně se rozpor mezi osobní zkušeností a oficiálním zpravodajstvím se netýká pouze České Republiky – uvedu příklad, který mě zarazil. Podnikl jsem docela dost služeních cest do Maďarska, ať už za kolegy z firmy či dodavateli, a obšírně jsme se bavili mimo jiné o evropské situaci, uprchlících a maďarské politice. Jaké bylo moje překvapení, když jsem úplnou náhodou v TV viděl část pořadu Deutsche Welle s reportáží na téma masových protestů proti současné maďarské vládě a potlačování demokracie v této zemi. Asi se točilo v jiném Maďarsku než znám já.

Závěrem musím konstatovat, že veškeré zprávy z médií je třeba brát s jistou rezervou a že není nad osobní zkušenosti a prožitky.

Všichni držitelé festivalových novinářských pasů (díky POMO), dostali spolu s akreditací jako pozornost i festivalovou tašku naditou k prasknutí. Nedočkavě jsem si ji odnesl na pokoj a vybalování zavazadel začal právě jí. Obsah mě natolik překvapil, že vám o něm chci napsat. Rozdělil jsem ho do tří hromádek: 1/ nezbytné náležitosti, které bych si pořídil tak jako tak, 2/ věci, které mohu nějakým způsobem využít (to znamená, že je nevyhodím) a 3/ zbytečnosti a reklama (do koše s ní). První skupina předmětů obsahovala pouze festivalový program - jak smutné. Druhá plechovku piva, energetický nápoj (překvapivě pitelné složení převážně z bio surovin), karlovarské oplatky, 2 propisovací a 1 obyčejnou tužku a velký festivalový program. Nu a poslední, třetí skupina čítala velké množství různých časopisů, reklamních předmětů, kosmetiky a dalších nevyžadaných věcí.

Velikost a obsah kupky číslo 3 vidíte na fotce, z druhé hromádky zbyly jen tužky a velký program, zbytek jsem snědl a vypil, neboť potravinami se neplýtvá.

Jsem si vědom důležitosti sponzorů pro hladký chod festivalu, exkluzivitu hostů a pestrý výběr kvalitních filmů, avšak myslím, že by se měli zviditelňovat jiným způsobem, než zahlcováním nepotřebnými zbytečnostmi. Já bych určitě ocenil spíše finanční podporu digitalizace českých filmových skvostů či žhavé novinky, které bodovaly na zahraničních festivalech.

Při ranní cestě do Varů mě z rozhlasové zpravodajské mozaiky oslovila příjemná novina - nová festivalová znělka s Casey Affleckem orámuje už první den 53. ročníku našeho nejvýznamějšího filmového svátku. Prominentní hosté KVIFF v opojení z festivalové atmosféry ochotně slíbí, že natočí znělku pro příští ročník a k jejich cti nutno dodat, že to téměř vždy myslí vážně a slib dodrží. Jenže někdy bývá nalezení okénka v nabitých hereckých kalendářích závažnou překážkou. S Casey Affleckem to naštěstí dobře dopadlo a jeho jediný volný týden se nádherně sešel s cestou Karla Ocha a Kryštofa Muchy na Sundance i s pobytem režiséra Ivana Zachariáše v Los Angeles. Mohla tak vzniknout další z řady nápaditých znělek. Škoda jen, že úplně první film, který jsem letos viděl, mě přivítal z mého pohledu nejslabší znělkou vůbec - slávistickou lamentací Miroslava Ondříčka.

I já se podělím o krátké zhodnocení letošního ročníku. Jakkoli je agentství náročné, otevřelo mi nové dveře a umožnilo poznat festival z trochu jiného úhlu než jako baťůžkář. Viděl i spoustu výborných filmů a co jsem nestihl, doženu částečně na oficiálních ozvěnách Šary Vary nebo v běžné distribuci. Moc jsem si letošní festival užil a pro zajímavost předkládám mou desítku nej snímků ze všech 31, které jsem shlédnul.

TOP10: Kalvárie, Křížová cesta, Nepřítel třídy, Únos Michela Houellebecqa, Leviathan, Slib, Hvězda kriminálu, Locke, I Origins, Fair Play.

Ano, 49. mezinárodní filmový festival v Karlových Varech je minulostí. Nezbývá než si dnes odpočinout, podělit se o jedinečné zážitky se svými blízkými a poděkovat. Poděkovat jak celému festivalovému týmu, tak mým kolegům agentům a vedení ČSFD.cz. Za rok zase nashledanou!

