castor

Návrat Matthewa, kterému April pláchla od oltáře, a navrch v docela dobře vymyšlené linii. Pokračování osudů Jo, jejího násilnického manžela a jeho současné oběti, aneb přijde i deus ex machina. Na druhou stranu je možná lepší náhlé vyřešení zápletky než okolo toho dělat kravál další čtyři díly. A třetí velká linie se týká postřeleného černošského chlapce, který doma zapomněl klíče, takže si znovu velmi důrazně zopakujeme, jakou má Shonda Rhimes barvu pleti. A tím to lehce zabije. Každopádně pro April to byl sakra těžkej den.

Atraktivní a zajímavý námět, slabší zpracování. Místy až odfláknuté. Přitom režisér Lásce na stopě Peter Chelsom znovu dokazuje, že s emocemi umí pracovat náramně. To bylo asi takhle. Raketoplán s mladou kapitánkou se vydává kolonizovat Mars. Děvče zjistí, že s sebou kromě nemalého očekávání z neznámého veze i cosi drobného v děloze. Rudá planeta zažije první porod a také jedno velké tajemství. Tím je po letech zvídavý mladík, který si dopisuje s holkou ze Země a hlavně by rád zjistil něco ze své minulosti. Dočká se. Jenže zemské klima mu nebude dělat úplně dobře. Úplně dobře na to nejdou ani tvůrci, kteří zajímavé linie poměrně rychle odbydou a víc sází na romantiku se zbytečnými náhodami a nezvládnutými skoky v ději. Věkový rozdíl mezi půvabnou Britt Robertson a rachitikem Asou Butterfieldem je výrazný, takže citovému vzplanutí divák dvakrát nevěří. Gary Oldman tradičně na jedničku. Horkou jehlou šitá pohádka, která měla na víc.

Sandra „hrát se nikdy nenaučím“ Bullock už nějaký ten pátek otravně kdáká před kamerou. Vesměs jen variuje to, co jsme u ní už viděli, jen tu a tam krapet změní žánr. Občas to v poslední době vyšlo (Gravitace, Návrh), většinou jde ovšem o nestravitelné látky, ve kterých se všichni nepřítomně culí a pronáší tak provařená klišé, že jim nemohou věřit ani léta osamělé čtyřicátnice. Slečna zamilovaná se liší pouze tím, že za ni Bullock dostala Zlatou malinu (ve stejném roce, kdy pro mě nepochopitelně urvala i Oscara). Pár momentů to má, ale převládá hořká pachuť v ústech. U Bullock nic moc nového.

Plno patosu, americké uvědomělosti, nabubřelosti a hrdinských kroků. Už něco pamatující Oheň (1991) Rona Howarda byl přesně takový. Zároveň ovšem i adrenalinový, atmosférický, výtečně natočený. Tvůrci použili klasický vzorec, přidali nicméně šťávu a tah na bránu. A emoce se valily. Joseph Kosinski (který nás má potěšit pokračováním Top Gunu) vsadil rovněž na atraktivní téma, ovšem jeho příběh je mdlý a dost jednoduchý. Stejně jako Howard vystavil obětavým chlapům, kteří denně bojují s ničivými plameny, solidní pomník. Navíc pracoval s reálnými fakty. Nepotřeboval k tomu hrdě plápolající americké vlajky, ovšem onoho poplácávání po ramenou a patetických keců byl nadbytek. Hra na jednu velkou rodinu mi prostě dvakrát nesedla. Jednotlivé linie nejsou silné (Miles Teller a jeho náhlá tužba po rodinném životě), jiné jsou zajímavé jen proto, že se do nich zakousli výborní herci (například Jennifer Connelly). Kosinski má sice velký cit pro vizuál, jenže je škoda, že tady pyrotechnici zdaleka nehrají první housle. Ve výsledku lehce utahané (určitě bych 20 minut ubral), vypravěčsky nefunkční, sterilní, předvídatelné, chybělo mi napětí, emočně to nedolehlo, jak by mohlo. Upřímně mě mrzí, co píšu, moc jsem se těšil, ale já to mám prostě víc na tři hvězdy.

Ambiciózní Joe Wright je docela puntičkář, který rád experimentuje, jenže tím, že leccos podřizuje formální stránce a že kdejakou příležitost využívá k dynamičtějšímu ozvláštnění děje, může někoho otrávit. Stalo se to u Anny Kareniny, u které děj a myšlenky překryly efektní kudrlinky. Zůstalo cosi sterilního a prázdného. Nejtemnější hodina k tomu také trochu směřuje. Naštěstí to není jen lekce patriotismu o jednom geniálním mozku a několika klíčových týdnech pro průběh druhé světové války, kdy to vypadalo, že se Velká Británie vzdá nacistické říši. Je to dané i ženskými postavami, které pomáhají tomu, že nejde jen o dějepisnou knihu bez lidských prvků. Stejně funguje i jemný humor. Je to dobrý vklad, jak pracovat s podobnými látkami, každopádně když odmažeme Garyho Oldmana, který je výborný, máme tu další klasický oscarový životopis (naštěstí ne tak vážný), které nám tvůrci rok co rok bez zeptání předkládají. Intenzivní soundtrack nicméně potěšil.

