castor

Reese Witherspoon, Nicole Kidman, Shailene Woodley, Alexander Skarsgård, Laura Dern. Ti všichni mají v kapse čerstvou nominaci na Zlatý glóbus. Oprávněně. Jsme ve finále. Po několik večerů jsme byli svědky střídání úhlu pohledu, dokonalého vykreslení charakterů jednotlivých postav, pevného režijního vedení i skvostných dialogů. Se samotným vyústěním jsem s lehkým přivřením očí spokojený, příjemně uzavřel tenhle satirický pohled na zazobané postavičky s kostlivci ve skříních. Péče o děti, posedlost dětmi. PS: Předání mobilního vzkazu od „milovaného“ manžela Celeste při přípravě na seznamovací večírek je náležitě mrazivé.

Dál dumáme nad tím, co se asi může stát, jak tvůrci tuhle minisérii završí. Zase se tady generalizuje, vynášejí se soudy ještě před tím, než se něco vůbec stane, a všem našim hrdinkám se jejich životy pomalu vymykají z rukou. Divák ví víc než postavy, přesto tvůrci umně tají trumfy, je tak zajímavé a vtipné sledovat, jak na různé momenty reagují lidé, kteří nebyli přímými svědky té či oné situace a jen se o ní doslechli. Jane se zřejmě smířila se svým údělem, Madeleine má výčitky svědomí a váhá, Celeste už nehodlá ustoupit ni o píď. Za zavřenými dveřmi se děje mnohé.

Syrové drama ze slovensko-ukrajinského pomezí o zřejmě nepřikrášleném východňárském světě, který tíží korupce a pašeráctví, a který ukazuje dobu před vstupem Slovenska do schengenského prostoru deset let zpátky. Atmosféru téhle oblasti jsem sám trochu poznal, teda víc o ní slyšel, takže ta se povedla, to samé platí o technické stránce a řadě hereckých výkonů, jen zamrzí, že scénář není z nejpevnějších a nejzajímavějších, což je při snaze o reálné postavy umístěné v reálně ponurém prostředí škoda.

Vracíme se k tomu, co se v úvodní epizodě stalo první školní den. Od toho se odvíjí, že se Jane hodlá definitivně vyrovnat se svým nepříjemným zážitkem před sedmi lety. A pak nám manželství Celeste znovu v plné nahotě ukáže své vrcholy a pády. Dál zde máme kratičké úseky z výpovědí účastníků seznamovacího školního večírku, dělí se s námi o svůj názor na hlavní postavy příběhu a dokreslují typické maloměstské vlastnosti, kdy se událost z jedné strany maloměsta záhy a bez faktů probírá na té druhé. Drby se šíří, kostlivci vylézají. A v přepychových domech na březích oceánu se dějí velké věci.

Trvá to jen několik desítek vteřin, osudovou událost si ovšem dívka ponese v myšlenkách měsíce, roky, navždy. Důvěřovala mu. Celá rodina mu věřila. Ona nyní mlčí, nikomu se nesvěří, stud a pocit pošpinění jsou proti. V hlavě se jí toho točí nespočet, neví, kudy kam. Volí razantní cestu. Jenže po neúspěšné sebevraždě končí v psychiatrické léčebně pro mladistvé. Jenže psychické zotavování potrvá sakra dlouho. Odvážná Dominika Morávková-Zeleníková hraje na jedničku. I beze slov. Dokonale na sebe upozornila už v Pirku, které se předvedlo coby překvapivě vyzrálé autentické a depresivní drama. Debutující Tereza Nvotová si šlape vlastní cestu a nepříjemných ženských témat se nebojí. Své dítko ladí do nevýrazného a tlumeného, ostrého jazyka náctiletých se naopak nebojí. Potěší i výkony mladých ztracených duší, z míry vyvede morálka v samotném zařízení pro mládež a všeobecná neschopnost systému. Tempo je kolísavé, pár scénáristických nedohmatů by se našlo, ovšem útrapy dospívající hrdinky se k divákům spolehlivě dostanou, což, předpokládám, bylo tím stěžejním. Tři až čtyři.