Rád bych se podělil o interview se sympatickou ruskou režisérkou Angelinou Nikonovou, která do hlavní soutěže přivezla ironickou komedii Welkome Home.

Nabízím ke shlédnutí počátek rozhovoru s režisérkou Signe Baumane, jejíž animované dítko Šutry v kapsách patří mezi širší okruh favoritů na hlavní cenu karlovarského festivalu. Společně jsme pátrali zejména po inspiracích a motivaci k natočení jejího filmu.

Před několika málo hodinami převzal Pan režisér William Friedkin Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Zaplněný velký sál aplaudoval ve stoje a pokračoval i při úvodu pana Bartošky, pod který se nelze nepodepsat: "Včera jsem na internetu četl, že Vary jsou v šoku z rozchodu Leoše Mareše s Petrou Faltýnovou. Vary by ovšem měly být v šoku z toho, že hostí tak mimořádnou osobnost světového filmu!" Americký režisér při výborně připraveném děkovném projevu potvrdil svoji extratřídu, když zmínil inspiraci zlatého věku americké kinematografie evropskými filmy let 50. a 60., mimo jiné i Menzlovými Ostře sledovanými vlaky, a vyzdvihl význam pražského jara 1968 i jako impulsu v boji američanů s vládou útlaku prosazující pokračování Vietnamské války. A poté si velký sál mohl vychutnat autorův nejoblíbenější snímek Mzda strachu, jenž byl třešničkou na dortu celého ceremoniálu.

Jak jsem tak nad talířem těstovin přemítal, zda budu do deníčku psát o debatě s Asií Argento po projekci její filmu Nepochopená nebo o snímcích čerpajících inspiraci v křesťanství, stal jsem se svědkem neobvyklého úkazu. Holubi ukradli ze stánku pečenou panenku a s krutostí šelem ji rozklovali a spořádali. S obsluhou jsme je chvíli pobaveně sledovali a když jsem vyjádřil své překvapení nad drzou akcí těchto jindy tupých opeřenců, chlapík od grilu zahlásit: "Tihle jsou chytří, ti jsou lázenští!" Nechtěl bych se takto inteligentním holubům dostat do spárů a následně do zobáků :-)

A když už jsme náznakem u hororů, myslím, že Hitchcockovi Ptáci budou dětskou ukolébavkou oproti tomu, co se bude dít v Brazílii po pětigólové nadílce od Němců v prvním poločase semifinále MS ve fotbale. Na Scholarim si smlsnou nejen holubi.

I po několikerém shlédnutí nemohu letošní nové festivalové znělce s Miroslavem Ondříčkem stále přijít na chuť. Musím bohužel konstatovat, že v pelotonu ostatních zůstává výrazně pozadu. Chybí jí totiž to, co zdobí znělky let předchozích - nápad a příběh. Snad každý se zasměje kutilům Jude Lawovi a Věře Chytilové, taxikáři neobratně lichotícímu Johnu Malkovichovi (výborná - odkaz níže), erotomanu Jiřímu Menzelovi či poživačnému Danny DeVitovi, kteří díky dobrým nápadům ve znělkách excelují. Letos si spolu s Miroslavem Ondříčkem pouze povzdechnete, že Slavia hraje fakt tužku. A to je po vysoko nastavené laťce minulých ročníků zatraceně málo.

První oficiální rozhovor snímaný YouTube byl skvělou zkušeností a umožnil mi dotvořit si obrázek o filmu Dehet a peří, který přivezl do Varů francouzský režisér a komiksový tvůrce Pascal Rabaté. Rozhovor jsme spáchali ve dvojici s agentkou Marlou Singer a výsledek je k vidění níže.

Po shlédnutí výborného českého filmu Jako nikdy a následné besedě mi to nedá, abych si neposteskl nad návštěvností českých, nedej Bože ještě kritikou aplaudovaných, filmů v kinech. Jedno z nejlepších komorních dramat loňského roku vidělo na velkém plátně pouze necelých 3000 diváků! Kde se stala chyba? Nedostatečná propagace? Špatný marketing? Částečně určitě. I producent Ondřej Trojan to dodnes bere jako své manažerské selhání. Kde ovšem hledat další příčiny diváckého nezájmu? Vysoké vstupné? Nezdá se mi, průměrnou cenu lístku okolo sta korun lze jednou za měsíc či dva obětovat. Příkré kritiky?Je zcela zřejmé, že se český divák kritikami až na nepatrné výjimky neřídí - stačí se podívat na špici divácké přízně za rok 2013, kde pevně usazeny trůní Babovřesky. Myslím, že průměrný český konzument přichází do kina za oddechem a zábavou, čím přízemnější a víc šokující, tím lépe. Hlavně se nezatěžovat přemýšlením! Tuto tezi podporuje i sledovanost televizních pořadů, kde vedou s náskokem seriály komerčních stanic. Ještě že mi karlovarský festival jednou za rok píchne pořádnou dávku optimismu a dodá pocit, že to s diváckým zájmem o kvalitní filmy není úplně tak špatné.