Ovládl festival v San Sebastiánu, získal hereckého Glóba, jenže tohle věrné ohlédnutí za vznikem vysmívaného projektu výstředního neumětela Tommyho Wiseaua, který dostal nálepku současného Eda Wooda, mě úplně neoslovilo. Absurdita Wiseaua a jeho filmu má samozřejmě velký potenciál, my jdeme nicméně poměrně očekávaně od setkání dvou mužů na divadelních prknech, přes snahu prosadit se v Hollywoodu, vlastní natáčení až k tragické premiéře. Není to o posměšném blbnutí, jde o upřímnou poctu, třeskutou satiru na Hollywood a portrét dvou nerozlučných přátel s vnitřními démony, kteří se neopustili ani v nejtěžších chvílích. Výborným tahem bylo obsadit do role neúspěšného naivního herce Francova bratra Davea, takže o uvěřitelnou chemii je postaráno. Skvělou komedií bych to rozhodně nenazýval, naneštěstí i těch dramatických scén je málo, místy je to hodně sterilní až nudné, z některých pasáží se úplně vytratila dynamika a jakákoliv přidaná hodnota. James Franco stejně jako ve 127 hodinách dokazuje, že náročnější party zvládne. Osvojil si křečovitou řeč těla, ospalý výraz, akcent. Naopak řada vedlejších postav vyznívá až zbytečně. Silné tři hvězdy, čtyři ale nedám.

Znovu kouzelné. Jeden omyl v podobě přepnutí kanálu a už se nedalo odtrhnout. Podobné skvosty nemají konkurenci a divák vlastně ani moc netuší, jak je pojmenovat. Hodnocení od nuly po pětku beru, protože tohle prostě dokáže „zaujmout“. Raketa, která udělá díru do letadla, načež díru cestující „zalepí“ zavazadly, to se jen tak nevidí. Zároveň bych nestál o pomoc personálu, který chlapíka při vědomí oživuje defibrilátorem. Fyziku základní školy tvůrci zřejmě prospali, scénář vznikal na koleně. Herci určitě svoji účast v tak očekávaném projektu dlouho zvažovali, samotné natáčení muselo být po fyzické i psychické stránce nesmírně vyčerpávající. Tolik dramatických poloh a náročných dialogů.. až mi naskakovala husí kůže!! Výsledkem jest relativně zábavná komedie.. a pochopitelně naprosto stupidní záležitost!! PS: Nekoordinované poskakování cestujících v sedadlech bylo rovněž kouzelné.

Návrat po několikatýdenní pauze velmi slušný a napínavý, ostatně jak jsme zvyklí. Tahle parta baví dál. Jejich vztahy, lékařské případy, osudy a zvraty jsou vyzrálé a chytře napsané, ač je mi jasné, že řada diváků odpadla někdy u páté série. Největší pozornost logicky krade Jo a její znovusetkání s násilnickým manželem. Vracíme se i k rozsáhlému hackerskému útoku a jeho solidnímu rozuzlení, ve kterém sehraje důležitou roli (překvapivě znovu vtipná) Miranda.

Jubilejní desítka je za námi. Některé linie zajímají (Karevovo (s)hledání se s otcem, jeho volba pro novou kariéru, blížící se svatba April a překvapivý svatební výstup Averyho, šéfova rekonvalescence, víc prostoru pro nováčky a jejich osudy), jiné spíš obtěžují (Greyovo-Sheperdovic hledání rodinné harmonie, kariérní rozkol mezi Meredith a Cristinou, Mirandina „choroba“, neustálé návraty a rozchody Cristiny a Owena), přesto divák dál vyčkává na další a další díly a těší se, až se objeví jejich české titulky. Ty mnohokrát dokonale otevřené konce mě baví.

Thriller Brada Andersona se sice odehrává v chladném Rusku, o mrazivou podívanou ovšem bohužel úplně nejde. Americký manželský pár cestuje nejdelší železniční tratí na světě, hlavní dopravní tepnou Ruska, seznámí se s jinou dvojicí a věci se dají do pohybu. Diváka zajímá, co se bude dít dál, zvlášť když je oblast prolezlá obchodem s drogami. Tak trochu uťápnutý moula Woody Harrelson a vyléčená feťačka Emily Mortimer stejně jako film takový nikam nespěchají, aby nakonec čelí detektivovi z oddělení narkotik (už jsem se určitě nejednou vyznal z toho, že kdyby si Ben Kingsley lépe vybíral role, mohl filmové ceny přehazovat vidlemi). Příběh graduje, ovšem nakonec vyšumí v průměrný krimi thriller, který udýchaně míří k závěrečným titulkům.