Odloučení s dcerou, blížící se seznamovací party, další trhliny v napjatě vášnivém manželství, trauma z minulosti. Jsme v polovině, objevují a prohlubují se odcizení, pochybnosti, nevraživost. A drobné lži a polopravdy, které můžou časem vyústit v obrovskou tragédii. Koho jsem ještě nepochválil, jsou dětští herci. Jejich casting je velmi přesný, což rozhodně nebývá samozřejmostí. U dospělých je to ještě lahůdkovější. Neřízená střela Madeline, šedá myška a depresemi stíhaná samoživitelka Jane a o manželství pochybující i rozvážná Celeste jedou směle dál.

Disney na ledě versus narozeninová party s kouzelníkem. A na válku je zaděláno. Pětice žen řeší své konflikty s muži, bývalými partnery, dětmi a především mezi sebou navzájem, protože všechny jsou individuality a nechtějí být vláčené životem. Od první epizody víme o avizované vraždě. Od první epizody víme, že děti v mnohém kopírují ten zmatený svět dospělých. Od první epizody víme, že stejnojmenná předloha Liane Moriarty je velmi trefná a že podle ní zkušený scénárista David E. Kelly napsal výborné dialogy. Od první epizody víme a oceňujeme, že hlavní postavy jsou velmi přesně prokreslené. A já pevně věřím, že mě to bude bavit i nadále.

To, že je dění na plátně prokládané nějakým zásadním zločinem (vyšetřovaným policií), na jehož rozhřešení si, tipuju, budeme muset dlouho počkat, je další přidanou hodnotou téhle luxusní minisérie. Pevné vedení herců a promyšlené scény od režiséra Jean-Marca Valléeho (Divočina, Klub poslední naděje) a cit pro peprné dialogy zkušeného scénáristického veterána Davida E. Kelleyho (Ally McBeal) jsou velkým příslibem, že si udržíme standard po celou sérii. Neřízená střela Madeline (Reese Witherspoon), která strká nos, kam si zamane, šedá myška a depresemi sžíraná samoživitelka Jane (Shailene Woodley), která se do téhle vyšší třídy amerického maloměsta jaksi nehodí, pochybující i rozvážná Celeste (Nicole Kidman), která žije ve zvláštním manželství, úzkostlivá hysterka Renata (Laura Dern), jejíž dcerka se měla stát obětí násilí ve škole, a chápající Bonnie (Zoë Kravitz), která nechce nahrazovat matku manželovy dcery a rozhodně by neměla dávat rady k loupání brambor. Postavy, které si divák velmi rychle zapamatuje. Žabomyší válka odstartovala.

Výborný rozjezd. Užíval jsem si jednotlivé charaktery a snažil se neztratit v množství postav. Neztratil. Výtečná atmosféra, skvěle zvolená forma, herecké výkony na jedničku, promyšlený rytmus, přesný střih, fajn soundtrack, sarkasmus na každém kroku. Třeba letošní Mindhunter od Finchera byl rovněž po režijní stránce vypiplaný, jenže Big Little Lies nás naopak od něj emočně vyždímá až na dřeň. Zatím velmi kompaktní a působivé. Plné lidí s kvapnými soudy.

Odosobněné lokace, chladné barvy, práce s detaily, tlumené emoce, perfekcionismus. Skeptický bůh David Fincher je cítit na sto honů. Co je potřeba k tomu někoho umlátit k smrti? Touha po kontrole, pocit vzrušení, pominutí mysli? Výslechy jednotlivých vrahů mají spád, dialogy odsýpají, napětí graduje. Jenže jednotlivé díly těšily v jednotlivostech, coby celek mi to tolik nechutnalo. Místy monotónní až rozpačité. Tak to prostě je. Ona nepřítomná forma a neosobní pojetí mi jednoduše pro tentokrát nesedly.