Po náročném prvním dnu, kdy se mi beze zbytku potvrdilo okřídlené "Spěchej pomalu!", je čas nabrat síly na den druhý. Jelikož nejen filmem baví se festivalový návštěvník, i já se zítra chystám opustit přítmí kinosálů a dopřát si zážitky z jiného soudku, a to hudebního. Jako každoročně přináší skupina ČEZ špičku tuzemského pelotonu, která se představí od 15 hodin v Poštovním dvoře. Těšit se můžete na Bratry Ebeny, Anetu Langerovou,  Monkey Business, J.A.R., Tata Bojs a hlavně můj oblíbený Mig 21 v čele s Jiřím Macháčkem. A nezapomeňte ani na Petru Kvitovou, které můžete držet palce od tří hodin ve Vašem oblíbeném baru. Doufám, že ji budeme moci přivítat se Stříbrnou mísou přímo na varském festivalu stejně jako v roce 2011.

Tradiční soutěžní sekce Na východ od Západu je každý rok neodmyslitelnou součastí karlovarského filmového festivalu a i letos nabízí 12 snímků vzniknuvších východně od hotelu Thermal. Jedná se většinou o první celovečerní díla mladých filmařů a MFF Karlovy Vary pro ně představuje odrazový můstek do světa velkého filmu a dalších neméně prestižních akcí. Koho letos Vary objeví?

Nemohu nezačít českým zástupcem - Rozkoš Jitky Rudolfové zaujala při loňské premiéře analýzou plochého SMS vztahu a výkonem Jany Plodkové v hlavní roli.  Mnohem šťastnější první vztah šestnáctileté Laury tvoří nosnou osu romantického dramatu Třešňový tabák, který na západ Čech přivezl estonský manželský pár Katrin a Andres Maimikovi. Mužnější (alespoň doufám :-)) polovinu této dvojice si možná pamatujete z černé komedie Houbaření. První vážný vztah prožívá i hrdinka očekávaného debutu Ivana Tverdovského Nápravná třída, které budeme držet palce v boji proti předsudkům i apatickému školnímu prostředí. Na daleko temnější notu naladí diváky slovinské drama Strom, jež předkládá tragickou rodinnou událost a její vnímání třemi různými lidmi. Odlehčení, kterého je mezi těžkými snímky potřeba jako soli, přináší druhý celovečerní film Darka Lungulova Pomník Michaelu Jacksonovi. Podaří se zachránit turistický ruch v srbském zapadákově i manželství autora nápadu na postavení pomníku americké popové hvězdy?

Mezinárodní premiéra ázerbajdžánského snímku Po řece opět přehazuje tématickou výhybku a slibuje rodinné drama z veslařského prostředí. Další dva filmy popisují každý po svém rázovité až bizardní figurky: druhý celovečerák polského režiséra Grzegorze Jaroszuka, který svým debutem zazářil v Locarnu i Sundance, se jmenuje Kebab a horoskop a albánská dvojice Iris Elezi a Thomas Logoreci představí snímek Bota z odlehlé části země, kde dálnice nevyhnutelně změní životy místních obyvatel. Druhou tématickou dvojici vytvářejí maďarské Další život mého otce (cena z Cannes 2011 za scénář) a Jsou věci divné a nevysvětlitelné (debut scénaristy, režiséra, kameramana a autora hudby Gábora Reisze), které nabízejí hledání sebe sama v podání mladých hlavních hrdinů v mezních situacích. Syrový srbský film Ivana Ikiče Barbaři vtáhne diváka mezi fotbalové rowdies, z nichž mnozí hrají sami sebe. A třešničkou na dortu je nazařaditelný mix žánrů Norsko v příběhu upíra v Aténách 80. let let minulého století, který slibuje vpravdě nevšední zážitek pod taktovkou řeckého talentu Yannise Veslemese.

Máme se opravdu na co těšit.